Český balet je v očekávání nového. Chystá se utvoření reprezentativního baletního souboru s názvem Český národní balet . V souvislosti s organizačním sloučením Národního divadla a Státní opery Praha vznikne soubor jeden. Bude mít k dispozici budovy Národního divadla, Státní opery Praha, Stavovského divadla a Nové scény. Záměr ministerstva kultury sloučit dvě divadelní instituce v jeden celek vyvolal v řadách reorganizovaných umělců spor o způsob interpretace odkazu klasického baletu a mezi zainteresovanými baletními diváky intenzivní kuloárové diskuse o dalším směřování českého baletního divadla.
Je zřejmé, že důvody ke sloučení obou institucí jsou ekonomické. Honosný název Český národní balet má zakrýt, že smyslem reorganizace je potřeba finančních úspor. Jinak by ministerstvo kultury nemohlo spojovat do jednoho celku dva umělecké soubory výrazně odlišných uměleckých koncepcí, a to balet Národního divadla, profilovaný osobností uměleckého šéfa, choreografa a tanečníka Petra Zusky v renomovaný baletní soubor současné postmoderní klasiky, a balet Státní opery Praha, který prezentuje díla romantického a klasického baletního odkazu v tradičním inscenačním stylu velkých divadel světových metropolí. Balet Státní opery Praha se stal v posledních letech výrazným konkurentem Národního divadla proto, že přinášel repertoárovou nabídku inscenačního stylu, který balet Národního divadla nenabízel. To je konstatování, které není namířeno proti nikomu, ale dokládá pouze, že umělecká paleta baletního divadla svou mnohotvárností přesahuje umělecký program jednoho konkrétního baletního souboru, že umělecké koncepce mohou být rozmanité a že diváci vyžadují širší paletu repertoárové nabídky, než sami tvůrci předpokládají, anebo sami chtějí produkovat s ohledem na své umělecké přesvědčení.
Problém není v tom, že má existovat jen jeden reprezentativní soubor. To už tady přece bylo a velmi dobře to fungovalo. Balet Národního divadla působil současně na všech hlavních pražských scénách úspěšně po mnoho let. Jenže to bylo za minulého režimu, a jak konstatoval v roce 2004 ministr kultury Pavel Dostál, bylo to zrušeno „po listopadu 1989 v důsledku nutných systémových změn při přechodu z centrálně řízené a ideologicky zdeformované kultury na nezávislou a svobodnou kulturní politiku demokratického státu“. Což byl podle něho „nepochybně velice složitý proces a není se tedy co divit, že se v něm samozřejmě učinila i chybná rozhodnutí, neboť jak se o revolucích alibisticky říká, když se kácí les, tak také lítají třísky. A při transformaci kultury samozřejmě sem tam také bohužel pár třísek lítalo“.
Při transformaci kultury byly totiž v průběhu devadesátých let zlikvidovány nebo odstátněny české baletní a taneční soubory vysoké mezinárodní prestiže „jenom proto, že po listopadu 1989 zvítězil bohužel názor, že jde o komunistickou propagandu“ (Pavel Dostál). Balet Národního divadla byl operou vypuzen z největší pražské scény Státní opery (tehdy zvané Smetanovo divadlo) a početně zredukován z původních sto dvaceti členů téměř na polovinu a společně s operním a činoherním souborem umístěn do Národního a Stavovského divadla, kde jsou prostory jeviště pro baletní inscenace širokého žánrového rozpětí malé. „Odstátněn“ (to jest zbaven finančních prostředků) byl tehdy Pražský komorní balet Pavla Šmoka , který spontánně vyrostl jako umělecký protiklad etablovaného baletního souboru Národního divadla. 
Nic nezmohlo jeho mimořádné renomé mezinárodně uznávaného komorního souboru české baletní tvorby (české ve smyslu spojení choreografie komorního jevištního tance s komorní hudbou českých skladatelů) z šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let 20. století. Zrušeny byly rovněž prosperující profesionální taneční soubory širokého žánrového spektra jako Československý státní soubor písní a tanců , Balet Armádního uměleckého souboru a Balet Československé televize .
