čtvrtek, 29. leden 2015

José Cura: Nenávidím umělecké pokrytectví

Napsal(a) 

Foto Cuibar Productions Foto Cuibar Productions

Světoznámý argentinský pěvec José Cura si dokáže svým charismatem, obdivuhodnými výkony, velkým nadáním a bezprostředností získat srdce publika i ocenění odborné kritiky. Přes studium skladby a dirigování v Argentině, sborový zpěv a pobyt v Itálii se dostal ke svému mimořádnému pěveckému debutu v roce 1992 ve Veroně. Ve své závratné kariéře zpíval na mnoha slavných scénách, například v Metropolitní opeře v New Yorku, Královské opeře Covent Garden v Londýně, milánské La Scale i ve Vídeňské státní opeře. V hudebním světě přezdívaný „král verismu“ ztělesňuje velké operní role a patří k nejlepším tenoristům své generace ve světě. Je držitelem řady prestižních ocenění. Zasahuje výrazně do světového kulturního dění nejen z pohledu pěvce, ale i dirigenta, režiséra, scénografa a skladatele. Rád hraje na klavír, kytaru a fotografuje. V letošní sezoně měli lidé u nás výjimečnou příležitost poznat více slavného pěvce z pohledu skladatele. Na pozvání přijel představit do Českých Budějovic světovou premiéru své skladby Stabat Mater. Orchestr opery Jihočeského divadla řídil jeho generální hudební ředitel, Curův dvorní dirigent a dlouholetý argentinský kolega Mario De Rose. U příležitosti další jeho významné návštěvy České republiky, hostování v titulní roli Verdiho opery Otello ve dnech 29. ledna a 24. února 2015 na scéně Státní opery Národního divadla v Praze, jsem na podzim požádala světoznámého pěvce o exkluzivní interview, které s radostí přijal.

Maestro, jak jste se cítil v Českých Budějovicích po své světové premiéře? Byl jste šťastný? Cítil jsem se více než šťastně. Byl jsem hrdý a vděčný Maestru De Rosemu i divadlu.

Čím jste se inspiroval při vzniku skladby Stabat Mater? Uplynula hodně dlouhá doba, takže si podnět již nevybavuji. Mohu jen říci, že když jsem si rozvrhoval strukturu Ecce homo, zvažoval jsem, že by bylo skvělé, neukončit dílo posledními slovy Krista, ale zármutkem jeho matky.

Kdy plánujete světovou premiéru celého oratoria Ecce homo? Ecce homo je dokončeno. Načrtnuto, ale hotové od roku 1989... Nemám ponětí, kdy a kde se bude hrát.

Vzdělání jste získal v Argentině. Jak vzpomínáte na svého pedagoga kompozice, kterým byl Carlos Castro? Carlos byl mým prvním učitelem kompozice. Bylo mi patnáct let, když jsem s ním začal pracovat. Vzpomínám si, že mi řekl: „Ty máš tak přirozenou hudební cestu, že má práce učitele není přeměnit tě v hudebníka, protože jsi už nadaný. Ale učit tě, jak se vypořádat s tak obrovským talentem, aby vzplála tvá křídla.“

Kolik skladeb jste složil? Nevzpomínám si přesně na všechny, ale na některé z nich ano. Možná, že nejdůležitější jsou: Requiem Argentino por la Paz (1984, věnováno obětem války v Jižním Atlantiku), Pinocchio (1986), Via Crucis según San Marcos (1986), Magnificat (1988), Ecce Homo (1989), In Memoriam (1990), La piccola fiammiferaia (1991), Si muero, sobrevíveme! (1995/2006).

Foto Cuibar Productions Foto Cuibar Productions

Jak byste charakterizoval svůj styl tvorby? Můj styl tvorby? Dramatický ve smyslu divadelně smysluplný, a ne pouze noty kvůli zvuku, který vytváří. Vyzrálost vnesla do mého umění to, že nesnáším vlastní shovívavost.

Jak vážně vnímáte novou kompozici? Nic není více spojeno s vnitřním bytím člověka než jeho vlastní dílo, které stvořil. Bez ohledu na to, zda jde o obraz, hudební skladbu, báseň, román, matematickou poučku atd. Je ztělesněním lidského intelektuálního výkonu, bezkonkurenčně.

Opravdový tvůrce, nikoliv komerční, vždy píše z nutkání, kterému se nemůže vyhnout. Pokud se pak ukáže, že je úspěšný a komerční, je to další stupeň.

Zhudebnil jste pohádku pro děti Hanse Christiana Andersena La piccola fiammiferaia (Děvčátko se sirkami). Kde byla uvedena? Přál byste si ji vidět v Jihočeském divadle nebo v jiném divadle v České republice? V roce 1992 byla uvedena ve Vicenze. Určitě bych ji rád viděl v Českých Budějovicích! Trvá jen čtyřicet minut, protože jsem pevně přesvědčen, že opera pro děti by neměla být delší.

