Zhovárali sme sa s legendárnym jazzmanom, zakladateľom súboru Barock Jazz Quintet o fúzii barokovej hudby s jazzom, o tom, odkiaľ čerpali inšpiráciu a či to skutočne za „železnou oponou“ bolo také kritické, ako to možno radi zveličujeme. Profesor Jiří Hlaváč je na českej scéne známy pojem – nie je len vynikajúci interpret (klarinet, saxofón), ale aj hudobný skladateľ, pedagóg, publicista a hudobný organizátor.
V roku 1975 ste založili hudobné teleso Barock Jazz Quintet, čo bolo na tú dobu priam revolučné spojenie artificiálnej hudby a jazzu. Ako vznikla myšlienka založenia tohto komorného súboru? Znal jsem z nahrávky francouzského klarinetistu Jeana Christiana Michela a jeho kvartet, který hrával ve složení klarinetu, varhan, kontrabasu, bicích nástrojů. Michel sám komponoval v duchu barokních forem – Preludium, Fuga, Gavotta, ale s jazzovým beatem v doprovodu. Varhany byly akustické a odtud zase pramenila zvuková archaičnost.
Musela to byť veľká odvaha vzhľadom na vtedajšie pomery v Československu vystúpiť s takýmto projektom… Kupodivu jsme nikoho neprovokavali a spíše nás chápali jako umanutou entitu. Tím, že jsme byli absolventy konzervatoří a Akademie múzických umění, respektovali naši profesionalitu a představy. Moc nám nepomáhali, ale zásadně ani neškodili. Spíš jsme byli mocipánům lhostejní, měli Gotta.
Napriek všetkému, možno aj počiatočným predsudkom voči niečomu novému na vtedajšej Československej scéne, ste počas piatich rokov odohrali až 1 500 koncertov. Teleso teda malo úspech. Čím ste podľa Vás oslovili publikum? V oblasti klasické hudby jsme byli instrumentální alternativou už před námi existujícího souboru Linha Singers. Naše nóvum bylo v tom, jak jsme atakovali jazzovou scénu. Velkým doporučením nám přitom byly projevené sympatie Karlem Velebným, Luďkem Hulanem, Janem Hamrem, Gustavem Bromem. Dostali jsme příležitosti v Československém rozhlase, televizi na festivalech a začali se postupně veřejně prosazovat.
V tom čase už existovali tieto trendy fúzie barokovej hudby a jazzu, ktorými sa inšpirovala aj československá alebo poľská scéna… Zmínil jsem nahrávky Jeana Christiana Michela, ale obecně byl známý Modern Jazz Quartet, Claude Bolling. A byli tu skvělí představitelé Third Streamu – Alexej Fried, Pavel Blatný a to byla tehdy špička s velkým mezinárodním respektem. A stavěli jsme na základech položených Karlem Krautgartnerem a JOČREM, Gustavem Bromem, Ladislavem Figarem a dalšími kamarády z Ostravského ORO.
V čom Vy osobne vidíte prieniky týchto dvoch odlišných žánrov? Myslím, že šlo v prvé řadě o harmonickou bohatost a pestrost barokní struktury a o pulzaci /beat/, kterou v sobě barokní hudba rovněž má, ale jazz s ní cíleně a systematicky pracuje. A byl tady také respekt vůči hudbě, která měla velký duchovní rozměr. V době kdy pop music začala jít cestou úspěchu a peněz, zde jazz i barokní hudba působily jako hudební očista.
Bolo náročné pripraviť aranžmány tak, aby sa diela skladateľov ako trebárs práve Bach, pretransformovali do novej podoby a pritom ostal zachovaný ich charakter? Všechno bylo a je i dnes otázkou vkusu a hudební zralosti konkrétního autora, či aranžéra. Vzpomínám na skvělé autorské verze Karla Velebného, Mariána Vargy na skladby, či témata Prokofjeva, Bartoka, Bacha. Všechno bylo vždycky nejen o vlastní invenci, ale i respektu k zápisu originálu.
