úterý, 20. listopad 2018

Josef Vlach: Hlavně hrejte s chutí

Napsal(a) 

Josef Vlach, foto archiv Jany a Dany Vlachových Josef Vlachfoto: archiv Jany a Dany Vlachových

České hudební dějiny jsou tvořeny kamínky tisíců mužů a žen. Vedle mediálních legend, jako například Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů, Talich, Ančerl, Firkušný, Kubelík (Rafael), jsou to silnými vibracemi sálající, leč mediálně utajeně zářící životní osudy osobností, které výrazně ovlivnily svou dobu a my s nimi hrajeme jakousi stínohru. Mezi ně patří i houslista, dirigent a pedagog Josef Vlach (8. 6. 1923–17. 10. 1988). Jeho nejhlubšími brázdami v hudebním poli je založení a vedení Vlachova kvarteta (nejslavnější obsazení: Josef Vlach – Václav Snítil – Josef Koďousek – Viktor Moučka, 1950–1975), obnovení legendárního, původně Talichova, Českého komorního orchestru a dvě dcery. Jana Vlachová (1955) vede Vlachovo kvarteto Praha a průběžně usiluje o nový život Českého komorního orchestru, Dana Vlachová (1957) je členkou Českého tria a vyslala do hudebního života řadu muzikantů. Jubileum jejich otce bylo záminkou, abych je vyzval k velmi osobním vzpomínkám.

Zavzpomínejte na vaše dětství a dospívání s otcem. Jaký byl člověk? Jak důležitý byl pro vaši životní cestu? Jana: Mne už jako dítě dojímalo, s jakou trpělivostí se mnou tatínek cvičil. Vidím ho, jak sedí u klavíru, dává harmonii a učí mne – spoje poloh, rytmy, přirozenou intonaci, různé smyky, typy vibrata, takzvané analýzy. Měla jsem ráda jeho pohádky, které vymýšlel – vtipné a poučné. Psával je pro nás i na dlouhých zájezdech, byl dokonce kvůli nim na výslechu, jestli nejde o šifry… Učil nás bruslit, jezdit na kole, plavat; strojil stromeček, kupoval a balil dárky – byl mistr překvapení. Při jeho pracovním vytížení bylo z mého nynějšího pohledu neuvěřitelné, jak se nám každou volnou chvíli věnoval. Měly jsme krásné a normální dětství, také proto, že nás do ničeho netlačil. Jaký byl jako člověk? Byl skromný, laskavý, vtipný a měl přirozenou autoritu.
Dana: Díky tatínkovi jsme odmalička vyrůstaly s muzikou. Když jsme prý plakaly v postýlce, tatínek nám hrál písničky a hned jsme utichly. Později, když jsme se začaly učit na housličky, často si našel čas na domácí muzicírování ve čtyřech, i s maminkou, která byla skvělá houslistka, a dokonce psal pro naše domácí kvarteto skladbičky, vesměs charakteru venkovských polek. Obtížnost přizpůsobil našim schopnostem, abychom si to užily, jen maminka vždycky říkala, že jí to zase napsal hrozně těžké… Když mi bylo dvanáct, sehnal nám violistu a cellistu a trpělivě a důsledně s námi pracoval. To byla pro nás první veliká škola komorní hry, a když jsme vzápětí vyhrály soutěž Concertino Praga a vystoupili v Rudolfinu, bylo to pro nás velkým povzbuzením a myslím, že byl na nás tatínek hrdý. Vlastně jsme nikdy neuvažovaly, že bychom se věnovaly něčemu jinému než houslím. A protože já jsem vždycky byla ta zlobivější a občas se mi nechtělo cvičit, jednou mi řekl, abych snad těch housliček raději nechala. Dupala jsem nožičkou a křičela, že chci a chci hrát. Naoko se zlobil, ale i já jsem poznala, že ho to potěšilo.

