Josef Špaček je stále koncertním mistrem České filharmonie, ale má za sebou sólová vystoupení na pódiích, o kterých se jiným českým sólistům ani nesní. Tím posledním je sál vídeňského Musikvereinu. A nedávno mu vyšla u Supraphonu druhá deska, kde ho Česká filharmonie s Jiřím Bělohlávkem doprovází v koncertantních skladbách Josefa Suka, Leoše Janáčka a Antonína Dvořáka.
Jak se vám hrálo s Českou filharmonií ve Vídni? Byl to fantastický pocit, Musikverein patří k těm nejproslavenějším světovým sálům. I atmosféra vídeňského publika byla ohromná. Tam není možné si nepředstavovat všechny ty slavné lidi, kteří sálem prošli. A ta zašlá, i když udržovaná podlaha na pódiu, vyvolává to krásné pocity nějaké velké tradice.
Připomeňme jaké dílo jste publiku nabídl a proč? Hráli jsme Sukovu Fantazii a důvod je jednoznačně v tom, že se zase tak často nedává a pro nás české muzikanty je to velmi hezký a kvalitní vývozní artikl.
Je také první skladba na novém kompaktním disku. Co vás k ní nejvíc poutá? Když jsem si ji poprvé dal na sluchátka s Josefem Sukem a Karlem Ančerlem, byl jsem úplně hotový… Jaký to má grandiózní začátek, jak hraje orchestr, jak je to i zvukově dokonale natočené. Strašně se mi to líbilo… Hned jsem si řekl – to se naučím, to budu hrát. Poprvé jsem ji pak hrál v Ostravě na Novoročním koncertu. To jsme domluvili úplně náhodou ve Frankfurtu na letišti, kde mě potkal tehdejší šéf filharmonie Teodor Kuchár, který se hned zeptal, jestli si to nechci přijet zahrát…
Skladba má rozměr houslového koncertu. Jak se vám vlastně hraje? Působí velmi romanticky, opravdu romantické dílo! Navíc je to velmi dobře houslově napsané, protože sám Suk hrál na housle i na violu. Co je možná trochu náročné, že skladba je hodně fragmentovaná, housle vždycky mají delší pasáž, po které následuje orchestr, pořád se to střídá, jako intermezzo. Je to náročnější věc na soustředění.
Jaká byla vaše cesta k dalšímu houslovému koncertu na nahrávce, k Putování dušičky Leoše Janáčka? Tuhle skladbu jsem hrál poprvé s Elijahu Inbalem, to byl můj první rok jako koncertního mistra a byl to přímo on, kdo mě k tomu vyzval. Jakákoliv česká skladba, o kterou si mohu rozšířit repertoár, je důležitá. Poprvé jsem to tedy hrál před třemi roky spolu s Ravelovým Cikánem.
A když se podíváme na stěžejní dílo, Dvořákův houslový koncert, jak ten si podle vás stojí? Mám dojem, že ve světě je trochu podceněn, u nás doma zas může být trochu nadceněn a dává se na programy hodně často. Myslím si, že nejsilnější je třetí věta, a potom druhá. Dvořák ji psal ve svém středním období, kdy samozřejmě komponoval úchvatné věci. Ale pak přišlo poslední období, kde má violoncellový koncert a když člověk porovná oba koncerty, tak cellový je prostě jak z jiné planety. Je to jedno z nejgeniálnějších děl, které existují – takže ten houslový koncert může trochu trpět tím, jaké úchvatné dílo Dvořák později napsal. Ale ve světě se také dává dost, i když nikdy nebude dosahovat četnosti, s jakou se uvádí Beethoven, Brahms, Mendelssohn, Čajkovskij, Sibelius…
V posledních letech se ale docela často nahrává. Ovlivnilo vás to nějak? Ne. Je pravda, že nahrávku Franka Petera Zimmermanna jsem s ním točil jako koncertní mistr. Velmi mě bavilo poslouchat jeho hru, ale hraji to dost odlišně, i když se mi to líbilo. Každý máme jinou osobnost. Celkově je ale dobře, že se teď koncert víc nahrává.
Jak vnímáte nahrávku Josefa Suka? Myslím si, že Suk je zlatý standard, protože je tam rodinná spojitost a Josef Suk byl opravdu expert. Jestli se tam dá najít nějaké propojení nevím, já jsem pořád český houslista, takže vycházím z nějaké tradice, i když jsem studoval jinde. Nechci to hrát za každou cenu jinak.
Jsou to všechno živé nahrávky? Ano. U Dvořákova koncertu jsem měl trochu obavy, protože to bylo zahájení Dvořákovy Prahy. Takže média, kamery, pozvaní sponzoři…, ale nakonec to bylo moc příjemné publikum a vyprodané Rudolfinum. Ale byl to jediný koncert s generálkou, takže jsem se podle toho připravoval. Další dvě skladby se hrály obě dvě dohromady na trojici koncertů v rámci abonentní řady.
