pondělí, 27. září 2010

Julia Fischer - Její tón evokuje tající karamel

Napsal(a) 

Julia Fischer - Její tón evokuje tající karamel, foto Decca/Uwe Arens, Decca/Magdalena Lepka, Decca/Juli Julia Fischer - Její tón evokuje tající karamelfoto: Decca/Uwe Arens, Decca/Magdalena Lepka, Decca/Juli

Julia Fischer hraje od dětství jen první housle. Však je také poprvé držela v ruce ve třech letech, vyhrála všech osm soutěží, do kterých se kdy přihlásila, každé její album je událostí nadšeně přijímanou kritiky i posluchači a o houslistce se hovoří jako o jedné z nejlepších interpretek současnosti.

Julia Fischer se narodila v Mnichově v roce 1983. Otec je profesor matematiky a matka klavíristka původem ze Slovenska. I Julia začínala s klavírem, ale protože na něj hrál už její starší bratr, rodiče rozhodli, že by bylo pěkné mít v rodině také jiný nástroj. V devíti letech byla mimořádně nadaná Julia přijata na Musikhochschule v Mnichově do houslové třídy Any Chumachenko. V 11 letech přišel zlom – Julia zvítězila v prestižní Menuhin International Violin Competition a získala i zvláštní cenu za nejlepší provedení Bachovy sólové skladby. Podle mnohých podala ve své juniorské kategorii podstatně lepší výkon než většina starších účastníků a toto vítězství jí otevřelo cestu k závratně úspěšné sólové kariéře. Roku 1996 potvrdila svou pověst mimořádného talentu vítězstvím v 8th Eurovision Competition for Young Instrumentalists v Lisabonu, následovaly Prix d’Espoir (1997), EIG Music Award (1998) a další.

Vůbec první kompakt s ruskými houslovými koncerty z roku 2004 získal ECHO Klassik Award a v několika dnech se stal jedním z pěti nejprodávanějších CD v Německu, o rok později Julia nadchla nahrávkou Bachových houslových Sonát a partit, obdržela cenu BBC Music Magazine Awards 2006 pro nejlepšího debutanta. K dalším oceněním patří titul „Artist of the Year 2007“ udělovaný firmou Gramophone, a to za nahrávku Čajkovského houslového koncertu, a „Instrumentalist of the Year 2008“ na MIDEM Classical Awards. Její nahrávka Bachových houslových koncertů s orchestrem Academy of St. Martin in the Fields se stala nejúspěšnějším debutem v historii firmy Decca (2009).

Mezinárodní kritika na Julii oceňuje nejen dokonalou a precizní houslovou techniku, ale zejména inspirativní přednes, absolutní věrohodnost a vcítění do hrané skladby. Ve svých 28 letech má v repertoáru přes 40 koncertantních děl a 60 titulů z oblasti komorní hry, absolvuje 90 koncertů ročně, hraje s nejlepšími orchestry světa a spolupracuje s předními dirigenty.

Ani loňské narození syna Julii nezastavilo: právě probíhá její velké evropské turné, v jehož rámci zavítá i do Prahy, chystá DVD věnované tvorbě Bohuslava Martinů, v dubnu ji čeká debut na velikonočním festivalu v Salcburku s Berlínskou filharmonií a sirem Simonem Rattlem... a diář má zaplněný na několik dalších let dopředu.

Náš dvacetiminutový telefonický rozhovor se odehrál v létě, probíhal v angličtině, Julia odpovídala velmi ochotně, a – vzhledem ke svému nabitému programu – velmi rychle a velmi stručně.

Julie, váš repertoár je nesmírně široký – od Bacha, přes klasické koncerty, Mozarta, Paganiniho, romantické koncerty, díla 20. století, letos přibyli mimo jiné Šostakovič, Prokofjev... Ve které epoše se cítíte nejlépe?

Vlastně v žádné. A ve všech. Mám ráda různorodost. Asi bych se cítila divně a nepohodlně, kdybych se pohybovala jen v jedné oblasti, stále hledám a rozšiřuji pole své působnosti. Pravda, vyrostla jsem na klasice – hojně jsem hrála Bacha a Mozarta, 20. století jsem „objevila“ o dost později. Ale dnes se cítím skvěle v každém stylovém období.

Letos v srpnu se objevily dva vaše nové projekty, jedním z nich jsou Paganiniho Capriccia. Byla nahrávka tohoto kompletu vaším přáním? A jak dlouhou dobu jste s ním strávila?

Ano, byl to můj nápad. Vlastní příprava nahrávky zabrala asi půl roku, ovšem s tím, že řadu capriccií mám na repertoáru už dlouho. Některá hraji už od svých osmi let. Vždyť Paganiniho Capriccia jsou denním chlebem každého houslisty. Takže odpověď na vaši otázku nemůže být prostě jen „půl roku“. Přesnější by bylo „celou svou dosavadní kariéru“.

