Jordi Savall

Již v roce 1974 založil Savall spolu se svou ženou, zpěvačkou Montserrat Figueras , svůj první soubor Hespérion XX , s novým stoletím Hespérion XXI . (Název je odvozen od starořeckého Hesperiá, označení pro jihozápadní končiny antického světa, kde se nacházely mimo jiné slavné Zahrady Hesperidek, z nichž pocházelo jablko, jež nepřímo způsobilo Trojskou válku a řadu dalších pamětihodných událostí.) S ním realizoval řadu koncertů a nahrávek, věnovaných především středověké a renesanční hudbě Pyrenejského poloostrova. S rostoucími zkušenostmi a rozšiřováním repertoáru o rozsáhlejší díla vznikla i potřeba stálejšího vokálního ansámblu, kterým se stala La Cappella Reial de Catalunya (1987), kterou o dva roky později následoval Concert des Nations , větší těleso určené pro repertoár vyžadující dobový orchestr. Všechny tři soubory spojuje nejen osobnost Jordiho Savalla, ale i jejich „etnické“ složení – převažují umělci středomořského, respektive latinského původu, což má vliv na barvu vokálního ansámblu i celkový smysl pro rytmus. Jeho zásluhy o poznání a propagaci španělské hudby jsou neocenitelné, velký zájem vzbudily ovšem i nahrávky Monteverdiho, Bibera, sefardských písní a samozřejmě skladeb pro violu da gamba – Marina Maraise, Antonyho Holborna a dalších. Širokou popularitu získal ovšem až díky filmu Tous Les Matins du Monde (Všechna jitra světa , 1991, režie A. Corneau), kde byl interpretem i hudebním režisérem. Jméno Savall, ale i jedinečný půvab violy da gamba byly díky tomuto filmu objeveny masami diváků po celém světě, kteří starou hudbou dosud neposlouchali. Od založení vlastního labelu Alia Vox (1998) produkuje Savall zpravidla pět nahrávek ročně, k tomu ovšem až sto padesát koncertů, nejrůznější semináře, kurzy a podobně. Jako pravý odchovanec Scholy Cantorum v Basileji však Savall věnuje nemalé úsilí i výzkumu, odborné přípravě svých projektů. Objevování nového repertoáru, studium dobových traktátů a dalších pramenů, které pomáhají proniknout k podstatě a kráse této hudby, je pro Savalla samozřejmostí. Savallova vystoupení – ať už v komorním ansámblu Hesperionu, anebo při realizaci velkých vokálně instrumentálních děl – jsou vždy zárukou jedinečného hudebního zážitku. Virtuozita, s níž ovládá svůj nástroj, není stavěna na odiv, ale vždy jako by přirozeně vyvěrala z díla samotného. I ty nejohnivější diminuce a improvizace nepostrádají eleganci, stejně jako se hra celého ansámblu vyznačuje typicky španělskou noblesou. „Hudba je nejduchovnější umění, musíte zpívat nitrem… je to umění emocí a paměti,“ tak ve zkratce charakterizuje Savall svou filozofii hudby. A skutečně, jižní vášně a temperament jsou na jeho koncertech pod dohledem reflexivní hloubavé mysli, což spolu se Savallovým osobním charismatem dodává některým jeho vystoupením až mystickou povahu.

U příležitosti svého pražského vystoupení poskytl Jordi Savall časopisu HARMONIE krátký rozhovor, který zde doplňujeme o některé výroky prezentované na festivalové tiskové konferenci.

Začínal jste jako hráč na violoncello .

JORDI SAVALL Co vás přimělo ke změně nástroje? Již během studií jsem hrál na violoncello některé slavné gambové skladby a uvědomil jsem si, že vlastně původně zněly jinak. Chtěl jsem poznat, jak vypadá vlastní repertoár tohoto nástroje.

Jste dnes jedním z největších odborníků hry na violu da gamba. Jaká je podle vás dnešní situace, existuje více gambových škol, čím se liší? Víte, školy byly vlastně vždycky, už i ve své době. Říká se, že Marais hrál jako anděl, zatímco Forqueray jako ďábel. Skutečná interpretační „škola“ ale přeci jen vyžaduje pedagogickou práci, kontinuální činnost… V každém případě je velký rozdíl mezi pionýry, kteří byly více ovlivněni zvukem violoncella. Moje a další generace již šly vyloženě hledat vlastní zvuk gamby. To je to, o co především usiluji a co jsem se snažil vždy učit [25 let na Schole Cantorum v Basileji, pozn. aut.] . A zároveň přistupovat individuálně ke každé hudbě – jinak hraji Forqueraye a jinak Cabezóna, snažím se hledat poučení v dobových traktátech, korespondenci a dalších pramenech, hledat adekvátní zvuk každé skladby, a to všechno při zachování velmi přirozené techniky, uvolněné ruky.

