pondělí, 7. březen 2022

Jiří Hlaváč: Hledej tam, kde ostatní nic nenašli a neztrácej víru tehdy, kdy ostatní jen bědují

Napsal(a) 

Jiří Hlaváč, foto Martin Pekárek Jiří Hlaváčfoto: Martin Pekárek

Profesora Jiřího Hlaváče – klarinetistu, saxofonistu, hudebního skladatele, básníka, organizátora, pedagoga, publicistu a do konce roku 2021 předsedu správní rady Nadace Bohuslava Martinů, jsem desítky let z řady důvodů obdivoval.

Jednak jak kdysi skvěle interpretoval hudbu 20. století, jak uměl dané téma či problém verbálně prezentovat, lidsky rozvést a nabídnout řešení, jak zodpovědně cokoliv vedl, jedno zda to byla porota soutěže Pražského jara nebo tým Nadace Bohuslava Martinů. A musím dodat, že mi byl sympatický i svým příklonem k nepřechylování cizích ženských jmen. V českém záhudbí zanechal v posledních třiceti letech stopu, jako málokdo. Měl jsem silný pocit, že je čas na letmou rekapitulaci. Titulek je krédem jeho života.

Musím se vrátit do dávné minulosti. Na vysoké škole vás učil legendární klarinetista Vladimír Říha. Jaký to byl učitel, co jste převzal a jakým jste učitelem, na téže škole, vy? Musím předeslat, že jsem k profesoru Říhovi přišel v roce 1969 jako čerstvý absolvent brněnské konzervatoře. Můj odchod tehdy vyvolal v Brně velmi protichůdné reakce a mnozí mne dokonce počastovali přídomky zrádce. Pravda byla ovšem taková, že profesor Říha byl v mých očích uměleckou autoritou hodnou úcty a následování. Naše spolupráce v letech 1969 až 1974 to potvrdila a já v něm měl vždy názorovou oporu, a to i v letech, v nichž to nebylo snadné. Profesor Říha byl oddaný myšlenkám a uměleckým zásadám Václava Talicha, ctil modernost názorů, pevnost postojů a morálního základu pravdivosti a poctivosti v práci hudebního interpreta. Můj odchod z Brna, do třídy profesora Říhy, hodnotím i po pěti desetiletích, jako správné, nezbytné, klíčové a šťastné rozhodnutí. Logicky jsem chtěl později, ve vlastní pedagogické práci, na jeho odkaz vědomě navázat. To bylo na HAMU až v období, kdy změna ideologických doktrín dovolila návrat nezávislosti, tvořivosti, součinnosti i konfrontace s celým světem. Myslím si, že jak profesor Vladimír Říha, tak i já jsme se konkurence nikdy nebáli, a naopak nám oběma byla hnacím motorem aktivity a sebereflexe.

Na HAMU působíte dosud, ale před lety jste byl dokonce děkanem. Je problém řídit umělce, muzikanty? Bylo to víc nabíjející nebo depresivní? Nic depresivního jsem v tom nikdy nenašel, ale nehledal jsem ani stimulující a inspirativní rovinu. Je to řídící práce, v níž musíte mít jasnou koncepci, časový harmonogram, kontrolní mechanismy a velké štěstí v personální rovině. Ještě dnes vzpomínám na svá pravidelná sezení u ranní kávy s prvním porevolučním děkanem, jímž byl profesor Josef Chuchro. Skvělý violoncellista, pedagog, děkan, vedoucí katedry a svrchovaně čestný muž. Měl zkušenosti a velkou porci empatie k mladšímu kolegovi, který na sebe vzal zátěž řídící funkce. Samozřejmě, že na umělecké škole musíte počítat s velkou účastí a četností individuality, egocentriky i neústupnosti, ale na druhou stranu rovněž s odhodlaností, pracovitostí, zaujetím a oddaností myšlenkám kumštu. Když tento mnohdy nahodile vzniklý ansámbl vyladíte, dáte mu program a možnosti vyniknutí, pracuje už sám. Hudebníci milují svobodu i řád, musíte jen najít optimální poměr.      

Podobně jako u Libora Peška nebo Vladimíra Válka byl pro vás důležitý jazz, což nebývá běžné, ve vašem případě saxofon. Jak jste zvládal či řešil tuto životní žánrovou a nástrojovou dvojjedinost? Já jsem to takto nikdy nevnímal. Jsem zvídavý člověk, navíc obdařený schopností zvládnout na patřičné úrovni řadu odlišných disciplín. Když jsem v roce 1975 založil Barock Jazz Quintet, věděl jsem co dělat nechci a hledal, co by naopak bylo ozvláštněním mé práce a hudebních úvah. Mimochodem profesor Říha byl při světové premiéře Sonáty pro altsaxofon a klavír Ervina Schulhoffa, spolu s autorem u klavíru, druhým zásadním interpretem a krátce hrával na saxofon při rozhlasovém a gramofonovém natáčení i v orchestru R. A. Dvorského. Mě stran saxofonu navigoval Karel Krautgartner, který mně dokonce jeden svůj nástroj věnoval. V jazzu mě vábila improvizace a nutnost naučit se aranžovat i komponovat. Mimochodem hrál jsem v řadě souborů a vždy bylo nutné, v rámci jejich dramaturgie, přicházet s vlastními skladbami, nebo úpravami skladeb jiných autorů. Myslím, že jsem žánr klasické hudby a jazzu střídal po léta se stejnou samozřejmostí, jako když měníte chůzi a běh. A taky u toho nemusíte přemýšlet nad každým krokem, nad tím, zda běžíte na polní cestě, dráze či v lese.

Byl jste výborným sólistou, ale možná více si vás lidé připomínají coby formativního člena různých komorních souborů. Vzpomeňte na radosti takového muzicírování. V sólistické a komorní činnosti je řada spojitostí i odlišností a vždy záleží na vašem pocitu, s nímž ony činnosti provádíte. V případě sólových výstupů máte na starosti sebe sama, součinnost s orchestrem a dirigentem, případně dalšími sólisty. V rámci komorní hry jste spolutvůrcem celkového pojetí, nastudování repertoáru a v závěru i jeho provedení. V čele už zmíněného Barock Jazz Quinteta jsem stál 30 let, v Českém dechovém triu jsem působil 34 sezon, kratší dobu v Art kvartetu a ještě stále hraji ve Five Star Clarinet Quartetu. Měl jsem skvělé spoluhráče, bubeníka Ivana Domináka, hobojisty Jiřího Kaniaka a Jiřího Krejčího, fagotisty Svatopluka Čecha a Miloše Wichterleho, flétnistu Vítězslava Drápala, harfenistku Hanu Müllerovou a klarinetisty Vlastimila Mareše, Jana Macha, Irvina Venyše. Často jsem hrával se Stamicovým kvartetem a Kvartetem města Brna a řadou komorních orchestrů. Myslím, že jsem realizoval tak 400 komorních skladeb a vystoupil na třech tisícovkách koncertů. Když k tomu přidám sólové výstupy na klarinet a saxofon, nahrávky pro rozhlas, televizi a vydavatele u nás a v zahraničí, budeme sumarizovat počet mých výstupů na 4500. Dodávám, že ve více jak padesáti zemích pěti kontinentů. To je myslím na 55 let nepřetržité činnosti velmi slušný výkon. Nejdál jsem hrál v Austrálii, nejvyšší teplotu 51 stupňů jsem zažil v Almeiře ve Španělsku a nejnižší mínus 38 stupňů v Novosibirsku. Klarinet to musel všechno zvládnout, má tělesná schránka neprotestovala a vše realizovala.


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII III/2022.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.