středa, 8. červenec 2015

Julia Ulehla: Strážnické písničky v newyorském hávu

Napsal(a) 

Julia Ulehla, foto Aram Bajakian Julia Ulehlafoto: Aram Bajakian

Americkou češtinou zpívané moravské lidové písničky doprovází bývalý kytarista Lou Reeda a muzikantská smetánka new­yorské avantgardní scény. Album Dálava ovšem není dílem cizinců pohrávajících si se vzdálenou exotikou: zpěvačka Julia je pravnučkou profesora Vladimíra Úlehly a idea transplantovat moravské lidové písně do šílenství New Yorku ji napadla při překladu jeho legendární knihy Živá píseň.

Světoznámý biolog, významný brněnský etnomuzikolog a zakladatel festivalu ve Strážnici se vydání knihy v roce 1949 nedožil, v devětapadesáti zemřel dva roky předtím. Uvedl ji slovy, dávajícími dnešnímu snažení americké pravnučky smysl: „Věřím, že až se dosyta napijeme vína dálek, nabažíme se dosyta cizích vzorů, pohráme si dosyta se všemi směry a hesly, pak že – lhostejno před tváří věčnosti, či v pokolení třetím, čtvrtém i pozdějším – zase se v nás ve všech uplatní vlastní zakotvení, uvědomíme si kořeny, kterými jsme s tímto životním okolím spjati tisíciletí. A pak, nikým nezvána, vrátí se též píseň. Jen aby se dožila té chvíle!“.

Původně operní pěvkyně a pozdější dlouholetá členka experimentálního italského divadla The Workcenter of Jerzy Grotowski and Thomas Richards, kde se věnovala také africké hudbě, se s manželem Aramem Bajakianem, kytaristou arménského původu, mezi lidmi z okruhu Johna Zorna pohybuje delší čas. Z toho na první pohled nevyplývá touha překlopit domácí zpívání moravských písní do loňského debutového alba Dálava. Jenomže krev nepopřete a připomínal to i profesor Úlehla: „Píseň linoucí se z úst rodičů takřka denně, ryje do paměti brázdu tak pevnou jako řeč.“

Píseň považoval za živý, vyvíjející se organismus a před „hraním do všech puntíků“ upřednostňoval „nacházení vnitřního řádu v lidových písních“, čímž Julii s manželem na albu leccos usnadňuje; zbavuje je vysvětlování, proč namísto houslového cifrování posloucháme frenetické jazzování, distorzní kytary, marockou loutnu guimbri a zvukové experimenty. „I kdybychom chtěli, nemohli jsme znít tradičně. Vložili jsme do písní sami sebe a dali jim tělo a zvuk,“ vysvětluje Julia Ulehla.

Váš dědeček Jiří Úlehla a babička Blanka byli také zanícení milovníci moravské lidové hudby. A co otec Martin a matka? Měla jste díky nim ve Spojených státech blízko k hudbě ze Strážnicka, zpívali jste si doma? Ano, můj otec miluje moravskou lidovou hudbu. Pouštěl si doma velmi nahlas Martina Hrbáče a zpíval, co mu dech stačil, zhluboka se u toho nadechoval a heroicky gestikuloval. Matka je Američanka z Texasu a nikdy nevypadala, že by jí tahle hudba nějak zvlášť zajímala. Ačkoliv vlastně ano, protože se vždycky snažila hlasitost ztlumit. Všechna doma poslouchaná moravská lidová hudba pocházela ze Slovácka. Otec mě se sestrou naučil několik písní, ale pořád se jednalo o malou část mého hudebního života. Nikdy jsem nenavštívila žádný folklorní klub, i když jich je v Severní Americe spousta a lidé v nich moravské tradice udržují.

Co jste jako teenager poslouchala za hudbu a kdy jste si uvědomila, že vaše kořeny leží na Moravě? A bavila jste se o nich někdy se svými vrstevníky? Led Zeppelin, Jane’s Addiction, Fugazi, The Cure, PJ Harvey, Yo la Tengo, a také velikánky Billie Holiday, Etta James, Dolly Parton. Prošla jsem si obdobím, kdy jsem byla posedlá Kurtem Weil­lem, speciálně jeho tvorbou inspirovanou Bertoldem Brechtem. Rodiče doma poslouchali spoustu klasické hudby, ale moje vrstevníky zajímal především indie rock a punk. Přijde mi to legrační, ale hodně z mých nejbližších přátel patří k první či druhé generaci Američanů – za rodiče mají imigranty z Indie, Iránu, Arménie, Libanonu, Evropy, Číny. S žádnými Čechy, kteří by tady vyrůstali, jsem se nesetkala, osobně jsem si ale byla vždy velmi dobře vědoma, že za pravou Američanku se považovat nemohu. Nikoliv z důvodu nějakého druhu nepřátelství, naše rodinná kultura a hodnoty se pouze od našeho okolí hodně odlišovaly. Od roku 1983 pravidelně navštěvuji Českou republiku a postupně mně dochází, že si vlastně ani nejsem jistá tím, že bych kdy byla součástí moravského světa. Moje rodina se dost často stěhovala a strávili jsme hodně času na jihu USA. Tam jsem si uvědomila největší nesoulad mezi okolním americkým světem a naší rodinnou kulturou. S předpokladem, že mě lépe pochopí, jsem se o svých moravských kořenech bavila hlavně s vrstevníky, jejichž rodiče byli imigranty. Zbývající přátelé z anglo-amerických kruhů totiž mého otce považovali za někoho děsivého.

Vyprávěl vám otec o nadčasové a revoluční práci profesora Úlehly? A co se vám honilo hlavou, když jste poprvé viděla pradědečkův film Mizející svět z roku 1932? Samozřejmě, o Vladimírovi jsem slýchávala od dětství. Moji prarodiče jej drželi ve velké úctě a v rodinné tradici zaujímá vážené postavení. Osobně jsem ho také vnímala jako muže velmi zaměstnaného světem, především na globální úrovni. Máme například jeho fotografii v poušti v Arizoně, na které je s mým dědečkem hrajícím si mezi kaktusy. A další zajímavá náhoda – to léto, ve kterém jsem na univerzitě objevila hudbu amerického avantgardního skladatele Henryho Cowella, mně dědeček vyprávěl o Vladimírově přátelství s Cowellem, konkrétně jak přijel na jeho pozvání v roce 1929 do Československa.

Dokonalost Vladimírovy práce jsem nedokázala docenit do chvíle, než jsem loni začala překládat jeho knihu Živá píseň. Velmi obdivuji Vladimírovu práci z pozice etnomuzikologa vnímavého ke svému okolí a sympatizujícího s duší člověka. A ty jeho hudební analýzy a transkripce! Kéž bych někdy dokázala vytvořit takové dílo, pohybující se zároveň na tolika různých úrovních. Milostnou linku bych ve filmu Mizející svět nepostrádala, ovšem zachycení života rostlin je prostě pořád dechberoucí. On byl vlastně avantgardista! Nemohu uvěřit, že něco takového vytvořil ve třicátých letech.

Julia Ulehla, foto Aram Bajakian Julia Ulehlafoto: Aram Bajakian
Navštívila jste festival ve Strážnici. Jaký to byl pocit vědět, že na prvních slavnostech v roce 1946 pradědeček pochodoval průvodem Strážnicí vedle Slávka Volavého, a tak vlastně začaly legendární strážnické slavnosti? Pro mne to byl velmi silný zážitek. Nikdy před tím jsem slavnosti nenavštívila. Šokovalo mě, že lidová hudba je stále tak živá. Spousta lidí zpívala, hranice mezi jevištěm a diváky se absolutně rozpustily, mladí a staří organicky splývali. Obdivuji způsob, jakým Vladimír dokázal nahlížet hluboko do minulosti a pronikat časem skrze provázanost generací. Ve Strážnici jsem pochopila, jak od začátku uvažoval, že se tu lidé budou každý rok shromažďovat a udržovat tak naděje na budoucí život lidových písní.

Myslím, že by z vašich současných studií moravské hudby měl pradědeček určitě radost. Zpočátku jsem přesně nevěděla, co budu studovat. Zajímala jsem se o moravskou lidovou hudbu, mongolské písně, afroamerickou hudbu z jihu USA a pákistánské qawwali. V průběhu druhého semestru jsem ale začala překládat Vladimírovu knihu Živá píseň, a čím hlouběji jsem se do ní nořila, tím víc zjišťovala, že to je přesně to, co potřebuji a musím dělat. Knihu neskutečně obdivuji, považuji ji za poklad. Ve skutečnosti si ji dokonce beru na každé své vystoupení. Mám spoustu zkušeností se zpěvem různého druhu hudby od západních klasiků až po rituální hudbu, nicméně nevím nic o kultuře svých předků. Musím to dohnat.

Studovala jste operní zpěv a hrála divadlo, zajímala se o avantgardní hudební scénu a najednou ostrý zlom: album Dálava a moravské písničky. Máme v tom vidět uvědomění si velikosti rodinné tradice a nutkání na ni navázat? V italské Pontedeře jsem pět let působila v experimentálním divadle. Velmi specifické prostředí. Dělali jsme neuvěřitelně krásnou práci s tradičními písněmi, především z africké diaspory. Po zkušenostech z Workcentra bych se proto už nemohla vrátit ke klasickému zpěvu. Celým tělem i srdcem jsem tu práci milovala a dávala do ní duši. Pravděpodobně bych u ní zůstala mnohem déle, jenomže jsem přišla do jiného stavu, přestěhovala se do New Yorku a začala žít s Aramem. Všechno to dění bych nazvala ztrátou orientace – opuštění zajímavé umělecké práce, role matky a manželky a v neposlední řadě bydlení v New Yorku, což je šílené místo pro život. V uplynulých pěti letech jsem byla zvyklá žít v malé vesničce, a i když jsme s divadlem hodně cestovali po Evropě a USA a měli poměrně vyčerpávající program, v New Yorku se všechno zcela změnilo. Tehdy jsem poprvé uvažovala o překladu Vladimírovy knihy Živá píseň. Neovládám moc češtinu, s rodiči jsme tak doma nemluvili, nicméně díky rodinným návštěvám mně zní v uších a texty písniček mně postupně vykouzlily osobní magický svět. Pracovala jsem doma a mohla se starat o dceru Blanku. Lákalo mě pokračovat v umělecké činnosti, trávit večery na zkouškách mimo domov jsem ale odmítla. Zpívala jsem si doma moravské písničky a zjišťovala, nakolik v tom pro sebe najdu nějaký smysl, co všechno mi mohou dát. Při mé práci ve Workcentru jsem k hudbě musela také nacházet specifický přístup, najít si k obsahu správnou cestu. Uvědomila jsem si, že píseň tě může vést, promlouvat skrze tebe. S vědomím toho jsem pak přistupovala k moravským písničkám.

Velmi se mně líbilo, když jste v jednom rozhovoru řekla, že posloucháním Nusrata Fateh Ali Khana, Björk, Bessie Jones nebo Lorraine Hunt Lieberson jste se dozvěděla víc o tom, co to znamená být člověkem. To je výstižné vyjádření pocitů z hudby. Co pro vás osobně představuje zpěv, lidský hlas a jeho možnosti? Zpěv pro mě primárně neznamená pouze „dělat hudbu“, zpívání představuje něco daleko většího. Má to hodně společného s humanismem, zkoumáním sebe sama, ať už o samotě nebo v kolektivu, tváří v tvář ostatním lidem. To je také důvod, proč tolik miluji Nusrata Fateha Ali Khana. Pomáhá mi rozšiřovat obzory mých znalostí. Nusratova hudba přesahuje události všedního dne a pomáhá lépe pochopit spoustu věcí. Nejsem věřící, ale musím zpívat, protože toužím po poznání síly, která je mnohem větší než já sama. Vyprávěl jste mně příběh o Tanye Tagaq, kdy se po vystoupení na festivalu Colours of Ostrava objímala s neznámou ženou a obě plakaly. Když jsem poprvé viděla Tanyu, také jsem plakala a chtěla ji obejmout, vždyť ona se dokáže tak hluboce ponořit do hudby! Na prvním koncertu s Dálavou ve Vancouveru s námi hrál její houslista Jesse Zubot. Tanya se na nás přišla podívat, a když jsme na závěr končili písničkou Hnala Anka krávy, přidala se k nám. Nikdy předtím ji samozřejmě neslyšela. Bylo to absolutně divoké, něco jako ničím nespoutaná přírodní exploze. Improvizovala jsem víc než jindy, nedržela se melodie, nešlo to, protože s Tanyou do našeho vystoupení zasáhl přírodní chaos.

Na albu Dálava zpíváte česky. Pro zbytek světa, který nerozumí jazyku, působí váš hlas spíš jako další zvukomalebný nástroj. Naopak v Česku text vnímáme. Počítala jste s oběma typy posluchačů? Vědomě určitě ne, ale pár zajímavostí souvisejících s jazykem jsem si všimla. Američané, kteří nemluví česky, mně řekli, že jim je jedno, že nerozumí slovům, ocenili ale mé frázování. Na každém koncertu nabízím publiku překlady textů, protože podle mne dotvářejí celko­vý zvuk a vyznění písní. Zároveň si uvědomuji, že k písním přistupuji poměrně svérázným způsobem, a když nad tím tak přemý­šlím, hodně improvizuji. Ani ne tak v notách a tempech, do písní pokaždé vkládám jiné osobní rozpoložení. Nic dopředu neplánuji. Snažím se být před každým vystoupením „vyprázdněná“, jak jen to jde, a pak už pouze naslouchám a vnímám publikum a sleduji, jak ve mně něco startuje a můj zpěv začne žít vlastním životem. Je mi jasné, že to pravděpodobně nemá nic společného s tradičním přístupem, ale pokaždé když ty písničky, které pro mne opravdu hodně znamenají, zpívám, objevuji v nich něco nového a přitom přesně nedokážu předpovědět, o co půjde. Žasnu, když do sebe pocity, slova, hudba a celkový zvuk zapadají.

Váš manžel je součástí avantgardní new­yorské scény a spolupracoval s dalšími velkými umělci, které spojuje jedno: věčné hudební hledačství. To vás na Aramovi zaujalo? S Aramem se známe od patnácti let. Pokaždé, když ho slyším nebo spolu hrajeme, vnímám jeho instinktivní umělecké cítění, jeho kreativnost, vize a smysl pro estetiku, i to, jak on a jeho hudba dokážou být v souladu. Syrovém, elegantním, škádlivém a vznešeném dohromady. Obdivuji jeho mnohovrstevnatost.

Nehledě na to, že pochází z Arménie, země úžasných hudebníků a tradic. Spojilo vás tedy hudební a kulturní hledačství? Asi nás spojuje potřeba pochopit prostředí, ze kterého oba pocházíme. Aramův otec je Armén, ale on se narodil v USA. Ve svých skladbách se často snaží najít hodně inspirací v arménské hudbě, v tancích, rytmických strukturách a melodiích. Natočil třeba nádhernou kytarovou desku Music Inspired by The Color of Pomegranates, alternativní soundtrack ke stejnojmennému, vizuálně úchvatnému filmu arménského režiséra Sergeje Paradžanova z roku 1968 (pozn. původní hudbu složil významný arménský skladatel Tigran Mansurian).

Pradědeček byl biochemik a hudbu vnímal jako živý organismus. To byl ten hlavní impuls pro vás a Arama, že jste původní melodie částečně změnili? Využili z nich občas jen střípky a při transkripcích se nechali inspirovat osobním rozpoložením při vnímání lidových textů? Vladimírovy myšlenky mě velmi inspirují a mám za to, že by mohly být dobrým vodítkem i pro spoustu dalších umělců. Pojmout písničky tradičně bych nemohla, ani kdybych chtěla. Využili jsme možnosti vložit do nich něco ze sebe, dát jim jiné tělo a duši. Melodie jsme neměnili záměrně, my je prostě nikdy předtím neslyšeli v původní podobě. Zkoušeli jsme si k písním najít vlastní cestu a sledovali, v jaké podobě z nás vycházejí, vkládali jsme do nich naše hudební zkušenosti, naši kulturu a nádech prostředí, ve kterém žijeme. Písničky zůstaly víceméně neporušené, občas jsme akorát nepoužili celé texty ve formě, v jaké byly Vladimírem zapsány.

Jak vlastně probíhalo natáčení? Vy jste zpívala a muzikanti improvizovali, nebo jste měli předem daný koncept? Přiznám se, že netuším, jak hudebníci z New Yorku přistupují k moravským písničkám. Nechali si od vás přeložit texty? Ano, všechno začalo překlady a texty jim připomínám, vždycky když zkoušíme nebo koncertujeme. S Aramem hudebníkům předkládáme strukturu a rytmus písní, doprovod už necháme hodně na nich, protože to jsou úžasní muzikanti schopní improvizovat a přinést hodně vlastních myšlenek. Pokaždé je to proto trochu jiné.

Víte, co jsem si nikdy nedokázal představit? Že v moravských písničkách někdy uslyším marockou loutnu guimbri. Nebála jste se, že by to mohlo puristům vadit? To víte, že jsem se bála, a stále se reakcí puristů bojím. Občas i názorů vlastní rodiny, hlavně otce. Sama cítím, že jsem v poněkud podivné situaci: nejsem dostatečně Čech ani Moravan. Je ironií, že impulsem ke studiu etnomuzikologie a oboru moravská lidová hudba byly právě mé rozporuplné pocity.

Mám obavy spíš z etické stránky, odpovědnosti při přejímání písní, se kterými jsem sice vnitřně spojena, ale ve skutečnosti nejsou ode mne. Věřím však, že má hudba konvenuje s krásou tradice, přejímané lidmi po celá staletí, jejíž význam se snažím pochopit. A teď k té guimbri. S Aramem jsme navštívili v Arizoně mé rodiče a po setmění seděli a zpívali Ej, lásko, lásko. Aram vzal pár mých vlasových sponek, podložil s nimi struny na kytaře, přidal kousky papíru a ozval se nečekaný bzučivý zvuk. Ve studiu nás napadlo nahradit ho loutnou guimbri. Shanir Blumenkranz je navíc monstrózní muzikant. Když na basovou loutnu hrál v Maroku, tamní hráči mu řekli, že je fakt dobrý. Konec písničky zní zajímavě právě díky Shanirovi a jeho kouzlům s guimbri.

Julia Ulehla, foto Aram Bajakian Julia Ulehlafoto: Aram Bajakian

Při loňské návštěvě Moravy jste ale album s Aramem rodině a přátelům pustili. Cítím, že starší generace album tak nějak bere, ale nedá se říct, že by ho vysloveně milovala. Nebo jinak – mají rádi můj zpěv ve chvíli, kdy je sladký a krásný, ale ne když přejdu do agresivnější polohy. Příliš neocenili ani zvuk kytary. Otec mi pravidelně nenápadně naznačuje, že bych se příště mohla snažit převzít ty písničky trochu víc v tradičnějším duchu, ale zároveň ví, že jsem těm písním věnovala spoustu péče a natočila je s láskou.

Musíte uznat, že zahrát ve Strážnici písničku Hory hučá, lidé by se rozprchli. To je zajímavý kontrast mezi distorzní rockovou kytarou a vaším křehkým hlasem. K tomu hluku vás inspiroval text? Myslím, že to tak bylo. Text písně obsahuje metafory bouře a je smutný. Nevím, jak se běžně písnička na Moravě hraje, takže jsme s Aramem vymysleli vlastní zvuk. Slyšeli jsme ji pak ve Strážnici zpívat devítiletého kluka. Úžasně, zároveň jsem ale zalapala po dechu, když jsem ho porovnala s naší verzí.

Dálava je vaše první studiové natáčení a vůbec první nahrávka. Tomu se ani nechce věřit! Máte pravdu. Vystupovala jsem na veřejnosti, ale pokaždé naživo, nikdy jsem nebyla ve studiu. Dálava je můj první studiový projekt a rozhodně ta nejvíce zodpovědná práce v životě, což jsem ale čekala. Nahráli jsme celou desku během jediného dne a na každou skladbu si dali pouze dva pokusy. Žádný z muzikantů netoužil po dokonale perfektním a dlouhém natáčení. Stalo se, že jsem občas mimo rytmus nebo někdo z muzikantů hraje divně, ale s tím se počítalo. Pro nás zůstává podstatná především výsledná podoba.

Fotografie Miloše Spurného na obalu vlastně navazují na ekologické myšlení pradědečka a dohromady s ukázkami z filmu Mizející svět ve vašich videoklipech tvoří s hudbou ucelený tvar. Jakousi oslavu Moravy a její kultury. Věděl jste, že Miloš byl studentem mého pradědečka? S manželkou Věrou se s mými prarodiči blízce přá­telili. Minulé léto jsme Věru navštívili a prohlíželi si stovky fotografií a Milošových filmových záznamů. Dala nám spoustu originálních fotografií – jsou úžasné. Ve svých fantaziích jsem vyrůstala s Milošovou verzí Moravy. Pár jeho fotek máme dokonce pověšené doma na zdi. Je na nich zachycena ta neuvěřitelná síla přírody a její expanze.

Jaké odezvy se vám ve Státech a v Kanadě za album dostalo? Potěšila nás ta v USA. Je úžasné vědět, že vás lidé pozorně poslouchají. Neočekávala jsem, že by album dosáhlo obrovského komerčního úspěchu, a přitom si říkala, koho by v USA zajímaly moravské lidové písničky, a naopak, čí pozornost si v České republice získá zpívání moravských lidových písní od Američanky? Dostalo se nám ale velkého uznání od kritiků ze scény world music, experimentální a jazzové hudby. Máme recenze naší desky v angličtině, češtině, francouzštině, němčině, polštině, ruštině i islandštině. Je neuvěřitelné, jak se hudba z malé fanouškovské základny dokáže jako semeno rozletět do celého světa.

Související položky (podle značky)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.