středa, 30. leden 2013

Jiří Hlinka - Český klavírista s norskou medailí

Napsal(a) 

Jiří Hlinka - Český klavírista s norskou medailí, foto Petr Veber Jiří Hlinka - Český klavírista s norskou medailífoto: Petr Veber

Západní pobřeží Norska ohřívá Golfský proud a nebývá tu tolik sněhu jako v blízkých horách, zato často prší. Vydatně, nekonečně a zdaleka ne jen v zimních měsících. A tady, v obci Kleppestö na ostrově Asköy, žije český klavírista Jiří Hlinka. Má za manželku Češku, hovoří plynně česky, propaguje českou hudbu. Je učitelem desítek a desítek norských pianistů a za svou pedagogickou činnost a za zásluhy o tamní hudební život se stal nositelem královské medaile.

Narodil se v roce 1944 v Praze, vyrostl v Plzni a studoval v Praze na AMU u profesorů Raucha, Páleníčka a Jílka. Od sedmnácti koncertoval, a to nejen v Československu, ale také třeba v Moskvě, Drážďanech, Budapešti, Vídni, Štýrském Hradci, Výmaru nebo Lublani. V roce 1966 zažil velký úspěch, dostal se mezi finalisty Čajkovského klavírní soutěže v Moskvě. O tři roky později však zasáhl osud – problémy s rukama, konec slibné koncertní kariéry. Po dvou letech pedagogických začátků na pražské konzervatoři Jiří Hlinka odešel pracovat do Bergenu. V Norsku, kde získal v roce 1982 občanství, se stal během let proslulým pedagogem. Z jeho žáků přinejmenším Leif Ove Andsnes dosáhl skutečně vrcholného mezinárodního uznání.

Jiří Hlinka bydlí na dohled od Griegova rodiště Bergenu. Doslova. Na několik kilometrů vzdálenou zátoku a město vidí z terasy svého domu. Tedy pokud zrovna hustě neprší.

V Norsku jste již čtyři desetiletí. Které kultuře patříte víc?

Už dávno jsem tu našel druhou vlast. I když Norové neumějí pořádně vyslovit nejen Jiří, ale ani Hlinka a říkají mi různě – Glinka, Klinka, nebo Kalinka... Po čtyřiceti letech už určitě jsem tak trochu i Vikingem. Zcela jistě ale zůstávám současně Čechem.

Odešel jste z politických důvodů?

Neutekl jsem. Odešel jsem legálně přes Pragokoncert na pedagogické angažmá. Mohl jsem si vybrat Japonsko nebo Norsko... Zvolil jsem Bergen. Narodil se nám tu pak syn, a tak jsem z rodinných důvodů po deseti letech dostal občanství. A tehdy to velvyslanec – i když jsem měl ještě na rok platné doklady – zařídil tak, že jsem se stal v očích úřadů v Praze emigrantem. Prý jsem se měl zeptat, prý jsem neměl právo norské občanství přijmout. Napsali mi, že v Norsku žiji nedovoleně...

Jak jste reagoval?

Dal jsem celou věc jednomu člověku z norského ministerstva zahraničí a ten z toho udělal docela aféru – vždyť to byl přímý důkaz, že komunisté nedodržují helsinské dohody. Odepsal jim tehdy, že norský občan žije v Norsku dovoleně... Napravilo se to až po roce 1989... Nemusím zdůrazňovat, že jsem vždy propagoval českou hudbu. Jsem vděčný Karlu Schwarzenbergovi, že v roce 2007 ocenil mé zásluhy o věhlas českého národa jako národa hudebního cenou Gratias agit. Vedle norské zlaté královské medaile z roku 2003 je to moje druhé největší vyznamenání.

Směroval jste žáky k českému repertoáru?

Neexistuje jediný, který by nehrál něco z české hudby. Dokonce mi svého času vyčítali, že v Griegově domě je na koncertních programech víc české hudby než Griega.

K čemu své studenty vedete?

