Jordi Savall je legendou současného hudebního světa. Interpret, učitel, badatel, dirigent, skladatel a v neposlední řadě tvůrce originálních projektů dokázal za svou více než padesátiletou kariéru oslovit nesčetné množství posluchačů a ukázat jim, že hudba, ať už zapsaná, ústně tradovaná, hraná na louce nebo v koncertní síni, má smysl jen tehdy, když se dotýká lidského nitra.
Na své cestě, podobně jako vizionářští skladatelé, Jordi Savall neúnavně rozšiřuje hudební hranice, vstřebává nejrůznější podněty a mnohdy se, ať už chtěně, letmo či náhodně, dotýká samotných hudebních archetypů. Prostřednictvím řady originálních projektů se mu daří vynášet na světlo zapomenuté tradice, slučovat zdánlivě neslučitelné a vedle toho se věnovat „standardní“ interpretaci klasických děl. Jeho multikulturalita spočívá zejména ve vytváření prostoru k setkávání a vzájemnému obohacení, prostoru, kde vládne tolerance, respekt a bezpečí. Nenutí, ale zve, přesvědčuje vytrvale, oddaně, nikdy ne násilně. Ukazuje cestu, nastavuje zrcadlo. S hudbou je tento rodilý Katalánec spjat od svých šesti let, kdy začal zpívat ve sboru. Po zpěvu přišla hra na violoncello na Barcelonské konzervatoři a v roce 1968, po tříletém samostudiu, obor viola da gamba na Schole Cantorum ve švýcarské Basileji. V 70. a 80. letech založil Savall se svou manželkou Montserrat Figueras (1942-2011) tři soubory: Hespèrion XXI, La Capella Reial de Catalunya a Le Concert des Nations. Slávu mu přinesla spolupráce na snímku Všechna jitra světa Alaina Corneaua (1991), v roce 1998 založil vlastní label Alia Vox. Milovníci opery si budou pamatovat jeho provedení Monteverdiho Orfea v Barceloně (1993), Vivaldiho oper Farnace nebo Il Teuzzone (poloscénicky), v loňském roce dirigoval mimořádně zdařilou inscenaci opery Alcione „svého“ Marina Maraise v pařížské Opéra Comique (režie Louise Moaty), jež vznikla ve spolupráci s cirkusem CRAC de Cherbourg. Šíře jeho repertoáru se rozpíná od středověku až po skladby soudobé, přičemž zvláštní místo patří snímkům, na nichž se setkávají představitelé západní a východní tradice (např. Occident – Orient). Ke stálým členům jeho souboru patří i jeho dcera Arianna (zpěv, harfa) a syn Ferran (theorba, zpěv).
V roce 2008 obdržel spolu se svou manželkou čestný titul „Umělci UNESCO pro mír“. Jeho bohatá diskografie čítá přes 100 titulů, ročně absolvuje více než 140 koncertů. Posledním Savallovým snímkem je titul The Routes of Slavery (1444-1888) na téma obchodování s africkými otroky, sponzorovaný UNESCO. V květnu přijede tento umělec již popáté na festival Pražské jaro (28. 5.) a představí zde se soubory La Cappella Reial de Catalunya, Hespèrion XXI a skupinou hostujících hudebníků projekt Jeruzalém: Město dvou mírů. O tomto mimořádném počinu, při němž se na jednom pódiu setkávají představitelé tří monoteistických tradic, zní hudba zapsaná, ústně tradovaná, improvizovaná i ze záznamu, jsme s Jordim Savallem hovořili jednoho zimního podvečera, kdy jako by vzdálenost Praha Barcelona na chvíli přestala existovat. Náš vymezený čas plynul navzdory častým útokům dalších telefonů skoro až stoicky klidně, Jordi Savall se vnořil do svých myšlenek a přednášel je s všeobjímajícím respektem a úctou, které jako by se staly jeho druhým já a jež se nelehko přenášejí na papír…
V projektu Jeruzalém jsou, myslím, nejdůležitější tyto věci: pocta městu, stavění mostů, dialog… A paměť. Ta je zde velmi důležitá.
Ano, to rozhodně, k té se určitě ještě vrátíme. Začněme ale nejprve Jeruzalémem, městem, které jste mnohokrát navštívil a k němuž máte, pokud vím, silný osobní vztah. Dokonce jste řekl, že ve vás vyvolává pocit blízkosti k nebi. Jeruzalém je podle mě jedno z nejúžasnějších měst na světě. Nese v sobě mnoho historie, zvláště té duchovní, najdeme v něm základy hlavních monoteistických náboženství. Právě to a další historické souvislosti činí z Jeruzaléma zcela výjimečné místo. Když jím procházím, jako bych se procházel historií lidského rodu, vidím, jak konkrétní náboženství vyjadřují svá přesvědčení, a to je úžasný zážitek. Pak je tu také počasí, protože to město leží vysoko v horách a člověk má pocit, že oblaka jsou mu blíž – tedy i nebe.
Jeden z výkladů jména Jeruzalém říká, že je to město míru, hebrejsky ´ír šalom. Slovo shalom znamená také úplnost, celistvost. Co pro vás znamená shalom? U Jeruzaléma nejde o jeden mír. Je zde množné číslo, takže se říká, že Jeruzalém je město dvou mírů, nebeského a pozemského. Je to i podtitul našeho projektu. Náš koncert zahajujeme invokací nebeského míru s proroky Apokalypsy a posledního soudu, jak je popisují tři písně různých tradic. V závěru jsou zase invokace pozemského míru jako povinnost a naděje, protože se zdá být velmi těžké dosáhnout v této části světa míru. Abych ale odpověděl na vaši otázku, pro mě mír znamená, když člověk cítí, že ve svém každodenním životě dělá, co má, když je v míru sám se sebou a s druhými lidmi. V hloubi své duše ví, že dělá, co je třeba. V mé práci je každý den spousta věcí, které musím udělat, a dokud je neudělám, nejsem v míru: musím dopsat text, hrát na gambu, procvičit tohle a tamto, a teprve když to všechno dokončím, mohu odpočívat, číst si, povídat si s manželkou, s dětmi, s přáteli.
Zmínil jste invokace za pozemský mír v Jeruzalémě. Je podle vás v současné době něco takového vůbec možné? Dosáhnout míru v Jeruzalémě lze podle mě pouze cestou smíření těch, kteří jsou v konfliktu zapojeni. Ale smíření nemůže nastat, dokud nepřijmeme odpovědnost a neuznáme, co jsme udělali špatně. Dám vám příklad. Vezměte si arménskou genocidu. To je něco, co ještě není uzavřeno, a já s Armény hluboce soucítím. Mezi těmi dvěma národy nebude plný mír, dokud Turci neuznají, co se stalo, a nepřijmou odpovědnost. To samé se týká Palestinců a Židů. Každý by měl přijmout svůj díl odpovědnosti.
Jenže v tuhle chvíli pozitivnímu vývoji nic nenasvědčuje… Myslím, že nejde jen o Izrael, vidíme to všude. Žijeme v čase, kdy se lidé v mnoha směrech radikalizují, stávají se extrémně pravicovými, levicovými a tak dále. To je velký problém dnešní doby. A nejen to. Bohatí lidé bohatnou, další zase chudnou. To vše nám ukazuje, že demokracie nefunguje správně. Pak jsou tu země, které vykazují mnoho populismu a radikalismu. Je třeba stát ve svobodě, respektovat odlišnosti, přijmout naši odpovědnost vůči uprchlíkům a myslím, že je velice špatné, že s tím máme potíže.
Vraťme se k začátkům vašeho projektu, který jste premiéroval už v roce 2008. Zajímalo by mě, jak se vám podařilo vytvořit skupinu hostujících hudebníků tak, aby vedle sebe hráli židovští, palestinští, turečtí, arménští hudebníci? Úplně na začátku byl můj přítel a výtečný hudebník Yair Dalal a vedle něj jsem měl potvrzené ještě další osobnosti, s nimiž jsem už dříve spolupracoval. Francouzský konzul v Izraeli znal hudebníky z různých etnických skupin, takže mi pomohl zorganizovat v Jeruzalémě setkání s některými z nich, abychom zkusili navázat spolupráci. Nebylo to snadné, museli jsme se sejít v kavárně, kde jsme si trochu zahráli a zazpívali. Byl to silný, zvláštní a zároveň i trochu dramatický zážitek. Přizvali jsme samozřejmě také palestinské hudebníky, ale oni moje pozvání nepřijali. Prostě to nešlo, aby si v jeruzalémské kavárně zahráli s židovskými hudebníky…
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 5/2018 (koupit)
