úterý, 20. srpen 2002

Jsem prodavačem lásky

Napsal(a) 

Jsem prodavačem lásky Jsem prodavačem lásky
MARCELA PRAWYHO (1911) jsem po léta znala z rakouské televize jako moderátora hudebních, zejména operních pořadů. Netušila jsem však, že se budu moci s touto legendární, Vídeňany milovanou a uctívanou osobností setkat. Stalo se tak během jeho návštěvy Brna letos v květnu. Hudební dny Ericha Wolfganga Korngolda zahájilo matiné, na kterém o skladateli - svém příteli hovořil právě Marcel Prawy. Bylo zřejmé, že ho publikum v Mahenově divadle dobře zná, navíc ani nebylo třeba překladu z němčiny (s jeho výrazným vídeňským přízvukem). Hudební vědec a popularizátor, který loni v prosinci oslavil devadesáté narozeniny, byl přítomen po celou dobu konání festivalu a se zájmem sledoval veškeré dění. V osobním kontaktu byl neobyčejně vstřícný a vyzařoval velké osobní kouzlo. Náš rozhovor se odehrál v angličtině, ale jednou z mnoha řečí, kterou Prawy mluví, je polština. Zajímalo mě proto, jak se rodák z Vídně dostal ke svému příjmení.

"Jsem velice zvláštní směs. Narodil jsem ve Vídni, prarodiče z otcovy strany pocházeli z území, které dříve patřilo Rakousku, dnes je polské, rodina matky, která měla rovněž polské jméno, pocházela z Berlína - ale všichni Vídeňané jsou takovou směsicí! Moje příjmení vzniklo také zvláštně. Pocházím z aristokratické rodiny, císař povýšil do šlechtického stavu mého dědečka a po něm jsem se jmenoval Marcel Frydmann rytíř von Prawy. Po rozpadu monarchie však byla šlechtická příjmení zakázána, a tak jsem zůstal jen Frydmann. Světově proslulý tenorista polského původu Jan Kiepura, pro kterého jsem pracoval, mi řekl, že se mu moje příjmení nelíbí a že jsem naopak odložil krásné příjmení Prawy, což polsky znamená spravedlivý. Kvůli obdivu a lásce k němu jsem příjmení změnil na mé původní, šlechtické."Jak jste se začal zajímat o hudbu? Na vídeňské univerzitě jsem studoval práva a hudbu. Potom jsem se stal soukromým sekretářem Jana Kiepury a jeho ženy Marty Eggerth, známé německé filmové herečky, díky kterým jsem před nacisty mohl emigrovat do USA. Ke konci války jsem vstoupil do americké armády, kde jsem setrval i krátce po ní. Do Rakouska jsem se totiž vrátil v americké uniformě a stal jsem se zpravodajcem, který měl prezentovat Ameriku jako kulturně významnou zemi. Tehdy jsem vlastně přinesl do Evropy americký muzikál a na kontinentě jsem byl prvním, kdo produkoval muzikály s velkým orchestrem; tím prvním byl Kiss me Kate . Řekl jsem na kontinentě, předběhla mě jen Anglie a přede mnou byla ještě jediná výjimka: Praha, kde roku 1947 hrála známá dvojice Voskovec a Werich českou verzi muzikálu Divotvorný hrnec , necelý rok po jeho broadwayské premiéře.

Vaše vídeňská produkce byla - předpokládám - v němčině? Většinou šlo o mé vlastní překlady. Podařilo se mi také dosáhnout toho, že úplně všechny muzikály Leonarda Bernsteina měly první evropskou produkci pod mým vedením ve Vídni.

Jak byly americké muzikály přijímány publikem ve Vídni, ve městě s operní a operetní tradicí? Jako dramaturg Volksoper, kterým jsem se stal roku 1955, jsem měl za úkol přinášet novinky. Tehdy to byla téměř revoluce proti muzikálům, skoro celý národ byl proti tomu! Byl to rok, kdy skončila sovětská okupace, a tak všichni byli proti čemukoli cizímu. Ze strachu, že mě zastřelí, jsem se dokonce bál jít po ulici. Úspěch muzikálu však byl neuvěřitelný! Proti němu se ještě snažil být tisk, který tvrdil, že se i opera stane obchodní záležitostí. Ale už po roce se tomu každý smál a zapomnělo se na to. Vídeň se tak stala pionýrem americké hudby v Evropě. Dnes jsou ve Vídni tři divadla, která se věnují muzikálu.

Jste v Brně poprvé? Jsem velice šťastný, že jsem v Brně. Znám to město od mládí, protože jsem žil v Tovačově. Obdivuji práci společnosti Opus musicum v čele s Evou Drlíkovou, která zorganizovala Hudební dny Ericha Wolfganga Korngolda, festival věnovaný nejslavnějšímu hudebníkovi, který se v Brně narodil; nezapomeňme, že Janáček tu "jenom" žil. Tento skladatel byl nejen mým přítelem, ale celebritou své doby. Pozvání do Brna jsem proto pokládal za velkou čest. Přijel jsem a poznal jsem, že Korngold je tu však prakticky zapomenut. Myslel jsem, že ho budeme oslavovat, ale já naopak musel lidem říkat, o koho šlo. Musel jsem zcela změnit přístup.

Starší generace ho však znala jako autora hudby k filmům Anthonyho šance a Pán sedmi moří s Errolem Flynnem, za kterou dostal Oscary. Jak jste se s Korngoldem seznámil? Nejprve se stal mým oblíbeným skladatelem a později jsme se stali osobními přáteli. Moje rodina se dobře znala s rodinou jeho manželky Luzi, rozené Sonnenthalové, která byla vnučkou významného herce Burgtheateru. Pamatuji si, jak Korngold na klavír hrál zpaměti všechny opery, ať už to byl Wagner nebo Puccini; jeho ruce byly jako medvědí nebo lví tlapy. Byl to první skladatel, s nímž jsem se ve svém životě setkal, a tak jsem si myslel, že takoví komponisté jsou. Dnes jsem obklopen skladateli, kteří dokáží zahrát na klavír jen vlastní skladby.

Jak pokračoval váš kontakt? Ještě ve Vídni jsem navštívil všechna představení Korngoldovy opery Mrtvé město a také provedení jeho další opery Helianin zázrak . V době nacistického režimu jsme byli v úzkém kontaktu. Když jsem uprchl do USA, mnoho času jsme s Kiepurou a jeho ženou strávili v Hollywoodu, kde také Korngold komponoval filmovou hudbu pro Warner Brothers. Později byl kritizován, že jako autor vážné hudby psal pouze scénickou hudbu, ale on naopak vynalezl filmovou hudbu! Před ním psali skladatelé pro film jen hity, jako například Gershwin v Americe nebo Robert Stolz v Evropě, ale on začal skládat filmovou hudbu jako operu od začátku až do konce celého příběhu. Na tomto poli byl pionýrem. Sám však Hollywood neměl rád, vždy se chtěl vrátit do Evropy. Po válce ze své filmové hudby vytvořil klasické skladby. Například Violoncellový a Houslový koncert , který hrál v premiéře Jasha Heifetz.

Byl neuvěřitelně veselý. Pamatuji si stovky historek. Například když jsme jednoho dne (bylo to ještě v době války, už po útoku na Pearl Harbor) seděli ve vile Jana Kiepury v Beverly Hills, kdosi přišel a povídá: "Pane Korngolde, už jste slyšel zprávy? Japonci vynalezli vodíkovou bombu a oni ji na nás shodí!" - "To je hrozné, všichni budeme blond!"

