neděle, 17. srpen 2003

Josef Vlach: Musicus Magister Bohemus

Napsal(a) 

Josef Vlach: Musicus Magister Bohemus Josef Vlach: Musicus Magister Bohemus
BIOGRAFIE

1923 Narozen 8.6. v Ratměřicích na Voticku v rodině řezníka a uzenáře, který byl jeho prvním učitelem v hudbě. Z dalších sedmi sourozenců jej ovlivnil hlavně bratr Václav, rovněž zdatný hudebník. K vojenskému hudebnímu útvaru není přijat pro tělesnou slabost. Později navštěvuje hudební školu Karla Svobody v Nové Pace - 1938 Přijat na pražskou konzervatoř. Zařazen do třídy Stanislava Nováka, dlouholetého koncertního mistra ČF. Po jeho smrti pokračuje u Josefa Micky a Jana Šlajse - 1941-1943 Hraje v kvartetu s budoucími zakladateli Smetanova kvarteta: Václavem Neumannem, Lubomírem Kosteckým, Antonínem Kohoutem - 1944-1945 Totálně nasazen, nejprve do orchestru německého divadla v Ústí nad Labem, později do továrny - 1946-1948 Hraje v Talichově Českém komorním orchestru jako zástupce koncertního mistra Jiřího Nováka, pozdějšího primária Smetanova kvarteta. Rozhodnutím Ústředního akčního výboru Národní fronty byla orchestru zakázána spolupráce s Václavem Talichem, orchestr se na to dobrovolně rozpustil - 1947 Absolvuje konzervatoř Čajkovského houslovým koncertem (s FOK). Přijat na AMU k Jindřichu Feldovi, později k Jaroslavu Pekelskému. AMU absolvuje Brahmsovým houslovým koncertem - 1948-1949 Členem České filharmonie - 1949-1957 Člen orchestru činohry Národního divadla - 1950 První veřejný koncert nově založeného Vlachova kvarteta - 1951 Absolvuje AMU také jako primárius Vlachova kvarteta v Rudolfinu (Domě umělců) - 1951-1954 Práci Vlachova kvarteta značně ztěžuje základní vojenská služba jeho členů (Umělecký vojenský soubor, Armádní opera), koordinace zkouškové činnosti, personální změny u pultu violy. Kvarteto se stabilizuje v obsazení: Josef Vlach, Václav Snítil, Josef Koďousek, Viktor Moučka - 1954 Svatba s Danuší Trellovou, kolegyní v Orchestru činohry ND. První výrazné úspěchy Vlachova kvarteta na domácí půdě - 1955 Proslulé vítězství Vlachova kvarteta na soutěži v LiÉge (Belgie). 1. cena Avec grande Distinction (2. cena neudělena) a cena za nejlepší provedení belgické skladby. Finanční částku (80.000 franků) musel soubor odevzdat přidělenému politickému vedoucímu hned po převzetí, ještě na pódiu. Ministr kultury za to pak členy kvartetu odměnil čtyřmi aktovkami na spisy - 1957 Vlachovo kvarteto konečně nachází existenční zakotvení jako komorní soubor Československého rozhlasu, zde nastupuje na místo Ondříčkova kvarteta. Soubor pravidelně nahrává (přes 160 titulů) a objíždí nejprestižnější podia světa. Jeho snímky jsou doceněny v reedicích na CD v 90. letech. Josef Vlach zakládá opět komorní orchestr - 1959 Komorní orchestr poprvé veřejně vystupuje. Na Talichův návrh přijímá název Český komorní orchestr. Brzy následují pozvání na nejvýznamnější festivaly (Osaka, Salcburk atd.). Spolupracuje s významnými sólisty (Josef Suk, Henryk Szeryng, Leonid Kogan, Ivan Moravec, Jan Panenka a další).

Josef Vlach: Musicus Magister Bohemus Josef Vlach: Musicus Magister Bohemus
Nahrává pro Supraphon - 1963 Poprvé diriguje Českou filharmonii - 1969 Zahajuje pravidelnou spolupráci s Východočeským komorním orchestrem Pardubice (dnes Komorní filharmonie Pardubice) - 1973 Docentem na Akademii múzických umění v Praze - 1975 Vlachovo kvarteto ukončilo činnost - 1980 Začíná systematická spolupráce se Sukovým komorním orchestrem, v němž přebírá funkci uměleckého vedoucího 1983 - 1988 17. října umírá ve Švédsku, které se mu stalo druhou vlastí. Zde pravidelně koncertoval s místními orchestry a učil.