Máte některé z nich raději než ostatní? A naopak – jsou mezi nimi některá, která se vám vyloženě nelíbí?

Tak asi jako každý, mám nejraději to čtyřiadvacáté. Ne náhodou je to nejčastěji hrané a nejoblíbenější capriccio. Ale k mým oblíbeným jich patří víc. Nechte mě chvilku přemýšlet... 13., 14., 15., 16., 17., tuto skupinku miluji. A nejméně oblíbené? Víte, nerada bych zranila city některého z nich (smích). Ale kdybych musela jedno vybrat, asi čtvrté. Začíná tak krásně a pak přijde ta nepříjemná technická část. Jen čistá technika a velmi náročná.

Oním druhým projektem je DVD, na němž hrajete jak na housle (Saint-Saënsův Koncert č. 3 h moll), tak na klavír (Griegův Koncert a moll). Jste zřejmě první interpretka, které se podařil takovýto husarský kousek – na jednom nosiči (se záznamem jediného koncertního vystoupení) podat vynikající výkon v houslovém a vzápětí i klavírním koncertu. Pokud to bude úspěch, což se jaksi předpokládá, hodláte se věnovat klavíru více než dosud?

Já jsem to vlastně vůbec neplánovala, je pravda, že na klavír hraji stejně dlouho jako na housle a můj manažer přišel s tímto nápadem. Něco ve smyslu: „Julie, s tím klavírem musíme něco udělat.“ Tak jsme to udělali, ale asi bych to pokládala spíše za výjimečnou záležitost.

V říjnu vás opět přivítáme v Praze, kde vystoupíte v recitálu se svou „dvorní klavíristkou“ Milanou Chernyavskou. Na programu máte sonáty Ysaÿe, Beethovena a Francka. Vybíráte si repertoár sama? A podle jakého klíče?

Samozřejmě mám poslední slovo. Ale často a ráda akceptuji návrhy ostatních. Rodiny, přátel, hodně podnětů mám právě od Milany. Někdy je to tak, že zaslechnu krásnou hudbu a řeknu si „tak tohle chci hrát také“. Jakýsi systém je v tom, že vím přesně o jednom kusu, který chci rozhodně do programu zařadit. Ostatní kusy se pak snažím sladit k tomu „základnímu“.

Julia Fischer - Její tón evokuje tající karamel, foto Decca/Uwe Arens, Decca/Magdalena Lepka, Decca/Juli Julia Fischer - Její tón evokuje tající karamelfoto: Decca/Uwe Arens, Decca/Magdalena Lepka, Decca/Juli
Cítíte se lépe v komorní hře, nebo se symfonickým orchestrem za zády? A v čem je pro vás nejpodstatnější rozdíl mezi těmito dvěma polohami?

Asi záleží spíš na tom, s kým hraji, s kým spolupracuji. Protože když vystupuji se skvělým klavíristou nebo s výborným dirigentem, orchestrem, je mi to prakticky jedno. Máte-li průměrný orchestr, průměrného dirigenta, pak může být vystoupení docela frustrující.

Vy ovšem spolupracujete s plejádou zvučných dirigentských jmen, jen namátkou Lorin Maazel, Christoph Eschenbach, David Zinman, Neville Marriner, Marek Janowsky a zejména pak Yakov Kreizberg. Dá se říci, s kým se vám spolupracuje nejlépe? Nebo kdo vás třeba nejvíce inspiruje, motivuje?

Nejčastěji vystupuji právě s Yakovem Kreizbergem a za dobu naší spolupráce se mi stal skutečnou inspirací. Záleží ale také na tom, v jakém smyslu hovoříme o inspiraci. Například miluji spolupráci s Davidem Zinmanem, protože je to také houslista. Myslím, že každý z dirigentů má sílu někde jinde, jiné přednosti a schopnosti. Pro mě je nesmírně obohacující pracovat s různými dirigenty a poznávat jejich kvality. I to, co je odlišuje.

Během své dosavadní kariéry jste vyhrála řadu soutěží, získala mnoho ocenění. Je pro vás některé z nich důležitější než jiné?

Možná Menuhinova soutěž. Protože mi bylo jedenáct a asi nikdo nečekal, že zvítězím. Byla to má první velká cena. Menuhinova a Eurovision Contest o rok později. Ty pro mě asi už navždycky zůstanou nejdůležitějšími vítězstvími. A přirozeně znamenala zásadní zlom v mé kariéře. Vlastně ji odstartovala.

A což takhle nejšťastnější okamžik vaší kariéry?

