úterý, 2. červenec 2013

Josef Mysliveček - Il Boemo – mistr italské opery

Napsal(a) 

Josef Mysliveček - Il Boemo – mistr italské opery Josef Mysliveček - Il Boemo – mistr italské opery

Dne 2. května bude uvedena na scéně pražského Stavovského divadla opera Josefa Myslivečka l’Olimpiade. Po dlouhé době zazní operní dílo skladatele, jehož umění kdysi obdivovala celá Evropa a který patří bezpochyby k nejvíce nedoceněným skladatelům našich hudebních dějin.

Není výjimkou, že v hodnocení historických postav dochází k omylům a zkreslenému vnímání jejich obrazu. Málokterý ze skladatelů to ale „schytal“ od svých budoucích hodnotitelů tak zle jako Josef Mysliveček. Na jednu stranu byl jeho dobrodružný život inspirací k vytváření sice atraktivních, ale nepodložených legend, na stranu druhou je možná postavou dějin české hudby, která byla nejvíce postižena úmyslným deformováním historických skutečností. Zarážející je, jak hluboce poškodila vnímání našich dějin éra muzikologa, literárního historika a komunistického ministra školství Zdeňka Nejedlého (1878–1962). Nejedlý zapřáhnul tažné koně husitství a národního obrození, oděné do tradičního postroje české nedůvěry ve vše cizí, do rozhrkané káry komunistické ideologie a dodnes klopýtáme v hlubokých brázdách, které toto spřežení vyoralo. Mysliveček, který získal své první vzdělání u pražských jezuitů, jemuž byla umělecká kariéra umožněna díky velkorysé podpoře šlechtických mecenášů a který strávil největší část svého života v zahraničí a stal se jedním z nejúspěšnějších operních skladatelů své doby, nemohl s tímto „kádrovým profilem“ aspirovat na důstojné místo v síni slávy dějin české hudby. Zcela Myslivečka ignorovat však možné nebylo a tak bylo zapotřebí ho tak trochu „přitesat“. Pochopitelně se uplatnila tradiční mantra „vliv lidové hudby a česká lidová zpěvnost“, která měla společně s obrozeneckým patosem a vlastenectvím feudální umělce trochu polidštit a přiblížit dělnému lidu. Myslivečkovo přátelství s Mozartem se pak stalo skvělou příležitostí označit ho nálepkou „předchůdce W. A. Mozarta“, který „připravoval půdu pro vídeňský klasicismus“. Tím byl skladatel zařazen do šuplíku s označením „předchůdci“. Tam pak bylo možno naházet celou řadu skladatelů 18. století a určit jim tak roli v dějinách hudby, která často vůbec neodpovídala historickým skutečnostem. Skoro by se zdálo, že české země v 18. století produkovaly převážně „předchůdce“ všeho možného a doba těch správných završitelů měla teprve přijít se stoletím následujícím. Možná je načase, ukázat Josefa Myslivečka v trochu jiném světle.

Josef Mysliveček - Il Boemo – mistr italské opery Josef Mysliveček - Il Boemo – mistr italské opery

Josef Mysliveček

Mysliveček získal sice první hudební vzdělání v Praze u Josefa Segera a Františka Václava Habermanna, ale zásadní pro jeho umělecký růst byl jeho odchod do Itálie roku 1763. Nejdříve studoval v Benátkách u Giovanniho Pescettiho a patrně se mu podařilo v Itálii proniknout poměrně rychle do nejvyšších pater společenských a uměleckých kruhů. Pomineme-li legendy o účinkování slavné sopranistky Lucrezie Agujari zvané „La Bastardella“ při údajném provedení prvního Myslivečkova hudebnědramatického díla kantáty Il Parnaso confuso v Parmě v roce 1765, nemáme žádné spolehlivé informace o okolnostech vzniku a provedení tohoto díla. Stejně tak nepodložené jsou legendy o vztahu mezi Myslivečkem a Aguiari. Zásadní událostí v Myslivečkově kariéře však bylo provedení jeho první opery psané pro Teatro San Carlo v Neapoli. Není známo, jakým způsobem získal ne příliš známý skladatel exklusivní zakázku komponovat operu k narozeninám španělského krále Karla III., otce neapolského krále Ferdinanda I., ale triumfální úspěch premiéry 20. ledna 1767 otevřel Myslivečkovi dveře nejzářivějšího evropského centra opery. K vřelému úspěchu Bellerofonta přispělo bezesporu také hvězdné obsazení premiéry, kdy v titulní roli vystoupil německý tenorista Anton Raaff společně s Catarinou Gabrielli jako Argene. Slavná sopranistka, nazývaná podle svého původu „La Cochetta“ (Kuchtička), patřila k největším hvězdám na italském operním nebi a toto první setkání s Myslivečkem nebylo zdaleka jejich posledním. Jméno Gabrielli najdeme v obsazení řady premiér Myslivečkových oper a jejich častá blízká spolupráce se stala základem legendy o jejich milostném románku.

