pátek, 27. červen 2014

Josef Špaček o vedení, pohybu, orchestru a rezidentuře

Napsal(a) 

Josef Špaček, foto Jiří Sláma Josef Špačekfoto: Jiří Sláma

Josef Špaček (1986) je špičkovým orchestrálním hráčem a každé jeho sólo je čiré potěšení, je výborným sólistou s mezinárodním přesahem, mimořádným komorním partnerem a troufám si prorokovat, že bude jednou žádaným učitelem. Ještě před pěti lety věděli jen odborníci, že v USA studuje na Juilliard School u Itzhaka Perlmana mimořádně talentovaný mladík z hudební rodiny, který předtím skvěle prošel školením na Curtis Institute of Music ve Philadelphii (Kalafian, Laredo, Shmuel Askhenasi). Když začal v 25 letech hrát u prvního pultu primů České filharmonie a stal se symbolem začátku změn, které do orchestru vnesli šéfdirigent Jiří Bělohlávek a ředitel David Mareček, nabrala jeho hudební cesta nevídanou akceleraci. Ještě žádný koncertní mistr českého orchestru nedokázal tak mocně oslovit média a pro­motéry a neměl tak strmý nárůst počtu koncertů. Jeho kalendář je tak nabitý, že v některých měsících téměř nemá žádné volno. Supermanem však být nechce. Jeho manželka Isabel to však s ním nemá jednoduché... Příjemným konduktem koncertní kariéry jsou nahrávací projekty. První – ysaÿeovský sonátový komplet – byl projevem vizionářství (2006), díla Heinricha Wilhelma Ernsta (Naxos) a slovanská deska Supraphonu (obojí vydáno v roce 2013) jsou už součástí raketové kariéry.

Josef Špaček se stal značkou kvality, což je příjemné i zavazující. Indikátorem jeho rostoucího renomé je i stáj, kam patří – belgická agentura Nymus Artists. Jeroen Tersteeg totiž zastupuje například Leifa Ove Andsnese, Franka Petera Zimmermanna nebo Jean-Guihena Queyrase. Dalším kamínkem v osobní mozaice třebíčského rodáka je letos jeho první rezidentství. Stal se tváří domácího festivalu Concentus Moraviae, jenž plynule přechází v mezinárodní koncertní sérii České sny. Pokusil jsem se, aby se náš rozhovor odlišoval od desítek jiných, které už poskytl médiím. Posuďte sami, milí čtenáři, jestli se to podařilo.

Od roku 2011 jste členem České filharmonie. Konkurz jste suverénně vyhrál. Dokonce jsem slyšel hlasy, že tak jednoznačné rozhodnutí orchestr už dlouho nezažil. Nebudu se ptát na kvality, kterými jste komisi přesvědčil, ale jaké jste měl pocity, když jste přišel na první zkoušku v úloze koncertního mistra? Na to nejde zapomenout. Byl jsem strašně nervózní, předtím jsem hodně cvičil, studoval jsem dokonce i partituru. Mimochodem byla to Lisztova Faustovská symfonie, která se předtím prý hrála někdy v 60. letech. Abych měl jistotu, zašel jsem před začátkem za tehdejším šéfdirigentem Eliahu Inbalem zeptat se na pár věcí. Tím pádem jsem přišel do sálu jako poslední, takže to vypadalo, jako že jdu pozdě (smích). Koncert dopadl dobře, včetně velkého houslového sóla, a orchestr mě přijal vlídně. Zjistil, že si sedneme… Když přijdete do takového orchestru, tak si nemůžete hned vyskakovat, do všeho šťourat, musíte postupně získat respekt, dokázat, že na to opravdu máte. V mém případě to šlo naštěstí rychle a se skupinou si velmi dobře rozumím.

Josef Špaček, foto Jiří Sláma Josef Špačekfoto: Jiří Sláma
Je věk handicapem? O to nejde. Když už člověk na té pozici je, tak tam má být zaslouženě. Musí dávat příklad.

Jaké jsou povinnosti koncertního mistra, kromě faktu, že musí dobře hrát? Hodně času zaberou hudebně-logistické povinnosti – příprava partů, komunikace s dirigentem, zprostředkování jeho požadavků vůči skupině, rozhodování o artikulaci, o způsobu hry – jaká struna, žabka, špička, legato, spiccato... Více tedy plní část uměleckou nežli administrativní, i když i ta je přítomna (například rozhodování o udělení definitivy členu skupiny). Koncertní mistři jsou zváni na jednání umělecké rady, kde mají právo se vyjadřovat k dění v orchestru, k hostování sólistů a dirigentů.

Co jste už ovlivnil? Protože jsem byl zvolen předsedou umělecké rady České filharmonie, tak mám určité pravomoce, tudíž mám přímo povinnost přinášet návrhy a nabízet řešení v uměleckém provozu orchestru. Například bych rád prosadil, aby byl pozván pianista Lukáš Vondráček. S Filharmonií dlouho nehrál, v zahraničí dělá fantastickou kariéru a je to báječný muzikant. V menší míře mohu ovlivnit způsob hry celé smyčcové skupiny.

Jaké zkušenosti byly pro vás pro vstup do České filharmonie zásadní? Jednoznačně za to vděčím studiím v Americe. V orchestru jsem tam hrál vlastně víc nežli teď – čtyři dny v týdnu a kromě toho řada aktivit mimo školu a samozřejmě hodně studijních povinností. Přehráli jsme nesčetně skladeb, každý týden jsme nastudovali novou symfonii. Ve Philadelphii jsme se většinou učili program, který ve stejnou dobu hrála tamější filharmonie. Někdy dokonce přišel i jejich hostující dirigent, takže u nás několikrát dirigovali například Simon Rattle, Charles Dutoit, Michael Tilson Thomas nebo Christoph Eschenbach. Přechod do České filharmonie tedy nebyl v tomto smyslu žádnou novinkou. Novinkou je jen to, že teď hraji podstatně častěji sólově.

V orchestru Curtisova institutu jste hrál v primech? Byl to trochu „baťovský model“. Začal jsem u posledního pultu sekundů, potom uprostřed skupiny, pak jsem povýšil na zadní část primů, nějaký čas jsem hrál ve středu primů a v posledním, pátém roce jsem byl koncertním mistrem. Prošel jsem si tedy v ročních periodách doslova všechny pulty.

Za tři roky, které jste v České filharmonii, se mnohé změnilo. Co si o tom myslíte? Je slyšet a vidět – to je hlavní změna! To je moc dobře. A v drtivé většině v pozitivním smyslu. Už to není jen kritika. Mluví se o ní jako o velkém českém orchestru, který pa­tří do světové extratřídy a dobře reprezentuje v cizině.

Josef Špaček, foto Jiří Sláma Josef Špačekfoto: Jiří Sláma
A Jiří Bělohlávek? Na orchestr má velký vliv, jsme rádi, že máme v čele předního českého dirigenta. To, že je známou veřejnou osobou samozřejmě orchestru doma hodně pomá­há. Pečuje o „český“ zvuk orchestru, který tu vždy byl, snaží se dostat z orchestru to nejlepší.

Co to je český zvuk? V mé představě to je velmi vřelý zvuk smyčců, který je samozřejmou součástí interpretace hlavně romantické hudby, zvláště pak hudby české. To je něco, co jsem například v amerických orchestrech neslyšel.

Hraje teď orchestr přesněji? Myslím že ano. Ale to není ani tak věcí dirigentů, kteří se mění, i když systematický vliv šéfdirigenta tu je, ale je to hlavně práce vedoucích hráčů skupin. Aby skupina byla pohromadě, je důležitý pohyb – a dýchání – leadera. Je-li první hráč statický, nemůže být skupina jednotná. Gesto dirigenta je jistě důležité, ale každý ho čte jinak. To se v posledních letech trošku změnilo, vnímání pohybu se snažím implementovat a myslím, že se nám to začíná dařit. Přirozeně když je leader nezúčastněný, není tam patrný pohyb, přenáší se to na celou skupinu. Telepatie však působí i opačně, takže pohyb je pro hru zcela zásadní! Navíc lidi poslouchají očima. Říkává se, že lidé z 90 % slyší hudbu očima, takže když vidíte statického koncertního mistra, jakoby jste nic neslyšeli (smích).

A Rudolfinum? Dvořákova síň není akusticky supermoderní, jako jsou sály v řadě míst světa, ale orchestr je tu zvyklý hrát a zní tam skvěle! Občas se vynoří nápady, jak akustiku „vylepšit“, ale filharmonie by raději měla nový sál, než zasahovat do Dvořákovy síně.

Zvuková ukázka

Josef Špaček - Z domoviny - Moderato

Pouze ukázka, celý rozhovor naleznete v: HARMONIE 7/2014

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.