Jaký je váš vztah k české hudbě? Mezi českými umělci jsem měl mnoho přátel, byli to pěvci, ale i třeba dirigent Rafael Kubelík, který žil ve vesničce nedaleko Luzernu, a jeho otec Jan Kubelík nebo houslista Váša Příhoda... Českou i slovenskou hudbu mám velice rád. Zajímala by mě například představení českých a slovenských oper v nedaleké Bratislavě, ale hraje se Carmen a Traviata , kvůli kterým tam jezdit nemusím. Mám velice rád Dvořákovy opery Rusalku , Čerta a Káču , Jakobína , Smetanova Dalibora , Prodanou nevěstu , rád bych někdy viděl Branibory v Čechách . Ale mám rád i méně známé autory, jako je Zdeněk Fibich, Josef Suk, ze slovenských Eugen Suchoň a jeho Krútňava , Cikkerovo Vzkříšení , ale jejich díla se prakticky nehrají, což mě mrzí. Je to však celosvětová záležitost. Národní repertoár je zapomenut. Stěží můžete vidět starou francouzskou operu ve Francii, rakouskou ve Vídni a kromě těch nejpopulárnějších italských děl to platí i pro Itálii! Nevím, jestli je dostatečně známo, že proslulost Její pastorkyně začala ve Vídni a Janáček tak začal být mezinárodně známým. Když se Rakousko-Uhersko začalo během první světové války rozpadat, císař i jeho žena dobře věděli, že válka je ztracena a že monarchie se rozpadne. Proto chtěli být vůči národům přátelští také na poli umění. Začali s Jugoslávií, ve Vídni hráli operu na Schillerův námět Kabala a láska od Zajčeka Blankenaua, která se však nesetkala s ohlasem. Totéž chtěli udělat pro Čechy, vybrali Jenůfu , o níž věděli, že její premiéra neměla úspěch. Ve Vídni se však Jenůfa stala triumfem - kvůli dílu i kvůli provedení, hlavně díky brněnské rodačce Marii Jeritze, kterou jsem obdivoval a která později v USA patřila mezi mé nejbližší přátele. Pro rakouskou televizi jsem připravoval dokument o Janáčkově životě, se štábem jsme byli na Hukvaldech a také v Tovačově; Janáček o něm upravil lidovou píseň a my jsme ji natočili s tamějším sborem. V Tovačově jsem prožil část dětství. Tamější zámek totiž patřil mému strýci baronu Guttmannovi, rakouskému milionáři a majiteli továrny ve Vítkovicích. Moje teta pak po rozvodu dostala zámek k doživotnímu užívání a já jsem tam trávil prázdniny.

Jak hodnotíte současné inscenace Janáčkových oper? Líbily se vám ty dřívější, nebo ty novější? To je těžko odpovědět! Pokud bych měl odpovědět triviálně, řekl bych, že většina inscenací byla lepší, dříve totiž takové ty inovativní, bláznivé, experimentální inscenace neexistovaly, strom byl vždy stromem, ať už byl ztepilý nebo zakrslý! Nemohli jste vidět inscenace jako dnes, kdy se na scéně objevuje něco zcela jiného nebo přímo opačného, než co dílo vyžaduje. Bylo to lepší nebo horší, ale nikdy špatné. Zvláště ještě v době života samotných autorů, ti by nikdy nedovolili tak bláznivé inscenace jako dnes, okamžitě by šla opona dolů!

Máte rád experimenty v opeře? Zvlášť když opera je poněkud konzervativním žánrem! Opera není konzervativní, je věčná! Například na bayreuthském festivalu se hrají stále stejné opery, letos se koná už 126. ročník a nikdo neuvažuje, že by se příští rok mělo hrát něco jiného. Pokud si myslíte, že televizní show mají velké publikum, tak je to nic proti milionům lidí, kteří viděli Kouzelnou flétnu - trvá to však tři sta let. Pokud vezmete v potaz uplynulá dvě tři staletí, klasická hudba tvoří ve světě většinu! Pokud bych myslel komerčním způsobem, což naštěstí nemyslím, a chtěl bych získat zájem většiny, vybral bych Carmen nebo Beethovenovu Devátou , nikoli pop song!

Kdybych dnes měl zařadit Ericha Wolfganga Korngolda do dějin opery, hlavní melodie z Mrtvého města (1920) - Štěstí, které mi zůstalo - je posledním světovým hitem, který se v německé opeře objevil. Ještě jeden hit se pak objevil v italské opeře: Nessun dorma v Pucciniho Turandot (1926). Vzhledem k tomu, že moje srdce je dost amerikanizováno, přiřadil bych ještě ukolébavku Summertime z Gershwinovy opery Porgy a Bess (1935). Žádná operní melodie se potom už nestala světově populární. Někdejší funkci opery (a nikoli operety) převzal muzikál.

Takže vy si myslíte, že klasická opera nemá budoucnost? Můj názor na operu včera, dnes a zítra je následující: Operní repertoár se snížil jen asi na šedesát děl, operetní na nějakých třináct. Přitom je těžké vybrat těch šedesát oper a třináct operet. Podle mého názoru, za posledních sedmdesát let se do světového repertoáru nezařadila žádná opera, ani nevznikl žádný operní hit. Cítím, že opera se stala jakýmsi muzeem, které milujeme a obdivujeme. Ale ve světě je to tak, že každá věc i živé stvoření se narodí, vyroste, stárne a odejde. Vezměte si fascinující egyptské pyramidy, vznosné gotické katedrály nebo zdobné barokní zámky, Versailles či Schönbrunn, utratíte spoustu peněz, abyste je viděli, ale přesto se už nestaví! Co se týká opery, naše pyramidy, gotické katedrály a barokní zámky se jmenují Bohéma , Tosca , Lohengrin nebo Rusalka ! Jsou to krásné "mrtvoly", které milujeme a obdivujeme a které už několik století rozdávají radost. Ale nepřichází nic nového. V oblasti hudebního divadla nyní vzniká muzikál.

Byl jste sekretářem Jana Kiepury, jste přítelem mnoha vynikajících pěvců, jako je Domingo. Co si myslíte o mladé nastupující generaci operních pěvců? Když srovnám současné umělce s předními osobnostmi doby mého mládí, řekl bych, že talent neznamená něco méně než dříve. Dnes se však pěvci nemohou předvést podle svých představ, ale musí se přizpůsobit názorům dirigenta, který má zvláštní požadavky a někdy třeba i nezná dobře děj, názorům režiséra a jeho asistentů, kteří leckdy pokládají hru za zastaralou a chtějí ji změnit (většina z nich si myslí, že tradiční opery jsou hrozné). Zmíním se i o takové malé záležitosti: Kiepura měl své vlastní kostýmy (připravil je pro něj tehdy Ladislav Zettel, ve své době nejlepší kostymér ve Vídni, který byl českého původu). Zejména v prvních letech mé práce pro Kiepuru bylo mou povinností balit kufry. A když se na turné hrály opery Rigoletto , Carmen a Tosca , musel jsem nachystat kostýmy pro Rigoletta , Carmen a Toscu . Kiepura byl pohledný muž, ale navíc měl i své vlastní kostýmy, ve kterých vypadal dobře. Dnešní pěvci musí nosit to, co jim navrhnou. Dám ještě jeden příklad: Nejlepší sólistkou, kterou jsem kdy potkal, byla Maria Jeritza, rodačka z Brna. Měl jsem to privilegium, že jsem mohl žít v jejím domě v Newarku v New Jersey; tehdy jsme hodně mluvili o dřívějších dobách. Když hrála Toscu, svou nejlepší roli, nikdo jí neříkal, co má na scéně dělat, záleželo jen na ní, například ve druhém dějství nevěděla, kde přesně zabije Scarpiu. Dnes prostě pěvci nemohou rozvíjet svůj talent tak jako v době mého mládí, jsou součástí obrovité mašinérie, která je obklopuje a kterou musí přežít. Opravdu velké osobnosti, které mají sílu, přežijí, jako třeba Plácido Domingo. Ale kdo má dnes postavení jako Plácido Domingo?

Většinu svého života jste se snažil lidem hudbu přiblížit. Měl jste stovky, tisíce pořadů v rozhlase a v televizi, kde jste měl od roku 1965 vlastní program, přednášel jste v šesti jazycích na mnoha univerzitách i v Japonsku, napsal jste několik knih. Co pro vás tato práce znamená? Skutečnou profesí jsem posluchač. Každý den a každý večer jdu na koncert nebo představení, kdosi dokonce spočítal, že jsem jich navštívil 25 000. Zjistil jsem, že mám poslání, a tím je rozšiřovat lásku k hudbě, ne vyučovat znalosti. Byl bych rád, aby ostatní lidé měli stejnou radost, kterou mi přináší nádherná hudba. Dělám jediné, ať už je to přednáška, televizní pořad nebo kniha: jsem prodavačem lásky

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.