Pedagog musí vystihnout, kdo co ve kterém stadiu potřebuje. Musí si s žáky rozumět. Každý potřebuje něco jiného. Jde o to zjistit, jakého typu je talent, co dostal, co ne. S někým musím dělat etudy, s někým ne... Někdo byl dobře veden, jako třeba Leif Ove Andsnes. S takovými mohu pokračovat, mohu doplňovat a podporovat jejich silnější stránky a vypracovat ty slabší stránky tak, aby byly alespoň přijatelné.

Leif Ove Andsnes v Praze s vděčností vzpomínal, jak se vždycky po návratu z hodiny, plný podnětů, vrhnul doma hned ke klavíru... Jak dlouho k vám vlastně chodil?

Snad až dvacet let. Přišel ke mně v patnácti. Jezdil s dědečkem z ostrova jižně odsud. Začínali jsme s cvičeními podle Kurzovy metody, která mají obrovský význam pro uvědomění techniky. Když zjistil, že získává kontrolu, pamatuji, jak na mě nadšeně křičel do zahrady, kam jsem na chvíli poodešel. Dědečka jsme vždy poslali na celý den do města. Když jsme museli končit, protože jim odjížděla poslední loď, mívali jsme pocit, že jsme sotva začali... Pak jsem měl Leifa Oveho na konzervatoři, ale chodil ke mně i potom, když už měl koncerty. Vracel se ke mně i z kurzů, že se tam prý nic nenaučil... Je technicky brilantní a když jsem mu dal impuls, dovedl ho svým způsobem přepracovat. A mimochodem – studovala u mě i jeho sestra.

Je Andsnes vaším nejlepším žákem?

Håvard Gimse, to je stejná úroveň. A nyní Christian Ihle Hadland. Úplný Andsnesův opak. Živelný talent, který neustále hledá, který nehraje naučené věci. Bylo potřeba v něm právě tohle nezničit. I on ještě někdy před koncertem přijde na konzultaci. Mám tady dole v domě ateliér, přespí tam, příští den pokračujeme. Ale musím pak nechat naladit piano.

Slyšel jsem ho hrát, je to robustní mladý muž...

Čte z listu a je v tom hned i muzika! Je až hrůzné, co všechno okamžitě uhraje. Tvoří, jakmile dostane noty, a zamýšlí se až potom. Už ke mně takový přišel. Musel jsem ho spíš brzdit. Ale musel jsem být opatrný, aby neztratil jiskru, chuť k hudbě. Získal první cenu ve Firkušného soutěži, vybrali si ho v BBC... A má na repertoáru i Dvořákův Klavírní koncert. Určitě by si ho rád v Čechách někdy zahrál.

Zasahujete svým pedagogickým vlivem i do České republiky?

Vedle dalších tu nejméně třikrát za mnou byl David Hausknecht. Ještě mu není dvacet – na svůj věk vzbuzuje opravdu velké naděje.

Jaký jste byl v devatenácti vy?

Ještě divočejší než on. Ale od lidí, jako byl profesor Rauch, jsem si dal říct.

Učíte jako Rauch?

Já to moc neanalyzuji. Zastávám názor, že dobrý muzikant musí umět učit a že lidi, kteří nikdy nehráli, učit dobře nemohou. Učitel musí umět sednout ke klavíru a ukázat, jak na to. Musel jsem se na hodiny připravovat – odehrál jsem s žáky všechny klavírní koncerty u druhého klavíru, v partu orchestru. Pedagog musí držet mladé v šachu – aby měli pořád co dohánět. Aby uvažovali nad tím, co slyšeli. Musí jim dávat impulsy.

Vzpomínáte na své učitele?

Své tři profesory jsem zažil v produktivním věku, kdy byli ochotni dávat. Zdeněk Jílek byl Kurzův žák. Byl to fantastický člověk. Po soutěži v Moskvě jsem ho radostí tak silně objal, že jsem mu zlomil žebra. S hrdostí pak chodil s krunýřem... František Rauch, to byla trochu německá škola. Úžasná byla jeho ekonomika v technice, učil mě pracovat se zápěstím. Všemu dovedl dát ušlechtilou formu. A Josef Páleníček byl žákem Alfreda Cortota. Francouzská škola – měkkost úhozu, na druhé straně dravost, která vycházela z jeho temperamentu... Někdy to byla legrace, když mi jeden něco poznamenal do not a druhý se ptal, kdo to napsal, a přeškrtnul to... Já si ale vzal z každého ty nejlepší věci.

Jiří Hlinka - Český klavírista s norskou medailí, foto Petr Veber Jiří Hlinka - Český klavírista s norskou medailífoto: Petr Veber

Měl jste konzultaci u Emila Gilelse – jaký byl?

Pedantský. Nemohl jsem se uvolnit... Štěstí bylo, že na AMU byl na návštěvě Henryk Nejgauz. Mluvil pak o mně s Richterem, u něhož jsem pak, když přijel v roce 1965 do Prahy, mohl mít hodinu. Pracovali jsme na Prokofjevově Šesté sonátě. Ve třetí větě je takový církevní chorál. Podobná díla s religiózním podtextem Stalin zakázal. Hrát se mohla až později. Byl jsem tedy v roce 1967 úplně první, kdo ji nahrál ve stereu.

Tehdy jste začínal koncertovat?

Už jako student. Hrál jsem Čajkovského s Orchestrem FOK. Na zájezd mě vzala ostravská filharmonie a karlovarský orchestr. Měl jsem recitál ve Výmaru. Bydlel jsem v Lisztově domě, kde byl krásný nástroj s vyřezávanými dračími hlavami, který dostal Liszt na sklonku života. Vzpomínám, jak jsem ten klavír rozmontoval, abych viděl, jak je udělaný... Také jsem měl lisztovský recitál v Budapešti. To byla asi velká drzost... A pamatuji, jak se mnou projížděl turné po Čechách Ivan Medek. Měl vždy úvodní slovo.

Oba vaši bratři jsou houslisté. Jak se jim daří?

Vojtěch se, jako já, dostal do finále Čajkovského soutěže. Byl nejprve koncertním mistrem v rozhlase v Plzni, pak v Národním divadle, na základě kontraktu od Pragokoncertu odjel do Mannheimu, pak hrál v Opeře ve Frankfurtu. A nakonec zmizel do Austrálie. Začínal v Opeře v Sydney, ale zakotvil v Brisbane, kde je koncertním mistrem. Mimochodem jeho dcera, Suzanna Hlinka, je vynikající pianistický talent, také jsem s ní hodně pracoval. Je ale těžké, abych ji nějak prosazoval. Kdybyste v Norsku chtěl něco tlačit z osobních důvodů, všichni se proti vám obrátí. Tady ani korupce nefunguje.

A bratr Oldřich?

Studoval v Rusku – a to byla chyba. Byl tam moc dlouho. Zůstal v Moskvě dokonce jako Koganův asistent, ale když zemřel, bratra vyštvali. Jeho kariéra skončila.

Jaké to bylo na Čajkovského soutěži?

Že jsem byl laureát a že šlo o Moskvu, mi pomohlo. Jiní dobří pianisté vyhráli třeba v Itálii – a vůbec se o tom nevědělo. Soutěž probíhala korektně, ale ve finále už se nedalo Rusům konkurovat. Sjezdili předtím s filharmonií a s dirigentem Kondrašinem celý Sovětský svaz, měli skladby vypracované – a my jsme měli jedinou zkoušku před finále, ani ne hodinu na dva klavírní koncerty. Vyhrál Grigorij Sokolov. Ale jsme dosud přátelé.

Co vaši generační druzi v Čechách?

Antonín Kubálek, ten už odešel... Peter Toperczer a další... Doplňovali jsme se, nepomlouvali, naopak jsme jeden druhého dokázali doporučit. Nepobíjeli jsme se tak primitivně, jako se to děje dnes, spíš jsme si pomáhali. Když chtěl kolega studovat Prokofjevovu Sedmou sonátu, tak jsem se věnoval Druhé, Šesté a Osmé...

Měl jste nějakého autora obzvláště v ohnisku pozornosti?

Jako kluk jsem toho přehrál opravdu hodně. Poznal jsem tak spoustu hudby. Když jsem budoval repertoár a studoval například Beethovenovy sonáty, všechna těžká místa jsem už uměl. Měl jsem sílu a techniku, a tak se můj zájem ustálil na Lisztovi, Prokofjevovi... Bohužel jsem se nikdy nedostal k Nikolaji Medtnerovi, konkurentovi Rachmaninova. Snad se mi to ještě podaří. Nehrál jsem jeho skladby, ale znám je dokonale. Snad bych to ještě rád zkusil.

Roky jste nekoncertoval.

Bylo to vlastně přehrání rukou... Až kolem padesátky se mi daly zase do pořádku, začal jsem víc hrát, měl jsem nějaké koncerty a něco jsem i natočil – Haydnovy sonáty, Čajkovského, desku s díly Janáčka a Satieho... Ale se žáky jsem hrál vždycky.

Kdysi jste natáčel v plzeňském i pražském rozhlase. Jaká byla v šedesátých letech ve studiích praxe?

Přišel jsem, zahrál jsem od začátku do fugy a po kafi od fugy do konce. A bylo natočeno. To nebylo jako teď, kdy se často nahrávky lepí po kouscích. Dodnes takový způsob preferuji. Natáčel jsem Haydna – a vždycky celou větu. Také drobné věci Čajkovského jsem musel mít vcelku, i Janáčka.

Jak jste na tom se skandinávskými autory?

Jako pianista jsem norskou hudbu nehrál. Dneska Griegova díla samozřejmě do detailů znám. David Hausknecht se u mě naučil jeho Baladu, kterou v Čechách nikdo neuvádí. Dostal díky ní na Bechsteinově soutěži čtvrtou cenu. Porotci byli z Griegovy Balady omámeni. Překrásná muzika, ponurá, dramatická.

Přiblížil byste svou pedagogickou dráhu?

Když jsem přišel do Bergenu, byla tu privátní konzervatoř, ale pak z ní udělali státní školu, nazvali ji Griegova akademie. A bylo to tak hrozné, že jsem sbalil třídu – z třinácti žáků jedenáct – a odešli jsme do Oslo na Institut Barrat-Due. Učil jsem tam pak osmnáct let. Pendloval jsem z Bergenu. Dostal jsem nakonec státní plat, měl jsem tam ty nejlepší žáky, které jsem si mohl vybírat. V roce 2011 jsem šel do penze, ale zanechal jsem si tam mistrovské kurzy.

Kolik jste měl už vlastně žáků?

Vychoval jsem na tři sta lidí, dnes mnozí působí na hudebních školách, na konzervatořích i na vysoké škole v Oslo nebo dělají mistrovské kurzy. Situace je tady v Norsku pro vynikající talenty velice dobrá, protože je stát nebo státní ropná společnost sponzoruje. Ti, které jsem označil jako perspektivní pro dráhu světových pianistů, dostali stipendium. Hudební kultury si Norsko hledí. Ale nižší hudební školství není tak vyrovnané jako u nás. Chytnout zde dobrého učitele je víc věcí náhody.

V současnosti vedete po světě mistrovské kurzy. Jak vaše Akademie funguje?

Jako nadace. Nese mé jméno, ale nevlastním ji. Když jsem chtěl do kurzu dostat Čecha, musel jsem to zaplatit. Mám své žáky jako asistenty. Asi vše jednou celé přeberou, rozdělí si mistrovské kurzy a bude to třeba v mém jménu pokračovat dál.

Uzavíráte kariéru?

Nezdráhám se šplhat za vyššími cíli, ale blíží se sedmdesátka... Mám ovšem luxusní problém. Žáků se totiž pořád nemohu zbavit. Seženou si stipendium a chodí za mnou na kurzy. Buď musím dál pracovat, nebo musím říci, že končím, a to úplně. Jednou to budu muset radikálně vyřešit...

A co potom?

Já mám i koníčky. Chodím na ryby. Tuhle jsem chytil na samém konci ostrova za večer osm ryb od čtyř do deseti kilo. Vím, kdy berou, znám potřebný poměr měsíce a větru, nutný stav odlivu a přílivu... Bez problému.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.