Pražskému komornímu baletu Pavla Šmoka se dostalo umělecké satisfakce v roce 2003, kdy byl „jako nedomyšleně odstátněný“ vrácen do státního rozpočtu a to tak, že tento komorní baletní soubor, jehož umělecká koncepce vždy vycházela z inspirativní opozice vůči baletnímu repertoáru kamenných divadel, byl usídlen na největší pražskou scénu Státní opery. Soubor sice dostal střechu nad hlavou, ale jeho unikátní repertoár přestal de facto existovat. Balet se tedy na scénu Státní opery vrátil, jenže ouha, byl to balet komorní o počtu dvanácti členů. Tedy v počtu, který inscenace klasického baletu 19. století neumožňuje. Jenže západní turisté předpokládají, že velké operní divadlo uvádí také „velký balet“ (grand ballet). A tak poptávka CK Wolf Reisen si ve Státní opeře vynutila občasná hostování baletního souboru Národního divadla v Brně , který za uměleckého šéfa baletu Zdeňka Prokeše světový repertoár v odpovídající technice a dobovém stylu uváděl. Nebýt spontánního zájmu divácké obce, nikdy by poté nedošlo k postupné obnově velkého baletního repertoáru na divadelní scéně, z které byl balet úředním rozhodnutím ministerstva kultury vypuzen. V současné době zde existuje jen díky profesnímu nadšení baletních umělců, z nichž většina pracuje bez pevného pracovního úvazku na externí smlouvu.
Štafetu pomyslné repertoárové progrese nese balet Národního divadla. V červnovém tiskovém prohlášení k integraci obou divadel sice vyjádřil záměr „udržovat styl a kvalitu virtuózního baletního umění a profil velkého baletního ansámblu se standardně eklektickým repertoárem“, nicméně v dalších odstavcích připomíná, že „podoba klasické inscenace nesmí být jen pouhou recyklací některé ‚zažité‘ formy“ a „pokud se na nových inscenačních postupech (v každé další premiéře klasického nebo nového titulu) neprojevují jisté proměny, stává se živé divadelní umění jen staromilským klubem“. Takové konstatování dosvědčuje sice zásadovost uměleckého programu, ale také nedostatečný respekt k širokému spektru domácích i zahraničních baletních diváků, mezi nimiž mají příslušníci „staromilského klubu“ oprávněné místo. Jsou to ti, kteří zaplňují hlediště pražského kina Světozor, aby alespoň v biografu viděli „živou“ inscenaci klasického baletu v klasickém provedení v přímém přenosu z některé světové baletní scény.
Kuloárové diskuse diváků a odborné veřejnosti o osudu baletu v Praze mají jedno společné: velmi špatnou zkušenost s direktivním řízením českého baletu. Balet je umění beze slov a výkonní baletní umělci nedokáží obstát ve verbálních soubojích, kdy jako argumenty nerozhodují činy, ale slova. Díky vágní interpretaci mezinárodní baletní terminologie pak vznikají spory typu „jeden o voze a druhý o koze“. O odbornou uměleckou analýzu, která by vzešla z otevřené diskuse múzických odborníků, nebyl nikdy zájem a není ani nyní, neboť většinou nepřináší jednoduchá řešení a evokuje další otázky k zodpovězení.
Jak to bude při baletních představeních Českého národního baletu s hudebním doprovodem? Orchestry obou divadel (ND a Státní opery) mají v současnosti po sto dvaceti hudebnících, ale pro doprovod všech baletních představení se jim nedostával čas. Podle ředitele Národního divadla Ondřeje Černého „umělecké soubory budou zachovány ve stejné velikosti. Na druhé straně ve střednědobé perspektivě by mělo dojít k dílčímu snížení počtu orchestrálních hráčů“. Počítá se tedy s „life orchestrem“, nebo opět s reprodukovanou hudbou, která z baletu Národního divadla dělá úspěšnou provinční zájezdovou stagionu?
Baletní soubory obdobného typu v západních zemích nesou název „státní“ (například Wiener Staatsballett nebo Bayerisches Staatsballett), což znamená, že jejich provoz financuje stát. Název „Národní balet“ evokuje v minulosti osvědčenou českou divadelní tradici, kdy občané jako „Národ sobě“ sbírali na divadlo korunku ke korunce. V době, kdy významní představitelé české kultury vedou zcela vážně odborné diskuse na téma, že „termín národ je v současnosti pojem zcela vyprázdněný“, nová vizitka nepůsobí příliš věrohodně.
Proklamovaný přínos „nerozmělněného financování českého baletu“ již po léta prověřuje systém přidělování grantů. Zúčastňují se ho také baletní společnosti a soubory, které v posledním desetiletí vznikly spontánně díky iniciativě baletních umělců a zájmu diváků. Jenže baletní divadlo (klasické technikou i stylem) nemá v grantové komisi pro tanec dostatek příznivců a tak smysluplné baletní projekty, které u nás udržují uměleckou kontinuitu žánru klasického baletu v širokém spektru interpretace, nejsou přiměřeně finančně podporovány.
Například Pražský komorní balet Pavla Šmoka, který se opět vydělil ze svazku Státní opery s cílem uvádět baletní díla svého zakladatele a pokračovat v rozvíjení jeho uměleckého programu, de facto živoří bez potřebných prostředků. „Úmluva na záchranu nehmotného kulturního dědictví“ (kam Šmokovy choreografie nesporně patří), přijatá Generální konferencí Organizace spojených národů pro vzdělání, vědu a kulturu UNESCO v roce 2003, se u nás nebere v úvahu. Záleží totiž na úvaze každého smluvního státu a jeho národních institucích, co za své nehmotné kulturní dědictví označí a jakým způsobem zajistí naplnění daného záměru.
Bohemia Balet – Soubor Taneční konzervatoře hl. m. Prahy není finančně podporován natolik, aby svou uměleckou činnost mohl realizovat s dlouhodobější perspektivou, která by byla umělecky i ekonomicky přínosná. Jeho několik Gala představení v závěru sezony znělo jako „labutí píseň“ jedné velmi pozoruhodné umělecké etapy, z hlediska vývoje souboru předčasně ukončené odchodem absolventů do stálých angažmá doma i v zahraničí. Unikátní repertoár, který Bohemia Balet staví na stylové interpretaci rozmanitých baletních žánrů – (čistá klasika různých stylových období, opusy renomovaných českých choreografů Jiřího Kyliána a Pavla Šmoka, úspěšné inscenace českého tanečního folklóru, díla choreografů současných tanečních a baletních forem) se stává divákům dočasně nedostupný do doby, než ho v předmětu scénická praxe nastuduje další generace studentů.
Diváckému zájmu o umělce mezinárodního baletu vychází vstříc společnost Jany Kůrové Prague International Ballet ve spolupráci se zainteresovanými sponzory, jimž klasický balet přináší zážitky, které v jiných oborech tance nenalézají. Pro letošní Prague Ballet Summer uvedla ve Státní opeře kromě představení Labutího jezera a Gala sólistů baletní soubor Aalto Ballett Theater z Essenu s pořadem The best of La Vie en Rose na šansony Jacquese Brela v choreografii šéfa baletu Bena van Cauwenbergha. Jeho choreografie tanečního portrétu mladého muže s názvem Les Bourgeois , kterou převzali do svého repertoáru nejlepší světoví interpreti, není u nás běžně k vidění.
Ministerstvo kultury přistupuje k další redukci českého baletu. Jak bude podporovat úspěšné baletní společnosti, které vznikly spontánně, nemají scénu žádnou a působí za velmi skromných podmínek?
