Působí nenápadně a skromně, hovoří tiše. Je nesporně jedním z nejzajímavějších a nejuznávanějších komponistů dneška. Na Moravu ji přilákalo pozvání tvůrců české premiéry její opery překládané u nás jako Láska na dálku. Díla, které od salcburské premiéry z roku 2000 uvedla už řada divadel po světě, včetně newyorské MET. Rozhovor vznikl v Brně ovšem těsně předtím, než Kaija Saariaho představení zhlédla. Dojem autorky z brněnské inscenace – podle ohlasu v médiích evidentně velké události této sezóny a pro mnohé osobně skutečně životního zážitku – tedy tento text nezachycuje.
Jezdíte často na provedení svých děl? Zase až tak moc necestuji… Nicméně mé věci se hrají docela hodně, a tak když je něco důležitého, tak u toho přece jen chci být. A novou inscenaci své opery za důležitou věc považuji. I když už byla Láska na dálku inscenována vícekrát, tak jsem samozřejmě opět docela hodně zvědavá, jak je nyní udělána… A jelikož jsem velkou obdivovatelkou Leoše Janáčka, jsem ráda, že mohu být v Janáčkově divadle a ve městě, které je s ním tak výrazně spojené.
Je partitura opery Láska na dálku hodně fixována, to znamená maximálně závazná pro inscenátory? Nebo je více ponecháno otevřené? Hudba sama je velmi exaktní. Velmi přesně v notách zapsaná. Mou zkušeností je, že když se inscenátorům hudba líbí – a pokud mají k dispozici dostatek času pro práci – výsledek se dostaví. Hudba zní pokaždé jako moje. Inscenování, způsob uvedení díla na scénu, však může být případ od případu velmi rozdílné. A také v dosavadních případech pokaždé jiné opravdu bylo.
Neuvažujete tedy o inscenacích tak, že byste byla třeba rozladěna… Ne, vůbec ne. Mou profesí je psát hudbu, ne díla inscenovat. Zatím jsem žádná zklamání nezažila. Je zajímavé vidět vše, co se v opeře odehrává, zase jinýma, novýma očima. Hudbě to každopádně dodává nový a nový život. Takže mě vždy zajímá, co nového na scéně vznikne. První inscenace opery Láska na dálku byla v Salcburku. Protože to byla moje úplně první opera, sledovala jsem tehdy všechny zkoušky. A nechápala jsem ještě, jak rozdílné mohou různé přístupy být. Uvědomila jsem si to až později. Po prvním představení v Paříži v Théâtre du Châtelet jsem druhý den jela do Bernu, kde dávali jiné nové nastudování. A zažívala jsem poprvé tyhle pocity.
Byla jste tehdy hodně překvapená? Hodně.
Takže partitura větší rozdíly umožňuje? Stoprocentně předepsat stejně všechno nelze… V partituře poznámky jsou, také libretista Amin Maalouf nějaké zanesl, nicméně zdaleka ne všichni režiséři jím zapsané představy realizují… Ale myslím, že je to tak v pořádku.
Mohou mít ženy jako tvůrkyně umění nějaký zvláštní vhled do tématu? Specifický, takový, který není vlastní tvůrcům mužům? Obecně bych měla tendenci říci, že spíše ne. Osobnost i osobitost každého umělce spoluvytváří tolik různých stránek – jeho celkové zázemí, vzdělání, kulturní zakotvení… Ano, lidé jsou muž a žena. Ale být dobrý umělec znamená mít velkou intelektuální vizi a silné intuitivní napojení, takže v tomto smyslu specificky ženský vhled asi neexistuje. Pokud ovšem vezmeme v úvahu, že my ženy na některé věci opravdu reagujeme jinak než muži, tak potom se nějaký vliv v hudbě, v hudebním myšlení, asi projevit může. Současně jsem však přesvědčena, že každý opravdu komplexní umělec v sobě má jak mužskou, tak i ženskou empatii a senzibilitu.
Jak byste obecně popsala svou hudbu, její idiomy, zvuk…? To je samozřejmě složité právě proto, že jde o mou vlastní hudbu…
Ano, navíc každá skladba je jiná… Nicméně přesto…? Pokaždé se hudba rodí v určité konkrétní atmosféře, pocitech. Než začnu komponovat, hudbu si představuji. Vybavuji si určitou instrumentaci, orchestraci – a s tím je spojen určitý charakter, cítění. Právě tohle je pro mou hudbu asi hodně typické. Když pak komponuji, představuji si různé úrovně světla, rozličné typy textury… Na druhou stranu to pro mě jako skladatelku není důležitější než další hudební parametry – je nezbytné pracovat se všemi a na všech. Lidé, kteří poslouchají mou hudbu, na ní asi najdou něco dalšího typického – zřejmě především některé instrumentační barvy. Zmiňuji tohle, protože alespoň právě takové postřehy od nich často slýchám. A co ještě? Hodně pracuji na formě skladeb. Než začnu psát, přemýšlím o hudebním napětí a o smyslu směřování i o tom, jak tohle ovlivňovat a kontrolovat. Také hodně přemýšlím o posluchačově paměti…
Aby se orientoval v proudu hudby? Ano, aby si zapamatoval některé věci, aby se k nim mohl vrátit… A hodně uvažuji i o vnímání času. Protože občas cítím, že my skladatelé čas opracováváme – píšeme hudbu, která dává zapomenout na plynutí času, jindy zase hudbu, která dává pocit, že čas ubíhá rychle; někdy čas zastavujeme a snažíme se vytvořit prostor, kde čas není důležitý – ryze hudební prostor, v němž čas neběží.
Vyslovím dvě jména – Olivier Messiaen a Benjamin Britten. Jsou vám v něčem blízcí? Messiaen? Ano, některá jeho díla velice obdivuji.
Ovlivnil hudbu ve Francii i mimo ni hodně, že? Ano. Podnětná byla jeho teorie, jeho vnímání barev hudby i jeho velmi jedinečný a osobitý smysl pro hudební formu, který mě občas trochu znervózňuje, ale který funguje velmi dobře. Zejména v rozsáhlých skladbách…
A Britten? Je vám v něčem blízký? Moc ne.
U něj jsem měl konkrétně na mysli hudbu vzešlou z fascinace mořem. Aha, tak možná bych si zase měla něco poslechnout…! Vždyť vnímání hudby se proměňuje…
Když se zeptám na pojem avantgardní… – je to vaše cesta? Co si o avantgardnosti v umění myslíte? Nepřemýšlím o tom.
Když komponujete, tak ne. Ale pokud reflektujete umění? Nemyslím, že je to příliš důležité. Máme velmi bohatou a krásnou minulost, já sama jsem šťastná, že je to i moje hudební minulost… Ale co je důležité, je nehledět zpět na všelijaké již nalezené a vyzkoušené postupy. To by už pak nebylo současné.
Minulostí myslíte dvacáté století? Ne, myslím celou hudební historii, veškeré evropské dědictví, s nímž se cítím silně spojená; ale zároveň vím, že musíme být sami k sobě poctiví a otevření… a žít ve své vlastní, tedy v naší době. V tomto smyslu nechci opakovat věci, které už byly udělány. Ty mnou musejí prostupovat, ale… být avantgardní…? Co to vlastně znamená? Že chcete zbořit minulost? Že chcete mít jakousi oidipovskou touhu zničit svého otce?
Může to znamenat rozhodnutí psát hudbu, jaká tu ještě nebyla? Hudbu ještě nikdy neslyšenou…? Každá osobnost je jedinečná, a tak i hudba každého autora je svým způsobem jedinečná, ještě neslyšená. Považuji za důležité vnímat právě tento druh jedinečnosti. Nejde o nějaké rozhodnutí, ale o to, nechat skrze sebe to nové plynout.
Je potřeba uvažovat o nějakém skladateli jako o operním, nebo naopak třeba jako o symfonickém? Považujete sama sebe za operní autorku? Možná takhle někteří lidé přemýšlejí, já ne. Napsala jsem už různé druhy a typy hudby. Ale za operní skladatelku se nepovažuji… Když ještě existovala prodejna desek Tower Records nedaleko Lincolnova centra, poblíž Metropolitní opery, chodívala jsem tam hledat nějaká CD, kdykoli jsem byla v New Yorku. A měli tam samozřejmě i veliké operní oddělení se všemi těmi slavnými jmény a velkými díly… Vždycky jsem si tam říkala: tak jestli tohle je opera, pak opravdu nejsem žádná operní skladatelka! – Vždyť v operním světě se dotýkáme i různých prvků elitářství, vnějškovosti a povrchnosti – a takhle já si pro sebe operu nedefinuji.
Napsala jste ale už čtyři nebo pět oper… Počkejte – ano: L´Amour de loin, Adriana Mater, Émilie, Only The Sound Remains… a pokud budeme počítat i La Passion de Simone, oratorium, které je často uváděno scénicky, tak pět.
Takže, když budu maličko žertovat, už tou operní autorkou přece jen tak trochu jste… Dobře, v tomto smyslu ano. Rozumím vám…!
Jsou v hudbě některé aspekty, které by neměly být opomíjeny, aby i do budoucna zůstal zachován kontakt s posluchači? Melodie…? Emoce…? Takhle bych to neřekla, myslím, že skvělá hudba existuje ve všech hudebních stylech. Fantastické skladby jsou někdy i ty bez melodie, bez rytmu…V tom problém není. Problémem je, jak mohou lidé hudbě naslouchat. Protože v naší době je okolo nás plno hluku. A pak tu máme ještě všechnu tu komerční kulturu. I v hudbě. Právě ta plní naše životy. Naše uši. Je vytvářena tak, aby byla snadno dosažitelná a aby byla také stejně snadno přijímána. Lidé si asi často myslí, že jim tohle stačí. Že vše, co potřebují, je obsaženo v téhle hudbě. Ani v rádiu nemáme dost pořádné hudby… Takže máme takovýto problém: jakákoli soudobá skladba, pokud je originální, se neotevře napoprvé. A kdy a kde ji slyšet podruhé? – To je komplex otázek, které mají co do činění s celou naší společností. Dnes je všechno měřeno penězi a není jasné, jak nechat růst kulturu s celou její dlouhou tradicí… Většinou jde o věci, které nebyly tvořeny se záměrem rychlé konzumace a pak odhození. O umění můžeme v tomto smyslu hovořit jako o spirituální záležitosti – a já věřím, že lidé takové umění potřebují. To je obrovitá otázka. Vždyť potřebujeme vychovávat děti, a to i k takové hudbě. A pokud tahle hudba v tom základním vychází z tradic minulých staletí, jak mají tu novou umět děti poslouchat, když nebudou znát tu minulou? Když jí nebudou rozumět? Je to strašně těžké – a vždycky když se dostanu v debatě k těmto věcem, snažím se vyjádřit, že podstatné věci humanity se nedají koupit za peníze… Naše zdraví…! Jsou lidé, kteří jsou velmi chudí a nemohou si dovolit zdravotní péči. Cílem tedy je učinit zdravotní péči dostupnou všem. Ovšem pokud jsme opravdu vážně nemocní, peníze nám nepomohou, i kdybychom jich měli hodně. Stejně zemřeme… Nebo hledání lásky a štěstí… To jsou přece věci pro lidství zcela základní. Já mimochodem silně cítím, že tomu nevěnujeme dostatek pozornosti. Ten náš svět se stává poněkud podivným…
Tyhle otázky vždy nějak ve své hudbě reflektujete. Vždyť jsou to otázky týkající se mě samotné…! Je tedy vcelku snadno pochopitelné, že a proč se jich snažím hudbou nějak dotknout. – Hudba je obsažné médium! Řekla bych, že někdy zasáhne člověka hlouběji, než jak si to dovede skladatel vůbec představit a hlavně zajistit. Popravdě řečeno, nemyslím si, že skladatel může mít pod kontrolou opravdu zcela všechno. Hudba je přece tak silný druh mění, že ji nelze vždy a úplně ovládnout.
Z toho celkem jasně vyplývá, že pro vás komponování není hraním s tóny, ale že chcete – jednoduše řečeno – přinášet nějaké sdělení, poselství, vzkaz… Ano, ale samozřejmě takové sdělení nemůže být příliš konkrétní. Alespoň pokud nebudeme hovořit o opeře nebo písních, kde vstupuje do hry text – a ten je pak vždy mnohem konkrétnější. Takhle se dotýkáme jen obecných věcí humanity, emocí, vnímání, percepce. A také individuální inteligence, osobního myšlení. My lidé máme fantastické mozky, ale ne vždy víme, jak je používat způsobem, který by byl pro nás tím nejlepším.
Komponujete často rovnou pro konkrétní hudebníky, nebo spíše píšete do šuplíku a později skladby někomu nabízíte? Veškerá moje hudba je psána pro někoho. Myslím, že to tak s klidem mohu říci.
Pro někoho konkrétního. Může to být hudebník, kterého mám ráda a pro kterého chci napsat koncert nebo třeba písňový cyklus. Avšak může to být i něčí objednávka. A může to být nějaký dárek k narozeninám. Takové dárečky dávám často. Hudebníkům i dalším lidem kolem sebe.
Takové dárečky bývají ale jen drobnější skladby, že? Ne opery. Opery ne! Drobnosti.
Objednávek máte hodně, všechny důležité orchestry nyní chtějí hrát něco nového od vás. Máte dost času vyhovět všem? Dá se všem vyhovět? Samozřejmě nedá. Je těžké říkat „ne“, ale někdy to říkat musím. Víte, komponování je docela pomalá činnost. A nechci všechny ty, o nichž hovoříme, zklamat. Musím si vybírat. Často mám samozřejmě nějakou hudbu sama v sobě, mám nápady, které chci realizovat. Po velké symfonické skladbě toužím napsat spíše něco komorního. Přemýšlím i o několik let dopředu. A uvidí se… Nakonec vždy docházím ke kompromisu – mezi časem věnovaným kompozici pro někoho, koho si vážím, a časem věnovaným skladbě, která vzniká sama od sebe a kterou si později někdo objedná.
Jak byste charakterizovala operu Láska na dálku: je současná, nebo naopak středověká? Legenda má středověký původ, ale nehledala jsem tehdy nic středověkého – hledala jsem jednoduchý příběh, který poskytne velký prostor hudbě a který se týká lásky a smrti, což je ovšem samozřejmě téma velké části oper. A jestli je to moderní opera? Řekla bych, že ano. Často je inscenována do jiné doby než středověké. A i kdyby zůstali trubadúr a rytířská láska, není to přece zdaleka jen o nich… Opera je o milování a o dalších citech, o tom, co doopravdy milujeme – Jaufré Rudel se přece zamiluje do toho, co o Clémence slyšel, a ona se zamiluje do jeho písní… Představují si, co milují? Nebo milují své představy? To se přece stává denně i dnes! Milujeme opravdu lidi, o nichž si myslíme, že je milujeme? Máme je rádi proto, že mají rádi oni nás? Představujeme si, že jsou někým jiným, než ve skutečnosti jsou? – Tohle vše mě na příběhu zajímalo.
A hudebně? Přidávala jste něco středověkého? Četla jsem tehdy o Jaufrém Rudelovi. Viděla jsem rukopis s jeho hudbou. Nepoužila jsem ji, jak byla, ale přijala jsem podstatu písně. A asi do určité míry i melodickou linku. Studovala jsem něco ze středověkého umění, i orientálního, ale o přímé citace nejde. Chtěla jsem do hudby spojené s Jaufrém a s Clémence vtělit hodně rozdílné prvky… Mnohé současné opery jsou velmi šedé, protože jejich hudební jazyk je příliš uniformní. Chtěla jsem tedy do své hudby vtělit určité prvky, které by pomohly vyprofilovat různé charakteristiky.
Jde o alespoň trochu francouzskou operu? A jde o alespoň trochu finskou operu? Otázka, jestli moje hudba je francouzská, nebo finská… V základní rovině se cítím ještě stále být hodně Finkou. Ovšem žiji, dnes už víc než polovinu svého života, v Paříži. Francouzské opery se mi vždy líbily. Pro svou barvu. Určitě mě ovlivnily. A Láska na dálku je napsána na francouzský text, protože žiji ve Francii. Myslím, že je to opera jak francouzská, tak i finská. Nicméně – i když se cítím hodně jako Finka, ještě důležitější je, že jsem Evropanka. Přestože různé evropské kultury jsou překvapivě tolik rozličné, cítím, že mým domovem je celá Evropa.