Váš oblíbený skladatel Camille Saint-Saëns má pěknou aktovku Hélène. Chcete složit operu? Možná alespoň aktovku, když jste velmi zaměstnán.... Saint-Saënse mám velmi rád, ale není mým favoritem. Mým nejoblíbenějším je Johann Sebastian Bach. Ale ano, rád bych složil operu jednoho dne. Nebude to brzy. Můj život je tak zaplněn tvorbou, že bych neměl nezbytný klid ji udělat právě nyní.

Jaké máte kompoziční plány? Momentálně žádné, ve smyslu nové tvorby, ale premiéra Stabat Mater ve mně probudila „spící zvíře,“ takže teď pozvolna objevuji všechny své předchozí skladby, abych je měl připravené pro hraní. Uvidíme, co přijde...

V lednu a únoru budete zpívat Otella v Praze. Od roku 1997 ztělesňujete roli na velkých scénách po celém světě, například v Barceloně, Bratislavě, Buenos Aires, Florencii, Londýně, Madridu, Miláně, Mnichově, New Yorku, Nice, Paříži, Tokiu, Vídni, Varšavě, Washingtonu, Zürichu. Znáte mnoho produkcí této Verdiho opery. Kterou z nich jste považoval pro sebe za velmi zajímavou a proč? Každá produkce mi dává mnoho zkušeností, ale nejvíc vlastní. Dokud jsem neinscenoval v Teatro Colón v roce 2013 svou produkci, kterou jsem konečně mohl režírovat, vytvořit pro ni výpravu a vidět na scéně vše, co jsem chtěl s Otellem ukázat. V dohledné době bude hotov i film.

Jaký pocit jste měl z debutu v roli roku 1997 na scéně Teatro Regio v Turíně? Riskantní... Hodně. Velmi málo zkoušek, dvě s orchestrem a před tím jen týden pro režii na scéně a jednu z největších medializací, jakou jsem kdy měl ve své kariéře v důsledku zúčastněných: Berlínská filharmonie, Claudio Abbado, Ruggero Raimondi, Barbara Frittolli, Ermanno Olmi, RAI TV... Opravdu odvážný krok. Historie může říci o mně mnoho věcí. Vždy to ovšem bude úhel pohledu, ale nikdo nikdy nebude moci říci, že jsem neměl odvahu...!

Vaše představení Verdiho opery Otello jsem navštívila v loňské sezoně ve Vídeňské státní opeře a viděla televizní záznam z barcelonského Gran Teatre del Liceu. Je moc pěkné, že ztělesňujete roli velmi hluboce a vnitřně silně. V nejlepším slova smyslu zpíváte, jako kdybyste mluvil, a jednáte velmi přirozeně. Díky vám a Dmitriji Hvorostovskému (Jago), Anje Harteros (Desdemona) a režisérce Christine Mielitz jsem měla ve Vídni životní zážitek... Bojoval jsem s předsudky v Otellově interpretaci již od samého začátku, což vyžaduje mnoho rizik proti tradičnímu „tenorovému“ přístupu k roli, abych se dostal do skutečného Shakespearova zosobnění role, tvorby založené na Verdiho hudbě a dopisech. Mé čtení proměn zahrnutých do Verdiho partitury ještě není u konce. Pracuji na tom a doufám, že toho budu moci dosáhnout dříve než přestanu zpívat. Boj bude dlouhý. Stále si vybavuji kritika ve staromódním newyorském operním establishmentu říkajícího: „Zatracený zvyk Cury, vždy dělal, co chce, a ne co se očekává...“ Ubožák... Miluji to!

Foto Cuibar Productions Foto Cuibar Productions

Jak přistupujete k charakteru postavy? Nejdříve chci sám v sobě porozumět charakteru postavy do hloubky, než se začne o tom hovořit. Můžete později změnit svůj názor pod světlem tvorby a rozvíjení i poté, co se k dílu vyjádří vaši umělci. Ale jen myslet na roli na začátku zkoušek, bez toho, abych ve své paměti neznal text, podtext a hudbu, mne nikdy nenapadlo. Strpěl jsem mnoho z „těch“ režisérů, aniž bych se bál být jako oni.

Cvičíte zpívání každý den? Ne, necvičím každý den. Hlas je tělo, svaly, krev, kosti atd. Je třeba odpočinku jako u jakékoliv činnosti jiné části těla. Můj zpěv je výsledkem více než třiceti let tvrdé práce. Může se vám má technika líbit nebo nelíbit, ale popřít její existenci, jak někteří lidé dělají, je hloupé. Jak jsem mohl přežít tak dlouhou kariéru zpívání nejdrsnějších rolí repertoáru bez toho, aniž bych věděl, co dělám?

