pátek, 24. únor 2017

Kaija Saariaho a její legenda o lásce na dálku

Napsal(a) 

Kaija Saariaho, foto Maarit Kytöharju Kaija Saariahofoto: Maarit Kytöharju

V jednom interview prohlásila: „Moje hudba je psaná pro uši. Není třeba ji intelektualizovat. Jen musíte sami sebe nechat vstoupit dovnitř.“ Kaija Saariaho, finská skladatelka žijící v Paříži. Všichni operní fanoušci mají určitě v paměti současnou inscenaci její opery L´amour de loin (Láska na dálku) v Metropolitní opeře v New Yorku. Za 113 let je teprve druhou skladatelkou, jejíž dílo se hraje v této operní svatyni. Ale nemusíte mít strach, neptali jsme se na klišé o složité situaci žen skladatelek v nekompromisním mužském světě. Náš rozhovor se točil kolem Lásky na dálku, kterou uvede v druhé polovině března Janáčkova opera v Brně.

Kdy a kde se protnuly životní cesty Kaiji Saariaho a Jaufré Rudela? Hledala jsem čirý příběh s prvky legendy, který by vyhovoval mému hudebnímu jazyku. Mám moc ráda dílo francouzského básníka a dramatika Jacquese Roubauda a při čtení jeho knih jsem narazila na jeho La Fleur inverse o středověké poezii, v níž se zmiňuje o životě Jaufré Rudela, trubadúra z dvanáctého století. Začala jsem se potom víc zajímat o Rudelův životní příběh a shromažďovat informace.

A jak jste se dala dohromady s libretistou Aminem Maaloufem? Za tím stojí bývalý ředitel Salzburger Festspiele Gérard Mortier. V roce 1996 se rozhodl objednat u mě a následně provést na festivalu Lásku na dálku, řešil se mnou potom všechny umělecké otázky a jedním z jeho zásadních rozhodnutí byla objednávka libreta u Amina Maaloufa. Před tím jsem se pokoušela hledat libretistu sama, ale nedokázala jsem najít tu správnou osobu. Znala jsem Aminovy knihy, ale nikdy jsme se osobně nesetkali. Až potom během práce na opeře.

Jaká vaše spolupráce byla? Ukázalo se, že spolu dokážeme velice otevřeně komunikovat a že Amin je nakloněný mým postojům, takže bylo jasné, že budeme schopni spolu tvořit. Nejdřív jsme si hodně povídali, pak Amin napsal první verzi, společně jsme ji rozvíjeli, dokud jsme nebyli oba dva spokojení, a pak jsem začala psát hudbu. Taky jsme byli hodně v kontaktu během mého komponování, když bylo potřeba cokoliv změnit.

Láska na dálku se bude hrát v Brně, kde padesát let žil a tvořil Leoš Janáček. V jednom interview jste řekla, že jste strávila spoustu času analyzováním děl ostatních skladatelů. Byl Janáček jedním z nich? Miluji hudbu Leoše Janáčka a jeho opery znám dobře. Mám doma partitury Jenůfy a Káti Kabanové a viděla jsem je v mnoha produkcích. A ano, i jeho partitury jsem pečlivě studovala, i když si nemyslím, že by mě jeho hudba přímo ovlivnila.

 , foto Priska Ketterer foto: Priska Ketterer

Pracujete s lidským hlasem velmi nekonvenčním způsobem. Zdá se, že k němu máte velmi hluboký a specifický vztah… Hlas je výjimečný hudební nástroj, protože vibruje skrze lidské tělo. Přemýšlím o každém hlasu jako o lidském orgánu a představuji si do detailu, jak se bude chovat v konkrétním případě, protože každý hlas je jedinečný. Ať chceme, nebo ne, náš hlas toho prozrazuje spoustu o nás, o našich emocích a talentovaní zpěváci mají fantastické příležitosti jak skrze svůj hlas emoce předat dál. Samozřejmě hudební výraz je důležitým elementem při jakékoli interpretaci, ale hlas je výjimečný, je ryze člověčí. A navíc nese nějaký text, což je další vrstva komunikace, mnohdy velmi silná.

Důležitou roli v Lásce na dálku hraje i sbor. Ano, má v opeře více poloh. Je zvukovým mostem mezi orchestrem a sólisty a taky echem sólových hlasů. Ale je taky rozdělen na dvě skupiny, na mužský sbor, což jsou přátelé Jaufré Rudela, a sbor dam z družiny hraběnky Clémence. Na konci opery se oba sbory spojí a doprovázejí hraběnku v její bolesti.

Partitura kombinuje kromě klasických nástrojů elektroniku a nepříliš často používané nástroje, někdy dokonce používáte sbor jako součást orchestru. Zdá se, že jste neustálá hledačka barev a barevných kombinací. Zvuková představa, ať už elektronická, nebo akustická, mi většinou přichází na mysl spontánně. Až potom soustavně pracuji na rozvíjení idey a jejím kombinování s ostatními hudebními prvky daného díla. Takže je to, stejně jako všechny ostatní aspekty kompozice, věcí propojení intuice a intelektuální práce. Ale je pravda, že moje instrumentace většinou bývají docela intuitivní a že ve chvílích, kdy přemýšlím o zvuku, nepoužívám žádné speciální postupy.

L´amour de loin v MET

Berete při komponování zřetel na budoucí publikum toho kterého díla? Když komponuji, soustředím se jen na hudbu, nikdy nemyslím na něco jiného. V určitém bodě se vždycky snažím podívat se na ni zdálky a číst partituru jako kdybych ji viděla poprvé. A pak se ptám sama sebe: „Opravdu je to proporčně vyvážené? Funguje harmonie tak, jak jsem si představovala? Je orchestrace dost bohatá?“ Takže v určitém slova smyslu jsem já sama svým prvním publikem. Neexistuje způsob, ani důvod pokoušet se uspokojit ostatní.

Působíte jako typ autora, který dává publiku a interpretům velký prostor a svobodu vnímat a interpretovat vaše kompozice svým vlastním způsobem. Je to tak? Moje notace je velmi precizní a předpokládám, že ji každý interpret respektuje. Ale jakmile je zápis hotov, velice ráda dám hudebníkům svobodu, aby si našli svůj vlastní pohled, aby se ta hudba stala i jejich vyjádřením. A pokud to udělají dobře, nic z identity mé hudby nezmizí, naopak může dostat další rozměr.

Skandinávie je živnou půdou mnoha výjimečných umělců, ať už skladatelů, zpěváků, instrumentalistů nebo dirigentů. Jak si to vysvětlujete? Výchova dětí v severských zemích je odlišná od ostatních evropských států, myslím, že se tam více respektuje jedinečná osobnost každého dítěte. Navíc mají děti více času najít si své vlastní zájmy a více svobody rozvíjet je i v rámci vyučování. To je možná částečný důvod toho, že ze severu pochází tolik originálních umělců.

Pokud máme správné informace, v současnosti pracujete na další opeře. Ano, moje čtvrtá opera, Only the Sound remains (Zůstává jen zvuk, pozn. red.) založená na klasických adaptacích japonského divadla Noh podle Ezry Pounda měla premiéru minulý rok v Nizozemské národní opeře, teď v dubnu ji uvede Finská národní opera a v lednu 2018 také pařížská Opéra Garnier. Právě teď začínám pracovat na své páté opeře podle libreta finské autorky Sofi Oksanen. Tahle práce mi bude trvat do roku 2020.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.