Jiří Vodička: Nehrát pro efekt, ale hudbou žít

Jeden z nejcharismatičtějších českých sólistů se narodil v moravskoslezské metropoli. Ve svých 14 letech byl přijat na Ostravskou univerzitu, kde jako „zázračné dítě“ dokázal interpretovat i ty nejtěžší skladby pro sólové housle. Dodnes je s nádhernou hráčskou vášní interpretuje jako houslový virtuos, a navíc vychovává další generaci houslistů. Ve svých 35 letech vstupuje do 10. sezony jako koncertní mistr České filharmonie. Hudba rezonuje celou jeho duší i srdcem a jeho koncerty se stávají opravdu nezapomenutelnými zážitky. Miluje své housle, které mu zapůjčil Jiří Bělohlávek, rychlá auta, drony, které si bere i k moři – a svých pět dětí.

Stavíte na první místo kvalitu a rád „rozhoupáváte lanové mosty“, z nichž by ostatní měli přinejmenším strach. Myslím, že loňské koncerty s Barocco sempre giovanne toho jsou jasným důkazem. Uskutečnily se v kostelích na největším festivalu tzv. staré hudby u nás, kdy jste provedli virtuózní díla Locatelliho, Tartiniho či Corelliho. Za mne to byl opravdu obdivuhodný počin, který si můžeme vychutnat ještě na YouTube nebo v další sérii na letošním jubilejním ročníku Svatováclavského hudebního festivalu. Nebál jste se kritiky ze strany těch, kteří se specializují na interpretaci starších slohových období? Hudební pravidla, ať už je to v jakémkoliv slohu, vnímám jako „mantinely“. Některé slohové období je má blízko u sebe, některé hodně daleko, jako třeba v romantismu, kde má interpret velkou svobodu. Ten první případ by mohlo být baroko, ale to neznamená, že by tato hudba měla být zásadně hrána pouze jediným způsobem. Mám velmi rád nahrávky na staré barokní nástroje, kde mě fascinuje jejich zvuk a jsou mi inspirací k tomu je trošku napodobit. Jsem jako houba, která nasává podněty a zkoumá možnosti, jak na danou skladbu nahlížet. Ale nakonec si stejně vytvořím svou vlastní cestu.

Svatováclavský hudební festival 2022, foto Ivan Korč

Když budu hovořit z pozice houslisty, baroko si prošlo v posledním století u interpretů obrovským přerodem. Ať už zmíním nahrávky Henryka Szerynga, Izaka Perlmana a jiných, kteří hráli Bacha naprosto romantickým způsobem s vibratem stejně jako Brahmse, to je už dneska absolutně překonané a už je to ten mantinel, ke kterému se vůbec nechceme přiblížit. Na druhé straně nevidím jako nevyhnutelné, aby se stará hudba musela hrát pouze „poučeně“. Tyto autentické interpretace vychází především ze specifik dobových nástrojů a jejich technických možností. Na tomto základě se pak vytvořilo určité interpretační přikázání, že jedině tímto způsobem by se mělo „správně hrát“.   Hudba je ale přece krásná právě v tom, že ji může každý vytvářet trošku jinak. A je tedy v pořádku, že si každý interpret najde tu svou cestu – ale v rámci zmíněných mantinelů.

Čím jsem starší, tím mám konkrétně k virtuóznímu italskému baroku blíž. Nesmírně mě baví, navíc ve spolupráci s mladými a svěžími hudebníky z Barocco sempre giovane. Náš společný repertoár je plný neuvěřitelně náročných technických pasáží, které koncertům dodávají silnou energii a švih. Zvedají lidi ze židle – i ty, kteří na koncerty klasické hudby chodí méně často. Zažili jsme to na našem společném podzimním turné při provedení Locatelliho houslového koncertu spolu s Tartiniho Ďáblovým trylkem a jinými. Byl jsem vždycky rád, když jsem na programu mohl zahrát nějakou virtuózní skladbu. A nyní je s nadšením nalézám i v baroku, kdy mohu být někým, kdo tyto skladby prezentuje po svém a některé i jako novodobou premiéru.

Nazval jste tento repertoár „barokním rock & rollem“ a dovolím si říct, že na posluchače přenesete obrovské emoce, kdy působíte jako vzrušující energetická bomba… Dá se popsat, co prožíváte ve svém „interpretačním transu“, kdy se plně ponoříte do vlastní hudby? Je to právě v těch technicky náročných a bleskurychlých pasážích, kdy se dostanete do jiné dimenze? Vyrostl jsem v rodině, kde neustále zněl rock a bigbít. Ta energie, která je ukrytá v těchto konkrétních barokních skladbách, mi rytmus bigbítu vážně připomíná. Zmíněný přenos emocí, který jste úplně přesně pojmenovala jako posluchačka, je tedy dokonalý, protože je to přesně to, co cítím jako interpret. Já to totiž nehraju – já to žiju. Tím, že to opravdu emočně prožívám, tak to ze mě nejspíš vyzařuje přirozeně. Nemusím se o nic snažit, protože v tu chvíli si to užívám, baví mě to. A to, že mě to baví, to je to správné nastavení. Energie, která se přenese, ať už je v jakékoliv formě a intenzitě, musí být pravá. Jinak by nebyla uvěřitelná. Když se to povede, tak to stoprocentně pozná i publikum. Jsem extrovert v osobním životě i na pódiu. Dokážu se absolutně otevřít a publikum může ve mně číst právě díky hudbě, kterou ze sebe předávám do prostoru. Většinou, když to lidé cítí, tak se nemýlí. Toto sdílení je pro mě nesmírně důležité a moc si cením toho, že za mnou posluchači chodí a sdělují mi tyto dojmy. Je to úžasný pocit, který se nedá vyčíslit nebo spočítat.

S Martinem Kasíkem, foto Ivan Korč

V mnoha ohledech jste progresivní, a to i po pedagogické stránce. Před časem jste na svém facebooku uvedl, že vám často píší studenti s opakujícími se dotazy, jak se lépe naučit a zvládnout konkrétní technické problémy, jak se připravit na vystoupení, trému, jaký repertoár si zvolit… A tak jste vytvořil odbornou a tematickou diskuzi na platformě Discord (server pro studenty i pedagogy). Jakými zásadami se řídíte a na co studenti nejvíce reagují? Začátek mé pedagogické činnosti sahá do dob, kdy jsem se přestěhoval do Prahy a začal učit na Pražské konzervatoři. Později se přidala i Ostravská univerzita a kurzy v Kroměříži u Tomáše Netopila. Poznal jsem už velkou řádku studentů, kdy většina z nich má elementární technické potíže. Snažím se skloubit metodickou a pódiovou část, jelikož jsou to propojené nádoby, kdy samozřejmě využívám zkušenosti z vlastní praxe. Pokud to je jen trochu možné, individuálně řešíme také potíže s trémou – jakým způsobem přemýšlet, když mají seminář, předehrávky, když se připravují na zkoušky.

Studenty se ale snažím naučit především to, aby se nebáli zeptat. Kdykoliv. Využívám techniku 21. století, protože na spoustu věcí to stačí – telefonát nebo video, a pomůže to mnohdy stokrát víc než to, že se s nimi potkáte až na další hodině, protože do té doby mohou cvičit danou pasáž špatně. Mám velikou radost, že si na to moji studenti zvykli a věřím, že by si tato komunikace měla najít místo v pedagogice dnešní elektronické doby. I když je nenahraditelný osobní kontakt a je stále na prvním místě, moderní technika je určitě velká pomoc a navíc je pohodlná pro obě strany. Já jsem měl třikrát týdně hodinu se svým panem profesorem, takže jsem toto nepotřeboval a toužil jsem spíš po nějakém volnu, ale v případě dnešních studentů tomu tak není a jsou za tyto častější konzultace rádi.


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII VII/2023.

Sdílet článek: