pátek, 23. leden 2009

Josef Pančík o sbormistrovství dříve a dnes

Napsal(a) 

Josef Pančík o sbormistrovství dříve a dnes, foto Jana Hallová Josef Pančík o sbormistrovství dříve a dnesfoto: Jana Hallová

Josefa Pančíka provází pověst uznávaného sbormistra, který vybudoval nejlepší operní sbor v naší zemi a který je také vyhledávaným pedagogem na JAMU. Myslela jsem si proto, že jako respektovaný člověk bude přísný a nadmíru cílevědomý. O to větší bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že v osobním kontaktu je tento hudebník, jinak přirozenou autoritou nadaný majitel hlubokého hlasu, velmi přívětivý, že v jeho životě k mnohému došlo náhodou a že dokonce pochází z kraje, k němuž mám blízký vztah, to jest z Blatničky, malé vísky na Dolňácku, Moravském Slovácku, kde se muzicírovalo odedávna.

Tatínek - ač byl samouk - byl vynikajícím muzikantem. Od patnácti let byl členem dechovky a stal se pak i kapelníkem. Když byl v roce 1938 (v tom roce jsem se narodil) postaven v Blatničce kostel a nebyl varhaník, kapelník musel hrát i na varhany. Obklopen muzikou jsem vyrostl já a mí čtyři sourozenci.

Tak jste se tedy dostal k zájmu o varhany, který vás přivedl až na konzervatoř k profesoru Josefu Černockému? Přesně tak! Když jsem skončil povinnou školní docházku, přihlásil jsem se na konzervatoř.

Co vám varhany daly pro sbormistrovskou praxi? Studium varhan je skvělé v tom, že vedle hry na tento nástroj zahrnuje spoustu disciplín jako třeba dirigování, kontrapunkt a kompozici. Ale samotné varhany člověku neposkytnou profesi (snad kromě výuky na hudebních školách) - to je problém! Jako varhaník se člověk neuživí. Na konzervatoři působil profesor Josef Veselka, vyučoval sborové dirigování a intonaci, znal mě od prvních ročníků a nadchnul mě tak, že jsem měl záhy jasno. Josef Veselka byl pokládán všemi, kdo ho znali, za mimořádně výraznou uměleckou osobnost! Byl jednak nesmírně vzdělaným člověkem, původně byl totiž středoškolským profesorem, jako muzikant byl velice impulzivní a měl charizma. Milovali jsme ho a díky němu byly naše studentské roky krásné.

Jaké bylo pod jeho vedením studium na vysoké škole? Tehdy kulminovala úroveň Akademického pěveckého sdružení Moravan, které Veselka řídil a ve kterém proto všichni studenti sborového dirigování zpívali. To byla ta nejúžasnější škola, jakou jsme mohli dostat. S Moravanem jsem navíc mohl i zkoušet a absolvovat. Poněkud komplikované to bylo snad časově a organizačně: Veselka tehdy nastoupil do Českého pěveckého sboru (nyní Pražského filharmonického sboru - pozn. JS) , takže dojížděl do Prahy. Moje studium u něj pokračovalo svým způsobem i po skončení školy, kdy jsem byl v Armádním uměleckém souboru v Praze a mohl jsem chodit na zkoušky Českého pěveckého sboru. Mé vysokoškolské studium bylo tedy hodně poznamenáno praxí, což je ideální. Po absolutoriu a po vojně jsem nastoupil do opery.

Původně varhaník, potom sbormistr s praxí v Moravanu - to byly zcela odlišné světy! Co vás přivedlo do opery? Byla to naprostá náhoda! Nikdy jsem k opeře netíhnul, jako všechny sbormistry mě lákala čistá sborová muzika, hodně i stará muzika. V Brně se otvíralo nově postavené Janáčkovo divadlo a já jsem 1. září 1965 začal v opeře pracovat. Zpočátku ta práce byla pro mě šokem, byla totiž dost jiná. Detailní koncertní práce se v opeře moc nenosí, ale zase tam jde o jiné věci. Jak se říká, odříkaného chleba největší krajíc (se smíchem ); nikdy jsem do opery nechtěl, ale nakonec jsem jí propadl a věnoval jí celý svůj aktivní život.