S dcerami, foto archiv Jany a Dany Vlachových S dceramifoto: archiv Jany a Dany Vlachových

Kdo znal Josefa Vlacha jen z pódia, mohl mu připadat jako nepřístupný, přísný génius. Jaký to byl muzikant? Jana: Vycházel z venkovské muziky, díky čemuž měl přirozené cítění a k tomu měl geniální intuici korunovanou pokorou k dílu. Zažívala jsem také jeho pečlivou přípravu, cvičení partů, někdy i zkoušky. Jeho koncerty s Vlachovým kvartetem, Českým komorním orchestrem nebo s Českou filharmonií pro mne vždy byly velkým svátkem. Tatínek se na nich naprosto vydával.
Dana: Byl nekompromisní a to se mohlo někomu jevit jako nepřístupnost. Když měl například dirigovat Mou vlast s Českou filharmonií, přinesl domů kompletně celý notový materiál a do partů všech nástrojů zanesl poznámky ze své partitury, aby měl jistotu, že všichni budou plnit jeho představu. A samozřejmě to pak na zkouškách vyžadoval. Ale nezvedl hlas, nekřičel. V ČF mu prý říkali „vlídný uzurpátor“. A když se narodily vnoučata, byl úžasným dědečkem. Nejhodnějším na světě!

Mám pocit, že nebyl umělcem, který rozpitvával hudbu, jeho intelekt byl asi hodně napojen na inspirující emoce. Mohly byste shrnout hudební kánony, které jej charakterizovaly, které jsou nadčasové a stále aktuální? Jana: Nerozpitvával, ale dokonale studoval – podrobně, pečlivě a trpělivě. Potom se ponořil do hudby a vyprávěl. Své kolegy vedl stejně. Měl neobyčejný vhled do díla – i soudobého. Skladatelé – jeho současníci (například Krejčí, Bořkovec, Rychlík) žasli nad jeho pojetím a přístupem. Kvarteto mělo jedinečný zvuk. Ten spočíval na výše postavené základní dynamice, používání různých barev, vibrata a tahu smyčce. Dále ve vedení hlasů, vyvážení všech nástrojů, a přitom průraznost důležitých témat. Dokonalé nastudování působilo jako vlnící se celek.
Dana: Měl v sobě obojí. Vyrůstal v prostředí venkovských tancovaček, protože rodiče měli hospodu a řeznictví a jeho tatínek byl zanícený muzikant. Byl to skvělý základ. Ale jak se postupně a neustále vzdělával, vytvořil si svůj styl práce. V jeho partech je u každé noty nějaká poznámka, dynamika, agogika, frázování atd., vše velmi promyšlené. Výstižně hovoří kritika na koncert v Haagu v březnu 1958: „Každý sebemenší detail byl pečlivě uvážen, ač to nebylo slyšet, ale jenom vidět na nepatrných náznacích Josefa Vlacha. Avšak přesto, jaká vitalita je v tomto muzicírování, které dělá dojem, že se inspirace zrodila právě v této chvíli!“

S Henrykem Szeryngem, foto archiv Jany a Dany Vlachových S Henrykem Szeryngemfoto: archiv Jany a Dany Vlachových

Zastavme se u jeho komorní cesty. Vlachovo kvarteto je dnes díky pokračování ve Vlachovu kvartetu Praha živé, přesto na původní formaci média a lidé poněkud zapomínají. To je ale osud i jejich vrstevníků – Smetanova, Janáčkova, Pražského kvarteta. Pokuste se analyzovat, v čem byla hra Vlachovců jiná nežli současných kvartet? Změnila se interpretační filozofie? Hraje se snad v roce 2018 zcela jinak nežli v roce 1968? Jana: Vy sám jste to vystihl, když jste napsal: „Komplexním zvukem a neuvěřitelným muzikantstvím mě Vlachovo kvarteto očarovalo, jeho hra byla nedostižná. Dodnes mám v paměti jejich tónovou vřelost.” Píšete, že jste se s něčím takovým dodnes nesetkal. Nejste sám. Dodnes potkávám lidi i v cizině, kteří mluví o Vlachově kvartetu podobně. Německý kritik berlínského listu Der Morgen napsal: „Přijíždí k nám jedno české kvarteto za druhým a jedno je lepší než druhé. Teď u nás koncertovalo Vlachovo kvarteto z Prahy… Když zahráli Smetanův kvartet Z mého života a jako přídavek Andantino z Debussyho, vědělo se: tohle je nejlepší smyčcové kvarteto z Československa, to je absolutní dovršení kvartetní hry.”
Dana: Smyčcové kvarteto dává možnost vtisknout interpretaci osobitost díky stejným výrazovým prostředkům všech nástrojů. Pokud bych měla charakterizovat hru Vlachova kvarteta, typické je pro něj úžasné zvukové a kvalitativní sjednocení nástrojů. Primárius je sice v klasicismu kompozičně poněkud upřednostněn, ale když pak posloucháte Janáčkovy, Dvořákovy nebo Smetanovy kvartety nebo Debussyho a Ravela a v nich nádherná sóla ostatních nástrojů, úžasnou barvu violy pana Koďouska, dokonale se doplňující housle díky panu Snítilovi a citlivé zvukové zarámování cellem pana Moučky, nepřekvapuje mne, že řada lidí za mnou chodí ještě dnes s tím, že Vlachovo kvarteto vždy poznali podle charakteristického zvuku a výrazu.

Dodnes občas zaznamenám rezidua někdejší možná virtuální, možná reálné kontrapozice Vlachova kvarteta a Smetanova kvarteta. Dana: Řeknu to takto: Vlach – Snítil, Vlachovci – Smetanovci, Sparta – Slávie. Je to někdy spíše věc vytvoření táborů v okolí než rivality hlavních aktérů. Tragédie je, co všechno dokázal způsobit tehdejší režim. Vlachovo kvarteto díky první ceně „Se zvláštním uznáním poroty“ v prestižní soutěži smyčcových kvartet v Liège, kdy druhá cena nebyla udělena, mělo dveře do světa otevřené. Bohužel se řada lidí na klíčových místech (tehdejší koncertní agentura, hudební vydavatelství, ministerstvo kultury) postarala o to, aby jim počínající skvělou kariéru znemožnila, a to formou zákazu nahrávat v zahraničí, odebrání cestovních pasů v den odjezdu na turné, falešných zpráv zahraničním agenturám, že Vlachovo kvarteto se rozpadlo atd. Nebylo jim například dovoleno uzavřít smlouvu s nahrávací společností His Master’s Voice, kterou jim za velkorysých podmínek nabídl její ředitel… Ale i tak Vlachovci sjezdili pořádný kus světa a na prestižní festivalová pódia se vraceli pravidelně, absolvovali téměř půlroční „cestu kolem světa“, projeli Ameriku, Afriku, Asii, Austrálii, Nový Zéland, Sovětský Svaz, celou Evropu atd. Zájem zahraničních agentur byl naštěstí obrovský a recenze na jejich koncerty sršely nadšenými superlativy. Svjatoslav Richter navštívil jejich koncert myslím v Moskvě, přišel i druhý den a poprosil o zaslání nahrávky Janáčka.

Jana a Dana Vlachovy, foto archiv Jany a Dany Vlachových Jana a Dana Vlachovyfoto: archiv Jany a Dany Vlachových

Po Josefu Vlachovi zůstaly nahrávky, pokračování hudební pochodně v rodině, žáci. Jaký je jeho odkaz? Jana: Naštěstí po nich zbylo hodně nahrávek. Díky zaměstnání v rozhlase vznikl například beethovenovský komplet a mnoho dalšího. Hned po soutěži nahráli v Německu Listy důvěrné Leoše Janáčka a Haydnův „Skřivánčí“ kvartet a nic podobného jsem neslyšela. Také přímý přenos z Londýna (Mendelssohnův Kvartet a moll), jejich Ravel a Debussy i nahrávky Dvořáka jsou fantastické. Živý výkon byl ale ještě jiný. Fascinující zvukem, plnokrevným espressivem, neslyšným pianissimem a absolutním ponořením. Hudba je záležitost okamžiku a tatínkův odkaz je poctivost a pokora pro všechny hudebníky – zvlášť pro ty výjimečně nadané. Zapomněla jsem na radost, vždy říkal: „Hlavně si zahrejte s chutí!”
Dana: Řekla bych, že každý, kdo se s tatínkem setkal profesně, byl jím nějak ovlivněn. Jeho žáci na AMU i jeho spolupracovníci. Byl silná osobnost umělecky i lidsky. Neuhnul morálně z rovné cesty, nenechal se zlomit intrikami ani těžkou nemocí krve. Když jel na zájezd místo Vlachovců někdo jiný, říkával „Aspoň jsem víc s vámi“. Často si vzpomenu na ten geniální tatínkův způsob zkoušení, to perfektní rozvržení práce a postupné cizelování detailů, až se objevil celek. Hlavně na jeho nekonečnou trpělivost. Při práci v triu se také snažím realizovat své umělecké ideje, ale občas se mi vrací to dupání nožičkou z mého dětství. Ještě, že mám trpělivé kolegy… Největší radost mám, když mi někdo po koncertě řekne: „Když jsem zavřel oči, jako bych slyšel vašeho tatínka.“

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII XI/2018 (koupit)

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.