MYŠLENKY JOSEFA VLACHA

"Když jsme doma drželi tak zvanou černou hodinku, představoval jsem si, že bych při tom chtěl hrát takovou tichou hudbu jako v rozhlase. To jsem vlastně v duchu zakládal kvarteto. Pokaždé mě lákala pravá hudba, poctivě hraná z plna srdce, detailně propracovaná, bez studené rutiny. Rozhodl jsem se, že se o něco takového pokusím."

"To, co Talicha odlišovalo od dirigentů, s nimiž jsem se do té doby setkal, byl vzácný dar spojit tvrdou profesionální práci s opravdovou radostí z tvoření muziky. Jeho zkoušky byly naplněny napětím, nenapodobitelnou silou osobnosti, jež si získala bezpodmínečnou oddanost moji i celého kolektivu. On mi pomohl k radosti z hudby."

"Chtěli jsme založit komorní orchestr. A založili jsme ho roku 1957. Pracovali jsme a zkoušeli rok a půl a hráči za první koncert dostali 250,- Kčs. Nikdy jsme nedostali ani korunu stipendia, neměli jsme vlastní zkušebnu. Zkoušeli jsme po školách, v divadle v Karlíně i ve vinárně. A když za námi přišel Herbert von Karajan po koncertě v Salcburku (mimochodem vysílal se pro 170 rozhlasových stanic), vyptával se, kolik zkoušek máme na koncert a tak. A v Osace v roce 1960 na festivalu americký kritik shodně s jinými prohlásil, že jsme nejlepší komorní orchestr na světě, říkali jsme si, to není pravda, to nemůže být pravda, protože doma by to přece poznali a nebyli bychom tak ignorováni."

"Já si myslím, že je důležité, aby se člověk vyvíjel po povahové stránce, aby měl nějakou denní korekci své povahy, aby neustále pěstoval svůj charakter. Já si nedovedu představit, že by člověk, který má příliš velká charakterová manka, mohl třeba hrát Beethovena. To je prubířský kámen nejen hudebních, ale i lidských hodnot. Já věřím, že člověk, který bude na výši povahově a charakterově, že bude mít větší úspěch při studiu hudebních děl. Člověk může něco nalhávat, namlouvat, pak stačí pár tónů - a prozradí člověk na sebe všecko. A nejen u Beethovena, vemte třeba i Smetanu nebo Dvořáka. Oni dali veškerou svou lásku do hudby. A když člověk skutečně nemá k tomu nějaký vztah, tak může zahrát technicky dobře, intonačně i rytmicky, ale nakonec tam vždycky něco schází."

"Kvartetní hudbu považuju za něco nejvyššího. To není jenom hudba, je to v kvartetu vzájemná rozprava těch umělců. Když se to daří, když je to dobře nastudované, je to taková zvláštní, posvěcená radost."

"Hudba je hodnota srdce, lásky a přátelství." Josef Vlach

ŘEKLI O NĚM

Danuše Vlachová: "Celej ten život s ním byl moc hezkej. Bylo to orámovaný jeho bohatou hudební činností, já jsem byla tak nějak ve středu, starala jsem se o děti a o kuchyni, dala jsem tomu přednost, řekla jsem si, aby děti mohly do hudby vniknout, tak se jim taky musím věnovat."

Dana Vlachová: "Josef Vlach (tatínek) - takhle se mi taťka podepsal v šestašedesátém roce na program koncertu Pražského jara, kde hrál Český komorní orchestr s houslistou Henrykem Szeryngem. Vždy, když ten program po čase beru do ruky, vrátí se mi pocit atmosféry vzácného svátečního večera, který byl pro mne - a nejen pro mne - nezapomenutelným zážitkem. Současně cítím hluboké dojetí. Můj tatínek byl na pódiu i při práci osobností s přesnou nekompromisní hudební představou, přitom nesmírnou pokorou, soustředěností, pečlivostí, smyslem pro detailní práci a skromným neokázalým vystupováním a současně si přitom vždy uvědomuji, kolik času a pozornosti věnoval rodině, kolik hodin s námi trpělivě cvičil notičku po notičce, buď doma, nebo na chatičce v Mnichovicích. Trávil s námi každou volnou chvíli. Když byl na zájezdě, například na pětiměsíční cestě doslova kolem světa, psával nám, jako malým holkám, drobounkým písmem v několikastránkových dopisech pohádky, které sám vymýšlel a které měly vždy v závěru nějaké laskavé ponaučení a povzbuzení. Jsem hrdá na to, že jsem vyrůstala vedle velkého umělce, který nikdy nezapomněl být opravdovým tatínkem a že nám s maminkou dokázal vytvořit krásnou a pevnou rodinu."