V čem se ta práce liší? Především připojením scénické složky? Sbormistr něco nazkouší a pak mu to "pokazí" režisér. Odlišný je prostor, ve kterém se zkouší a ve kterém se potom zpívá představení, tedy zkušebna a scéna, velkou roli hraje pohyb na jevišti. Zpočátku jsem neměl režiséry rád, bojoval jsem o to, aby sbor směl být vpředu a aby byl zvukově kompaktní. Mnohem později jsem pochopil, že by sbormistr neměl s režisérem válčit, ale spolupracovat. V dnešní době bývají režiséři dost neústupní, málokterý má cit také pro hudební stránku díla, jako například Václav Věžník, který operní partituru vždycky respektuje.

Vybíral jste si členy sboru sám? Samozřejmě, je to jedna z mých povinností. V opeře jsem už čtyřiačtyřicátou sezonu.

Co vše tedy mělo vliv na to, že jste vybudoval nejlepší operní sbor v naší republice? Takovou má pověst. Neodvažuji se říct, že nejlepší. Měl jsem to štěstí, že jsem se pohyboval na obou pólech muziky, kromě divadla jsem řídil koncertní sbor, což mi moc pomáhalo. Jeden večer jsem zkoušel s Brněnskými madrigalisty, druhý den ráno jsem zase zkoušel v divadle. Precizní "hodinářská" práce s komorním sborem mě nutila, aby i v opeře to bylo co nejlepší. Chtěl jsem dát opernímu sboru co nejlepší hudební tvar, zejména intonační a výrazový. Opera zase ovlivňovala mou práci v Brněnských madrigalistech, kde jsem muziku cítil živěji, dramatičtěji, k čemuž mě nutilo divadlo. Opera není statická, pořád se tam něco děje.

Brněnské madrigalisty jste založil a vedl od roku 1965. Tehdy existovala v Brně spousta sborů, co nového jste chtěl přinést? V Brně působily zavedené sbory, například Beseda brněnská, Foerster,

Josef Pančík o sbormistrovství dříve a dnes, foto Jana Hallová Josef Pančík o sbormistrovství dříve a dnesfoto: Jana Hallová
Moravan, Vachův sbor moravských učitelek, Ženské pěvecké sdružení Krásnohorská, ale taky dva studentské sbory - Vysokoškolské pěvecké sdružení a sbor Radost. S přítelem Petrem Řezníčkem jsme ty studentské sloučili do Brněnského vysokoškolského sboru. (Později se přejmenoval na Brněnský akademický sbor, který existuje dosud - pozn. JS) . Z něj jsem si vybral dvacet nejlepších zpěváků, se kterými jsme začali dělat hudební pokusy, a tak vznikli Brněnští madrigalisté. Lákala nás stará muzika (a jak vidím jako kantor, mladé lidi láká stále), ze začátku jsme se zaměřovali na skladatele jako Palestrina, Victoria, Gesualdo, Monteverdi, ale zpívali jsme i soudobou tvorbu. Petr Řezníček se stal naším dramaturgem a jakýmsi dvorním skladatelem, ale inspirovali jsme i další brněnské autory, jako byl Jan Novák, Evžen Zámečník, Petr Fiala, Alois Piňos, Milan Slimáček, Leoš Faltus. Repertoár byl dán pochopitelně i komorním obsazením, sbor se však postupně rozšiřoval a měl i pětatřicet členů.

Bylo to v době, kdy se ještě hodně zpívaly skladby Smetanovy, Dvořákovy, Křížkovského, Janáčkovy! Jak se od té doby proměnil sborový repertoár? Velké Janáčkovy sbory - ty dnes zazpívá málokdo, protože jsou velmi obtížné. Úpravy lidových písní se dělaly a dělají stále, postupně se vytratil zájem o romantismus, více se začala provádět soudobá hudba, oblíbenými se staly spirituály, rostl zájem o starou muziku.

