úterý, 19. říjen 2021

Jiří Slavík a jeho Rudolf Antonín

Napsal(a) 

Jiří Slavík, foto archiv umělce Jiří Slavíkfoto: archiv umělce

Konec října se v rámci Hudebních výletů SHF ponese v duchu československých „Melody Boys“ R. A. Dvorského. Nově vzniklá kapela „Rudolf Antonín“ je projektem fenomenálního muzikanta Jiřího Slavíka, který se v ní zároveň představuje v roli pianisty a zpěváka. Jeho „band“ je pak sestaven z prvotřídních českých jazzmanů, jakými jsou David Dorůžka (kytara), Luboš Soukup (saxofon), Jaromír Honzák (kontrabas) a Dano Šoltis (bicí). Čím ho fascinují Dvorského taneční skladby a jakým způsobem k jejich interpretaci přistupuje?

Patnáct let jste žil v evropských metropolích – ať už v Římě, kde jste studoval na gymnáziu i konzervatoři, v Londýně, kde jste se zdokonaloval ve hře na kontrabas a jazzové kompozici, nebo v Paříži, která vás okouzlila, jak sám uvádíte, díky „své smysluplné kulturní identitě“. Od roku 2014 již pobýváte stabilněji v Praze – kdy i díky tomuto ukotvení mohl nový projekt „Rudolf Antonín“ vzniknout. Proč právě po čistě jazzových, nebo folklorních projektech typu Mateřština nyní přišel čas otevřít kapitolu na straně R. A. Dvorský? Kapitola související s hudbou R. A. Dvorského se pro mě začala otevírat již v mých posledních pařížských letech, kdy jsem si náhodou koupil legendární desku „Sám s děvčetem v dešti“ a začal tak objevovat spoustu už skoro zapomenutých českých písní, které tento orchestr interpretoval. Některé z nich mi přišly stále velmi zajímavé a skvěle napsané, proto jsem si s nimi začal různě hrát a zkoušel je aranžovat do nějaké „aktuálnější“ podoby. Zároveň se mi hodilo to, že text byl v češtině, takže jsem se ho při poslechu velmi rychle naučil. Jazzové standardy jsou většinou anglicky, což je jazyk, který je mi sice docela blízký, avšak nedokážu v něm hned na první dobrou vše pochytit, slyším-li ho na nějaké staré jazzové nahrávce. Sám si myslím, že pro improvizujícího muzikanta hraje velkou roli to, zná-li i slova k dané písni a ne pouze melodii s akordy. Třeba můj oblíbenec Dexter Gordon, legendární saxofonista, před každou baladou odrecitoval obecenstvu slova písně, kterou vzápětí zahrál.

Repertoár bandu Rudolf Antonín vychází z vlastních přepisů nahrávek orchestru R. A. Dvorského z třicátých a čtyřicátých let 20. st., kde byla veškerá hudba silně propojena s tancem. Jakým způsobem jste se rozhodli přistoupit k interpretaci těchto děl – a které konkrétní skladby jste si vybrali? Cítíte jistý „dluh“ vůči tomuto skladateli a muzikantovi? Náš přístup je především spojený se současnou jazzovou praxí, nikoliv se snahou o přísnou dobovou interpretaci. Tu mimo jiné v našich dělá již několik seskupení, jako například Melody Makers či Hot Serenaders, a zcela se vším všudy – jak hudebně, tak i vizuálně. My jsme se chtěli spíše vydat zpátky do minulosti bez pocitu nostalgie pro dobu, kterou stejně nikdo z nás přímo nepoznal a nezažil. Jednoduše se inspirujeme skvěle napsanými písněmi s jasnou melodickou linkou a poměrně přímočarými texty často o lásce, které navíc vznikaly v době kolem druhé světové války, kdy byla tato hudba možná jakýmsi únikem před depresivní realitou a pomalu se rozkládající společností.

Hrát hudbu k tanci je disciplína, kterou mám velmi rád už od dob, kdy jsem hrával folklór. Má-li muzikant před sebou roztančený parket, je to na jednu stranu velmi vzrušující, protože může hned vidět, jak tanečníci na jeho hudbu reagují. Současně je to však i výzva, jak hrát tak, aby se tam tanečníci co nejdéle udrželi a v čase jich tam ještě přibývalo. Ačkoliv se na našich koncertech zatím až na výjimky moc netancovalo, chceme hrát tak, aby sedící posluchač nějak fyzicky onen rytmus prožíval, ať už třeba jen tím, že si bude poklepávat nohou apod.

Rudolf Antonín, foto Vojtěch Havlík Rudolf Antonínfoto: Vojtěch Havlík

V původním pětičlenném obsazení Dvorského bandu „Melody Boys“ hráli kromě Dvorského Karel Vacek, Bohumil Klemr, Jindřich Kocina a Ferry Friedl, kteří dohromady ovládali dvacet nástrojů a také vícehlasně zpívali. Nevídané, řeklo by se – baví vás ta představa, že byste něco podobného s vašim bandem vytvořili či rozšířili jeho možnosti podobně jako to učinil Dvorský (12 členů, zpěvačky, přerod v orchestr)? Tento nápad jsem kdysi měl, ale nyní už ho nemám – v posledních letech jsem totiž napsal docela dost orchestrální či ansámblové hudby pro větší množství muzikantů, takže vím, že to pak nemůže být zcela o spontánní konverzaci a náladě, kterou právě menší obsazení může nahodile vytvořit a poté improvizačně rozvíjet. Navíc, jak už jsem řekl, naše kapela chce jít jinou cestou než kterou se vydávají seskupení, co mají Dvorského „Melody Boys“ jako šablonu.