Aké skladby ste si pre repertoár barokovo-jazzového kvinteta vyberali? Museli to byť známe skladby (ako napríklad Prelúdium od Bacha) alebo publikum dokázalo už v tej dobe prijať aj vlastnú, experimentálnu tvorbu? Poměrně rychle jsme oslovili řadu autorů, kteří pro nás komponovali i v intencích barokně jazzové syntézy – Alexej Fried, Pavel Blatný, Václav Kučera, Emil Viklický, Jan Klusák, Ivana Loudová, Tadeáš Salva. A ihned jsme začali komponovat i v samotném centru BJQ. František Uhlíř, Jiří Hlaváč, Jaroslav Šolc, Eduard Spáčil- každý přispěl svým dílem do repertoáru souboru.
Do akej miery zohráva v tejto interpretácii improvizácia ako základný pilier jazzu? Byly skladby v nichž improvizace dotvářela zápis autora, a byly i kompozice v nichž se už tehdy objevovala polymetrika, polyrytmiky, aleatorika. A to byla improvizace v blocích a pásmech. To se objevilo až ve free jazzu. Vedle prokomponovaných ploch byla improvizace důležitým stavebním prostředkem. Mimochodem, některé skladby měly až dvacetiminutovou délku.
Ako domáce publikum vnímalo v minulosti takúto fúziu? Predsa len musela byť náročná na vnímanie aj vzhľadom na komorné zoskupenie telesa… Publikum bylo velmi vděčné a soustředěné. Doba byla konformní a všechno co tento stereotyp nabouralo, bylo přijímáno velmi vstřícně a vděčně. Mohu říci, že jsem v období let 1975 – 1995 prožíval hráčskou euforii vyvolanou vstřícností publika. Nikoli líbovost, ale sdělnost, byla atributem naší tehdejší hry.
Ako je to so skladbami Barokového jazzového kvinteta, ktoré rôzne jazzové formácie dodnes hrávajú – napríklad Rokokovú panenku? Spočiatku ste síce hrali skladby velikánov barokovej hudby, neskôr ste si však vytvorili vlastný repertoár… Já jsem velmi rychle zatočil dramaturgickým kormidlem. Roková panenka byla spojována se Studiem 5 a pro nás byla jen impulzem, potom se objevovala původní tvorba a původní aranže a z nich se narodil i typický sound Barock Jazz Quintetu. Postupně jsme začali spolupracovat třeba se Štátným komorným orchestrom v Žilině, nebo Virtuosi di Praga, Pražským komorním orchestrem a začali jsme hrávat skladby až symfonického rozměru – třeba mé Largo pro EB, Jízdu králů atd.
Nahrali ste aj skladbu Baroque and Blue, ktorú nazývajú aj „smart jazzom“. Ako ste k nej pristupovali? Rovnako náročná musela byť interpretácia kompozície Fugace – nielen technicky, ale aj z pohľadu aranžmánov… Claude Bolling je napsal jako součást Suity pro flétnu, klavír, kontrabas a bicí nástroje. Prvními realizátory byli Jean Pierre Rampal a Trio Claude Bollinga. My jsme ji hrávali v aranži, kterou nám vytvořil Alexej Fried a ta nestála jen na tom, že přiřadil klarinet, ale všechny party nově prokomponoval. Vznikla tak vlastně nová skladba.
História samotného kvinteta bola v pôvodnom zložení pomerne krátka, neskôr ste pôsobili v iných telesách a orchestroch, participovali na mnohých projektoch. Aký bol teda ďalší Váš vývoj z pohľadu fúzie vážnej hudby a baroka? Historie Barock Jazz Quinteta trvala v původní nástrojové verzi dvacet let /1975 – 1995/ a repertoár obsahoval více jak 400 skladeb, potom jsem vytvořil podobu s trubkou /František Tomšíček/ a po ukončení této etapy v roku 2004 jsem předal notový archiv Felixi Slováčkovi juniorovi, který chce pokračovat pod návem Barock Jazz Special. Sám jsem jako sólista participoval v řadě projektů v nichž jsme realizovali skladby I. Stravinského, Leonarda Bernsteina, Gunthera Schullera a řady dalších. Myslím, že fúze klasické a jazzové hudby je stále aktivní, trvá a produkuje nové a zajímavé alternativy.
