Kaliforňan Michael Tilson Thomas

1944: narozen 21. prosince v Los Angeles. Jeho prarodiče Boris a Bessie Thomashefsky byli zakladateli a hvězdami newyorského souboru Yiddish Theatre – 1962: studentem University of Southern California – klavír, kompozice a dirigování – 1963: dirigentský debut v Los Angeles – 1964: spolupracuje se Stravinským, Boulezem, Stockhausenem a Coplandem na premiérách jejich skladeb – 1966: studium u Friedelinde Wagner, dirigent – asistent na Bayreuthském festivalu – 1967: absolvoval univerzitu, stal se šéfdirigentem na Ojai Festival – 1969: vyhrál Kusevického cenu v Tangelwoodu; dirigentským asistentem u Boston Symphony Orchestra, s nímž měl na záskok za Williama Steinberga newyorský debut v Lincolnově centru – 1970: londýnský debut s London Symphony Orchestra; nahrávka s Boston Symphony Orchestra pro DG – 1971: stal se hudebním ředitelem Buffalo Philharmonic Orchestra; japonský debut s Japan Philharmonic; začíná uvádět televizní koncerty pro mládež orchestru New York Philharmonic – 1972: hlavním hostujícím dirigentem Boston Symphony Orchestra; pohostinská vystoupení s Izraelskou filharmonií, London Symphony, Los Angeles Philharmonic, New York Philharmonic – 1974: poprvé dirigoval orchestr San Francisco Symphony, a to s Mahlerovou Devátou symfonií – 1975: operní debut v Cincinnati – 1977: nominace na cenu Emmy za New York Philharmonic Young People's Concerts – 1979: dirigoval americkou premiéru kompletní tříaktové verze Bergovy Lulu v Santa Fe Opera – 1981: hlavním hostujícím dirigentem Los Angeles Philharmonic; v New York City Opera diriguje Janáčkovu Lišku Bystroušku – 1988: zakládá na Floridě studentský orchestr New World Symphony; hlavním dirigentem London Symphony Orchestra – 1990: stává se uměleckým ředitelem New World Symphony; s Bernsteinem se podílí na uměleckém řízení 1. ročníku letního Pacific Music Festival v Sapporu, který pak vede do roku 2000; komponuje skladbu Z deníku Anne Frankové – 1991: hostuje na Salcburském festivalu – 1992: získává Gramophone Award za snímek Bernsteinovy skladby On The Town – 1995: stal se jedenáctým hudebním ředitelem San Francisco Symphony; hlavním hostujícím dirigentem London Symphony Orchestra; komponuje skladbu Shoáh k výročí Hirošimy – 1996: natočili první společné CD; živý záznam hudby z Prokofjevova baletu Romeo a Julie pro firmu BMG, deska obdržela Grammy; první společné turné MTT a SFS po USA, první společné hostování v Evropě; francouzské vyznamenání Chevalier des Arts et des Lettres; s New World Symphony natáčí CD s hudbou Heitora Villa-Lobose; CD Copland – The Modernist s orchestrem SFS – 1997: společný zájezd MTT a SFS do Japonska – 1998: SFS a MTT svěřen zahajovací koncert sezóny v Carnegie Hall ke 100. výročí narození Gershwina – 1999: s orchestrem SFS natáčí desku Copland – The Populist – 2000: uspořádal letní festival American Mavericks – Američtí nonkonformisté 20. století; premiéra vlastní skladby Dickinson Songs s Renée Fleming – 2000: další Grammy, a to za nahrávku Stravinského Svěcení jara, Ptáka ohniváka a Perséphone – 2001: uvedl s orchestrem na trh nový vlastní label San Francisco Symphony Media a oznámil záměr pořídit komplet Mahlerových symfonií – 2002: MTT a SFS uvedli na trh Mahlerovu Šestou a První symfonii; nahrávka Mahlerovy Třetí symfonie – 2003: Grammy za snímek Mahlerovy Šesté symfonie.

