sobota, 10. květen 2003

Julian Smith chtěl Magdalenu Koženou

Napsal(a) 

Julian Smith chtěl Magdalenu Koženou Julian Smith chtěl Magdalenu Koženou
Během dvou měsíců musel JULIAN SMITH, hudební šéf Velšské národní opery, vyslechnout ve 45 městech světa na 450 mladých pěvců. V hudebních metropolích vybíral, tak jako už po léta, 25 účastníků BBC Singer of the World, která se ve velšském hlavním městě Cardiffu od roku 1983 koná každé dva roky v červnu. Desítku zpěváků si poslechl také v Praze.

Vybíráte tímto způsobem účastníky od počátku soutěže? Proces výběru byl v prvních deseti letech odlišný - nebyla předzpívání, ale pěvci byli vybíráni a zváni na základě doporučení. Pak se rozhodlo, že se budou po světě konat audice a já byl požádán, abych se jich ujal. Cíl byl jasný - dosáhnout ještě vyšší úrovně soutěže.

Má podle vaší zkušenosti vysoké renomé? Před pár let jsem si o soutěži povídal s dirigentem Valerijem Gergijevem v Petrohradě - pravda, byly to asi dvě minuty, což je úspěch v jeho případě. Ale vyjadřoval se o soutěži velmi dobře. Byli v ní už i vynikající zpěváci z Petrohradu. Soutěž je jedinečná v jedné věci - neplatí se žádný účastnický poplatek. Všechny výdaje hradí účastníkům BBC.

Jak je klání organizováno? Byla založena v roce 1983 jako bienále. Sestává z pěti koncertů, na každém z nich vystoupí pět pěvců. Následuje pak šestý koncert s pěti finalisty. Využívají se dva orchestry - těleso Velšské národní opery a orchestr BBC v Cardiffu. Soutěžní program je zhruba dvacetiminutový se širokým rozpětím opery a oratoria. Zpívaly se v minulosti i písně, nyní budou poprvé při zcela oddělené příležitosti. Opery se zpívají v St. David Hall, písňový program může být na jiném místě. Nevíme ovšem předem, kolik z nich si písně zvolí, takže těžko říci, kolik vlastně bude koncertů.

V čem přesně spočívá vaše funkce? Jsem hudební poradce soutěže. Vedle výběru účastníků se podílím případně také na výběru programu soutěžících. Aby třeba neriskovali s programem, který předtím nezpívali. Například není rozhodně dobrý nápad pokoušet se zrovna na soutěži zpívat za každou cenu tenorovou árii s vysokým "c", když by mělo být první na veřejnosti.

Den před Prahou jste byl v Kyjevě, o den později v Bukurešti... Kolik slyšíte vlastně zpívat lidí? Na předzpíváních slyším zhruba ve 45 městech během podzimu a zimy, od listopadu do ledna, asi tak 450 mladých zpěváků. Na každém místě se shromáždí samozřejmě více národností - zvláště v Londýně, Berlíně a ve Vídni.

Jaký je průběh vlastní soutěže? Snažíme se, aby se soutěžící cítili jako na koncertě. Před plným sálem, s velkým orchestrem. Ne jako jinde, kde zpěvák před porotou zpívá dlouho sám. Protože lidé ze světa opery o úrovni soutěže v Cardiffu vědí, přijíždějí a snaží se poznat nové osobnosti. V případě Dmitrije Hvorostovského se například důsledek dostavil téměř okamžitě, hned letěl nahoru. Jsou tedy i lidé, kteří se díky Cardiffu stanou dobře známými v operním světě.

Je mimochodem dobré mít - obecně - soutěže v životopise? Jen pro pár let.

Co se dělá pro to, aby byla porota neovlivnitelná a neovlivněná? Na to si dáváme velmi a velice pozor. Máme sedm lidí, v čele stojí generální ředitel Velšské národní opery. V porotě jsou čtyři pěvci a další dva jsou úředníci. Porotci se nesmí setkat s pěvci. Mohou pak jen ti, kteří už nepostupují do finále - aby mohli vyslechnout názory a rady. Finalisté jsou naprosto odděleni. Nikdy jsme se nesetkali s výtkou podjatosti. Jen velmi zřídka soutěží někdo, kdo by měl v porotě učitele. Nikdy nebyly výtky z korupce, jen se nám stává, že žurnalisté vyjadřují názor, že porota nerozhodla správně; že to měl být spíše ten nebo tamten. Ale to je život. Je to věc názoru.

