neděle, 6. únor 2005

Jubilejní oslava Bohuslava Martinů

Napsal(a) 

Jubilejní oslava Bohuslava Martinů Jubilejní oslava Bohuslava Martinů
Letošní desátý ročník pražského Festivalu Bohuslava Martinů měl jako vždy zajímavou dramaturgii a velmi dobrou úroveň. Úvodní mikulášský koncert byl poctou bývalému dlouholetému předsedovi nadačního fondu Martinů Viktoru Kalabisovi, jehož Příhody Sisyfovy a 3. smyčcový kvartet vhodně doplnily právě díla Martinů - Cembalová sonáta a 3. smyčcový kvartet ; příkladné provedení mělo v rukou mládí - cembalistka Monika Knoblochová a Penguin Quartet . Další večer 7. 12. patřil laureátům nadační soutěže. Komorní večer (8. 12.), cele věnovaný hudbě Martinů, byl svěřen do rukou členům Smetanova tria a mezzosopranistce Olze Černé . Dominantou večera se stala obě tria - 2. klavírní trio s nádhernou volnou větou a výrazně pulzující 1. klavírní trio . Violoncellista Jan Páleníček spolu se svou manželkou, pianistkou Jitkou Čechovou provedli 3. cellovou sonátu . Ovšem více nežli cellista mě zaujal vynikající výkon pianistky, jež je bezesporu v současnosti vůdčí uměleckou osobností Smetanova tria. Šanci na výraznou prezentaci v drobných písňových skvostech Martinů (například Tři písničky k Vánocům , Komedianti , Písně na Goethovy texty ) Olga Černá sice nepromarnila, správně vsadila na málo známý repertoár, ale nepřesvědčila mě, že kdyby vstoupila do konkurenčního srovnání, mohla by někdy v mezinárodním měřítku pěvecky uspět.

Německý dirigent Claus Peter Flor onemocněl a zamíchal týden před koncertem kartami nejen pořadatelům Festivalu Bohuslava Martinů, ale také Jakubu Hrůšovi . Třiadvacetiletý Mácalův asistent u České filharmonie tak rázem dostal na záskok šanci, na kterou jiní čekají deset let. Chopil se příležitosti (9. 12.) směle a plně obstál. Vedl orchestr pěkným gestem a s jistotou, působil dostatečně suverénně i připraveně, hudba mu plynula ve správných mantinelech a měla svou přesvědčivost. Hrůša naznačil, že je výborně vybaven i vyškolen a že je nesporně velkou, ne-li přímo největší nadějí mladé české dirigentské generace. Dynamikou nešetřil. Janáčkova-Talichova suita z Příhod lišky Bystroušky (s touto operou má Hrůša autentickou zkušenost z divadla) se tak rozezpívala skutečně až hymnicky, jak to má být. Dvě zralé a pozdní kompozice od Bohuslava Martinů - Paraboly a Rapsodie-koncert pro violu a orchestr - měly ve smělém dynamickém rozvrhu poprávu i mnoho lyriky. Filharmonie ten večer málem až marnotratně rozdávala intenzivní krásný zvuk. Podpořila v tom violistku Isabelle van Keulen , která oduševnělým, znělým a měkkým tónem a hladkou technikou vnesla do martinůovské partitury jedinečný náboj. Jen Dvořákova dechová serenáda byla v této sestavě svým malým obsazením a nesymfonickým zvukem jako by odjinud, vybočením možná až moc razantně nezvyklým, ale zahrána byla kultivovaně a vyváženě. Martinů v sousedství dalších českých klasiků byl v porovnání s dřívějšími lety, kdy hrála filharmonie na festivalu jen jeho, krokem vstřícný k publiku. Zároveň byla tato dramaturgická koncepce výrazem toho, že Martinů může být a je tou nejběžnější součástí repertoáru.

Iniciativa a občanské sdružení nazývající se Prague Pocket Opera , tedy Pražská kapesní opera , se zjevila v kulturním dění metropole téměř jako zázrak, nenápadně a neagresivně, bez velkého tlaku a bez reklamy. Přesto měl její úvodní projekt Dvakrát Martinů , jenž nebyl součástí Festivalu B. Martinů, ale byl jím doporučován, podvakrát plno. V Divadle Komedie uvedl k této příležitosti sestavený tým (26. a 27. 11.) aktovky Slzy nože a Ariadna . Zřejmě evidentně a skutečně žánr komorní opery Praze chybí a je po něm poptávka, takže lidé, kteří novým projektem vyjadřují a realizují své umělecké nutkání, asi opravdu kápli na správnou notu. Obě opery se hrály v podstatě vcelku a byla to sympaticky mladá, nehledaná a dobře zvládnutá inscenace. Tento pro operu netradiční prostor pomohl navodit vhodnou atmosféru a byl nápomocen jak při vzniku celkového přístupu, tak výsledného pocitu. Ten byl nesen neformálností, přímočarou nevyumělkovaností a pochopitelně velmi malou vzdáleností mezi hledištěm a jevištěm, z níž se snažili inscenátoři vytěžit spíše výhody. Hudebně za projektem stál dirigent Marko Ivanovic s Komorním orchestrem Berg , který se úspěšně zhostil jak bizarnější a co do počtu nástrojů řidší partitury v první polovině, tak masivněji obsazené a klasičtěji traktované partitury pozdního díla v druhé polovině večera. Režiséru Danielu Balatkovi se podařilo vykročit z typu studentského a studiového ztvárnění zejména v Ariadně směrem k odpovídající stylizaci, vznešenosti a fantazijní nadstavbě. O něco jistější a lepší než docela dobře zpívající a hrající Andrea Priechodská , Marika Žáková a Josef Moravec v Slzách nože byli (zkušenější) sólisté v Ariadně - Irena Houkalová , Václav Sibera a František Zahradníček . Prague Pocket Opera prokázala invenci a patrně snad i možnou životaschopnost. Chce se "na scéně" objevovat spíše příležitostně. A tak snad bude mít i příště šťastnou ruku ve výběru vhodných titulů. Zde tomu tak bylo.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.