Jitka Čechová se dnes beze všech pochyb řadí mezi naše nejvýznamnější pianisty. Každý její koncert, každá její nahrávka jsou událostí. V její hře se spojuje brilantní technika s přirozenou muzikalitou, posluchače strhuje svým temperamentem, emotivností, smyslem pro dramatičnost a zvukovou barevností. Můžeme ji slyšet jako sólistku, ale neméně úspěšně působí i v oblasti komorní hudby, kde je jejím hlavním uměleckým partnerem její manžel, violoncellista Jan Páleníček. Spolu s houslistkou Janou Novákovou vytvářejí pak Smetanovo trio. Její umění mohli ocenit nesčetní posluchači u nás i v zahraničí, hostovala na mnoha významných festivalech, spolupracovala s předními orchestry a dirigenty. Na svém kontě má již téměř dvě desítky CD a všechny její nahrávky bez výjimky jsou hodnoceny velmi vysoko. Se svým manželem a tříletým synem Alexem žije v útulném domku v Senohrabech. Povídání nad šálkem čaje se protáhlo déle, než jsme oba předpokládali. Bylo opravdu o čem hovořit.
Ve vašem repertoáru převládají velká díla romantické literatury, ať už jsou to skladby sólové či klavírní koncerty. Na pódiu působíte dojmem, že čím je skladba dramatičtější a čím víc se v ní děje, tím lépe se v ní cítíte. Zkoušela jste se někdy zamyslet nad tím, proč vás přitahuje právě tento druh hudby?
Vychází to určitě z mého naturelu. Od dětství patřím k hyperaktivním typům, svůj mimoškolní čas jsem vyplňovala sportem, tancem, hudbou, četbou, malováním a později učením jazyků. Každá akce byla pro mě jistým vzrušením, ve sportu i v umění.
V dílech romantismu a postromantismu nacházím největší emocionální náboj, nejvíc konvenují mé povaze. Výběr repertoáru souvisí ale také s věkem. Dříve jsem hledala dramatismus v bouřliváckých rozevlátých skladbách vrcholného romantismu, s přibývajícími léty a životními zkušenostmi nacházím nemenší potěšení v hudbě daleko prostší.
Můžeme se na chvíli vrátit do vašeho dětství? Jaké jsou vaše nejranější hudební zážitky?
Když mi byly tři roky, začal můj starší bratr chodit do hudební školy a rodiče mu koupili klavír. Ten nástroj mě tenkrát úplně okouzlil a v krátké době se stal mou nejoblíbenější hračkou. Ohromně mě bavilo vyťukávat si na něm známé písničky, vymýšlet nové melodie, improvizovat hudební doprovod k pohádkám. Dětské oslavy narozenin jsem zpestřovala právě od klavíru svými fantazijními kolážemi hudby a slova. Hudbou jsem zkrátka prorostlá od raného věku a život bez ní si nedovedu představit. Vedle hudby jsem však velice brzy také propadla výtvarnému umění. Mé dětské prázdninové pobyty na chalupě v Jizerských horách v kraji sklářů mě inspirovaly k myšlence, že bych se mohla věnovat uměleckému designu.
Co říkali vašemu muzicírování rodiče?
Ani jeden z nich není hudebníkem, ale oba mají k hudbě moc krásný vztah. Vlastnili spoustu gramofonových desek s vážnou hudbou a poslouchali ji vášnivě rádi. Dodnes si živě vzpomínám, jak mě zaujalo, když mi pouštěli Janáčkův „Chodníček“. K „Laštovičkám“ jsem si tenkrát dokonce vymyslela vlastní příběh. Až teprve mnohem později jsem zjistila, že jsem poslouchala nahrávku Josefa Páleníčka, otce mého budoucího manžela. Někdy tak ve čtyřech pěti letech byla už moje posedlost klavírem tak nepřehlédnutelná a nepřeslechnutelná, že mě rodiče odvedli do hudební školy.
Kdy vám začalo být jasné, že se budete klavíru věnovat profesionálně?
O profesionální klavírní dráze jsem snila od dětství, ale neměla jsem nikdy dost odvahy tenhle sen domýšlet do konce. Až poté, co jsem měla možnost slyšet několik pianistek světového významu, například Marthu Argerich či Elizabethu Leonskou jsem si uvědomila, jak přínosný může být v klavírní interpretaci „ženský“ prvek. Komponování je totiž převážně mužskou záležitostí a myslím, že ženský pohled do tohoto světa může znamenat zajímavý interpretační posun.
Jak vůbec probíhala vaše studia?
Po studiích na Pražské konzervatoři u profesora Jana Novotného a na AMU u profesora Petera Toperczera, doplněných o několikerá nádherná setkání s Rudolphem Kehrerem na kurzech ve Výmaru, se mi naskytla pozoruhodná možnost studovat u předního světového pianisty Eugena Indjice na Schole Cantorum v Paříži. Prostřednictvím Kehrera, Indjice a posléze skvělého pedagoga Vitaliho Berzona ve Freiburku jsem se seznámila s ruskou školou. Bylo to právě v době, kdy jsem začala mít silné pochybnosti o správnosti své cesty i o tom, zda budu moci jít dál. S ruskou školou se přede mnou objevily naprosto netušené možnosti. Začala jsem postupně chápat, „co“ všechno a „jak“ musí být v pianistovi „zapojeno“ do hry. Vyžádalo si to několik let nesmírně tvrdé práce, ale jsem si jistá, že možnosti, které se mi pak otevřely, za tu námahu stály.
Jan Novotný, váš profesor na Pražské konzervatoři, je jedním z našich nejvýznamnějších propagátorů a interpretů Smetanovy klavírní tvorby. Jak vás ovlivnil?
Vděčím mu především za to, že mě přivedl ke Smetanovi. Během konzervatorních studií jsem se třikrát zúčastnila smetanovské soutěže, takže Smetanovy skladby byly po šest let takřka mým denním chlebem. Ale pan profesor Novotný mě kromě hudby vedl také k literatuře a k výtvarnému umění. Měl na mě tehdy ohromný vliv a dodnes ho považuji tak trochu za svého duchovního otce.
I když se dnes Smetanovi věnuje daleko více pianistů, než tomu bylo v nedávné minulosti, nad jeho klavírními skladbami panují stále určité rozpaky. Nikdo sice přímo nezpochybňuje jejich kvalitu, ale na druhé straně se proti nim objevují různé, mnohdy kuriózní výhrady. Určitě jste se s tím také setkala.
Smetanovy skladby zněly až do poloviny minulého století téměř ve všech hudbymilovných domácnostech a do svého repertoáru je zařazovala celá plejáda pianistů. Jakýmsi prazvláštním a pro mne nepochopitelným řízením osudu tato obliba po druhé světové válce vyhasla. Byla jsem šokována, když jsem se dozvěděla, že Smetanovy Sny v mém podání na Pražském jaru 2003 zazněly v historii tohoto festivalu poprvé.
V rozsáhlém klavírním díle Smetanově najdeme pochopitelně vedle skladeb špičkové kvality i skladby příležitostné a někdy třeba i méně zdařilé. Ale tak je tomu u většiny skladatelů. V případě Smetany se celá věc navíc komplikuje, neboť přestože byl vynikajícím klavíristou, jeho klavírní sazba ne vždy „sedne“ do ruky. Jenomže do jeho klavírní sazby se promítá právě to, co je pro jeho tvorbu charakteristické: časté užívání mnohohlasu, mnohdy velice komplikovaného, mistrovská motivická práce, ale také neobvyklé spojování harmonií leckde znějících neskutečně moderně a vedoucích až k bitonalitě!
Vy sama dnes stojíte mezi předními smetanovskými interprety a na repertoáru máte všechny významné Smetanovy klavírní skladby. Co znamená Smetana pro vás osobně?
Podle mého názoru nemáme lepšího klavírního skladatele. Je srovnatelný s největšími klavírními autory devatenáctého století Chopinem, Lisztem a Schumannem. Vzato pak z historického pohledu, jsem vděčna za každý počin vyzdvihující hodnoty českého národa v kterékoli oblasti a v kterékoli době.
Na repertoáru máte nejen Smetanovy skladby pro sólový klavír. Letos vydal Supraphon CD, na němž hrajete se Smetanovým triem Klavírní trio g moll Bedřicha Smetany, spolu s ním pak klavírní tria Josefa Suka a Vítězslava Nováka. Toto CD je mezi odborníky vysoce hodnoceno a nahrávka Nováka je označena přímo za objevnou.
Velice si ceníme toho, že Supraphon inicioval tento zajímavý projekt. A těší nás, že nahrávka byla přijata kladně nejen českou kritikou, ale získává prestižní postavení i v zahraničí. Například londýnský BBC Music Magazine, zaměřující se na hodnocení celosvětové produkce CD, vyhodnotil v měsíci srpnu naši nahrávku jako nejlepší v oblasti komorní hudby.
Jaké další projekty připravujete?
V současné době natáčím pro Supraphon kompletní nahrávku klavírního díla Bedřicha Smetany. Projekt je rozvržen na sedm CD. První CD se Smetanovými skladbami ze švédského období je už hotové a v říjnu by se mělo objevit na pultech. S mezzosopranistkou Olgou Černou jsme pro firmu Naxos nahrály písně Bohuslava Martinů, mnohé z nich premiérově. I ty by měly vyjít ještě v letošním roce, stejně jako dva live snímky mých koncertů v Rudolfinu – z vystoupení v cyklu Světová klavírní tvorba 2001 a z Pražského jara 2003 – které chystá vydavatelství TRIART Recording. S manželem pak připravujeme pro stejnou značku nahrávku Brahmsových violoncellových sonát. A v březnu příštího roku budeme pro Supraphon točit se Smetanovým triem další CD, tentokrát s klavírními trii Antonína Dvořáka.
Zůstaňme u Dvořáka. Není tajemstvím, že pianisté jsou k jeho klavírnímu odkazu ještě skeptičtější než ke Smetanovi. Vytýkají mu především to, že není dostatečně „klavírní“. Vy sama jste nahrála Dvořákův Klavírní koncert g moll, ale z jeho sólových klavírních skladeb nemáte zatím na repertoáru ani jednu.
Asi to vypadá, jako bych se Dvořákovým klavírním skladbám úmyslně vyhýbala. Ale důvod, proč jsem je zatím nezařadila do svého repertoáru, je velmi prozaický: zoufalý nedostatek času. Dvořák patří k mým nejmilejším autorům vůbec. Jeho klavírní koncert jsem si doslova zamilovala a zažila jsem s ním ve více zemích skvělý ohlas u publika – například až v jihoamerické Uruguaji pod taktovkou Roberta Montenegra. Hrála jsem také klavírní party v jeho klavírních triích, kvintetech, písňových cyklech a v řadě děl pro housle a klavír. Všechny patří mezi skvosty světové literatury! To, že jsem dosud nehrála žádnou Dvořákovu skladbu pro sólový klavír, považuji tak trochu za svůj osobní dluh.
Úspěšně jste se účastnila řady klavírních soutěží. Jak se díváte na soutěžní klání?
Jako na nutné zlo. Na jedné straně je to samozřejmě velká motivace pro mladé interprety a jedinečná možnost, jak získat cenné zkušenosti. Na druhé straně jsou ale soutěže mnohdy pohromou pro výrazné osobnosti z řad soutěžících, kteří nezapadají do specifických soutěžních soukolí vytvářených tou či onou porotou. Pro organizátory a pořadatele koncertů jsou sice soutěže respektovaným ukazatelem, ale bohužel ukazatelem velmi nedokonalým.
Za působivým vyzněním skladeb, které hrajete, stojí mimo jiné také vaše nesmírně bohatá barevná paleta. Existuje recept, jak docílit tak obdivuhodných barev?
Myslím si, že tvorbě zvuku musí předcházet vnitřní představa interpreta, který si pak vytváří onen „receptář“ víceméně sám. V tomto ohledu je pro mě také velkou inspirací komorní spolupráce s pěvci a smyčcovými nástroji. Fascinují mě nejen jejich barevné možnosti, tak odlišné od klavíru, ale inspirují mě kupříkladu i v pojetí stavby frází či v přístupu k detailu.
Jste výrazně sólistický typ. Přesto je vaše působení na poli komorní hudby neméně úspěšné než hra sólová. Co v sobě musíte při komorní hře zapřít a v čem vám naopak poskytuje komorní hra větší možnosti než hra sólová?
Spolupracujete-li s umělcem stejné „krevní“ skupiny – a v opačném případě bych se této činnosti vůbec nevěnovala – potom se nedá mluvit o jakémkoli zapření. Je to spíš radost ze společného hledání výrazového souladu i zvukové rovnováhy jednotlivých nástrojů. Komorní hudba bývá ve srovnání se skladbami pro sólový nástroj méně přímočará ve svém obsahu a její jednotlivé „vrstvy“ skýtají širší prostor pro práci s hudebním detailem. To je to, co mě na komorní muzice baví.
Vaším hlavním uměleckým partnerem je váš manžel Jan Páleníček. První dvě společná CD s kompletním dílem Sergeje Rachmaninova a skladbami pro violoncello a klavír Bohuslava Martinů se setkala s velmi příznivým ohlasem. Manželský vztah propojený se vztahem profesním s sebou nutně nese množství „nestandardních“ situací, pozitivních i negativních. Jak je tomu u vás?
Nahrávka Rachmaninova byla jedním z prvních mých nahlédnutí do alchymie komorní hudby. Jan je typem kumštýře, který – podobně jako tomu bylo v případě jeho otce – usiluje o proniknutí do nejhlubšího hudebního detailu a současně disponuje neuvěřitelnou škálou barevných a výrazových prostředků. To pro mě jako pianistku bylo a je obrovskou inspirací. Naši spolupráci na poli hudebním a soužití v osobním životě vnímám jako harmonický soulad, což se asi dá v dnešní době považovat za malý zázrak.
Spolu se svým manželem reprezentujete celé dvě třetiny Smetanova tria. Může vůbec s manželským duem trvaleji „spolupůsobit“ někdo třetí?
Najít „třetího do party“ opravu není snadná věc. Dobré trio může vzniknout pouze tehdy, sejdou-li se v něm tři dostatečně výrazné osobnosti. Na nich pak záleží, jestli si dokáží vycházet vstříc – a to jak umělecky, tak i lidsky. V současné sestavě, se skvělou houslistkou Janou Novákovou, hrajeme už dva roky, a myslím, že jsme toho vzácného souladu dosáhli.
Rozsah vašich koncertních a nahrávacích aktivit je víc než obdivuhodný. Cvičení na klavír vám jistě zabere denně mnoho hodin, další hodiny padnou na komorní hru, máte na starosti rodinu. Váš manžel nejenže musí cvičit na violoncello, navíc vede agenturu a kromě toho působil donedávna jako pedagog na konzervatoři a na AMU. Přitom kdykoli se ocitnu na nějakém klavírním koncertě, mohu si být téměř jistý, že vás uvidím mezi posluchači. Jak to všechno stíháte?
Nejste první, kdo se nad tímto výčtem našich aktivit pozastavuje. Ráda bych ovšem stíhala ještě daleko víc… Ale vážně. Je zřejmé, že nechceme-li šidit jedno na úkor druhého, jsme s manželem nuceni vytvořit důmyslně propracovaný harmonogram každého dne. Naše hustě popsané diáře vypadají někdy až děsivě. A v žádném případě nechci šidit rodinu. Alexe jsme s sebou brali na společné cesty až do věku jednoho roku. Vzdát jsme to museli teprve tehdy, když jsme odjížděli na tři týdny do Jižní Afriky. A nebudu také zastírat, že bez pomoci našich rodičů i dalších lidí z nejbližšího okolí by se to všechno zvládnout nedalo.
Při tak obrovském vytížení máte určitě nějaký návod na účinnou relaxaci.
S lítostí musím konstatovat, že na relaxaci už moc času nezbývá. Vím, že to není dobré, a proto s mým mužem usilovně hledáme cesty k nápravě. Letos se nám podařilo vyšetřit pár dnů k zimním sportovním radovánkám – jsme oba nadšenými lyžaři. A v létě, když to jen trochu jde, trávíme čas na naší plachetnici.
Máte nějaké přání do budoucnosti?
V osobním životě si přeji přivést na svět ještě alespoň jedno zdravé dítě a dosáhnout přitom rovnováhy mezi rolí mateřskou a profesní. V muzikantském životě bych si pak přála, aby česká interpretační scéna získala fundované společenské a organizační zázemí, které by nám umožnilo co nejlépe navázat na odkaz velkých mistrů naší minulosti.