Co vás přivedlo k založení vlastního labelu Alia Vox ? Dlouho jsme hráli s mnoha různými lidmi, ale stále jsme naráželi na problém možnosti dlouhodobě plánovat. Byly zde nejrůznější závazky a omezení, stejně tak s prodejem a distribucí. S vlastním labelem máme možnost kontrolovat při vzniku nahrávky vše od začátku až do konce. To vám dává naprostou svobodu, což je hlavní předpoklad umění. Takto jsme vytvořili již 32 CD. Samozřejmě nás těší, mají-li odbyt, ale to není hlavní důvod, proč je děláme. Přicházíme s kompaktním diskem, pakliže si myslíme, že je něčím důležitý, že má co říci.

V čem spočívá podle vás popularita staré hudby mezi mládeží? V Čechách, ale třeba i v Německu bývá poměrně dost mladého publika na jejích koncertech . Ano, ve Španělsku také, a kdekoliv jsem hrál, viděl jsem tam spoustu mladých lidí. Třeba i v Rusku, Polsku… Domnívám se, že to má co dělat s větší živelností, bezprostředností, která je ve staré hudbě přítomna, v jejím těsnějším spojení s každodenním životem. Důvodů je více. V neposlední řadě i fakt, že starou hudbu hraje mnoho mladých lidí a jejich koncerty mají méně formální ráz, hraje se třeba jen v košili a jeansech – to je také přitažlivé. Ale platí samozřejmě to, že hudba, přestože napsaná před mnoha lety, není skutečně stará, pokud má dnešním lidem co říci. Každá hudba má dvě roviny: dobovou a transcendentální, nadčasovou. Interpretace vyžaduje nejprve poslouchat a pak vést dialog, hledat. Je třeba pochopit dobový styl, máme-li odhalit původní krásu skladby, pak teprve můžeme skutečně odhalit i její nadčasový rozměr. Moderní vážná hudba trpí několika problémy: chybí jí mecenáši a objednavatelé typu Alexandra VI., Karla V. či Ludvíka XIV. Není dostatek objednávek, problém je ale též u skladatelů, výrazně se nedostává umělců, jako byli Bach, Mozart, ale i jiní, myslím tím umělce, co naprosto dokonale ovládali svůj nástroj a neustále se jím vyjadřovali.

JORDI SAVALLmmVe Španělsku se za posledních dvacet let udělalo velmi hodně pro klasickou hudbu, přesto jsem ve španělském tisku zaznamenal názor, že nastává krize. Publikum stárne, počet posluchačů, co chodí na koncerty pravidelně, je zcela mizivý . Ano, myslím si, že je to pravda. Třeba symfonické koncerty jsou velmi silně subvencované, stará hudba ale vůbec. Chybí zde i zájem vydavatelů. A návštěvnost klasické symfonické hudby je spíše otázkou společenské konvence. Lidé tam jdou, protože se to patří, jdou do společnosti, jdou ukázat nové šaty, je to otázka prestiže, chtějí se ukázat při významnějších akcích.

Staré hudbě se věnujete mnoha způsoby. Jste jedním ze zakladatelů nové organizace APIMAmohl byste ji trochu přiblížit ? Jistě. Zkratka znamená Asociación Profesional de Intérpretes de Música Antigua [Sdružení profesionálních interpretů staré hudby; založeno v únoru 2004, pozn. aut.]. Jsme teprve na začátku, ale smyslem je sdružit španělské a latinskoamerické profesionální hudebníky věnující se staré hudbě, podporovat nejrůznějšími způsoby jejich práci, přispívat k rozvoji projektů, zlepšovat možnosti studia, provozní podmínky…

Na rozdíl od španělské hudby renesanční je ta barokní téměř neznámá. Sám se ji pokouším sledovat, a tak by mě zajímalo, v čem podle vás spočívá její specifičnost? Ano, je zde jedna zásadní odlišnost, jistá obecnější hispánská kvalita, a tou je umění zpívat tancem a tančit zpěvem. To je pro španělskou hudbu až do jistého okamžiku zcela fundamentální záležitost. Ve španělském divadle diváci chtěli, aby se především mluvilo, ale v momentě, kdy se zpívá, tak se také tančí. To je také důvod, proč máme zarzuelu a italský recitativ se dlouho neujal. A to je také důvod, proč je ve španělské hudbě tolik coplas (strof), třeba dvacet v jedné písni.

Znáte českou starou hudbu? Hrál jste někdy něco? Dlouhé zamyšlení . Bohužel… Myslím, že ne. Vím jen, že zde působila řada zajímavých skladatelů, například Mateo Flecha. Tomu bych se někdy rád více věnoval.

Uvést něco takového v prostorách Pražského hraduto by bylo určitě pěkné . A jaké máte projekty do budoucna? Smích. Těch je příliš mnoho, ale například teď děláme Misterio de Elche.

Scénicky? Poloscénicky, ale funguje to opravdu velmi pěkně. Chystáme se také na souborné dílo Cristóbala Morálese a Tomáse Luíse de Victoria, na scénické uvedení Alcyone [od Marina Maraise, pozn. aut.] ve Francii…

Přeji vám, ať se všechny vydaří, a děkuji za rozhovor. Děkuji.

Sdílet článek: