Jeho idoly jsou Mario Lanza a Luciano Pavarotti, možná i další krásné hlasy, debutoval letos v Metropolitní opeře v roli Vévody ve Verdiho Rigolettovi, vyšla mu už druhá deska se známými i méně známými italskými a francouzskými áriemi a 10. ledna se má objevit v Čechách v pražské Smetanově síni s recitálem, při němž ho doprovodí Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK a dirigent Karel Mark Chichon. Řeč je o Josephu Callejovi, jednom z nejzajímavějších mladých hlasů současnosti.
Osmadvacetiletý tenorista, jehož příjmení se vyslovuje Kalecha, se narodil v Attardu na ostrově Maltě. Objevil ho maltský tenorista Paul Asciak, který se stal jeho učitelem a konzultantem a je jím dodnes. Calleja tam debutoval před devíti lety v Gozu jako Macduff ve Verdiho Macbethovi. Pouhé tři roky poté, co začal jako šestnáctiletý zpívat.Narodil jste se na Maltě. Je to typická země pro původ operních pěvců? Malta je velmi středomořská a opery se tam uváděly nejméně od roku 1732, takže má u nás už velmi dlouhou tradici. Kulturně máme velmi blízko k jižní Sicílii, odkud pochází většina obyvatelstva.
Jaké to je, být tenoristou? Je to pro zpívání asi nejobtížnější hlasový obor, protože je velmi „nepřirozený“. Díkybohu jsem byl ale obdarován velmi přirozeným hlasem. Paradoxně to však dělá situaci, tedy usazení hlasu a studium repertoáru, někdy těžší. Pěvecká technika totiž občas jde nejprve jakoby proti přirozenosti.
Mladý muž z malého ostrova se stal světovou hvězdou… Jak se vnímáte? Pokud nejste někdo jako Anna Netrebko, tak být „operní hvězda“ dnes moc neznamená. Já se opravdu nepovažuji za „star“. Pokud jste závislý na tak citlivém nástroji, jako tenorista je, pak je ostatně dost těžké podléhat iluzi vlastní velikosti.
Jaké jsou u vás školy a hudební vzdělávání? Jsou na Maltě podmínky pro umělecký růst? Jak už jsem řekl, kulturní tradice jsou podobné italským. Je ale docela těžké opravdu na Maltě studovat, pokud nemáte štěstí a neseženete dobrého soukromého učitele. Mnoho se toho v minulosti neudělalo pro popularizaci umění. Představení, až na výjimky, byla svěřována jen průměrným pěvcům a dirigentům, kteří měli na umělecké scéně monopol. Pomalu už se to ale mění. K lepšímu.
Kdo vám nejvíc pomohl? Rozhodně moje matka.
Říkává se všelicos o vlivu podnebí na charakter hlasů, o slunném jihu a podobně… Co si o tom obecně myslíte? Jistě, je těžké představit si Maltu bez slunce, takže asi bodrost, vřelost a vroucnost musí z klimatu trochu vycházet…
Máte pocit, že v něčem navazujete na práci a slávu Luciana Pavarottiho, když natáčíte pro stejnou společnost jako on? Pavarotti je Pavarotti. Nemyslím, že by ho někdo někdy mohl nahradit. Pokud se týká dob, z nichž máme nahrávky, tak jsou jen dva tenoristé, kteří dosáhli popularity a úspěchu na takové úrovni. Tím druhým byl Caruso.
Někteří lidé říkají, že jste Pavarottiho nástupcem. Co vás napadá při takových slovech? Je to zavazující? Už jsem odpověděl. Nemyslím, že by ho někdo někdy mohl nahradit.
Je pro vás vzorem? A jsou nějací další současní tenoristé, které pro sebe považujete za zajímavé? Snažíte se vyrovnat jim, nebo se naopak proti nim vymezovat? Od každého úspěšného tenoristy je možné se učit. Pavarotti je jistě příkladem skvělé techniky, ale zároveň má jeho hlas i neuvěřitelnou přirozenou krásu. A ze současníků obdivuji ze všech ostatních nejvíce Juana Diega Flóreze a Marcella Giordaniho.
V české metropoli máte vystoupit poprvé. Jak jste pro tuto příležitost vybíral program? Vždy se snažím zpívat takové věci, které ukáží hlas v tom nejlepším světle. Takové, které také aktivně zpívám na jevištích jako kompletní role.
Vypadají vaše recitály všude podobně? Míváte určitá období, v nichž se zajímáte o některé skladatele nebo role víc, a nebo do sestavování programů takové věci nepromítáte? Zpívání je pokaždé jiné. Právě to dělá zpívání tak krásným a občas i neočekávaným. Mou specializací jsou donizettiovské role a lyrické role verdiovské.
Měl jste ve svém kalendáři ještě Mozarta, zvláště v mozartovském roce? Bohužel nejsem vnímán jako mozartovský pěvec, ačkoli opery, jako je Don Giovanni nebo Cosi fan tutte, zpívám velmi dobře…
Začal jste kariéru známými rolemi, jako jsou Vévoda v Rigolettovi, Rudolf v Bohémě či Alfréd v Traviatě a podobně… Které úlohy a v kterých operách považujete naopak za své objevné? V Donizettiho operách Marie Stuartovna a Roberto Devereux a v opeře Kdybych byl králem – Si j‘étais roi – od Adolpha Adama.
Jak byste popsal požadavky hudebního divadla, tedy umění dramatického zpívání? Klíčová je rovnováha. Ale hlas, přinejmenším v opeře, by měl být vždy na prvním místě. Opera se nemůže nikdy srovnávat nebo soutěžit se skutečným divadlem nebo filmem. Tady cituji Joan Sutherlandovou…
Co nového můžete přinést do známých rolí? Snažím se o opak: navrátit zpět staré umění zpěvu – ne na vrcholech křičet nebo mluvit, jak to dnes mnozí dělají. Jsme pěvci a měli bychom tedy zpívat. Je tak snadné řvát, když jste obdařen krásným velkým hlasem…!
Co si myslíte o „třech tenorech“ jako obchodním projektu a zavedené a registrované obchodní značce? Tři tenoři, zejména zpočátku, svými prvními sériemi, konfrontovali miliony lidí s operou. Myslím, že je to dobře.
Líbí se vám váš vlastní hlas? Cítíte rozdíl, když ho slyšíte při zpěvu zvnitřku, a když ho posloucháte z nahrávky? Abych řekl pravdu, je pro mě těžké, když slyším vlastní hlas, abych si nějak užíval jeho zvuk, spíš jen hledám ve zpěvu chyby. Ale samozřejmě kdyby jakýkoli zpěvák řekl, že se mu jeho vlastní hlas nelíbí… to by byl nesmysl. To by pak asi přece nezpíval, ne?
Jak byste popsal belcanto? Je to už obsaženo v tom slově samém. Krásný zpěv tvořený krásou tónu, stylem a legatem.
Jaké máte zajímavé úkoly v této sezoně? Například operu Thais v londýnské Covent Garden s dvěma velkými pěvci – s Renée Flemingovou a s neuvěřitelným Thomasem Hampsonem. To je dodnes jediný pěvec, vedle kterého jsem dostal na scéně husí kůži. Bylo to při Macbethovi v Covent Garden. Od něho jsem se naučil, jak důležité jsou významy slov a že od toho lze odvodit veškerý potřebný pohyb a tempo. Je to úžasný umělec.
Máte dojem, že jste ještě stále na začátku? Co dál, co víc? Naprosto na počátku, i když – velmi slibném! Ale mám se samozřejmě ještě pořád spoustu co učit. Proto si v létě nechávám volný čas na práci se svým učitelem a s dalšími profesionály, abych se pořád zdokonaloval. Pokud velký Benjamino Gigli prohlásil, že se učil i v šedesáti, tak si asi umíte představit, o kolik víc ještě mám před sebou práce na svém hlase já, když je mi osmadvacet!
Joseph Calleja, jeden z nejslibnějších operních objevů posledních let, už obsáhl dvě desítky důležitých rolí. Má za sebou během letošního podzimu mimo jiné představení Donizettiho opery Roberto Devereux ve Vídeňské státní opeře s Editou Gruberovou v hlavní ženské roli, galakoncert v dánském Aarhusu, koncert v britském městě Bath, představení ve Verdiho divadle v Terstu, řadu představení v Rigolettovi v newyorské Metropolitní opeře a koncert v tamní Avery Fisher Hall. Další operní povinnosti má v New Yorku během prosince.
Pražský koncert na desátý lednový den je v jeho termínovém kalendáři první položkou roku 2007. Má zazpívat árie z oper Manon, Werther, Macbeth, Rigoletto, Nápoj lásky, Romeo a Julie a Marta a melodie od Giuseppa Pietriho a Ernesta de Curtis.
Pak už následují úkoly jeden za druhým: koncerty v Bonnu, Mnichově, Paříži a Budapešti, Nápoj lásky a Traviata ve Vídni, Rigoletto v Mnichově, Lucia di Lammermoor v L‘Opera National du Rhin ve Štrasburku, Rigoletto v Římě a do prázdnin ještě Verdiho Requiem v Essenu, Massenetova opera Thais v Londýně a koncert ve Valettě na rodné Maltě.
Narodil se tam v roce 1978 a vzdělání získal na De La Salle College. Ve dvanácti letech viděl Mario Lanzu ve filmu Velký Caruso – a zjistil, že je i jiná hudba než Metallica nebo Iron Maiden. Nejprve se pokoušel Lanzu imitovat. Potom, když byl na návštěvě u příbuzných v Británii, si od tety půjčil CD s Pavarottim. Když ho slyšela, jak napodobuje Pavarottiho, navrhla mu teta, aby šel studovat zpěv. Po návratu na Maltu Calleja skutečně začal chodit do sboru a na hodiny klavíru a teorie. A byl doporučen Paulu Asciakovi… Po třech letech debutoval v divadle. V témže roce 1997 vyhrál soutěž Belvedere ve Vídni a o rok později Carusovu soutěž v Miláně. Na festivalu ve Wexfordu v Irsku obdržel cenu nazvanou John Small Bursary a v roce 1999 získal cenu na Domingově Operalii. Čtyři roky po prvních zkušenostech na Maltě už debutoval v Opeře v Mnichově, brzy následoval Londýn a Kodaň.
Po debutu v roce 1997 jeho první rolí v zahraničí byl Leicester v Donizettiho Marii Stuartovně s nizozemským souborem Reisopera v Arnhemu, Heerlenu a 's-Hertogenbosch. Roku 1998 procestoval jih Itálie při sérii novoročních koncertů s Moldavským symfonickým orchestrem. Následovala role Nemorina v Donizettiho Nápoji lásky v Manoelově divadle ve Valettě a pak úloha Linda ve světové premiéře opery Isabella od Azia Corghiho, díle vycházejícího z Rossiniho Italky v Alžíru, na Rossiniho operním festivalu v Pesaru. Představení vysílalo Radio Italiana. Calleja pak zpíval roli Liecrony v Zandonaiově opeře I Cavalieri di Ekebu a Dona Josého ve scénách z Carmen na Wexfordském festivalu a účinkoval při koncertě Verdiho konzevatoře v Miláně. Od té doby pak zpíval poprvé Rudolfa v Pucciniho Bohémě v Torontu a v Drážďanech, Almavivu v Rossiniho Lazebníku sevillském v Liege a ve Washingtonu, Ottavia v Donu Giovannim v Řeznu, Remendada v Carmen v Bruselu, Rinuccia v Pucciniho opeře Gianni Schicchi ve Spoletu při americkém debutu, Zephorise v Adamově opeře Kdybych byl králem, Fentona ve Verdiho Falstaffovi v Teatro Regio v Turíně a Edoarda di Sanval ve Verdiho opeře Un giorno di regno v Bologni. V Rotterdamu přišel na řadu Vévoda, v Minneapolis Edgardo v Lucii di Lammermoor a ve Stockholmu a Parmě opět Leicester v Marii Stuartovně a tak dále. Zpíval v Deutsche oper v Berlíně a ve Vídni v Puritánech, v Barceloně jako Nemorino a v Berlíně ve Faustovi, nedávno se objevil v Seattlu jako Macduff a v Los Angeles coby Alfréd. Podílel se na koncertním provedení opery Kapuleti a Montekové na Salcburském festivalu a v Mozartově Requiem a Haydnově Nelsonově mši vystoupil při Salcburských velikonočních hrách. Zpíval s Brynem Terfelem, hostoval v Soulu a s Rossiniho Stabat mater byl na Kanárských ostrovech. Při koncertech vystupoval nejen sám, ale také s Annou Netrebkovou.
