sobota, 29. březen 2014

Julia Fischer: Jsem šťastná, že si dnes mohu vybírat, co, s kým a kde chci hrát

Napsal(a) 

Julia Fischer, foto Felix Broede / Decca Julia Fischerfoto: Felix Broede / Decca
Mezinárodní hudební festival Pražské jaro má letos své první rezidenční umělce. Těžko dnes můžeme odhadnout, jestli byly na letošním programu nejdříve tři festivalové koncerty Julie Fischer, nebo jestli se tato fenomenální německá houslistka stala první pražskojarní rezidenční umělkyní až poté, co byla na světě letošní mimořádná dramaturgie… Julia Fischer totiž tentokrát přijíždí nejen jako sólistka, ale také jako komorní hráčka ve dvojroli houslistky a klavíristky. Cíl letošní dramaturgie je v tomto případě ale jednoznačný. Představit geniální talent v celé šíři. Ve znamení Julie Fischer byl už letošní mimořádný březnový koncert Sanfranciského symfonického orchestru, na kterém jako sólistka pod taktovkou Michela Tilsona Thomase své místo rezidenční umělkyně ztvrdila ještě před oficiálním zahájením festivalu. Ten poté ještě přinese její dva květnové koncerty – recitál se stálou klavírní partnerkou Milanou Černjavskou a komorní koncert Kvarteta Julie Fischer (ve dnech 26. a 27. května ve Dvořákově síni pražského Rudolfina). Právě pražskojarní debut tohoto smyčcového kvarteta, který Julia Fischer založila v roce 2010, bude ve své druhé polovině zároveň festivalovým debutem Julie Fischer – klavíristky. Ten slavný houslový se ale odehrál už před deseti lety...

Od svého prvního koncertu v České republice jste přijela několikrát, ale možná právě teď je ten správný okamžik na chvíli se zastavit a zamyslet se… Co vám poslední desetiletí přineslo? Které sny se vám splnily a v čem je Julia Fischer roku 2014 jiná oproti té jednadvacetileté mladé dámě, která v roce 2004 okouzlila festivalové publikum? Jeden ze splněných snů je, že jsem začala vyučovat. Především mě těší, že jsem dnes profesorkou na Vysoké hudební škole v Mnichově. Navíc jsem na této škole na pozici mé bývalé profesorky Any Čumačenko a to pro mne opravdu hodně znamená. To jsem si vždycky moc přála a jsem šťastná, že se to podařilo. Také jsem vždy chtěla mít rodinu, mít báječného manžela a dvě děti – a osud mi to dopřál. Když se naopak podívám na svou koncertní dráhu, jsem velmi šťastná, že se mi dnes podařilo dostat se v hudebním světě na pozici, kdy si opravdu mohu vybírat, co, s kým a kde chci hrát. Chci hrát v Praze, tak se tam opakovaně vracím… A jsem hlavně velmi šťastná, že si ke svým koncertům mohu vybírat konkrétní orchestry i dirigenty. A to je v současném hudebním světě velmi privilegované postavení, kterého si velmi vážím. Nepatřím k lidem, kteří mají své velké sny. Jsem v podstatě se svým životem velmi spokojená. Samozřejmě se chci učit stále nové skladby a nový repertoár, ale v tuto chvíli žádné další velké cíle nemám.

Julia Fischer, foto Uwe Arens / Decca Julia Fischerfoto: Uwe Arens / Decca
Jeden z konkrétních splněných snů minulých let ale můžeme připomenout. A to je natočení Dvořákova houslového koncertu. Vždy jste alespoň mluvila o tom, že je vaším snem tento koncert nahrát… Toto CD konečně vyšlo v březnu 2013 u vydavatelství Decca. Připomínám, že jste tento koncert hrála také na Pražském jaru v roce 2008 společně s Českou filharmonií. Proč jste tuto vysněnou nahrávku nakonec zrealizovala s dirigentem Davidem Zinmanem a jeho Orchestrem Tonhalle Curych? Přiznám se, že nás trochu mrzí, že jste nakonec nenahrávala s jedním z našich předních orchestrů. To by zase byl náš sen… Je to tak, že jsem prostě chtěla natáčet s Davidem Zinmanem. Jednoduše proto, že mám spolupráci s ním nesmírně ráda. Je to fantastický muzikant i dirigent. Navíc zcela upřímně nevěřím, že orchestr, který pochází ze země určitého skladatele, musí automaticky jeho hudbu hrát nejlépe. V každé zemi jsou dobré a špatné orchestry. Jinými slovy, myslím, že taková Česká filharmonie může naprosto skvěle hrát například Beethovena. A nikde není psáno, že ho musí hrát lépe třeba právě Mnichovská filharmonie jenom proto, že to je přední německý orchestr… Rozhodně tedy nezastávám názor, že je vhodné vybírat orchestr podle národnosti skladatele. Například Mozartovy koncerty jsem natočila s Nizozemským komorním orchestrem a hráli naprosto skvěle. Bachovy koncerty jsem naopak nahrála s orchestrem Akademie svatého Martina v Polích. Tady musím říci, že spojovat Dvořáka ideálně s českým orchestrem je tak trochu „české“ myšlení a přiznám se, že o tom něco vím díky své matce, která v Praze studovala… Zkrátka, automaticky si myslet, že hrajete Dvořáka lépe než někdo z jiné země jenom proto, že jste Češi a Dvořák je váš národní skladatel…? Víte, zkrátka nemyslím si, že by to byla pravda. Orchestr Tonhalle Curych patří k mým nejmilovanějším orchestrům, takže když to shrnu, vlastně jsem chtěla natočit CD s tímto tělesem a tímto dirigentem a teprve poté jsme se dohodli na repertoáru.