V súčasnosti je teda pokračovateľom Barock Jazz Quintet formácia Barock Jazz Special. V čom je to v súčasnosti iné ako v 70. a 80. rokoch minulého storočia? Jsou jiné možnosti, ale také nasycenost trhu. Určitě je zde ale neustále živná půda pro alternativní hudbu. Opakovaně jsem s Barock Jazz Specialem hrál a vím, podle odezvy publika, že tato hudba atraktivitu neztratila. Takže i v současnosti je to o tom co platilo v naší době – nápady a perfektní provedení bude stále tím, co přivádí posluchače opakovaně do koncertních sálů.
Sú barokové kompozície v podaní jazzových muzikantov pre súčasné publikum zaujímavé? Určitě ano, protože dnešní hráčská a mentální vyspělost hráčů je prakticky neomezená. Příkladem je Wynton Marsalis, který umí přestupovat do obou žánrů tak, že jazzmany přivádí k Händelovi a klasiky k Ellingtonovi. Zajímavé to tedy bude tak dlouho, dokud budou atraktivní hudebníci. U nás to dokazuje po desetiletí Jiří Stivín.
Vy osobne si myslíte, že ešte je priestor na obdobné fúzie alebo sa už tento priestor vyčerpal? Už jsem vlastně odpověděl, prostor se nevyčerpal, ale neblahou roli zde sehrává vkus publika, který je veden k líbivosti a prodejnosti. Komerce škodí.
Čo má spoločné jazzová hudba s barokovou hudbou, aj keď ich delia aspoň dve stovky rokov? Myslím, že je to určitá mystika. Barokní hudba byla vytvářena povětšinou na duchovní objednávku a jazz na objednávku nezávislosti. Duše a tělo potřebují harmoničnost a oba směry ji nabízejí v nevídané šíři. Vivaldi – Bach – Couperin, Armstrong – Davies – Peterson, to je škála, která nepotřebuje dobrozdání, je kompletní i komplexní. A trvá už tři století..
Keď sa pozrieme do minulosti, aj na československej scéne alebo na poľskej vznikali obdobné projekty ešte za čias socializmu, kedy hudobníci často nemali prístup k aktuálnym trendom v zahraničí. Napriek tomu si našli cestu aj do krajín bývalého „ostbloku“ a ani tieto krajiny nezaostali za svetovými trendmi – fúziami vážnej hudby a jazzu. Ako si to vysvetľujete? Hledali jsme všemi možnými a dostupnými cestami. Opisovali jsme partitury, gramofonové desky i další nahrávky. Na cestách jsme se bavili s kolegy o muzice a bylo jedno, co kdo hrál. Byli jsme pospolití a přátelští, nebrali jsme se jako konkurenti, ale jako lidé na jedné lodi, možné í jedné kře. Hledali jsme a jak vidno i nacházeli.
Vznikajú kompozície inšpirované dielami barokových velikánov v podaní jazzových muzikantov spontánne alebo sú do detailu prepracované? Myslím, že na počátku je ona spontánnost nezbytná, ale potom se musí přiřadit práce a tudíž ona propracovanost. Barokní hudba má tak vysoké kompoziční parametry, že by se mohla objevit v nové tvorbě banálnost. A toho se každý oprávněně bojí. Řeknu to tak, že baroko je vzorem a nová tvorba je východiskem. A zase záleží na originalitě a kvalitě.
Veľmi pekne ďakujem za rozhovor!