Tak to nevím. Nejšťastnější okamžiky své kariéry asi ani nepočítám. Spíš v osobním životě, ale to, obávám se, by byl velmi pravděpodobně nějaký okamžik bez houslí... (smích)

Někde jsem se dočetla, že jste nejmladší profesorkou houslí v Německu. Učíte od svých 23 let. To znamená, že vaši žáci jsou téměř ve vašem věku. Jaké to je? A jak je učíte?

Musím upřesnit, že aktuálně neučím, protože jsem momentálně na mateřské dovolené. Tento rok jsem tedy vynechala. Ale ano, předtím jsem učila i své vrstevníky a vůbec nikomu a v ničem to nevadilo. Už nejsme děti, nejsem šestiletá, která učí pětileté. Jsme dospělí. A šlo nám to báječně. Přála bych si, aby mí žáci byli především dobrými hudebníky.

K vašim metodám patřilo i hraní vleže. Tedy žák ležící na zemi a hrající... třeba Paganiniho Capriccia.

Ano, ovšem není to moje metoda. Už Menuhin, z jehož lekcí dodnes profituji, se kdysi vyjádřil ve smyslu, že je dobré být s houslemi pokud možno co nejvíce „srostlý“. Cítit se s nimi přirozeně . Čehož se dá dosáhnout i tak, že s nimi chodíte, stojíte, sedíte, ale i ležíte. Zvyknete si tak na ně, stanou se vaší přirozenou součástí. Sama jsem takto hodně hrála, když jsem byla teenager, ale teď už ne.

Vy už jste s nimi také jistě „srostla“. Píše se o vašem mimořádném talentu, který je ovšem podpořený i značným pracovním nasazením. Jaké jsou podle vás optimální proporce mezi těmito dvěma aspekty, aby se hudebník stal vynikajícím interpretem?

Talent je dar. Když ho dostanete, je to skvělé. Problém je v tom, že obvykle ty nejtalentovanější děti mají nejméně chuti do práce. Je to pochopitelné, s talentem vám jde spousta věcí snadněji, přirozeněji. Já si myslím, že v umění je to tak, že když nemáte skutečně stoprocentní geniální talent, můžete si ta „chybějící“ procenta nějak vykompenzovat. Tvrdou prací. Ovšem obráceně to v žádném případě neplatí.

Máte ještě někdy před vystoupením trému?

Nikdy. Ani jako dítě jsem ji nikdy neměla. Snad žádné malé dítě ji nemá. Když je vám čtyři, pět let, ani si neuvědomujete, že jste na scéně před lidmi a že byste se mohla nebo měla bát. A když vystupujete tak často, jako jsem odmalička vystupovala já, tento pocit vám vydrží a stane se jakousi vaší druhou přirozeností.

A co poradit někomu, kdo s trémou zápasí?

V prvé řadě je nutné zjistit, proč se bojí. Když je to proto, že se bojí, co lidé řeknou po koncertě, musí zapracovat na sebedůvěře. Jestli se bojí toho, že udělá chybu..., musí zkrátka pracovat tak, aby tu chybu prostě neudělal. A také pochopit, jak nepodstatná je jedna chyba v celkovém vyznění díla.

Které z děl, která jste dosud koncertně uvedla, pro vás bylo nejsložitější, nejobtížnější?

Vzpomínám si, že když mi bylo asi deset let, studovala jsem kompozici od jednoho soudobého skladatele. Ta skladba se mi vůbec nelíbila, nevytvořila jsem si k ní pouto, nevěděla jsem si s ní rady. A to bylo pro mě opravdu, ale opravdu strašné. Strašně těžké.

Julia Fischer - Její tón evokuje tající karamel, foto Decca/Uwe Arens, Decca/Magdalena Lepka, Decca/Juli Julia Fischer - Její tón evokuje tající karamelfoto: Decca/Uwe Arens, Decca/Magdalena Lepka, Decca/Juli

Když už jste se zmínila o soudobé hudbě, jaký k ní máte vztah?

Ráda hraji dobrou hudbu. Pak mi je jedno, jestli je soudobá nebo stará stovky let. Takže ano, dobrou soudobou hudbu mám ráda a ráda si ji zahraji.

Jakým způsobem studujete novou skladbu? Posloucháte nahrávky různých interpretů a hledáte vyjádření, které je vám osobně nejbližší?

Záleží na tom, kolik mám času. A také na tom, jestli už tu hudbu znám, nebo je to pro mě zcela nový kus. V tom případě pak ano, samozřejmě poslouchám nahrávky, je to nejrychlejší cesta k první představě. Potom si detailně prostuduji partituru. A až na konec svůj sólový part.

