čtvrtek, 17. říjen 2019

Julia Lezhneva: Vím, kým jsem

Napsal(a) 

 , foto Stephan Kochert foto: Stephan Kochert

Když v prosinci 1989 přišla na svět, křičela prý tak intenzivně, že porodník hned prohlásil: „Z té bude operní zpěvačka.“ Dětství prožila na Sachalinu, největším ostrovu patřícím Rusku, s rozlohou jen o málo menší, než má Česká republika. Na Moskevské státní konzervatoři vystudovala klavír a zpěv, potom pokračovala v pěveckém školení na Mezinárodní pěvecké akademii ve Walesu (Wales International Academy of Voice) a na Guildhall School of Music and Drama. Malou senzaci způsobila, když v roce 2010 na doporučení Dame Kiri Te Kanawa zazpívala na galavečeru Classical Brit Awards v londýnské Royal Albert Hall. Následovaly vysoce ceněné nahrávky, debuty na prestižních scénách a exkluzivní kontrakt s Decca. Specializuje se na hudbu baroka a klasicismu, ve svých devětadvaceti letech má za sebou spolupráci s nejvýznamnějšími ansámbly staré hudby. V říjnu poprvé vystoupí v České republice, s Collegiem 1704 a dalšími sólisty provede Händelovo oratorium La resurrezione. Bude zpívat part anděla.

V jednom rozhovoru jste kdysi řekla, že aby muzikant dobře hrál barokní hudbu, musí se cítit tak svobodný, jak jen to je možné. Cítíte se tak, když zpíváte baroko? Ano, absolutně svobodná, šťastná a inspirovaná. Na konci každého koncertu si vždycky říkám, že bych zvládla další tři za sebou. Jsem většinou tak nabitá energií, že nevím, co s ní.

Opravdu? Vypadáte většinou na scéně úžasně rozzářeně. Až si člověk říká, jestli je to upřímné, nebo jestli je to součástí vaší image. Když jsem byla malá, moje učitelka zpěvu mi říkala, že bych se měla víc smát, že mi to projasní tón. Je pravda, že se toho držím, a někomu se to může zdát umělé. Ale moje radost z hudby je upřímná, není to žádná maska.

Studovala jste také hru na klavír. Díky čemu jste se nakonec rozhodla pro zpěv? Když mi bylo asi šestnáct, pochopila jsem, že se v něm cítím mnohem jistěji, a taky jsem cítila větší perspektivu do budoucna. Jsou to dva kompletně rozdílné světy, ale jako zpěvačce mi studium klavíru ohromně zjednodušilo život. Když se něco učím, když čtu partitury, lépe se orientuji, rychleji čtu harmonii, moje imaginace je mnohem volnější, hned vidím různé možnosti vedení fráze. Když jako vokalista na opravdu dobré úrovni ovládáte nástroj, otevře se vám tím mnohem víc možností.

 , foto Simon Fowler foto: Simon Fowler

Můžete trochu popsat, jak se lišila vaše studijní léta v Moskvě, Cardiffu a v Londýně? V Moskvě jsem dostala velký komplexní balíček pro mladého muzikanta. Tam se opravdu hodně dbá na široký záběr, na univerzálnost studentů. Takže detailní studium harmonie, hudební literatura, sólové piano, klavírní doprovody, hraní v ansámblu, zpívání v ansámblu, všechno tohle jsem absolvovala v poměrně intenzivním režimu. Potom jsem se rozhodla pro barokní hudbu, hledala jsem cesty, lidi, kteří mi můžou dát dobré rady. A měla jsem ohromné štěstí, že jsem na konzervatoři potkala jednu známou, která mě slyšela zpívat a na základě toho mi pomohla dostat se na akademii do Cardiffu. Neměla jsem peníze, abych tam mohla zůstat, nevěděla jsem, co všechno je třeba zařídit. S tím vším mi pomohla. A v Cardiffu jsem prožila svoje nejdůležitější studijní roky. Je to tam hodně tiché, klidné, člověk se tam cítí jako doma. Kampus je spojený s akademií v krásném areálu nahoře na kopci, můžete se koncentrovat jenom na hudbu a na svá přání a plány do budoucnosti, povídat si o tom s lektory a studenty… Každý týden jsme měli jiné kouče na masterclass, legendární muzikanty, například Kiri Te Kanawa, Ileanu Cotrubaș… Bohužel jsem ale kvůli jistým důvodům nemohla zůstat v Cardiffu déle než dva roky, to bylo nešťastné období. Ale zaplaťpánbůh se mě ujala právě Kiri Te Kanawa, zavolala jsem jí a řekla, že potřebuji studovat ještě jeden rok, ale že mám problémy. A ona mi pomohla dostat se do Londýna, předzpívala jsem na třech místech, rozhodla jsem se nastoupit na Guildhall a další etapa mohla začít. Bez té zkušenosti v Cardiffu bych to v Londýně vůbec nezvládla. Byl by to velký boj.

Proč boj? Byla jsem malá holka, bylo mi osmnáct, když jsem přišla do Cardiffu, a předtím jsem nikdy nebyla mimo domov. Nevěděla jsem vůbec, jak se o sebe dobře postarat. Cardiff byl skvělé místo, kde se to naučit. A v Londýně jsem pak byla, jak říkáme my Rusové, už jako ryba ve vodě.

Zmínila jste Dame Kiri Te Kanawa, která říká, že pro pěvecké charisma je nejdůležitější pravdivost. Přemýšlela jsem nad tím, když jsem si projížděla některá vaše videa na YouTube s desítkami Mozartových Alleluia. Je pro vás těžké si udržet si i po padesátém, stém opakování téhož vnitřní pravdivost? Ale vůbec! Co může být lepšího? Pokaždé se snažím něco měnit, kombinovat. Jediná otázka zní, jestli je publikum spokojené. Ale já bych to mohla zpívat třeba tisíckrát, a nudit se nebudu...

Toto je pouze ukázka, kompletní rozhovor najdete v HARMONII 10/2019.

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se od roku 2011 učí, jak hudbu slyšet a jak o ní psát. Je editorkou webu, který právě čtete.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.