Kaliforňan Michael Tilson ThomasPrý vás kdysi Leonard Bernstein přirovnal k sobě samému zamlada. Cítíte to také tak? Mezi mnou a Bernsteinem bylo skutečně možná dost podobností. Objevil jsem se na hudební scéně velmi mladý, vyšel jsem z prostředí a zázemí šoubyznysu, ale byl jsem intelektuál, měl jsem důkladné univerzitní vzdělání, hrál jsem jazz, miloval jsem Mahlera…

A dělal jste stejně jako Bernstein popularizační televizní programy. Ano, nečinilo mi potíže hovořit k lidem.

Přibližujete jim nadále svými aktivitami především umění? Jistě, protože nevidím umění, zvláště hudbu, jako cosi příliš vzdáleného lidem. Hudbou lze říkat lidem, o čem jejich život opravdu je, lze je povzbudit k lepšímu životu. To jsou směry, jimiž bych rád ukazoval hudbu lidem, zejména mladým.

Ale proč vlastně? Tradice klasické hudby sahají nějakých tisíc let zpět. Jde o víc než jen o nějaké kompozice. V hudebních skladbách jsou přece důležité záznamy o pocitech lidí žijících dávno před námi. Záznamy o všech těch jejich drobných příbězích – smutných či milostných. Chtěli by se s námi o ně podělit. Znalostí těchto „starých písní“ se stává každý z nás, my všichni jako lidé, bohatší. Obohacuje se každého život a osobní historie. Nezjistíme jen emoce a pocity těch lidí, ale i to, jaká byla perspektiva jejich životů, jak na své životy hleděli – to vše tam je. My všichni se také musíme rozhodnout, co pro nás život je a jaký život vlastně je. Hudba takovému rozhodování pomáhá.

A konkrétně Mahlerova, jíž se nyní intenzivně při natáčení celého symfonického kompletu věnujete? Většina lidí se chrání před velkou intenzitou, ať už dobrou, či zlou – a s pomocí nebo skrze umění lze získávat zkušenosti bezpečněji. Jak jsem řekl, umění učí lidi o nich samých. Taková Mahlerova Šestá symfonie je sice děsivá a Mahlera málem stálo život ji napsat, ale je to přece skvělá lekce sledovat, co nám říká!

Znal jste se s Aaronem Coplandem, jehož Třetí symfonii povezete do Prahy. Pomáhá vám osobní vztah a vzpomínka na něj při interpretaci jeho hudby? Skutečně, měl jsem to štěstí stýkat se často s Aaronem Coplandem. Poprvé jsem se s ním potkal, když mi bylo kolem osmnácti. Byl tehdy hostujícím dirigentem filharmonie v Los Angeles a já jsem mu hrál nějaké jeho klavírní skladby, včetně avantgardních Variací . Snad byl tehdy spokojen a vedlo to nakonec k řadě dalších koncertů i premiér jeho skladeb. Když jsem pak víc dirigoval, tak jsem při koncertech věnovaných soudobé hudbě řídil právě jeho kompozice. Byl velmi blízkým přítelem mých učitelů. Úzce se také přátelil s Leonardem Bernsteinem, když byl na východním pobřeží. Aaron patřil k okruhu lidí, s nimiž jsem se vídal často. Byl to velmi šlechetný, laskavý a vstřícný člověk. Podporoval jiné mladé skladatele a kolegy, byl také velmi zvídavý.

Je zakladatelskou osobností? Jak ho lidé v USA vnímají? Pro nás Američany je zajímavý tím, že byl první, kdo začal psát velmi moderním, řekl bych až agresivním hudebním jazykem. Jeho hudba byla vzrušující, konfrontační. V něčem ve dvacátých a ve třicátých letech předjímal pozdější minimalismus. Své vyjadřování však později změnil a stal se víc lidovým. Udělal to z politických důvodů, avšak o tom se moc neví. Chtěl z hudby učinit jazyk, který by rozpoznali a k němuž by se hlásili všichni Američané. Hudbu proto zjednodušil a založil ji na některých harmoniích známých z lidové hudby, z černošské, židovské, latinskoamerické… Bylo to mnoho prvků. Dal vše dohromady do jazyka, který skutečně poznávali všichni Američané jako „svůj“. Nezapomeňte, že na rozdíl od České republiky, kde existuje tolik staletí hudebních tradic, tolik různých žánrů od lidové po taneční či duchovní hudbu, tak v USA jde vlastně jen o jedno století národní hudby. Takže máme mnoho důvodů vytvořit si náš vlastní zvuk. A Copland v tom byl velmi úspěšný.

Jak vykládáte Třetí symfonii? Je to dílo z konce druhé světové války, bývá srovnáváno s Mahlerem či se Šostakovičem… Řekl bych, že má cosi společného s Mahlerovou Druhou symfonií zvanou Vzkříšení . Mám především na mysli Coplandovy Fanfáry pro obyčejného člověka , z nichž celá symfonie jakoby vychází.

Co jste mimochodem myslel těmi politickými důvody? To je celé trochu kontroverzní téma. Coplandovy politické názory byly zakotveny vlevo; přesto však jeho hudbu, téměř výhradně, využívali pak lidé z pravé strany názorového spektra, lidé, jejichž názory jsou zcela opačné od jeho postojů. Ale je to logické: byl ve své hudbě ve vytvoření „americké atmosféry“ tak úspěšný, že ji kdekdo chce použít pro své vlastní cíle. Aaron měl velmi vyvinutý smysl pro humor a v jeho hudbě to je přítomno. A teď si vezměte, že vynalezl hudbu, která se stala symbolem nejkonzervativnějších lidí – to je dost kuriózní, ne? A vezměte k tomu ještě v úvahu jeho původ. Židovský.

Věnujete se hodně interpretaci hudby dvacátého století, nebo je to jen zdání? Ano, něco na tom je, ale stejně tak jsem také strávil hodně s Beethovenem a Schumannem a mám rád Bacha… Záleží na místě, kde se koncertuje. V menším prostoru lze být blíž hudbě a někam lidi vést. Ale představte si například, dávat Bacha v tak velkém sále, jako je ten náš…?

Co jste víc: skladatel, dirigent, pianista? V první řadě jsem interpret, ale ve srovnání s dřívějškem nyní mnohem víc komponuji. A také docela rád učím. Musím ty věci mísit. Kdybych dělal pouze jednu z nich, asi bych se nudil. Skladby mi naznačí, jak vidím svět. Jako skladatel cítím možnost lepší komunikace s lidmi, s nimiž jsem se minul, které jsem ztratil. Je to jakýsi druh konverzace s nimi. Ve světě ideálů se k nim cítím být blíže.

Na Pražském jaru chcete představit i své písně na texty Emily Dickinson. Obdobný cyklus napsal přece i Copland! Je tato básnířka nějakým zvláštním americkým tématem? Emily Dickinson je plodná básnířka. Má tisíce veršů. Je aforistickou spisovatelkou. Lidé ji nejlépe a nejvíce znají z menších básní o přírodě, jsou to krásné věci, ale má také spoustu veršů vyjadřujících pochyby a kladoucích otázky týkající se řádu věcí. Vybral jsem si básně, které by převážně byly právě takové.

Tedy rozdílné od Coplandových? Znám jeho písně. Dirigoval jsem je, písně na texty Emily Dickinson jsem premiéroval v orchestrální verzi, velmi dobře je znám… Bylo by pro mě těžké psát něco v podobném duchu jako Aaron. Moje jsou zcela jiné. Ironičtější.

A hudebně – jste avantgardista? To ne! Má rodina byla velice aktivní v divadle. Psal jsem a píšu melodie, pracuji s harmoniemi. Zmíněné písně jsou od začátku do konce zpěvné. Ale pravda, asi nezvykle zpěvné. Něco mezi uměleckou písní a světem hudebního divadla, nebo tak nějak. Psal jsem to původně pro Renée Fleming, po ní se jich ujímá Barbara Bonney. Jsou psány pro tento typ – pro velmi inteligentní a akrobatickou interpretku.

Jste Kaliforňan. Je to něčím zvláštní? Jistě. Je to jedna z nejlepších možných věcí. Nejlepší možnost, čím být.

Stojí Kaliforňané v opozici k lidem z východního pobřeží? Ne. Kalifornie je liberální stát, je tu největší nepředpojatost v USA.

Myslí si to Kaliforňané, nebo by mi to řekl i někdo jiný? Myslím, že by to řekl kdokoli. Jsou určitá taková místa v Nové Anglii a pak zde. I když ne samozřejmě zcela všude – prezidenti Nixon a Reagan pocházeli z jižní Kalifornie. Náš stát je velmi demokratický. Kaliforňané si zakládají na své svobodě myšlení. Trávíme také mnoho času venku, takže vztahování se k přírodnímu prostředí je dost důležité. Řekl bych také, že vyrůstat zde může dávat jinou perspektivu, více otevřenou, spousty různých stanovisek a postojů, pohledů na hudbu: Myslím, že jsem schopen vidět množství hodnot, mnoho různých druhů hudby, mnoho různých myšlenek v hudbě a kolem hudby. A řekl bych, že to má hodně společného s mým mládím v Kalifornii.

Kdo vás tehdy ovlivnil nejvíc? Vyrůstal jsem v Los Angeles, v okruhu lidí, jako byli Heifetz, Piatigorsky, Rubinstein, Stravinskij, Schönberg… Posledního jmenovaného jsem neznal, ty ostatní ano. Přátelení s těmito lidmi… A pak spousta lidí kolem filmu… Také Boulez se tam tehdy dost vyskytoval… Tolik různých lidských myslí, to vše je přece velice široká a otevřená perspektiva ukazující mi, co by hudba mohla být. Také mě to vedlo k myšlenkám dramaturgickým. Podívejte se na repertoár našeho orchestru, na diverzitu repertoáru během sezony, počet skladatelů, zastoupených tradic…

Zdá se při pohledu na plány sezon, že dramaturgie je jedním z vašich výrazných a viditelných akcentů. Sanfranciský orchestr má zvuk a přístup zcela vlastní k různým skladatelům, k různým stylům. Na to se opravdu hodně soustřeďujeme, na tom hodně pracujeme. I to je část kalifornských perspektiv nebo aspektů, jestli chcete.

Kaliforňan Michael Tilson ThomasKonkurujete si nějak s orchestrem v Los Angeles, nebo je to ze San Franciska přece jen už dost daleko? Neřekl bych, že spolu soutěžíme. Já a Esa-Pekka Salonen, tamní šéf, spolu vycházíme ve skutečnosti velmi dobře. Respektujeme svou práci a projekty. Má u nás hostovat příští sezonu, já tam… Jistý rozdíl tu ale bude: já jsem určitě o něco méně evropocentrický než on. Já mám samozřejmě rád evropskou hudbu, pracoval jsem tam, vracím se do Evropy k hostování, ale jsem přesvědčen, že pro americké orchestry budoucnost spočívá v pokračování procesu objevování, jak a čím mohou být jedinečně americké.

Mnoho je nicméně v umění také společného. Vidíte odlišnosti mezi Evropou a Amerikou skutečně jako tolik důležité? Musíme samozřejmě všichni dělat co nejsilnější umění, a to ve vztahu k tomu, kdo jsme, kde jsme, čím jsme. To je zdaleka to nejzajímavější. Ukázalo se však, že internacionalismus, který byl tak silný v šedesátých a sedmdesátých letech, nebyl až tak dobrou myšlenkou. Vedl mimo jiné k tomu, že jsou všude restaurace, které nabízejí jídlo stejné chuti, každé knihkupectví prodává stejné knihy. Je pak jedno, jestli jste na třídě Unter den Linden, na Champs Elysees, na Fifth Avenue nebo na – já nevím, jaká je vlastně hlavní nákupní ulice v Praze… Uvidíte tam určitě United Colours of Benetton a stále ty všechny stejné značky. To ale přece není zajímavé. Zajímavé je, když má každé místo svou zvláštní nabídku jídla, oblékání, literatury a čehokoli jiného. Rozmanitost, to je přece ono! A tak i orchestry by měly znít podle toho, odkud jsou. A podle toho, odkud jsou, by měly hrát zvláštní, typický repertoár.