Kolik času strávíte denně cvičením? Zbývá vám ještě volný čas na nějaké vaše další zájmy? A jaké to jsou, vedle hudby?

Mám rodinu, což určuje vše ostatní. Jakmile mám chvilku, snažím se ji strávit právě s rodinou. A k tomu cvičení... ve skutečnosti už tolik necvičím, ve smyslu toho několikahodinového denního drilu, který byl dříve téměř neodmyslitelný. Samozřejmě hodně cvičím, když jsem na cestách, na koncertním turné, ale jakmile jsem doma, není to tak žhavé.

Máte nebo měla jste někdy nějaký velký vzor?

Ano. Davida Oistracha. Ten byl vždycky mým vzorem, idolem.

Proč právě on?

Pro tu jeho poctivost a přímost v houslové hře. Když totiž hraje, nejde o něj, ale vždy čistě jen o hudbu samotnou. A to na něm nesmírně obdivuji.

Rychlo-dotazník: tři skladatelé nejbližší vašemu srdci?

Beethoven, Brahms... a... – a pak je to těžké. Mohl by to být Bach, možná Dvořák.

Dvořák? To je pro nás velmi potěšující. Nemýlím-li se, jeho koncert hrajete už od desíti let?

Ano, hraji jej velmi často. Dokonce už jsme jeden čas uvažovali o nahrávce, ale pak z toho nějak sešlo. Stále doufám, že nahrávku Dvořákova koncertu uskutečním.

Je o vás známé, že hodně čtete. Jakou knihu a jakou nahrávku byste si vzala na opuštěný ostrov (a předpokládejme nereálné, totiž že by tam byl fungující přehrávač)?

Knížka by byla asi od Hermanna Hesseho nebo od Tolstého. Určitě jeden z těchto dvou spisovatelů. A nahrávka? Asi Bach, Temperovaný klavír v podání Glenna Goulda, kterého obdivuji už od dětství.

Zkusme si zafantazírovat: kdybyste z nějakého důvodu nemohla hrát na housle, co byste nejpravděpodobněji dělala nebo co byste chtěla dělat?

Myslím, že bych asi byla učitelkou. Čehokoli.

Třeba i matematiky? Váš otec je matematik, máte k této vědě vztah?

Víte, že ano? Mám matematiku velmi ráda. A tak je docela možné, že bych byla učitelkou matematiky.

Jaké jsou vaše plány pro příští měsíce?

Nejbližší je evropské turné s recitály v Německu a Praze s Milanou Chernyavskou, dávám čtyři koncerty v Německu a Francii s London Philharmonic Orchestra a Vladimirem Jurowským (to bude Beethoven a Šostakovič), s klavíristou Martinem Helmchenem uvedeme na recitálech v Německu, Londýně a Španělsku Schumannovy sonáty a další a další. Naplánovaný je také velký projekt věnovaný Bohuslavu Martinů. Vyjde DVD o Martinů životě a díle, na které přispěji nahrávkou Martinů Druhého houslového koncertu s Tonhalle Zurich a Davidem Zinmanem a zřejmě také třetí sonátu. Režírovat to bude Brian Large, specialista na českou hudbu, zejména Smetanu a Martinů.

Jaký je „normální den“ Julie Fischer?

Nevím, co je to normální den. Takové asi v mém životě vůbec nejsou. Buď jsem někde na cestách, nebo mám koncert. Když se dostanu domů, jsem prostě doma se svým synem a manželem. Každý den je jiný, neopakovatelný. Vůbec nedokážu říci, jak můj „normální“ den vypadá.

Existuje ve vašem životě den bez hudby?

Ne. Absolutně ne. Protože i když nehraji, tak si třeba zpívám. Anebo o hudbě alespoň přemýšlím. Den bez hudby si vůbec nedokáži představit.

Víme, že máte vřelý vztah ke slovanským (a českým) skladatelům, jistě i díky matce, která pochází ze Slovenska, ale mluvíte slovensky?

Odpovídá ve slovenštině: Mluvím, ale asi špatně, vždycky mám velkou trému, když mám hovořit slovensky. Rozhovory dávám zásadně v němčině nebo angličtině. A česky mluvím ještě hůř. Ale chci říci, že se velmi těším do Prahy a moc vás všechny pozdravuji!

Julia Fischer vystoupí v Praze v recitálu s klavíristkou Milanou Chernyavskou v rámci festivalu Struny podzimu 2010. Na programu jsou Beethovenova Sonáta pro klavír a housle č. 10, Sonáta pro housle op. 27 č. 1 g moll Eugèna Ysaÿe a Sonáta pro housle a klavír A dur Césara Francka. Pražská křižovatka (Kostel sv. Anny), 16. října, 19:30.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.