Trojice vašich podzimních koncertů na SHF zazní příznačně v ostravském rozhlasovém studiu (Dvorský měl od roku 1924 vlastní hudební pořad v Československém rozhlasu, který vysílal v přímých přenosech i populární vystoupení jeho orchestru), dále v radničním sále v Jablunkově, ale i v evangelickém kostele v Orlové, což je poněkud nezvyklé. Chystáte se přizpůsobovat interpretaci těchto písní určených chrámovému prostoru? Do orlovského kostela se velmi těším – slyšel jsem, že je tam skvělý zvuk a dobře se tam hraje. Jak moc přizpůsobíme repertoár tomuto večeru se nejspíš rozhodne až na zvukové zkoušce ten den – písní máme poměrně dost, tak možná nějakou rychlou vyřadíme, aby bylo všemu dobře rozumět a my se dobře slyšeli. Obsahově si však nemyslím, že je třeba něco vyřazovat – žádná z těch písní nemá obsah, který by byl pro kostel zcela nevhodný či pohoršující. Nedávno jsem mimo jiné hrál v kostele na svatbě, kde pan oddávající farář otevřeně vyzval ženicha a nevěstu k tomu, aby se milovali co nejčastěji – jak sám řekl, je to zdravé, produkuje to endorfiny, dobrou náladu a pro dobře fungující vztah je to zcela nezbytné. Podobně pozitivní vzkaz má dle mého názoru většina písní, které se chystáme obecenstvu zahrát.

Na koncert v ostravském Studiu S1 se taky těším – je to prostor, kde jsem hrál už několikrát, avšak jazzovou hudbu tohoto typu jsem tam ještě nehrál. Vím, že je tam skvělý klavír, tak jsem zvědavý, jak nám to tentokrát spolu půjde.

, foto archiv umělce foto: archiv umělce

Na vašem webu jsou dostupné demo-nahrávky z vašeho tvoření, chystáte se vydat živou nahrávku právě z těchto koncertů? Nahrávku „Rudolfa“ časem snad učiníme, ale ještě bych nějakou dobu počkal a důkladně prověřil náš přístup a aranžmá na různých koncertech, než to jednou natočíme a historicky zakonzervujeme. Rád bych, aby všichni v kapele měli ty písně natolik zažité, že už k nim nebudou potřebovat žádné noty a budou to hrát tzv. „s prstem v nose“, jako by to byla zcela přirozená součást jejich improvizačního repertoáru.

V rámci svého muzikantského života jste (spolu)založil několik projektů, seskupení nebo kapel – Mateřština, The Survivors, Rudolf Antonín, Duo s Antonin-Tri Hoangem, La Jeunesse, Jiri Slavik & Fred Thomas Duo, Fly Agaric. Čím jsou pro vás osobně zásadní? Propojují se či na sebe navzájem navazují, nebo si spíše „žijí dál svým životem“? Jak se ví, jazzoví muzikanti musejí mít více kapel, aby se vůbec mohli přiblížit tomu, že se hudbou nějak uživí, nemluvě o jejich učitelských či jiných aktivitách. Moje projekty však většinou vycházely hlavně z toho, že jsem potkal nějaké nové muzikanty, kteří se mi zamlouvali a chtěl jsem s nimi hrát. Pak nastala otázka, co by pro dané seskupení bylo nejvhodnější a hudebně nejvíce spojující. Je to podobné, jako když se sejde nějaká skupina lidí u stolu a vybere se téma, z nějž vyplyne následující konverzace. Někdy se to stane úplně samo, někdy je lepší vědět o svých společnících něco dopředu, aby se posléze necítili tak, že jsou tam, kde jim nikdo nerozumí a názorově se s nimi nepotkává. Rudolf Antonín je vesměs seskupení kolegů pedagogů z jazzové katedry HAMU, kde se právě zabýváme jak jazzovou tradicí, tak i s tím, co hudební svět právě produkuje. Studentům se snažíme předávat nadšení pro jazz a improvizaci jak z historického hlediska, kdy poznávají legendární muzikanty, učí se jejich písně a desky, tak i z té tvůrčí stránky, kdy se sami pokoušejí o nějakou vlastní syntézu toho, co už mají v uších či prstech, aby mohli vytvořit vlastní osobitý pohled a názor na danou věc.

Eva Františáková

Od roku 2015 působila jako dramaturgyně opery NDM, vytvořila projekty Operní sirény nebo Životní pouť Leoše Janáčka aneb Od lišky k Lišce. Externě vyučovala od roku 2016 na Slezské univerzitě a také na Fakultě umění Ostravské univerzity. Od roku 2017 působí také jako editorka pro Svatováclavský hudební festival.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.