Jak byste popsal spolupráci s Jiřím Bělohlávkem? Je to dirigent, který se zcela přizpůsobí sólistovi? Já vím, že jsme docela řešili tempo v Sukově Fantazii. Střední část se dává hodně pomalu a Josef Suk ji natočil pomaleji, než je uvedeno od skladatele. Ale já jsem chtěl hrát rychleji, takže jsme to chvíli hledali a došli k určitému kompromisu, který je briskní, ale nepůsobí uhnaně. Orchestr dobře znám jako koncertní mistr, takže jak jsme si to nachystali, takové to máme (smích).
Jak je to v současnosti s vaší identitou koncertního mistra a identitou sólisty? Mohu potvrdit, že se to ve mně pere a bylo by asi špatně, kdyby se to nepralo. Začíná toho být opravdu hodně, a je to jako mít dvě zaměstnání. Mám pořád věk na to, že mohu dělat obojí a ani jedno nešidit. Ale nejnovější zpráva je, že mám v plánu snížit si úvazek v České filharmonii. Koncertní mistr je garance jistoty, ale člověk nemá v té pozici možnost kariérního růstu. A v tu chvíli přichází ke slovu sólová dráha, kde prostor je naopak ohromný. A věk tam už pomalu začíná hrát roli, přece jen stárnu, je mi osmadvacet, takže nejvyšší čas začít víc riskovat. Ano, chci víc riskovat.
Jak vnímáte, že díky České filharmonii jste se velmi rychle dostal i na pódia, na kterých byste nebyl, kdybyste jako sólista začal? Ano, to je pravda a velmi si to uvědomuji a právě proto se to ve mně tak pere. Vnímám, že mi filharmonie stojí za zády a je tam neskutečná podpora. Jsem si toho velmi vědom a strašně vděčný. A chci i proto nějakým způsobem orchestru jeho ohromnou podporu vracet. Proto je pro mě důležité odevzdávat maximum i jako koncertní mistr.
A z hlediska hudebního cítění – jak se pro vás oba světy liší? Když jste sólista, orchestr je doprovázející anebo rovnocenný partner. Ale sólista má přece jen víc právo si diktovat. Jako koncertní mistr jste víc ten, kdo se přizpůsobuje dirigentovi. Zkušenost je to samozřejmě skvělá, protože jako sólista znám reakce orchestru a úskalí jeho partů. Je v každém případě skvělé mít jako sólista zkušenost orchestrálního hráče. Je dobré to znát z obou úhlů.
A jaké místo má pro vás komorní hudba? Vůbec se jí nevyhýbám, naopak, každý rok se snažím odehrát pár komorních koncertů, ať už je to ve smyčcovém kvartetu nebo klavírním triu. I jiná obsazení. Komorní hudba je miniaturní orchestřík a zároveň ji hrají lidé, kteří mohou být všichni sólisté. Takže je to takový mezičlánek, který se mi strašně líbí. Máte šanci vytvořit něco na nejvyšší možné úrovni, které ani jako sólista s orchestrem nemůže dosáhnout.
Když jsme začínali v Musikvereinu, měli bychom asi připomenout ještě jeden slavný sál. Jak se hraje v Carnegie Hall? Tam jsem nehrál jako sólista, ale jako koncertní mistr. Ale stejně. Je to nejslavnější sál v Americe, je tam úchvatná akustika, na chodbě fotky slavných lidí, pak celá historie sálu, který chtěli jeden čas dokonce zbourat. Člověk vždycky chce hrát nejlépe, jak kdy hrál. Další ohromný sál je Philharmonie v Berlíně a Suntory Hall v Tokiu, to je prostě extratřída. Výjimečnou atmosféru má také Royal Albert Hall, nikde snad není nadšenější publikum.
A nevracíte se do Ameriky také trochu jako domů? Beru to jako druhý domov, protože moje žena je Američanka. A na část koncertů jsem opravdu mohl jezdit z domova – a občas i poradit kolegům, kam zajít na večeři. Ale byl jsem hlavně velmi hrdý na to, jaký úspěch tam filharmonie měla, že prezentujeme v té obrovské zemi něco svého, že nás tam všichni tak vřele přivítali.
A co vás čeká v závěru sezony, i třeba jako vykročení na sólovou dráhu? Po turné s Českou filharmonií do Velké Británie pak v květnu připravuji Beethovenův Houslový koncert pro provedení ve Zlíně a na Smetanově Litomyšli s rakouským orchestrem Tonkünstler. Závěr sezony tedy patří Beethovenovi. I když vedle toho budu hrát v Essenu s Tomášem Netopilem znovu Suka. Příští sezonu zahájím v Bratislavě opět Sukovou Fantazií. Pak cesta do Šanghaje, kde bude Philipp Glass, což je krásné minimalistické dílo. Pak budu dělat Dvořáka s Rotterdam Philharmonic Orchestr a čeká mě i recitál v Kennedyho Centru ve Washingtonu. Je toho zkrátka docela dost. Začínám cítit, že bych měl ubrat a lépe plánovat, nelétat ze skladby do skladby. Člověk v mém věku chce vzít každou příležitost a to nejde. Snažím se to nějak vybalancovat, aby vždy převládala kvalita nad kvantitou.
