sobota, 26. červenec 2008

Johnny Griffin - nejrychlejší tenor ubral plyn

Napsal(a) 

Johnny Griffin - nejrychlejší tenor ubral plyn Johnny Griffin - nejrychlejší tenor ubral plyn

Johnnyho Griffina jsme již v minulosti v Praze zažili jako sólistu big bandů (Boland & Clarke Big Band v letech 1967 a 1969, dále Slide Hampton & Václav Zahradník Big Band v roce 1972), ale v jeho pravé podobě s americkou černošskou rytmikou (Gil Naturel - b., Douglas Sikes - dr.) a se skvělým reprezentantem detroitské klavírní školy (Kirk Lightsey) přijel premiérově. Na Pražský hrad (19. 9.) se tak vrátila fascinující atmosféra 50. let, když jazz byl ještě černý a bílý a když tento druh feelingu byl nepřekonatelnou doménou těch prvních.

Když Griffin (1928) vstoupil na pódium, pamětníky, ale i mladé nadšence této hudby (a je jich dost) mohla napadnout první z Griffinových přezdívek - "Little Giant". Za několik vteřin od jeho objevení po začátek hudby si posluchači mohli vybavit děje dávno minulé. Na pódiu stál muž, který hrál v Monkově kvartetu v jeho nejlepším období, byl posilou legendárních Jazz Messengers, vedl tenorové souboje s Lockjaw Davisem a od začátku 60. let je trvale součástí evropské scény.

Griffin nejdříve krátce sólově zahrál Happy Birthday , což vzbudilo naděje. Chystá se oslavit Monkovy a Gillespieho nedožité 90. narozeniny? Vzápětí ohlásil první skladbu - Lester Leaps In - jako připomínku velkého předchůdce Lestera Younga. Po euforickém očekávání přišla přechodná deziluze. Zvuk asocioval "nádraží", ve kterém jednotlivé nástroje splynuly do nerozeznatelného chuchvalce (ještěže některým zůstala praxe poslouchání Griffina v Conoverových programech, kde často bylo potřebné hudební děje doplnit představou) ve kterém bicí "braly vše". Hra samotného protagonisty popřela jeho další přezdívku "nejrychlejšího tenora na světě". Přitom v tom označení kdysi zdaleka nešlo jenom o rychlost prvoplánově, ale zejména o řetězec dlouhodechých frází, jejichž výbušnost, invenčnost a krkolomnost neměla ve světě obdobu.

To všechno dnes v náznacích (zejména v hlavě sólisty) zůstává, ale prsty a plíce už neslouží jako kdysi. Přitom to není osudová determinace věkem: někteří z Griffinových generačních souputníků jako Sonny Rollins (1930), Phil Woods (1931), anebo Lee Konitz (1927) jsou do současnosti v čele světových jazzových anket. To, co na Griffinovi dodnes obdivujeme, je jeho osobitý, stále krásný a naléhavý tón a feeling, v tomto případě triumf, který bere a zakryje vše.

Kvalita hudby stoupla v následující, neprávem opomíjené baladě Lea Robina If I Should Loose You (můžeme ji s trochou nadsázky označit za píseň drogově závislých, svého času byla totiž hitem Cheta Bakera a Niny Simone). Griffin příběh dojemně přetlumočil do svého jazyka, bubny ztišily, nástroje už bylo slyšet konkrétněji, a tak vynikly krásné harmonie pianisty Kirka Lightseyho (1937). Tuto, jednu z nejvýraznějších osobností jazzové scény, jsme ještě mohli vychutnat v plné kráse v triu, a to po Indianě (kombinované s Donnou Lee ) v Lightseyho původní skladbě Habiba . V Body & Soul , která se dostala do jazzové módy a nechybí téměř na žádném koncertu, se opět ukázalo, že Griffin i Lightsey jsou mistři balad. A naopak závěrečná Night In Tunisia nepomohla koncert vygradovat, i když se zasloužila alespoň o připomenutí gillespiovského výročí. No a Monk? Žel na něj se zapomnělo. Škoda, nejvíce jsem se těšil právě na některou "monkovku", kterou Griffin kdysi hrál se samotným Mistrem.

Navzdory všemu to byl památný večer a na závěr bych všechny výhrady nejraději odvolal. Vždyť konečně ani babička na náboženském shromáždění nehodnotí střízlivě papeže.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.