pondělí, 19. říjen 2020

Julie Braná: Živý kontakt s publikem je pro mě zásadní

Napsal(a) 

Julie Braná, foto Petra Hajská / Collegium 1704 Julie Branáfoto: Petra Hajská / Collegium 1704

Jsou mezi námi muzikanti, kteří ve svém oboru dosáhli špičkové úrovně a nemají nouzi ani zahraniční angažmá. Zároveň vyučují novou generaci a jejich pedagogické úspěchy jsou zcela hmatatelné. Mezi takové umělce patří i flétnistka Julie Braná.

Mohla byste se nejdříve čtenářům Harmonie představit? Kdo je Julie Braná na podzim 2020? Jsem muzikantka a učitelka. Zajímá mě především stará hudba, které se věnuji intenzivně zhruba třicet let. Profesionálně se starou hudbou zabývám skoro dvacet let. Baví mě hrát sólově i v orchestru a baví mě hudbu učit. To je docela zajímavé, protože jsem vlastně nikdy učit nechtěla. Tatínek byl učitel a já všem říkala, že nikdy učit nebudu, ale teď mě to naplňuje.

Vaším hlavním oborem je zobcová flétna? Mám dva obory. Jednak zobcovou flétnu a poté příčnou flétnu barokní a klasicistní. Ta poslední je klapková. Původně jsem však vystudovala moderní příčnou flétnu. Takže se dá říct, že ovládám tři obory, ale na moderní příčnou flétnu už prakticky nehraju.

V čem se liší barokní a klasicistní příčná flétna? Jsou to dva úplně odlišné nástroje? Jsou to obě dřevěné flétny, nátiskově je to také podobné, ale v ostatním se to liší. Barokní flétna má jednu klapku. U té klasicistní je většinou klapek více, záleží na modelu, podle kterého je nástroj stavěn. Ta moje má například 8 klapek. Díky tomu se lépe ozývají horní tóny, nástroj má větší rozsah a dá se hrát víceméně intonačně čistě v celém chromatickém rozsahu. Nicméně díky přidaným klapkám musí člověk používat jiné hmaty než u barokní flétny. Pokud bych pro určitý tón použila barokní hmat, bude tento tón velmi falešný a zvukově nevyhovující.  V některých případech mohu na jeden tón použít i pět šest různých hmatů, což je někdy dost komplikované – záleží na tónině ve které hraji, který tón předchází a který následuje…

Co přesně učíte a kde? Na Plzeňské konzervatoři vyučuji od roku 2003 zobcovou flétnu jako hlavní obor, což vyučuji také na Pražské konzervatoři současně s oborem barokní příčná flétna.


Obrazně řečeno je sólista na pódiu vlastně úplně nahý.
Když hraju sólově, tak vím, že lidé přišli konkrétně za mnou.
Chtějí slyšet mě. Chtějí mou vlastní interpretaci
.“


Je to koncipováno se zaměřením na starou hudbu? Vůbec ne. Ani ve světě to tak nebývá. Zobcová flétna je nástroj, který má téměř polovinu literatury moderní. Kdo chce studovat vyloženě starou zobcovou flétnu nebo jiné staré nástroje, tak jede třeba do Basileje nebo do Lyonu, kde jsou speciální školy zamřené na starou hudbu. Ve světě je téměř na každé vysoké škole obor zobcová flétna, který v sobě zahrnuje všechna historická období včetně moderních. Člověk musí projít celým repertoárem napříč dějinami hudby. V Čechách taková škola není. Je možné studovat zobcovou flétnu v Brně na filozofické fakultě, ale pouze v bakalářském programu. Magisterské studium zobcovky v Čechách chybí, což je docela smutné. Pak učím od roku 2006 i na Pražské konzervatoři, kde jsem otvírala studium zobcové flétny jakožto hlavního oboru. Přizvala jsem si mého bývalého studenta, který tam nyní učí zobcovou flétnu, přičemž já jsem začala postupně vyučovat spíše traverso. To je barokní příčná flétna. Nezkráceně flauto traverso. Taky jsem před mateřskou učila v hudebce v Plzni. Strávila jsem hodně času výukou malých dětí, což mě dost posunulo. Naučila jsem se s nimi, jak vysvětlit složité technické postupy a jak řešit technické problémy. Člověk se od dětí naučí strašně moc. Když si tímhle pedagog projde, tak se podle mě ve výuce dostane mnohem dál než ten, kdo začne rovnou učit dospělé.

Jak si stojíme v hudebním vzdělávání v oboru staré hudby ve srovnání se světem? Jaké jsou zdejší slabiny systému nebo naopak i silné stránky? Z pohledu výuky zobcové flétny se to za posledních patnáct let strašně zvedlo. Zobcová flétna se vyučuje na každé konzervatoři v Čechách kromě Pardubic, což je znát třeba na soutěžích ZUŠ, kde dost často sedím v porotě. Tam slyším, že některé děti hrají opravdu krásně. Většinou pocházejí od kvalitních učitelů, kteří se tomu intenzivně věnují. Někdy jsou na soutěžích takové výkony, u kterých si člověk uvědomí, že moje generace takhle dobře zamlada nikdy nehrála, protože jsme neměli dostatek informací ani vhodné podmínky. V tomhle směru se odehrál skutečně velký posun. Chybí tu však vysokoškolské vzdělání v oboru staré hudby. Je tu jen něco a velmi útržkovitě. Na HAMU je cembalo a generálbas, ale chybí tam ostatní nástroje. Na JAMU je zase jen traverso a cembalo. Na brněnské filozofické fakultě v rámci Ústavu hudební vědy je obor teorie a provozovací praxe staré hudby. Tam můžete studovat třeba i housle, nicméně je to jen bakalářské studium. Na druhou stranu tahle situace nutí člověka, aby šel studovat do zahraničí, kde jsou nesrovnatelně širší možnosti. Tam se dostanete do skupiny lidí různých národností i různých názorů a necháváte na sebe působit mnoho odlišných vlivů ze všech stran. Na jednu stranu je špatně, že v Čechách není studium staré hudby kvalitně systémově vyřešeno, ale na druhou stranu vás to donutí jít do ciziny, což je pozitivní. Já, když jsem odjela do zahraničí, tak jsem šla cíleně za konkrétním profesorem.

Můžete zkusit více rozvést prožitkovou stránku hraní? Obrazně řečeno je sólista na pódiu vlastně úplně nahý. Když hraju sólově, tak vím, že lidé přišli konkrétně za mnou. Chtějí slyšet mě. Chtějí mou vlastní interpretaci. Proto je na sólových koncertech vzájemná interakce s publikem mnohem rychlejší a živější. Všechno je odhalené a přímé a jsem tam opravdu jen sama za sebe. Zatímco když vystupuji s orchestrem, cítím velkou podporu celé skupiny, která mě obklopuje. Například když hraji na orchestrálním koncertě nějakou sólovou árii se zpěvačkou, tak stojím v Rudolfinu vpředu na pódiu a cítím zezadu podporu orchestru. Vnímám, že mi fandí a že se mám o co opřít.


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII X/2020.

Magdalena Nováčková

Pochází z Prahy, kde také žije. Vystudovala hudební produkci na HAMU a řízení kultury na Université Bordeaux III ve Francii. Pracuje v managementu jednoho z velkých českých festivalů klasické hudby. Pod vedením muzikologa prof. Petra Daňka si dělá doktorát. Ve svém výzkumu se věnuje fenoménu osobní spirituality hudebníka ve vztahu k jeho uměleckému výkonu. Těžištěm jejího zájmu jsou také hudebně sociologická a hudebně psychologická témata související s dynamikou života člověka na přelomu 20. a 21. století. Ve své novinářské praxi jednoznačně preferuje rozhovor jakožto autentické svědectví o muzikantově životě a duši.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.