Josef Vlach: Musicus Magister Bohemus Josef Vlach: Musicus Magister Bohemus

Jana Vlachová: "Čím jsem starší, tím více si uvědomuji tatínkovu velikost. Lidskou i uměleckou. Jsem ráda, že díky technickým pokrokům je možné si - byť nedokonale - připomenout jeho kongeniální interpretaci. On měl to nadání dané a prostě hudbě do konce života sloužil. Jeho ryzí přístup byl ničím neohrozitelný. Jsem nevýslovně vděčná, že jsem s ním mohla prožít kus svého života (a těším se na další shledání.)"

Mikael Ericsson: "Díky Josefu Vlachovi jsem se já, daleko od švédských lesů a hájů, ocitl a posléze zůstal v Čechách. Hned od našeho prvního setkání během hudebních kurzů ve Švédsku jsem ho měl rád a měli jsme od začátku neobyčejně přátelský vztah. Už tenkrát (i když jsem byl mladý a nezkušený) jsem si všiml jeho nevšedního, vřelého, upřímného a přirozeného vztahu k hudbě. Ať hrál jako primárius kvarteta nebo dirigoval náš letní komorní orchestr, bylo ovzduší naplněno mimořádnou atmosférou - něco jako duševní vibrace, které jsem cítil i na všech dalších koncertech, které jsem měl to štěstí s Josefem Vlachem zažít. Můj tchán - vlastně to slovo nemám rád (zní to trochu tvrdě a neosobně) - snad se lépe hodí anglický výraz "father-in-law" = "otec podle zákona", se mi skutečně druhým otcem stal. Vážím si u něj několika věcí: jeho dlouhodobého tichého hrdinství (ačkoli ho to stálo postavení a zasloužený vzestup v kariéře, nepodlehl nacistům ani komunistům); jeho skromnosti (bydlel se čtyřčlennou rodinou v dvoupokojovém bytě - umělci jeho úrovně ve svobodném západním světě určitě ve vilách); jeho neopakovatelného vztahu k hudbě (nedělal nic jen z rutiny); jeho humoru (dokázal se smát i sám sobě); jeho krásného, čistého vztahu ke všem dětem (nejen k vlastním); jeho "demokratického" přístupu k lidem okolo něj (dokázal mluvit stejně hezky jak s lidmi s nejvyšší vrstvy, tak i s dělníkem na schodech); nikdy "nekšeftoval" s hudbou nebo s hudebními nástroji (nevyvezl z Čech pro osobní obohacení housle ani smyčce); věřil mi a dodával odvahu, i když jsem byl opravdu "cizí"; nepomlouval (ani když byl v právu); nemluvil vulgárně ani dvojsmyslně. Když si přečtu těchto pár bodů, zní mi příliš hezky než aby to mohla být pravda - ale takový Josef Vlach skutečně byl. Jsem opravdu vděčný, že jsem směl prožít velký kus života v jeho těsné blízkosti. Jsem také šťasten, že mi ještě k tomu dal svou nejstarší dceru za manželku - ale to je jiné povídání..."

Jaroslav Foltýn: "Já jsem s Pepíčkem, on mi dovolil mu tak říkat, i když jsem byl mladší, znovu zakládal ČKO. Byl jsem vlastně daleko mladší, ještě student AMU, proto mi také Viktorie Švihlíková říkala Benjamínku. Vedle mne zasedli nejlepší hráči předních orchestrů, samá velká jména, tátové od rodin a koncertní mistři, s mnoha povinnostmi. Pro mne to byly ideální podmínky, byl jsem bez jakýchkoli závazků, jen jsem se učil - a že bylo čemu se učit! Obdivoval jsem je všechny a nejvíc Josefa, vždyť on mě nejen učil, ale zároveň mi umožnil, abych se učil od všech ostatních. Při tom obrovském množství zkoušek nás tak strhl, že jsme nelitovali času ani energie. Josef nejen že nás skvěle připravil, ale pořád hledal něco nového, nová řešení, měl ohromnou tvůrčí fantazii. Dodnes z toho těžím, když sám učím, vsugeroval mi způsob práce..."

Josef Vlach: Musicus Magister Bohemus Josef Vlach: Musicus Magister Bohemus

Jakub Waldmann: "Všichni, kteří měli to štěstí s panem profesorem soustavněji spolupracovat, se dnes v různých souborech a orchestrech poznají. Nejen ve způsobu tvoření tónu, používání techniky pravé ruky, tahu smyčcem, ale i tím, jaký mají k sobě vzájemný vztah... Zkoušeli jsme v komorním orchestru (Sukův komorní orchestr, Český komorní orchestr) stále velmi detailně. Hráli jsme po kvartetech, zkoumali nové smyky, hledali ideální barvu zvuku. Pouze důvěra ve zkušenosti pana profesora nás držela v intenzivní práci na skladbách, které jsme už dávno považovali za nacvičené. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme objevili po nekonečně úmorném počtu zkoušek nepoznaný jasný zvuk a krásu souhry. Mám obavu, že při dnešním, ekonomikou vynuceném rychlém studiu skladeb, mi tento zážitek zůstane pouze ve vzpomínkách. Je to škoda nejen pro posluchače."

Ondřej Kukal: "Já ho definuji jako ryze českého muzikanta. On pro mě představuje v tom nejlepším slova smyslu romantického interpreta. Jak jemu zpívá hlavně romantická hudba, to už od té jeho doby není tak často slyšet."

Ivan Medek: "Po celou tu dobu, co jsem se pokoušel hovořit směrem domů z Hlasu Ameriky, byl vedle mě v mých vzpomínkách a především v mých hudebních pocitech přítomen Josef Vlach. Proto, že v našem přátelství dominovala jeho pravdivost, skromnost a vědomí, že člověk dosáhne svého cíle nikoliv snadno, ale obtížně, v trápení, a ne vždycky."

Ivan Moravec: "V civilu byl normální, neefektní, prostý, ale v hudbě, v jeho imaginaci bylo takové bohatství, že si po Talichovi těžko dovedu představit někoho, kdo by měl tu fantazii širší, bohatší, zajímavější než Vlach... Co mně nejvíc chybí u řady dirigentů, je espressivo. Melodie má svůj průběh, Vlach ji cítil dynamicky a bohatě, on se nespokojil s plochou dynamikou. Cítil melodii v nesmírném dynamickém rozkyvu. To byla tak trošku taky moje víra. Mně připadal zvuk jeho smyčců jako šlehaná smetana. Něco, co slučovalo jemnost, ale taky přesvědčivost, taky chvějivost - u Debussyho třeba, to mělo úplně francouzský opar. Vůbec mi připomínal svým způsobem chápání vibrata, tónu, melodie - Leopolda Stokowského."

Viktor Moučka: "Já mám na Josefa Vlacha krásné vzpomínky, už jako kolega v Talichově ČKO a potom v kvartetu. Byli jsme vždy blízcí kamarádi, i když uměl projevit velice rázně svou nespokojenost, ať šlo o cokoli, o výkon, o uchopení fráze. Mně se na něm líbilo, že nešel proti hráči osobně ani profesně, vždy jen vůči konkrétní chybě. A mně velice pomáhal, ve všem. Když mě po čtyřech semestrech vyhodili z AMU kvůli nedostatkům ve vojenské přípravě a poslali mě na vojnu do oddílů PTP, to bylo moc zlé, a on mě vyreklamoval, dostal mě do Armádní opery Praha. Vůbec v tom kvartetu byl báječný duch, pomáhali jsme si, jak jsme jen mohli..."

Zuzana Růžičková: "Pro něj byla hudba řehole, skutečně on sám na sebe měl ty nejvyšší nároky, ale měl je taky na druhé. A v tom všem nám byl samozřejmě velice sympatický, v tom je taky náš obdiv vůči němu. Ta vlídnost byla spojená s určitou nekompromisností charakterovou. On neustupoval. Byl to rovný, přímý člověk a obrovský muzikant."

Václav Snítil: "V historii Vlachova kvarteta je několik period a já nejraději vzpomínám na dobu, kdy se kvarteto založilo, kdy jsme začínali. Zkoušeli jsme v bytě - a tam jsme se denně scházeli s tím, že jsme nemysleli vůbec na peníze, prostě s naivitou, hráli jsme pět dnů v týdnu - a neměli jsme před sebou žádný cíl, žádný koncert, jen pro tu radost, s tím, že jednou něco přijde. Ta naivita, ten idealismus byly krásné."

Karel Stadtherr: "Říkávalo se někdy, ze škodolibosti, že Vlachova práce, že Vlachovo kvarteto tak, jak hraje, že to je staré, že se tak už dávno ve světě nehraje, že by toho měli nechat. Ve skutečnosti tomu bylo naopak. Jejich hraní bylo nadčasové, bylo a je stále moderní."

Autor a redakce děkují kolegům, přátelům, rodině a žákům Josefa Vlacha, jakož i Českému rozhlasu 3-Vltava, za veškeré informace a zapůjčení všech podkladů a materiálů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.