Operní úkoly pokračovaly v Bruselu, kde roku 2002 zpíval v Donu Pasqualem. Poprvé ztvárnil ve Valettě Alfréda v Traviatě. Ve Velšské národní opeře vystoupil jako Vévoda a na festivalu v Bregenzu jako Rudolf v Bohémě. V sezoně 2002/2003 debutoval jako Rudolf v Bavorské státní opeře v Mnichově a v Opeře ve Frankfurtu a jako Vévoda v Královské opeře Covent Garden v Londýně a v Královské opeře v Kodani. Do Covent Garden a do Štrasburku se vrátil jako Alfréd, Vévodu pak zpíval v Curychu a debutoval ve Vídeňské státní opeře jako Elvino v Belliniho Náměsíčné.
Od roku 2003 je Calleja exkluzivním umělcem firmy Decca. Dirigent Riccardo Chailly, s nímž natočil svou první desku, se o tomto pěvci vyjádřil jako o talentu, jaký v podobném věku ještě neslyšel, jako o hlase dosahujícím kvalit, o nichž si myslel, že jsou dávno ztraceny. Obě Callejova alba měla velmi dobrá ocenění, objevila se například v tipech šéfredaktora časopisu Gramophone. V Observeru se o Callejovi vyjádřili jako o vzácném objevu evokujícím vzpomínky od Carusa po Dominga a vyzdvihli jeho expresivní, vysoce osobitý lyrismus.Diskografie:
První sólové album „Tenor Arias“, Riccardo Chailly, 2004
Výsledek? Nic menšího než senzace. (Parool)
Mladý hlas s rychlým vibratem, lehčí než Villazónův, šťastnější v Donizettim než v Puccinim, moudře si nechávající těžší role z Verdiho a Pucciniho oper na pozdější dobu. (Sunday Herald)
Roky čekáme na nového tenoristu – a máme tu najednou dva. Možná, že Villazón má vokální jistotu a vlastnosti, které mu umožní budovat větší kariéru, ale ve srovnání těchto dvou recitálů je to Callejův, ke kterému se budu vracet častěji. (Gramofile)
Druhé album „The Golden Voice“, Carlo Rizzi, 2005
Tvoří se superstar. (The Observer)
Joseph Calleja soupeří s Rolandem Villazónem. (The Telegraph)
Lyrické momenty z Verdiho, Donizettiho a Belliniho – konkrétně Una furtiva lagrima a Son gia lontani – dávají nejvíc vyznít vřelosti tónu a šířce výrazu, stejně jako dva vynikající duety se sopranistkami: s Annou Netrebko (Belliniho La Sonnambula) a Tatianou Lisnic (Massenetova Manon). (The Observer)
Účast na operním kompletu: Maria Stuarda
Další nahrávky, kde se Calleja objevuje:
Puccini Discoveries
CD Renée Fleming „By Request“
Novinky, biografie, diář, fotogalerie atd.: http://www.josephcalleja.net/, http://www.deccaclassics.com/artists/calleja/
odkazy