Dospěl jste k tomuto přesvědčení právě díky rozmanitosti vlivů, jimiž jste v mládí prošel? Vezměte si mé školení: Piatigorsky a Heifetz – ruští Židé, Rubinstein – polský Žid; další učitel byl Angličan, ale spíše z Vídně; měl jsem také francouzskou pěvkyni a učitele ze Švédska; další, zaměřený na barokní hudbu, byl „echt wienerisch“ kolega Schweitzera a Landowské. Vyrůstal jsem v opravdu mnoha tradicích skutečně typicky evropských kultur, ale současně jsem byl uprostřed Ameriky: byla zrovna exploze rock'n'rollu, byla tu avantgardní hudba jako Cage… To byla jedna obrovská různorodost – a z ní vyplývající pocit, co všechno hudba může být. Myslím, že to přispělo i k mým názorům, čím může orchestr být zajímavý.

Na co se soustřeďujete při práci s orchestrem? Dávat jim co největší svobodu a dosahovat skvělých barev. Orchestrální hráči se mohou velmi často cítit v orchestru jakoby uvězněni, s tím, že jim je odebrána jejich individualita. Hrají společně, v rámci tuhé kázně. Toužím je právě z toho vymanit a dát jim možnost hrát dohromady, protože si myslím, že lze hrát společně i svobodným, expresivním způsobem. Přináší to samozřejmě víc práce, ale je to možné. Takže povzbuzuji sólisty i skupiny v orchestru.

Další osobnost, kterou ve vztahu k vám nelze vynechat, je John Adams. Jeho zbrusu novou skladbu přivezete do Prahy. O čem je? John je další Kaliforňan. Ta skladba, nazvaná My Father Knew Charles Ives , je o jeho vzpomínkách a o jeho vztahu k hudbě Charlese Ivese. Měl k ní velmi živý vztah. Připomeneme si padesáté výročí Ivesovy smrti – zajímavé je, že nebudeme při té příležitosti hrát jeho vlastní hudbu, ale skladbu jím inspirovanou a napsanou patrně nejznámějším žijícím americkým skladatelem.

John Adams bydlí na druhé straně Sanfranciského zálivu. Jak se žije v San Francisku a v jeho okolí? Je to jedno z nejlepších měst v Americe. Je čisté, je zde nádherné počasí, je tu blízko k životnímu prostředí a také velmi dobré jídlo a víno.

Bydlíte také na venkově? Ne. Jen deset minut odsud ve městě a přes záliv se dívám. Ale venkov mám rád. Přes léto bydlím v Novém Mexiku, skutečně venku. Tady v San Francisku mám ovšem tolik různých odpovědností a povinností, že považuji za potřebné bydlet co nejblíž k našemu sídlu.

San Francisco Symphony je teď největší částí vašeho života? Jsem svázán se třemi projekty: San Francisco Symphony, New World Symphony a London Symphony. Nejsou zcela rovnocenné. San Francisku věnuji nejvíc času. Ale proporce se mohou rok od roku měnit. Co je u těch tří úkolů společného, je velká svoboda ducha. London Symphony Orchestra je těleso velmi dobrodružné a virtuózní, se San Francisco Symphony je to obdobné. New World Symphony tvoří mladí lidé, pro něž není nic obtížné. Rád pracuji s lidmi, kteří jsou ochotni věci zkoušet, s lidmi, pro něž není problém zkoušet věci jinak a čekat, co se stane. Taková práce mě inspiruje, udržuje mě v bdělosti a v nadšení. Za léta jsem zde takovéto vztahy našel: neohrožené, stále zkoušející lidi. To je jejich způsob, jak být Kaliforňany, nepředpojatými.

Vaše společná nahrávka Mahlerovy Šesté symfonie nedávno získala za loňský rok cenu Grammy. Chápete ocenění jako prestižní, jak je tato cena ostatně vždy zmiňována? Je to samozřejmě úžasné ocenění a rozpoznání projektu, na němž pracujeme. I koncert byl tehdy výtečně přijat. Je to má pátá Grammy. Nemá cenu během večera uvažovat, jestli cenu dostanete, nebo ne, ale když se to stane, je to fantastické.

V bookletu k desce se píše, jak jste ji shodou okolností začali nahrávat den po teroristickém útoku na New York v roce 2001 a jaké to byly těžké chvíle. Může mít Grammy za vaši mahlerovskou nahrávku nějakou souvislost s 11. zářím? Nemyslím. Pracovali jsme na tom už předtím. Byla to samozřejmě zásadní událost v našich životech, ale nahrávka žije vlastním životem.