Josef Mysliveček - Il Boemo – mistr italské opery Josef Mysliveček - Il Boemo – mistr italské opery

Neapol – město hudby

Abychom si uvědomili význam Myslivečkova úspěchu, je třeba si přiblížit, jaký zvuk mělo hlavní město Království dvou Sicílií v Evropě. Pro Myslivečkovy současníky byla Neapol synonymem hudby a především opery, jejíž chloubou právem bylo Real Teatro San Carlo. Tento klenot divadelní architektury byl slavnostně otevřen na svátek sv. Karla Boromejského 4. listopadu 1737 provedením opery Achille in Sciro , jež pro tuto příležitost zkomponoval Domenico Sarro. První návštěvníci mohli v den, kdy se současně slavili jmeniny krále Karla I., užasnout nad velikostí a nádherou divadla, které pojalo přes 2000 diváků, disponovalo orchestřištěm pro 80 hudebníků a interiér byl bohatě zdoben zlatem a tyrkysem, barvou vládnoucích Bourbonů. Osud tomu chtěl, že v roce otevření divadla San Carlo spatřil poprvé světlo světa také syn pražského mlynáře Matěje Myslivečka, který se později rozhodl vzdát nároku na dědictví a nechal se zlákat múzou Euterpé k nejisté dráze operního skladatele. Abychom si udělali představu, jaký význam měla hudba pro obyvatele Neapole a jak intenzivní byl tamní hudební život, neuškodí si připomenout několik čísel. V letech 1737–1799 se jen v divadle San Carlo uskutečnilo 259 operních premiér, z toho 172 oper vzniklo přímo pro San Carlo. Nesmíme však zapomenout na čtyři konzervatoře, z nichž největší proslulosti získalo Conservatorio della Pietà dei Turchini, bohatou tradici pěstování hudby v neapolských chrámech a pochopitelně ani na komickou operu (opera buffa), jejíž žánr se právě v Neapoli zrodil. Impozantní je počet neapolských výrobců hudebních nástrojů v 18. století: 14 výrobců dechových nástrojů, 54 houslařů, 63 výrobců klávesových nástrojů.

Il Boemo

S faktem, že exotické jméno cizího maestra v Neapoli nikdo neumí vyslovit, si domácí příliš hlavu nelámali. Pojmenovali si cizince jako „Il Boemo“ a ten se stal rychle neapolskou celebritou. Ani místní maestri jako Niccolò Jommelli nebo Niccolò Piccinni zde nebyli uváděni v 70. letech 18. století tak často jako Il Boemo. Pravé šílenství po jeho hudbě muselo panovat v Neapoli v letech 1774–1775, kdy se zdálo, že ten Čech má San Carlo snad propachtované do konce života. Tři premiéry za sebou byly od Myslivečka (Artaserse, Demofoonte, Ezio ) a pouze mezi ArtasersemDemofontem byl hrán Orfeo ed Euridice Christopha Wilibalda Glucka, pochopitelně na doporučení a za řízení koho jiného než Il Boema. Ten navíc Gluckova Orfea doplnil svými áriemi a kusy dalšího zaalpského maestra Johanna Christiana Bacha. Mysliveček byl na vrcholu tvůrčích sil, spolupracoval s nejvýznamnějšími pěvci své doby a zdálo se, že nic nemůže ohrozit jeho stoupající hvězdu. Konkurentům se muselo ulevit, když se Il Boemo s počátkem zimy roku 1776 vydal do Mnichova s nadějí na získání místa kapelníka bavorského kurfiřta Maxmiliána III. Cesta to však byla nešťastná a předznamenala tragický osud posledních let skladatelova života. Přestože Myslivečkova hudba slavila v Mnichově velké úspěchy, z vytouženého angažmá kvůli překvapivé smrti kurfiřta sešlo a Il Boemo se vrátil do Neapole s podlomeným zdravím a zohaveným obličejem, kdy se dle jeho vlastního vyprávění W. A. Mozartovi po úraze způsobeném nehodou v kočáře cestou do Mnichova dostal do rukou lékařů-šarlatánů („poi sono capitato nelle mani Dottori ignoranti“). Poslední tři roky Myslivečkova života připomínají v mnoha ohledech poslední roky života W. A. Mozarta, a to včetně mlhy nejasností, která je zahaluje. Provedení prvních dvou oper (La Calliroe, l’Olimpiade ) hraných v Neapoli po příjezdu z Mnichova v roce 1778 proběhlo v duchu triumfálních úspěchů předchozích neapolských premiér. I přes pravděpodobně postupující neznámou nemoc (spekuluje se o syfilis) byl nadále Mysliveček zavalen prací: pro Benátky píše Circe , v Neapoli připravuje uvedení přepracované verze Demetria , následuje Armida (Miláno) a Il MedonteAntigono (obojí Řím). Mezi daty premiér Armidy (26. 12. 1779) v Miláně a Medontem v Římě (26. 1. 1779) je pouhý měsíc! Když připočteme zdlouhavé a únavné cestování kočárem, vytane před námi obraz těžko představitelného pracovního vypětí. Jako by Mysliveček cítil, že mu mnoho času nezbývá a dlouho jeho tělo pracovní tlak zvládat nebude. Po premiéře poslední opery Antigono (5. 4. 1780) se Il Boemo definitivně odmlčí a umírá v Římě o necelý rok později 9. dubna 1781 v naprosté chudobě a zapomnění. Nevíme, co bylo příčinou chudoby, do které upadl na sklonku života stráveného na výsluní, nevíme ani s určitostí, jaká nemoc mu znemožnila pracovat v posledním roce života, ani jakou roli hrál v jeho životě anglický gentleman Mr. Barry, který nechal Il Boema pohřbít v římském kostele San Lorenzo in Lucina.

Josef Mysliveček - Il Boemo – mistr italské opery Josef Mysliveček - Il Boemo – mistr italské opery

l’Olimpiade – vrcholná opera zralého mistra

Opera l’Olimpiade je poslední Myslivečkovou operou komponovanou pro Neapol a mistrovským dílem autora, který je svojí hudební řečí dokonale ukotven v tradici neapolské školy. Je překvapivé, jak společným duchem promlouvá hudba Leonarda Lea, Francesca Duranteho, Giovanni Battisty Pergolesiho, Thomase Traetty, Niccoly Jommelliho, Josefa Myslivečka, Giovanni Paisiella a třeba i Gioachina Rossiniho a Gaetana Donizettiho. Všichni tito skladatelé ctili nejlepší tradici italského bel canta, která se vyvíjela od začátku sedmnáctého století a jejíž linii lze sledovat až do poloviny století devatenáctého. Melodická, zpěvná linka je zde základním elementem a často prostá struktura této hudby nechává vyniknout úchvatným melodiím, kterými obdařili neapolští mistři svá díla. Celoevropské vyzařování neapolské školy mělo obzvláště ve 2. třetině 18. století enormní sílu a bez nadsázky se dá říci, že hudební jazyk vídeňského klasicismu se zrodil právě zde. V Olimpiádě zhudebnil Mysliveček libreto vídeňského císařského dvorního básníka Pietra Metastasia, které platilo za jeho nejlepší báseň a dočkalo se desítek zhudebnění. Rámec olympijských her, během nichž se odehrává drama lidských citů, odkazuje na svět ideálů antické krásy a harmonie, jak je definovalo proslulé římské společenství Arkádské akademie, jíž byl Metastasio členem. Premiéra Olimpiády byla 4. listopadu 1778 a obsazení bylo jako obvykle v San Carlo prvotřídní. V centru pozornosti stál jistě jeden z nejvěhlasnějších sopránových kastrátů své doby a blízký Myslivečkův spolupracovník – Luigi Marchesi. Ve svých vrcholných operách, mezi než Olimpiáda patří, se představuje Il Boemo nikoliv jako bořitel starých vzorů nebo hledač nových cest, ale jako skutečný mistr, který dokáže svoji hudbou rozehrát opravdové nadčasové drama obnažených lidských emocí a dovést tak k dokonalosti žánr italské opery seria.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.