Cembalista, varhaník, hráč na klavichord a různé typy fortepian, dirigent, badatel. Jos van Immerseel, který letos opět vystoupil na festivalu Concentus Moraviae, je interpret s poměrně dlouhou uměleckou historií. Na scéně nejen staré hudby se pohybuje od 70. let 20. století, svůj repertoár expandoval třeba i na hudbu Borodina nebo Ravela. Pokud by někdo čekal, že je dnes usedlým umělcem bohorovně rozdávajícím moudra, byl by na velkém omylu. Immerseel překypuje energií, nebojí se být extrémistou a své myšlenky ze sebe chrlí takovou rychlostí, že je lze sotva pojmout.
Od roku 1987 vede soubor Anima Eterna, vyučuje na konzervatoři v Anvers, sólově hraje – pokud to jde – na některý z nástrojů své rozsáhlé sbírky, která čítá zhruba dvacet různých fortepian, několik cembal a klavichord. Letos byl členem mezinárodní poroty cembalové soutěže Pražského jara.
Hrajete na celou řadu klávesových nástrojů a na varhany. Jak jste se dostal k tak širokému „záběru“?
Velice snadno. Jako dítě jsem začal s klavírem, ale záhy, když mi bylo asi deset nebo jedenáct, jsem ve škole objevil varhany. Nejdřív coby samouk, pak jsem se jim ale začal věnovat vážně, souběžně se studiem klavíru na konzervatoři. Potom, to mi bylo šestnáct, jsem byl z celého toho klavírního světa dost zklamaný. Všechno mi připadalo stejné jako u McDonalda, dokonce i když jsem měl dobrého kantora. Nešlo o osobní problém, ale spíš o obecné myšlení. Můj učitel chtěl, abych jezdil po soutěžích a tak dále, což jsem naprosto odmítal. Hrál jsem na varhany, zabýval se komorní hudbou, a to pro mě znamenalo věnovat se hudbě. Ne hrát každý den pořád dokola Chopina. Rozhodl jsem se tedy pro varhany, vystudoval jsem je a skrze repertoár i nástroje jsem objevoval víc a víc starou hudbu. Zaměřil jsem se na historické typy, protože na konzervatoři v Antverpách byla velká sbírka nástrojů, z nichž mnohé byly ve velmi dobrém stavu. Na varhany navázalo cembalo, pak přišel automaticky klavichord a nakonec opět klavír, jenže tentokrát už historický. Začal jsem u 18. století, později jsem přešel k nástrojům 19. i 20. století. Moderní klavír byl sice začátkem 20. století známý, ale třeba Ravel na něj nehrál. Dokonce ani Poulenc, a dokonce ani Messiaen. Francouzské nástroje byly totiž úplně jiné. I Rachmaninov hrál až v Americe poprvé na křížově vedené struny. Jenže když se dnes zeptáte pianisty, jaký je jeho hlavní repertoár, řekne, že Rachmaninov. Což vlastně vůbec není pravda. Pokud hrajete Rachmaninova na dobrý nástroj s paralelně vedenými strunami, slyšíte skutečně polyfonii! Ne Hollywood.
To byl tedy můj klávesový vývoj. Souběžně s tím se vyvíjelo i mé hledání hudebníků, kteří by se zajímali o stejné věci jako já. Našel jsem je a začal s nimi provozovat komorní hudbu. Postupem času vznikl malý orchestr, který se v posledních letech ještě zvětšoval. Objevili jsme řadu dobových nástrojů, hráli jsme kompletní Beethovenovy, Schubertovy symfonie, Brahmse, Rimského-Korsakova, Borodina a další. Naším dalším krokem bude v říjnu Ravel na dobové francouzské nástroje.
Jak se dnes díváte na provozování hudby na moderní nástroje? Připadá vám to jako falešná, nebo dokonce špatná informace?
Jde o překlad. Nevím, jestli dobrý nebo špatný. Pokud chcete poznat třeba Petrarkovu poezii a neumíte italštinu té doby, sáhnete po překladu. Ten se může originálu velmi blížit, ale také hodně vzdalovat. Není to tedy otázka dobrého a špatného, ale blízkého nebo vzdáleného. Hrajete-li Bacha na moderní klavír, můžete se Bachovu jazyku velice přiblížit, nebo naopak vzdálit. Hrajete-li Bacha na cembalo, můžete se také hodně vzdálit, pokud jste špatný hudebník.
Nejde tedy jen o výběr nástroje.
Ano, není to tak jednoduché. Pro mě je nástroj jen počátečním bodem. Pokud chcete hrát hudbu co nejlépe a hned na začátku si vyberete nesprávný nástroj, máte hodně malou šanci, že dojdete k dobrému výsledku. Má zkušenost je, že lidé, kteří stále obhajují hraní staré hudby na moderní nástroje, jsou vždy ti, kteří nikdy nezkusili hru na dobové nástroje. Pokud to budete zkoušet – ovšem dostatečně dlouho, ne jen jeden den -, tak abyste vše pochopila, nikdy se už nevrátíte zpět. Protože vás to už nebude zajímat. Použiji teď možná trochu nebezpečné srovnání, ale je to jako s jídlem. Chcete-li ochutnat dobré japonské jídlo, pak prosím nechoďte do německé hospody, protože to, co tam dostanete, nebude mít s japonskou kuchyní mnoho společného. Možná vám to bude chutnat, ale když si řeknete: Chci ochutnat pravou japonskou kuchyni, půjdete asi jinam. Chápete, co chci říci?
Myslím, že ano.
Zajímá-li se skutečně interpret o Bacha a jeho svět, i když není třeba tolik schopen skladateli se přiblížit, volba nástroje mu pomůže. Hned od začátku tím vzniká neuvěřitelný rozdíl.
Dalo by se popsat, v čem je zvuk fortepianových nástrojů jiný?
Ne, to nejde. Mohu jen říci, že ve srovnání s moderními nástroji je jejich zvuk mnohem charakterističtější, silnější – mnohem silnější! – hlasitější – neuvěřitelné, že? Velmi průzračný, nikdy není agresivní a vždy je jasný. Po získání zkušenosti s touto „chutí“ nedokážu, upřímně, poslouchat Brahmse na dnešní nástroje. Při každém tónu slyším, že není správně. A může hrát třeba fantastický pianista. Cítím prostě, že to není ono, že jsem veden do supermarketu. Tohle jde ale pochopit, omlouvám se teď teoretikům a posluchačům, jenom zkušeností. Teď si určitě lidé řeknou, že jsem blázen, pedant a že jsem arogantní. Ale prosím, zkuste to! Za tři roky se můžeme sejít a znovu si o tom popovídat! (smích)
Letos jste byl členem mezinárodní poroty cembalové soutěže Pražské jaro. Jak na vás zapůsobili čeští cembalisté?
Pro mě žádní čeští cembalisté neexistují, žiji ve zcela mezinárodním vnímání a národnost pro mě osobně není důležitá. Hlavní je osobnost, zkušenosti a vzdělání. Ne původ.
Nevysledoval jste tedy žádné rozdíly mezi interprety?
Byly tam rozdíly pouze mezi osobnostmi, hudebníky. Abych mohl hodnotit české cembalisty, musel bych slyšet úplně všechny, ne jen pět šest lidí.
Jak se podle vás změnila oblast interpretace staré hudby za posledních dvacet třicet let?
No, v sedmdesátých letech se jí profesionálně zabývalo zhruba 200 lidí a dnes je nás 20 000. V tom vidím hlavní rozdíl (smích). Podíváte-li se na program festivalů po světě, stará hudba je na nich přítomna mnohem víc. A je v ní budoucnost. Tím jsem si naprosto jist. Je to zcela zřejmé. V průběhu následujících dvaceti třiceti let, budou ubývat symfonické orchestry a tradiční soubory. Opravdu jsem o tom přesvědčen. Pokud se to za třicet let nestane, řekněte mi, prosím! (smích)