Pravidelně hostujete v Evropě. Jak je možné, že jste ještě ani vy, ani společně nebyli v Praze? Jsem moc rád, že k vám máme konečně přiletět. A jsem také rád, že můžeme v Praze prezentovat naši hudbu. Vím něco o historii Prahy a českého hudebního života. Není to jen proto, že se mi česká hudba líbí, jsem velmi dobře informován, jak byla Praha významná v době Mozartově a Beethovenově, jak byli Češi důležití ještě před vídeňskou školou. Měli skutečně co říci. Byl bych zvědav, co vše je z toho v Dusíkově nebo Kramářově hudbě. Vždyť třeba i v Mahlerově hudbě, v jeho hudební senzibilitě, je plno českých vlivů. Nevím, jak se to stalo, že jsem v Čechách ještě nebyl, ale doufám, že tohle bude první z mnoha návštěv.

V Čechách prožil mládí Mahler, to by vás mohlo zajímat. Ano, Mahler měl velice specifické hudební vzpomínky, podobně jako Charles Ives, tím jsou si podobní. Charles Ives nám říká jména skutečných hudebníků, u Mahlera by bylo zajímavé hledat, jaké pochody hráli husaři, a všechno to, co mu bylo blízké, co se kolem něj ozývalo.

Setkal jste se s hudbou Bohuslava Martinů, který žil roky v USA? Ano, znám jeho hudbu. Také Dvořáka, Janáčka… Ale můj nejoblíbenější je z českých skladatelů asi Dusík. Hrál jsem mnoho jeho klavírních skladeb, je to velice tvůrčí hudba.

Jste téměř výhradně symfonický dirigent. Opera vás neláká? Dělávám ji koncertně, ale na divadlo nemám čas… Víte, mně to nedá nesledovat, co se děje na scéně, nejsem jako někteří kolegové dirigenti, kteří přiznávají, že se nahoru moc nedívají. Mně naopak vadí, když je tam něco špatného. A nechce se mi strávit měsíc života dohadováním se s lidmi, s režisérem, Já mám co dělat. Psát vlastní hudbu, pracovat s videem, dělám nyní také spoustu věcí na internetu, objevuji a využívám zajímavou technologickou budoucnost.

Jak to děláte, abyste udržel v paměti hráčů již nazkoušené věci? Jak s orchestrem tvoříte? Především dost pracuji s vlastními, vlastnoručně označenými notovými materiály. Často chodím po knihovnách. Pracuji rád s detaily, se specifickými barvami, zvláštním dýcháním. Je pro mě jednodušší udělat pro muzikanty party, ohlídat si to. Je to však jejich koncert. Cítím se trochu jako režisér. Řídím, ale jsou to nakonec hráči, kdo dávají představení. Takže se chovám jako k vynikajícímu herci. Stejně tak i jemu musím nechat prostor a možnost, kdyby chtěl vyjádřit, co on cítí. Mohu sice říci, řekni tohle slovo tak a tak, řekni tohle hlasitěji, ale nakonec však bude jen vyplňovat instrukce, nebude skutečně postavou. Takže já pracuji s orchestrem tak, aby hráči mohli dát hudbě její charakter, aby se k tomu cítíli svobodní a soustředění.

Stál jste za pozváním koncertního mistra Alexandra Barantschika z Londýna, odkud jste se znali? Je to velký umělec, považuji jeho hru za velice inspirující. S Barantschikem máme krásné duchovní spojení – je hrozně důležité.

Dirigujete živě, navazujete bezprostřední kontakt s hráči i publikem. Co vám v souvislosti s koncertem říká slovo show? Koncert je v podstatě show: lidé přijdou jako do divadla, usednou do křesel, světla pomalu zhasínají… něco se děje. Ale to, co já na pódiu dělám, je pouze část mého vztahu k hráčům a ke zvuku, nestarám se v tomto smyslu o publikum. Musím být co nejpozornější a muzikálně a elegantně chytit lidi. Nedělám to však pro publikum, ale pro orchestr. Mým krédem je dirigovat pořádné koncerty. Dělat hudbu pro lidi.

Sdílet článek: