úterý, 28. červenec 2009

Josef Suk: Housle - můj osud

Napsal(a) 

Josef Suk, foto Jiří Krupka/Supraphon Music Josef Sukfoto: Jiří Krupka/Supraphon Music

Osmdesát let života, kterých se v těchto dnech dožívá Mistr Josef Suk (narozený 8. srpna 1929 v Praze), je protkáno nejenom tisíci koncerty a stovkami nahrávek, ale také nelehkým břemenem rodinné tradice z příslušnosti ke slavné dvořákovské dynastii. Od raného mládí ho připoutala k houslím a zavazovala k řeholi až asketické sebekázně a přísné sebekritiky, ale v rozhodujících osudových okamžicích života také svým způsobem fatálně předurčovala další kroky jeho neuvěřitelně dlouhé umělecké kariéry.

Přestože právě ta byla předmětem našeho rozhovoru k Mistrově jubileu, zeptal jsem se ho nejdřív na jednoho z jeho téměř bezprostředních předchůdců, o šestnáct let staršího Ivana Kawaciuka, který byl pro mne v dětství vedle Zátopka prvním velkým idolem.

To byl zvláštní člověk a ohromně nadaný houslista. Pamatuji si, že jsem chodíval často, ne-li na každý jeho koncert. Hrával vždycky ve Smetanově síni a mělo to pokaždé ohromnou reklamu. Už tehdy používal, jako je to teď někdy v módě, světelné efekty. Speciálně se nechal na pódiu nasvítit a strašně se před každým koncertem nalíčil. Vypadal jako nějaký filmový herec. Přitom to byl hezký chlap a hrál moc pěkně. Dneska to snad už můžu říct, ale on nikdy neměl svoje housle. Když třeba měl v rozhlase dopoledne natáčení, ráno přišel vždycky ke mně, protože já jsem měl tenkrát půjčené od Jaroslava Kociana jeho housle Pressenti. Když si uvědomím, co jsem prováděl, kdyby se s těmi houslemi něco stalo, jde mi z toho ještě dneska hlava kolem. Jak to ten člověk dělal, že si na ty housle okamžitě zvyknul, nevím, ale aspoň vidíte, jaký to byl pohotový houslista. To mi dodneška nejde na rozum. Ke Kawaciukově osobě se váže také spousta historek, anekdot i vyložených legend včetně té, jak mu jeho žena rozbila o hlavu vzácné italské housle. Ve skutečnosti to bylo tak, že když se nedostavil na vlastní svatbu, přišla k nim domů jeho snoubenka a na stole ležící housle promáčkla.

Vy sám jste byl jedním z posledních odchovanců jednoho z největších českých houslistů Jaroslava Kociana? Kocian se dobře znal s mým dědečkem. Hrával často jeho Fantazii g moll a tvrdil, že Josef Suk s ním byl moc spokojený a jeho interpretace se mu líbila. Jednoho dne, už po dědečkově smrti, přijel se svojí ženou k nám na návštěvu do Křečovic. To mě bylo asi osm let a on si mě poslechl. Protože jsem se mu snad líbil, nabídl mě, abych u něho začal studovat. Vzpomínám si, že mě položil otázku – kolik nejméně not můžeme vázat. Byl to krásný člověk, ohromně jsem ho uctíval a měl z něho trochu strach, takže jsem zpanikařil a řekl tři namísto abych řek‘ dvě, čímž jsem ho rozesmál. Potom jsem začal jezdit každý týden na hodiny k němu do Prahy za doprovodu otce a když ještě žila maminka, jezdívala někdy taky se mnou. Hodiny byly nesmírně vyčerpávající. Byl velice zručný pianista a znal doprovody ke všem koncertům prakticky zpaměti. Kterýkoli houslový koncert jsem u něho hrál, tak mě Kocian doprovázel. Už tenkrát na veřejnosti nehrál, přestal koncertovat, když mu bylo čtyřicet tři let a už nevystupoval. Vrátil se z Cejlonu a říkal, že se mu tam rozklížily housle a rozklížil se tam taky on sám. Přijel potom do Prahy, uložil housle do futrálu a jak byl přehnaně sebekritický, od té doby už nikdy nevystoupil. O to víc se mě vrylo do paměti, že jsem ho ještě potom slýchával hrát soukromě na hodinách v společných duetech. Když jsem mohl poslouchat jeho krásný tón, byla to pro mě největší škola, ohromně mě tím inspiroval. Jinak byly hodiny příšernou řeholí. Kocian byl velice přísný a neodpustil člověku jediný chybný tón. Velice dbal na intonaci, což byl takový kámen úrazu, až mně někdy bylo po těch hodinách nebo už při nich do breku. Přesto na něho vzpomínám s láskou jako na svého nejlepšího učitele. Také mi radil jak se mám chovat na pódiu, jak se mám klanět – dal mně vlastně všechno, co dneska umím. Nezapomenu, jak vždycky říkával: „Kluku, drž se zpátky, nula vzadu víc platí!“ Pak ještě s oblibou říkal, že je lepší zahrát čistě Kočka leze dírou než falešně Paganiniho... Tenkrát měl překrásný byt naproti Křížovnické ulici, nejkrásnější, jaký jsem kdy viděl. Zde jsem s ním prožíval nejlepší chvíle svého mládí. Nikdy poté už jsem necítil potřebu mít jiného kantora, nebo jezdit – jak je to teď v módě – na nějaké mistrovské kursy.

Mezi charakteristikami vaší hry je pokaždé zmíněn váš specifický tón, což zpravidla neopomene zdůraznit žádný recenzent. Ostatně i v červencové HARMONII v recenzi reedice vašich supraphonských nahrávek houslových koncertů Martinů jsou znovu vyzdviženy vaše „mimořádné tónové dispozice“. Myslíte si, že i tohle začínalo u Kociana? Určitě. Bez toho, že by na to měl nějakou speciální metodu, začalo to jaksi samo od sebe už tím, když se na mne podíval a já se pak snažil vyhovět těm jeho krásným očičkám. On mě také upozornil na Fritze Kreislera, Jaschu Heifetze nebo Bronislawa Hubermanna, takže jsem se začal zajímat o jejich gramofonové nahrávky. Tím mi vlastně otevřel okno do světa a tamního dění. Lidi často říkají, že mě okamžitě poznají podle prvních tónů, což sám dneska postrádám u těch mladších. Všichni hrají pěkně, ale nějak mi v tom chybí individualita. To už nevíte, jestli je někdo z Koreje, Ameriky nebo z Evropy, všechno je to takové univerzální. Je málo výjimek, kdy si řeknu – to by mohl být ten a ten. Dřív když jsme poslouchali nějaký koncert v rozhlase, řekli jsme si okamžitě: to je Oistrach! Prostě každý byl něčím výjimečný.

Pro mne bylo zcela nečekaným zážitkem, když jsem váš jedinečný tón uslyšel a rozpoznal z balkonu strašnického krematoria během pohřbu legendárního slávistického kanonýra Pepiho Bicana. Jak jste se tam octnul? Byl jsem vlastně slávistou odjakživa, protože jsem měl příbuzného, nějakého prastrýce Jiřího Sobotku, což byl potomek Dvořákův, který hrál ve Slávii v útoku a přivedl mě k fotbalu. Tím jsem se dostal i k Bicanovi, s nímž jsme absolvovali pár společných vystoupení, kde jsem hrál a on vyprávěl a byli jsme spolu i několikrát na pivu. Jako kluci jsme ho zbožňovali, ostatně kdo by ho nezbožňoval. Také jsem se ho jednou zeptal, je-li něco pravdy na historce, že když se jednou octnul sám před brankářem, zeptal se: kam ho chceš? Říkal, že si to lidé vymysleli... Když umřel, byl jsem požádán, abych zahrál na jeho pohřbu, a pokaždé, když se jdu poklonit Dvořákovi na vyšehradském Slavíně kolem Bicanova hrobu, ukloním se mu také. Sám se žádnému sportu nevěnuji a vlastně jediným mým sportem je v létě vrhání stínu.

Protože spolu hovoříme na terase českokrumlovského hotelu Růže v průběhu zdejšího Festivalu komorní hudby, kterému léta jako čestný prezident předsedáte, nabízí se otázka vašeho vztahu ke komorní muzice mimo rámec samotných recitálů s klavírem. U nás to bylo dáno asi rodinnou tradicí. Především Českým kvartetem s mým dědečkem, o kterém se doma pořád mluvilo. Bohužel dědeček zemřel tak brzy, než vlastně poznal, že ze mne bude houslista. Mně bylo pět a půl, když odešel, jinak by pro mne třeba složil ještě nějaké jiné skladby. Tradice komorní hudby se ale u nás pěstovala a přetrvávala i potom. Můj otec byl sám dobrý houslista a celkem slušný pianista, takže se u nás scházeli amatérští muzikanti a už v dětství jsem také hrál různé kvartety a tria. Když jsem potom přišel na konzervatoř, oblíbil si mě legendární Ladislav Černý, ke kterému jsem chodil na hodiny komorní hudby, a tak jsem se stal primáriem Pražského kvarteta. Hrál jsem s nimi krátce asi rok a půl, což byla pro mne další velká škola. Sestavu tenkrát tvořili Herbert Berger u sekundu, na violu pochopitelně Ladislav Černý a Josef Šimandl na violoncello. Já z nich byl samozřejmě nejmladší, úplnej cucák, bylo mně tehdy snad dvaadvacet a to byli páni ve zralých letech. Zejména profesora Černého jsem si nesmírně vážil, to byl geniální muzikant. Pak jsem se ale začal věnovat sólovému hraní a zjistil, že s tím kvartetem to nejde moc dohromady. Tak jsem založil Sukovo trio. Myslím si, že v triu přece jen hrají tři jako sólisté. Takové sestavy jako Cortot-Thibaud-Casals nebo Heifetz-Rubinstein-Piatigorsky tvořili vlastně skvěle sehraní sólisté, kteří pro mě byli vzory. Protože jsem zároveň nechtěl hrát jenom sólově a neustále tíhnul ke komorní hudbě, trio mně báječně vyhovovalo a určitě prospělo v celkovém vývoji a muzikalitě.

Považujete tudíž takový vhled do komorní hudby v jistém věku za potřebný a užitečný? Určitě. Myslím, že by tím měl projít každý student a věnovat se alespoň částečně komorní hudbě. Pro mě je smyčcové kvarteto vůbec nejkrásnější soubor s báječným repertoárem. Oproti němu je triový repertoár celkem chudý, ale je to také krásné.

Jestli bych směl pokračovat trochu odjinud, rád bych se vrátil k vaší spolupráci s Wolfgangem Sawallischem, když vás při recitálech doprovázel na klavír. Pro mne jsou večery, kdy jste například spolu dělali beethovenské sonáty dodnes nezapomenutelné. Měl jsem s ním v Praze několik koncertů a nehráli jsme jen Beethovena. Ale to bylo až mnohem později, nejdřív jsem s ním účinkoval jako s dirigentem. Například jsme spolu hráli Dvořákův koncert, to bylo možná jedno z mých prvních vystoupení na Pražském jaru. Přitom jsme se hodně sblížili, já ho měl moc rád a on mě taky, protože to byl moc krásný člověk. Tehdy jsem také ještě nevěděl, že hraje na piano, až potom se přiznal a protože se mu líbilo Rudolfinum jako sál, nabídnul mi, jestli bychom si tam spolu nemohli zahrát sonátové večery. Samozřejmě jsem to s radostí přijal a nezapomenu do smrti, jaké to byly úžasné zážitky. Byl skvělým pianistou a hlavně inspirující osobností; večery s ním pro mě znamenaly zázrak.

Když už jsme u dirigentů, na které z nich obzvlášť rád vzpomínáte? Moc rád vzpomínám třeba na Františka Stupku, se kterým jsem měl ještě možnost a čest spolupracovat. To byl vzácný dirigent a úžasný doprovazeč. Sám byl vlastně houslista, milý člověk a koncerty s ním pro mne byly pokaždé zážitkem. Stupka byl jeden z nejlepších dirigentů-doprovazečů, jaké jsem kdy poznal. Taky jsem si moc vážil Karla Šejny. Škoda, že jsem nehrál nikdy s Václavem Talichem, to jsem byl ještě kluk a nějak jsme se minuli, čehož velice lituju. Pak přišli samozřejmě Karel Ančerl, Václav Smetáček a konečně i Václav Neumann. Spolupráce s Ančerlem byla ideální, byl to velký dirigent a jsem rád, že s ním mám nahrávku Dvořákova koncertu a snad i Sukovy Fantazie . Stejně jako máme hezké společné nahrávky s dr. Smetáčkem a samozřejmě s Neumannem.

Dneska už to snad lze říci, ale Pavel Kühn, který byl s Neumannem v častém styku jako hudební režisér, ho charakterizoval jako „geniálního flinka“. Mnohokrát jsem seděl v rudolfinské supraphonské režii v rohové místnosti, kde se dnes prodávají desky a Václav Neumann natáčení někdy zapíchl dříve, než si přišel snímek poslechnout. Vždycky jen nonšalantně prohodil – vy už si to tam nějak sestříháte... To byla taková jeho zvláštní vlastnost, že byl s výsledkem spokojený vlastně ještě dřív, než to všechno bylo dokonale hotové, ale byl to geniální dirigent... Rád jsem hrával také s Ladislavem Slovákem a dr. Rajterem, protože Slovenská filharmonie mě často zvala na své zahraniční zájezdy. Obzvláště rád vzpomínám na zájezd v roce 1959 s Českou filharmonií do třech světadílů, kde střídavě dirigovali Karel Ančerl a Ladislav Slovák... Z cizích dirigentů na mne udělal největší dojem právě Wolfgang Sawallisch. Samozřejmě když mě potom pozval Georg Szell do Clevelandu, vyloženě jsem se do něho zamiloval. Clevelandský orchestr byl tenkrát za jeho vedení nejlepším tělesem v Americe. Pak jsem měl to štěstí hrát se sirem Georgem Soltim, s kterým jsem v Chicagu uvedl světovou opožděnou premiéru 1. koncertu Martinů. A nesmím zapomenout ani na anglické dirigenty – Malcolma Sargenta nebo Johna Barbirolliho, pod kterým jsem dokonce hrál pár koncertů i v Americe. Nikdy se mi ale nepodařilo hrát s Karajanem, to nějak prostě nevyšlo. Znamenitým dirigentem byl ovšem i Antonio Pedrotti, který u nás často hostoval.

Josef Suk, foto Zdeněk Chrapek Josef Sukfoto: Zdeněk Chrapek

Když už přišla řeč na vaše pobyty ve Státech, jste ochoten prozradit něco o pozadí událostí, které se seběhly, když jste se po srpnu 1968 octnul takříkajíc na křižovatce před osudovým rozhodnutím, zda v Americe nezůstat? Pokud vím, angažoval se ve snaze vám pomoci také Igor Piatigorsky... Na tom měla zásluhu také má tehdejší agentka v San Franciscu paní Maria di Anders. Tehdy jsem chtěl navštívit Jaschu Heifetze, ke kterému jsem se bohužel nedostal, jeho vila byla obklopená strážci a on už nepřijímal nikoho. Zato mě velice krásně přijal ve svém domě Piatigorsky, jenž byl opravdovým gentlemanem. Srdečně se se mnou bavil a možná proto, že spolu učili, jsem potom dokonce dostal nabídku, abych převzal po Heifetzovi místo na Losangeleské univerzitě. Mně se do toho ale od počátku moc nechtělo, žít v Americe, a tak jsme se vrátili. Myslím, že kdybych se možná nejmenoval Suk, okamžitě bych tam zůstal. Ale kvůli vztahu Dvořák, Suk, Čechy a česká hudba by to asi nebylo správný...

Léta, co se spolu známe, jsem se vás chtěl zeptat, jak jste vlastně přišel k nahrávce Houslového koncertu Albana Berga, kterou mám ještě v její původní verzi na černé dlouhohrající desce spolu se Sukovou Fantazií. Přece jen to bylo trochu stranou hlavního proudu vašeho standardního repertoáru... Opravdu jsem se nikdy nedostal k tomu nejmodernějšímu ze světové koncertantní literatury. Berg je možná poslední velký koncert, ve kterém je ještě hluboká idea. Slyšel jsem snímek Louise Krasnera, který dělal v šestatřicátém premiéru, udělalo to na mě obrovský dojem, tak jsem si hned řekl, že se musím Bergův koncert za každou cenu naučit. Pár let jsem ho potom studoval, pak se dokonce podařilo koncert nahrát s Českou filharmonií a mám pocit, že se ta nahrávka docela povedla. Snad jsme za ni dostali i Grand Prix v Paříži. Miluju ten koncert dodneška, protože je to jedno z nejkrásnějších houslových děl. Chtěl jsem se také dostat k Schönbergově opusu 36, ale to jsem vzdal. Možná měl v tom na mě vliv Kocian, který nikdy nebyl moc přítelem nějakých experimentů a moderní hudby. Možná jsem od něho něco zdědil i v tomhle, přestože jsem dělal premiéry některých koncertů, které pro mne napsali čeští skladatelé.

Sledoval jste někdy alespoň periferně třeba Toníčka Nováka, když dělal Hábovy mikrointervalové věci? Sledoval, ale samotného mě to nikdy moc neoslovilo. Jen jsem se tomu obdivoval, protože Novák byl samozřejmě výborný houslista. Rozhodně mě to nikdy nelákalo a vždycky jsem se rád vracel k Beethovenovi, Mozartovi a pochopitelně k rodině – Dvořákovi a Sukovi. Navíc to ode mně každý chtěl, takže rodinná tradice se táhne mým životem od začátku.

Nacházíte mezi mladými interprety Dvořákova koncertu nebo Sukovy Fantazie některé, kteří vám imponují? Možná Hillary Hahn – ta se mně líbila moc! Ale jinak musím říci, že mě žádná interpretace děl těchto umělců nějak zvlášť neuspokojila. Jsem ale rád, jestli moje nahrávka Dvořákova koncertu vnesla trochu jasno do jeho interpretace. Co jsem slyšel snímky, než jsem to nahrál sám, bylo to všechno dost hrozný a s Dvořákem a českou hudbou to nemělo většinou nic společného. Po mém snímku se to přece jen trochu změnilo. Každý z těch mladých houslistů nebo houslistek, co ke mně přijdou, říkají, že vyrůstali s „mým“ Dvořákem...

Což koneckonců mohu potvrdit, protože jsem u takových setkání bezpočtukrát byl, když třeba Vengerov nebo i Kennedy se vám svěřili, že mají desky ještě dneska schované. To mě pochopitelně vždycky potěší, ale kromě Hillary Hahn mě už nic v poslední době tak neuchvátilo.

Nechcete se zmínit o své vlastní pedagogické činnosti, byť stála jen na okraji vašich ostatních aktivit? Moji bývalí studenti jsou dnes většinou rozptýleni po všech možných orchestrech a všelijakých ansámblech. Mně vyučování nikdy nepřirostlo k srdci, přestože jsem dostal krásnou nabídku z Vídně, kde chtěli, abych se tam stal řádným profesorem po Vášovi Příhodovi a nabídli mi i občanství. Pedagogika je ale děsně zodpovědná činnost a já jsem to musel spojovat v době, kdy jsem měl stovky koncertů a školu k tomu. Myslím, že takové vyučování, kdy žáci vidí svého profesora jednou nebo maximálně dvakrát za měsíc, k ničemu nevede. Pedagog se musí studentům věnovat každý týden nejméně dvakrát, jak to dělal Kocian a samozřejmě Ševčík. Pro mne to byl jenom takový výlet a odskočení. Vídeň se mi líbila, považoval jsem si toho, že si vybrali právě mě, ale nikdy jsem k tomu nijak nepřilnul.

Nezmíníte se také o nástrojích, na které jste sám hrával? Měl jsem příležitost hrát na mnoho Stradivariho houslí, které mi půjčovali houslaři a bohatí mecenáši. Nejčastěji jsem hrával na dva krásné nástroje ze státní sbírky – Stradivariho a Guarneriho del Gesù. Na oboje jsem hrál skoro celý život a byly to moje nejmilovanější nástroje. Mám radost, že takové houslařské perly ve státní sbírce jsou, protože dneska mají nesmírnou hodnotu. Jinak když už jsem teď vlastně skončil se soustavnou koncertní činností, hraju na moderní české nástroje. Můj nejoblíbenější nástroj je z dílny Přemysla Špidlena, kterého pokládám za jednoho z nejlepších světových houslařů vůbec.

Jakkoli byly housle téměř veškerou náplní vašeho života, měl jste mimo samotnou hudbu i jiné zájmy. Jak to bylo například s těmi vašimi automobilovými láskami? Vlastně ani nevím, jak jsem k tomu přišel. Můj otec měl starou Pragovku, kterou mu koupil ještě dědeček a jako chlapce mě vždycky posadil na klín, já držel v ruce volant a jezdil na křečovických silničkách. S bratrem jsme si později nejdřív koupili motocykl Maneta, pak jsme ho zase prodali a pořídili si dokonalejší stroj. Dostali jsme se dokonce až k Zindapu, velký mašině 750. Zindapa jsme potom vyměnili za auto, takovou stařešinu a měl jsem pak nesčíslně starých aut. První nový auto jsem si koupil v Tuzexu – Simca Aronde se to jmenovalo. Pamatuju si, že v té době byl v Praze Leopold Stokowski, a protože jsem měl povinnost se o něho trochu starat, vzali jsme ho s mojí ženou s tou Simcou na zámek na Zbraslav. Tam jsme se dostali fajn, ale na zpáteční cestě Simca vypověděla poslušnost a mám dokonce fotografie, jak ji Stokowski tlačí na zbraslavské silnici... Pak už jsem se dostal k Mercedesu, který byl mojí oblíbenou značkou odjakživa. Sbíral jsem dokonce celý život modely aut, takže jsem tomu trochu propadnul.

Promiňte mi na závěr tu troufalost, ale jakou roli hrály ve vašem životě coby skutečné celebrity, virtuosa sugestivního zjevu a světové pověsti ženy? Ženy jsou pochopitelně pro kumštýře vždycky ohromnou inspirací. My už jsme spolu s mojí ženou 58 let, ženil jsem se ještě snad jako žáček Akademie. Mařenka se učila také na housle, ale nechala toho zavčas, když ztroskotala na Drdlově Souveniru , kde se nemohla dostat nahoru do čtvrté polohy. Tak toho nechala, ale je od té doby mým nejlepším kritikem. Opravdu tomu rozumí, cítí se mnou a řekne mi vždycky popravdě, jestli je to ono či není, za což jsem ji také velice vděčný.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.