Využívá Velšská národní opera sama oceněné pěvce? Ano, užijeme laureáty, pokud si je můžeme dovolit.

Kde se soutěž koná? V St. David Hall. Je to velmi dobrý sál, hraje v něm i množství zahraničních hostujících orchestrů. Hraje se také ve staré opeře, v roce 2004 by měla být otevřena v Cardiffu nová.

Jaké máte zkušenosti z cest po světě s existencí národních pěveckých škol? V různých zemích a oblastech je to různé, nesmírně zajímavé. Například v Kyjevě jsem slyšel fantasticky dobré zpěváky, velmi dobré mladé Ukrajince. Nejde, myslím, ani tak o pěvecké školy, ale jde o to, zda operní domy dávají prostor mladým zpěvákům a zda pro ně mají nějaké programy, jestli jsou nápomocny jejich vývoji. Je to samozřejmě otázka peněz. Ale například v Chicagu, Houstonu či v pařížské Opeře Bastille to jde. Velmi dobře.

Co pro vás během těchto cest bývá největším překvapením? Úroveň asijských zpěváků, zejména v Číně a Koreji.

Je podle vás situace dnešních mladých operních pěvců lepší než - řekněme - před deseti lety? To se dá opravdu těžko říci. Ve věci vzdělávání je asi lepší. Ale jsou jiné problémy. Vezměme případ mladých mužů. Moderní kultura teenagerů, to je - mezinárodně - fotbal, filmy, počítače a podobně. Podívejte se na symfonické orchestry. Bývaly to převážně mužské soubory, před sto lety dokonce ještě kompletně pánské. Dnes, když se podíváte na jakýkoli orchestr, ve smyčcích převažují ženy, je tam sotva pár houslistů, výjimkou nejsou třeba ani ženy trombonistky v některých tělesech. Mladí muži se příliš jako interpreti nezajímají o klasickou hudbu, nechtějí hrát ani zpívat. Na druhou stranu, nemyslím, že to nutně musí znamenat konec opery. Kolikrát to tak už vypadalo, ale lidé zase náhle operu objevili...

Jakým způsobem jsou vybíráni ti, které vy posloucháte? Máme seznam kontaktů, je to asi dvě stě lidí po celém světě; u nich vznikají návrhy těch, kdo by mohli jet na soutěž, koho bych si měl poslechnout. Návrhy dávají hudební agenti, starší pěvci, vedení operních domů... Jde nám o to, najít pěvce na počátku kariéry, kteří už mají něco za sebou, ale ještě ne mnoho. Takové, kteří zpívají malé role ve velkých divadlech nebo velké role v malých divadlech, ale ne velké role ve velkých divadlech. Do Cardiffu by neměli jet moc brzy, ani moc pozdě. Ideální věk je zhruba od 25 do 32 let, ale v posledních letech je to většinou mezi 25 a 28. Někdy jde i o studenty.

Vzpomenete si na nějaké slavné bývalé vítěze? Se soutěží je spojeno několik významných jmen. Například hned v prvním ročníku to byla Karita Matilla, na konci osmdesátých let vedle Dmitrije Hvorostovského také Bryn Terfel.

Už jste v minulosti vybral někoho z Prahy? Myslím, že Vratislava Kříže. Před dvěma roky zpívala na soutěži také Klaudia Dernerová. Vedla si dobře, líbila se publiku, ale nepostoupila do finále. A před pár lety jsem zde naslouchal zcela neznámému krásnému hlasu - mladé mezzosopranistce. Jmenovala se Magdalena Kožená. Byla tehdy ještě studentka. Pamatuji si, že byla hubená a nervózní. Vybral jsem ji a pozval, ale ona nakonec bohužel onemocněla a nemohla do Cardiffu v roce 1997 přijet. Škoda, myslím, že by si tehdy vedla velmi dobře.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.