Jak ale samotné nahrávání probíhalo a jaké na něj máte vzpomínky? Samozřejmě byla to krásná zkušenost i velký zážitek. Ale já jsem vlastně původně chtěla natočit jiný program. Totiž společně s Dvořákem také Martinů druhý houslový koncert. To se bohužel nepodařilo. Jakkoliv si mohu na svých koncertech hrát, co chci, z hlediska nahrávání zkrátka musíme všichni respektovat názory vydavatele a jeho odhad na prodejnost… Nahrávací společnost se Martinů bála. Proto jsem bohužel nakonec ustoupila a natočili jsme Dvořáka společně s Bruchem. A přiznám se, že jsem z toho byla moc smutná, protože Martinů jsem chtěla opravdu natočit. A přál si to velmi i sám David Zinman. Vlastně mohu v tuto chvíli alespoň prozradit, že Martinů společně v Praze v příštím roce zahraje­me.

Julia Fischer, foto Felix Broede / Decca Julia Fischerfoto: Felix Broede / Decca

Máte vedle zmiňovaného natáčení i nějaký další konkrétní případ, kdy se Martinů báli pro změnu pořadatelé koncertů? Ano. Například když jsem Martinů hrála v Paříži, byla jsem pořadatelem přímo požádána o souhlas, abychom jeho hudbu nepsali na plakáty. Jinak by prý hrozilo, že lidé nepřijdou… Mohla jsem si na koncertě jeho sonátu zahrát, ale s tímto „opatřením“. Já jsem na to pouze řekla, „jestli si opravdu myslíte, že to je nutné, tak si to udělejte, jak chcete, já sonátu Martinů stejně zahraju…“

Martinů zjevně hrajete často, a pokud se podíváme na vaše letošní pražské koncerty, Martinů je na programu vašeho recitálu i komorního večera s vaším smyčcovým kvartetem. Připravujete nějaký svůj vlastní projekt o Martinů? Ano, s britským muzikologem a televizním producentem Brianem Largem spolu o Bohuslavu Martinů připravujeme nový film, takže budeme potřebovat záběry z koncertů, kde jeho hudbu hraji. (Brian Large je bývalý dlouholetý umělecký ředitel britské televize BBC2, pro kterou řídil četné mezinárodní přenosy koncertů i opery. V 70. letech sepsal publikace o Smetanovi a Martinů, pozn. red.). Celý nápad vznikl, když jsem před mnoha lety slyšela Oistrachovu nahrávku třetí houslové sonáty Bohuslava Martinů. Okamžitě mě tato hudba zasáhla a rozhodla jsem se ji zařazovat na programy. To se podařilo především v sezoně 2008–2009. Jeho hudbu jsem tehdy hrála na mnoha koncertech v různých místech. Bylo jich asi dvacet.

Jak tehdy ve vašem podání hudbu Martinů přijímalo publikum? Je to opravdu zvláštní. Martinů má v současném hudebním světě velmi komplikované postavení. Podobné problémy má v Německu hudba Hindemitha, zkrátka není dobře přijímána. Ale když jejich hudbu zařadím na program – ať už Martinů nebo právě Hindemitha, musím zcela upřímně říci, že za mnou následně chodí lidé a říkají „to je fantastická hudba… má takové krásné melodie a je tak emotivní, je taková … vlastně romantická“. Každý je dojat, ale přitom u veřejnosti o jejich hudbě stále přetrvává všeobecně špatné mínění. Opravdu nevím proč a neumím si to vysvětlit. Takže tím se vlastně vracím na samotný začátek příběhu. Hlavní důvod, proč jsme se rozhodli film o Martinů natočit, je, aby měl konečně šanci zbavit současnou veřejnost této „předpojatosti“. Já osobně si myslím, že to je skvělá hudba. Nesmírně ráda ji hraji a budu ji na své koncerty zařazovat i v příštích letech.

Pouze ukázka, celý rozhovor naleznete v: HARMONIE 04/2014

 

Zvukové ukázky

Markéta Vejvodová

Působí od roku 2004 jako redaktorka Českého rozhlasu, v letech 2005–2009 působila jako redaktorka hudební redakce stanice Vltava. Připravovala hudebně publicistické pořady Telefonotéka, Euphonia, Slovo o hudbě, Studio M a další. Vystudovala hru na klavír na Pražské konzervatoři ve třídě Ilji Hurníka a HAMU v Praze pod vedením Jana Panenky a Petera Toperczera. V roce 1991 získala stipendium k ročnímu studijnímu pobytu v Paříži u předního francouzského klavíristy a pedagoga Dominiqua Merleta. Vedle sólových klavírních recitálů spolupracovala s L. Svárovským, J. Sukem, G. Demeterovou, I. Ženatým, P. Fischerem, aj. Nahrávala nebo koncertně vystoupila rovněž se SOČRem, Sukovým komorním orchestrem, aj. Doma se představila na festivalu Pražské jaro (1989), na Velikonočním festivalu Josefa Suka (1993), na Mladém pódiu (1994) a na festivalu Mladá Praha (1996). Působí zároveň v oblasti pořadatelství a organizace hudebních projektů. V letech 2008–2013 byla za Český rozhlas porotkyní rozhlasové hudební soutěže EBU New Talent. V České filharmonii v letech 2009–2013 vedla edukativní programy, v letech 2015–2017 byla ředitelkou Česko-francouzské akademie Telč, v současnosti působí jako redaktorka na stanici Český rozhlas Region. Od roku 2019 spolupracuje s Moravskou filharmonií Olomouc, kde dramaturgicky i koncepčně připravuje koncertní cyklus pro nastávající rodiče.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.