Kdo je nejlepším kritikem? Nejlepšími kritiky jsou má rodina, můj sekretariát, můj asistent. Lidé, kteří mi neváhají říct, co dělám dobře, ale hlavně špatně. Ti všichni mají specifické „pořadí“ nakopat mi..., když nemám pravdu!

Jak se cítíte, když máte představení v milánské La Scale, newyorské Metropolitní opeře, Královské opeře Covent Garden v Londýně, ve Vídeňské státní opeře nebo v Teatro Colón v Buenos Aires? Stejně se cítím, jako když mám představení v Lutychu, Českých Budějovicích, Bratislavě nebo Praze atd. Předstírat, že pouze určitá místa mají správnou „urozenost“ je snobské a pošetilé. Hudbu lze provozovat velmi dobře nebo velmi špatně kdekoliv. Od MET po nej­menší školní hlediště.

Proč jste si vybral i povolání operního režiséra? Jak to začalo a co bylo mezníkem, že jste se rozhodl? V roce 2006 jsem chtěl v Opeře v Rijece vytvořit neobvyklou show. Byl jsem pozván vytvořit jakýkoliv experiment. Poté se zrodila má show La commedia è finita. Zážitek byl tak obohacující a takový skvělý způsob, jak zesílit proměnu, o kterém jsme před tím hovořili, že jsem začal ihned investovat svou energii do nalezení více a více produkcí, které bych mohl dělat. Výsledkem toho pak byla režie Verdiho opery Maškarní ples v Kolínské opeře v roce 2008, v roce 2010 jsem udělal novou produkci Samsona a Dalily v Karlsruhe, což od té doby utvrdilo můj styl v režii a scénografii: moderní, osvěžující, ale intelektuálně poctivý. Můžete se podívat na DVD Samson a Dalila a pochopíte, co mám na mysli.

Po inscenování v Bádenském státním divadle Saint-Saënsovy opery Samson a Dalila, kde jste zpíval titulní roli, jste režíroval na scéně Opera National de Lorraine Pucciniho Vlaštovku, kterou jste i dirigoval. Potom přišla na řadu Mascagniho opera Sedlák kavalír a Leoncavallova opera Komedianti v Královské opeře ve Wallonie a v letošním roce budete režírovat Pucciniho operu La bohème v Královské švédské opeře ve Stockholmu. Proč jste se rozhodl pro tato díla? Nevybral jsem si tituly, ale byl jsem k nim pozván. Nikdy neřeknu dost DĚKUJI VÁM divadlům, která mi důvěřovala na začátku mé režijní kariéry. Královskou švédskou operou jsem byl pozván k inscenování. Je to velká pocta a obrovská šance zkusit vytvořit něco nového s tak příliš hranou, ale nádhernou operou. V současnosti nabídky přicházejí, avšak vyžaduje to mnoho „vizí“, které se mohou uskutečnit až poté, co se stanou jasnými.

Foto Cuibar Productions Foto Cuibar Productions
Které opery byste rád režíroval nebo dirigoval? Všechny z těch, ve kterých je libreto dost dobré k tvorbě správné show. Nenávidím opery, kde je text tak špatný, že máte dojem, že je tam jen pro záminku k hudební existenci...

Jakým směrem chcete rozšířit svůj repertoár v opeře na úrovni zpěvu a v klasické hudbě z pohledu dirigování? Co se týká zpěvu je mým cílem Tannhäuser a Peter Grimes. Nemít nadšení za posledních pětadvacet let z dirigování, mám mnoho hudby, kterou bych rád dělal, že by seznam skladeb byl příliš dlouhý.

Máte raději koncerty v koncertních domech nebo pod širým nebem? Mám rád dobré koncerty…

Líbí se vám česká hudba? A jak moc! Jednou z mých nejmilovanějších nahrávek jsou Dvořákovy Milostné písně. Nahrávání si vybavu­ji jako jedno z nejobtížnějších ve své kariéře.

Jak překonáváte nervozitu? Jedinou cestou k překonání nervozity je příprava. Studovat, zkoušet, učit se, tvořit, usilovat, zkoumat, nacvičovat, trvat na něčem, snažit se...

Přiblížil byste vlastní firmu Cuibar Production? Cuibar je má produkční společnost. Značka vytvořená pro zálohování mé tvorby ve všech směrech: produkce, nahrávky, vydavatelství.

Jaké jiné žánry hudby máte rád nebo se necháváte jimi inspirovat? Jakýkoliv žánr hudby, který je dramatický. Nenávidím umělecké pokrytectví...

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.