Jak pohlížíte na trend či přímo hnutí poučené interpretace? Jako příklad mohu uvést vlastní vývoj. Když jsem studoval a zpíval v Moravanu, také se zpívala stará muzika, většinou církevní, hlavně vokální polyfonie. Když jsem začal pracovat s Brněnskými madrigalisty, vybíral jsem už i jiné skladby, třeba madrigaly a chansony. Notové materiály tehdy nebyly k sehnání, proseděl jsem proto hodiny v univerzitní knihovně a přepisoval jsem ze starých tisků. Moje první interpretační představy byly poznamenány romantismem. Moravan zpíval Lassovu populární villanellu Matona mia cara v devadesáti členech a málem pět minut! Když jsem později slyšel západevropské komorní sbory, pochopil jsem, že jde o něco úplně jiného. Sám jsem si zvolil určitý přístup, někdy jsem se strefil, jindy ne, ale později mě zájem o starou muziku přešel. Současný trend v interpretaci staré hudby je správný, ale nesmí zacházet do absurdit, s jakými se někdy můžeme setkat. Onen romantický přístup už je ale minulostí.

Dříve existovala řada sborů, mnohé z nich v devadesátých letech zanikly, ale v současnosti se obnovují a opět rozvíjí. Někdejší zájem o sborový zpěv byl i věcí seberealizace, možností k vycestování a tak dále. Po roce 1989 jsem měl o sbory vážné obavy, ale jsem nesmírně rád, že jsem se mýlil. Brněnští madrigalisté, kteří byli tvrdě výběrovým sborem, začali mít po revoluci problémy, které bych nikdy nečekal. Spousta sboristů se začala realizovat ve svých zaměstnáních. Až tehdy jsem si uvědomil, jak obrovský potenciál ducha v tom sboru byl. Byli jsme ovšem v situaci jako většina sborů u nás a rozhodli jsme se, že raději než abychom snížili úroveň, tak to s velkým smutkem skončíme. Nyní naopak vznikají sbory, tady v Brně existuje několik výborných těles, které dřív nebyly. To je výtečné!

A ve srovnání se zahraničím? Podívejme se na jejich požadavky v zaměstnání a přitom jejich zájem o sborový zpěv. Situace je tam přirozenější. Když jsme za minulého režimu chtěli se sborem vycestovat, museli jsme být excelentní, v soutěžích jsme museli vyhrávat. Sbory ze Západu zpívaly taky výborně, ale nebyly nikdy pod takovým tlakem jako my, naši radost ze zpěvu často provázelo velké napětí, tu pohodu jsme jim záviděli.

V roce 1992, kdy zanikli Brněnští madrigalisté, jste se stal sbormistrem Pražského komorního sboru. To byla opět shoda okolností. Skupina zpěváků z Pražského filharmonického sboru založila nový sbor, který hledal sbormistra. Oslovili mě, a tak jsem začal s nimi spolupracovat. Bylo to opravdu krásných čtrnáct let. Studovali jsme oratoria, kantáty a jiná vokálně-instrumentální díla, spolupracovali jsme se špičkovými dirigenty, nahráli řadu CD, poznali jsme kus světa, byli jsme třeba v Austrálii, Brazílii, Izraeli, Číně.

Kdy jste začal působit na JAMU? Bylo to v roce 1980, jako odborný asistent, v roce 1992 jsem získal docenturu.

Jak se za tu dobu změnili adepti sborového umění? Zájem o řízení sboru byl u nás vždycky, ale dnes jsou sbormistři připravenější, mají větší rozhled, někdy je to i jejich druhá vysoká škola (mají například pedagogické fakulty).

Co byste přál sborovému umění obecně? Co se týče profesionálních zpěváků (jde hlavně o operní sbory, těch ostatních je málo), školy vychovávají pěvecké sólisty, ne sboristy. A raději než do sboru jdou zpěváci učit. Souvisí to i s ohodnocením, plat člena operního sboru je nízký, proto se nemůžeme divit, že získat dobrého zpěváka je velký problém. Jestli se v tomto ohledu situace nezlepší, čekají operní sbory v budoucnu velké obtíže. Co se týče amatérského zpěvu, mohu mu přát jen to, aby lidé stále měli zpívání rádi. Záleží to na výchově v rodinách a ve školách. Myslím, že je to vcelku na dobré cestě. Z těch mladých studentských sborů mám ohromnou radost!

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.