čtvrtek, 17. červen 2004

Julia Fischer: Jsem médiem mezi skladatelem a publikem

Napsal(a) 

Julia Fischer: Jsem médiem mezi skladatelem a publ Julia Fischer: Jsem médiem mezi skladatelem a publ
Sólistkou festivalového vystoupení Českého komorního orchestru bude na Pražském jaru 22. května jedenadvacetiletá německá houslistka JULIA FISCHER. Její mezinárodní renomé rok od roku strmě stoupá, evropský i americký tisk o ní už nejméně pět let píše ne jako o "talentu", ale jako o zralé "fenomenální houslistce", která vám vyrazí dech. V Rudolfinu má hrát Mozartův Koncert D dur. Před Prahou bude hrát 11. května v Moskvě, koncem května pak v londýnské Wigmore Hall.

"Poslouchám jen klasickou hudbu," uvedla mladá umělkyně v rozhovoru pro HARMONII před svým dubnovým turné po Japonsku, kde mimo jiné i v Tokiu hrála s Oliverem Schnyderem Mozarta, Saint-Saënse, Hindemitha a Schuberta. Prostřednictvím e-mailu ochotně odpověděla od počítače na blíže neurčeném místě na zeměkouli na několik otázek. Slovenštinou překvapuje, ale vzhledem k národnosti maminky je její užití zcela logické.

Cítíte i takto na dálku ducha Prahy, města, v němž slavil úspěchy s Figarovou svatbou a s Donem Giovannim Mozart a v němž žil a pracoval Dvořák? "Samozrejme som si vedoma, že Praha bola vždy centrom europského hudobného života, a cítím sa poctena, že som pozvaná na taký významný festival, ako je Pražské jaro."

V Německu jste studovala u ruských pedagogů. Jak vás ovlivnili? "Študovala som najprv u Lydie Dubrovskej, ktorá ma naučila základom huslovej hry, predovšetkým, čo sa týka pravej ruky. U profesorky Any Chumačenkovej študujem už dvanásty rok a u nej som sa naučila najdôležitejšie o čitelnosti slohu, technike a celý repertoar, čo dnes hram. Pomohla mi rozvinuť moju osobnost a naučila ma o danom diele samostatne rozmýšlať."

Jste tedy ovlivněna slovanskou hudbou? "Moja mama bola prvá, ktorá ma povzbudila hrať Dvořáka a Smetanu. Dvořákov Huslový koncert bol prvý velký romantický koncert, ktorý som študovala. Mama je Slovenka, ktorá pochádza z Košíc, a študovala v Prahe hru na klavír na AMU u profesora Maxiana. Moj otec pochádza z DDR a v roku 1972 odišli moji rodičia spolu do Západného Nemecka."

Učit se hrát na housle začala Julia Fischer ještě dříve, než jí byly čtyři. O pár měsíců později ji začala maminka Viera učit na klavír. Skutečné studium houslí zahájila na Konzervatoři Leopolda Mozarta v Augšpurku, a to pod vedením Lydie Dubrovské. V devíti letech vstoupila na mnichovskou Hudební akademii do třídy Any Čumačenkové. V roce 1995 jako dvanáctiletá vyhrála Mezinárodní houslovou soutěž Yehudiho Menuhina - měla první cenu a navíc zvláštní cenu za nejlepší provedení Bachovy skladby pro sólové housle. Zvítězila o rok později také v 8. ročníku soutěže Eurovize určené pro mladé instrumentalisty. Soutěž se z Lisabonu vysílala do 22 zemí. Celkem vyhrála již osm prvních cen, z toho pět v houslovém a tři v klavírním oboru.

Jaké to bylo patřit k "-náctiletým" houslistům? Jak se cítíte po šesti letech amerických zkušeností? "Moja hudobná dráha začala v Európe a nie v Amerike. Kedže vek v hudbe nehraje rolu, vždy som sa cítila ako hudobníčka-huslistka, a nie ako jeden "teen violin player"."

K jaké hudbě máte nejblíže? "Počúvam len klasickú hudbu. Najoblubenejšieho komponistu nemam, vlastne mam vždy najradšej to, čo práve hram."

Její repertoár sahá od Bacha po Bartóka a Pendereckého, od Vivaldiho po Vaughana-Williamse a Šostakoviče. Obsahuje na čtyřicet děl s orchestrem a kolem 60 komorních skladeb. Julia Fischer užívá stradivárky z roku 1716, které jí zapůjčila Nippon Music Foundation.

Letošek, končící na čtyřku, je jakýmsi "rokem české hudby". Uvádíte víc české skladatele? "Dvořáka hram velmi rada a jeho tvorba je preto stálou sučasťou mojho repertoára, v ktorom je velmi silno zastúpený."

Je váš vztah k Dvořákovi vztahem citovým, nebo spíše z rozumu, protože prostě víte, že k němu máte svým původem blízko? "Samozrejme, že človek hrá najradšej tých komponistov, ku ktorým ma vďaka pôvodu alebo vďaka iným skutočnostiam obzvláštny vzťah. Ale ja som dost velký miešanec, čo sa týka nacionalít, takže je tých komponistov viac, ku ktorým mam blízky vzťah."

Už v roce 1998 psal deník Chicago Tribune, že se o ní v Evropě hovoří jako o "druhé Anne-Sophie Mutter". Vancouver Sun připomněl v roce 2000 jiné užívané srovnání - "druhý Gidon Kremer". Tisk však především nikdy neopomíná zdůrazňovat, že nejde zdaleka jen o technickou brilanci, ale že Julia Fischer hraje s úžasnou hudební inteligencí, že především dává hudbě vcítění a cit, jejímu věku až překvapivě zralý.

Je těžké soupeřit na světových podiích s vašimi vrstevníky z celého světa, kteří také usilují o přízeň publika? Čím si chcete posluchače získat? "Ja sa nesnažím lepšie hrat ako druhí. Ja sa snažím podať v mojej hre jednu presvedčivú interpretáciu a tým podať ďalej jedno posolstvo publiku. Koniec koncom som len médium medzi komponistom a publikom, jeden prekladatel, ktorý sa snaži odovzdať to posoľstvo komponistu publiku."

Jak je v současnosti obtížné získat prostor u nějaké nahrávací firmy? Jaké máte plány ohledně vaší diskografie? "Nakoľko som v čase prejednávaní, nemožem tuto otazku momentálne zodpovedať."

"Bylo to ve čtvrtek odpoledne v sále San Francisco Symphony - debut houslistky příliš mladé na to, aby mohla volit, ale ne tak mladé, aby vás nemohla chytit za srdce," napsal před třemi lety kritik deníku San Francisco Chronicle Allan Ulrich o vystoupení sedmnáctileté umělkyně. Julia Fischer tehdy v programu svým Mozartem nahradila sopranistku Sylvii McNair a učinila tak podle autora z příjemného, nicméně původně nepříliš vzrušivého abonentního koncertu meditaci o mysteriu překvapivých hudebních talentů. "Začala s intonací tak čistou, že to vehnalo slzy do očí," píše se v listu.

Cítíte se být dostatečně průbojná a psychicky odolná pro každodenní prezentaci na pódiích? "Odkedy viem myslieť, hrála som na husle a som koncertovala. Nikdy však nebudem tvrdiť, že jeden koncert nie je namáhavy, ale to je súčasť mojho života, a preto s tým, stať denne na pódiu, som nikdy problémy nemala."

Co vás čeká na vaší dráze? Kdy je houslista zralý? "Necham sa rada prekvapiť. Na každý pad chcem prežiť zvyšok mojho života s hudbou a to nadanie, čo mi Boh daroval, daleko ako to je možné priblížiť k dokonalosti. Jeden huslista nie je nikdy zrely."

Jak mnoho jste zdomácněla v Americe? "Moj domov je v Mnichove a u mojích príbuzných v Košiciach. V Amerike som velmi rada, ale necítim sa tam doma. Mam tam priateľov, moj management a hram tam koncerty, ale nie je to časť mojho domova."

Julia Fischer účinkovala ve většině evropských zemí, v USA, Brazílii a Japonsku. Jen v Austrálii zatím pouze prostřednictvím rozhlasového vysílání. Loni hrála Sibelia s Newyorskou filharmonií. Při jejím debutu v Carnegie Hall zněl Brahmsův Dvojkoncert; hrál Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Ha-Na Chang a Lorin Maazel. Na podzim byla na zájezdě s Herbertem Blomstedtem a Gewandhausorchestrem a letos v lednu už podruhé s Academy of St.Martin in The Fields a Neville Marrinerem, tentokrát po Německu. Zahraniční kritici se shodují, že jde o muzikantku s výjimečnou budoucností.

Předpokládám, že v Praze jste ještě vůbec nikdy nebyla. Je to tak? "Máte pravdu. V Prahe nemáme žiadnych príbuznych a doteraz som nemala ani žiadnú ponúku v Prahe koncertovať. Už v minulosti sme však často chceli Prahu navštíviť, ale vo väčšine z časových dôvodov k tomu nedošlo. O to viacej sa však teraz tešim, že teraz konečne navštivim Prahu."

A vracíte se častěji alespoň na Slovensko? Považujete je částečně za svou vlast? "Slovensko navštevujem asi dva razy do roka a Košice sú moj druhý domov, možno aj moj prvý."

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.