čtvrtek, 22. srpen 2019

Josef Špaček: Housle jako opium

Napsal(a) 

 , foto Radovan Šubín foto: Radovan Šubín

Původně jsem se chtěl s Josefem Špačkem sejít kvůli Ševčíkovi a festivalům a mělo stačit dvacet minut. Během rozhovoru jsem se však dozvěděl novinku, jež mě přiměla improvizovat, takže jsme pili kávu dvě hodiny. Elitního českého houslistu totiž čeká poslední sezona na první židli České filharmonie, pak jeho sólový klipr vypluje na bezbřehé hudební moře. Důvodem k setkání nebylo však jen ohlédnutí za jeho působením ve filharmonii, ale i výzvy budoucnosti. 

Začněme vaším hlavním současným povoláním. Osm let vedete primy České filharmonie, vlastně jste svým způsobem hlavou celého orchestru. Jaká to by léta? Co všechno jste se naučil, získal a co ztratil? Jako první mě napadne, že to byla především léta plná osobního růstu. Do filharmonie jsem nastoupil ve čtyřiadvaceti. Byl jsem čerstvý absolvent školy a začít profesní dráhu hned z pozice koncertního mistra tak dobrého orchestru je křest ohněm. Zpětně to vidím tak, že lepší cesta pro mě ani být nemohla.

Byl jste v pravý čas na pravém místě. I tak se to dá říci.

Vlastně jste hned od počátku hodně veřejně hrál. Ano. Být po škole co nejvíc na pódiu a hrát je strašně důležité. Navíc jsem měl možnost kombinovat orchestr se sólovou dráhou, sem tam i nějaký komorní koncert. Za sezonu jsem tak odehrál kolem sta koncertů. To vše bylo pro můj osobní vývoj zcela zásadní.

S vámi rostl i orchestr… To je další strašně důležitá věc. Když jsem nastoupil, dokončoval smlouvu Eliahu Inbal. Věděl jsem však, že přijde Jiří Bělohlávek. Navíc nastoupil nový management a začaly se dít věci. Orchestr počal vědomě hledat svoje postavení na světovém výsluní. A myšlenka posunu dopředu byla pro mě hodně lákavá. S příchodem Maestra Byčkova, jenž patří do dirigentské extraligy, jsme se ocitli na prozatímním vrcholu a zúročuje se předchozích přibližně osm let intenzivní práce.  Jsem tedy moc rád za léta, která jsme společně prožili.

V čem se liší filharmonie 2019 od roku 2011? Orchestr se za doby Jiřího Bělohlávka hezky semknul a lidé si uvědomili, že když máte za zády dobrý management a před sebou šéfa, který je schopný naslouchat a za svoje muzikanty bojovat, vytvoří se přirozeně skvělá atmosféra. To byl zlomový bod. Teď máme šéfa, který je cizinec, takže vznikají i jiné názory, ale lidé mají v sobě pocit, že jsme na úrovni, kterou si nemůžeme dovolit opustit. S Byčkovem jdeme do takových drobností, že je to pro někoho až příliš detailní. Orchestr zkouší tak moc, že jej to i nebaví, nebo řekněme není z toho nadšen. (smích) Jenže pak je to slyšet ve výsledku. To si musí uvědomit každý filharmonik a každý to pak slyší. Například když pak hrajeme Čajkovského Šestou a krásně vše do sebe zapadá, je to radost jak pro nás, tak pro posluchače. Věčně platí těžko na cvičišti, lehko na bojišti. (smích)

 , foto Radovan Šubín foto: Radovan Šubín

Pracovní život dělíte, mám pocit že dva tři roky stále více, mezi roli koncertního mistra a sólisty. Jak se vám daří vše dělat s rozvahou, s plným nasazením? Nenastal čas Sofiiny volby mezi orchestrem a svým způsobem osamoceností virtuosa? Právě nastal. Ke konci sezony opustím svůj post ve filharmonii. Nechtěl bych za sebou úplně zavřít dveře, protože k orchestru mám velmi přátelský vztah a hodně jsem spolu prožili.

Důvody? Jako první bych uvedl časový. Objem mých sólových aktivit prostě prudce roste. Momentálně mám ve filharmonii dvoutřetinový úvazek, a když nehraju s orchestrem, mám svoje koncerty. Jsou jich řádově desítky, v létě pak nějaká komořina a přidává se učení, které mě baví… Dalším silným důvodem je rodina. Nedávno se nám narodila dvojčata, takže je nás pět, a uvědomil jsem si, že abych život nezazdil jen prací, musím dojít k rozhodnutí, jak dál. V neposlední řadě člověk stárne, je mi dvaatřicet, a říkal jsem si, až se jednou ohlédneš za svým životem, nebudeš litovat, že jsi nezkusil jít do sólové dráhy na sto procent… Nicméně to, že jsem byl členem České filharmonie, byl pro rozjezd osobní cesty spíše přínos a nikdy toho nebudu litovat. 

Několikrát zaznělo jméno Semjon Byčkov. Povězte mi, v čem se odlišuje od Jiřího Bělohlávka? Jiří Bělohlávek, už tím, že byl český dirigent, měl k našemu naturelu blíž, nicméně nedá se říci, že by pan Byčkov nechápal slovanskou duši, i když je dnes světoobčan. Rozvedu to, co jsem už naznačil…  Netajil se tím, že mu imponuje naše kombinace slovanské duše a západní pracovitosti.  Pro svou práci je tak zapálený, že zastává názor, že každý člověk by měl k hudbě přistupovat stejně jako on, tedy dát tomu úplně všechno! Nesdílí fakt, že někdo je unavený, když se něco hraje po padesáté. Chci-li dokonalý výkon, musí se pro to udělat maximum.  Pak je to ale slyšet, protože orchestr skladbu zná dokonale. Bohužel se to musí někde kompenzovat, protože lidi jsou otrávení. Neobvyklý byl pro nás i jeho systém zkoušení. Rád věci přezkušuje, to jest přijede třeba tři měsíce před důležitým provedením, projektem, zkouší a pak se k tomu průběžně vrací. Jako by do nás hudbu vytesával.  Na něco takového pochopitelně orchestr nereaguje dobře. Dívám-li se na to z pozice sólisty, musím s panem Byčkovem souhlasit. Časné zkoušení se neztratí a ušetří to práci před koncertem. Je škoda, že si to lidé tak málo uvědomují. Je to sice úmorné, ale vyplatí se to.

Toto je pouze ukázka, kompletní rozhovor najdete v HARMONII 8/2019 (koupit)

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.