pátek, 19. prosinec 2008

Jiří Hlaváč – Desetibojař hudebních oborů

Napsal(a) 

Jiří Hlaváč – Desetibojař hudebních oborů, foto Dorothea Bylica Jiří Hlaváč – Desetibojař hudebních oborůfoto: Dorothea Bylica

Je doslova renesanční typ. Klarinetista, pedagog, skladatel a aranžér, publicista a moderátor, autor scénářů a textů, básník, a v neposlední řadě občasný sportovec. Těch aktivit je víc než dost a ve všech se cítí prof. Jiří Hlaváč jako ryba ve vodě. Umí je také dobře obhájit.

Jste schopen zodpovědně obsáhnout celou paletu svých aktivit? Často si kladu otázku, jak to vlastně stíhám. Donedávna jsem vedle řízení hudební fakulty, mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro a mezinárodní rozhlasové soutěže Concertino Praga absolvoval jako klarinetista, saxofonista, komorní hráč a jazzman kolem šedesátky koncertů v roce. Také rád učím a píšu texty a hudbu, klasickou i jazzovou, která se kupodivu hraje.

Často pátrám po skladbách, jejichž noty bývají zdánlivě ztracené. Hledám doma, v cizině, kamkoli přijdu. Mým největším objevem byla prvotina Karla Krautgartnera Concertino c moll pro klarinet a jazzový orchestr. Šlo o ztracené noty v původním aranžmá Zdeňka Krotila. Po několika letech pátrání jsem našel v Šumperku část klarinetového partu a u amatérského Big Bandu v České Třebové noty z nakladatelství R. A. Dvorského. Po spartaci jsme pak se studentským Big Bandem HAMU touto skladbou zahajovali Mezinárodní jazzový festival v Praze. Čtyřminutovému dílku jsem věnoval šest měsíců soustavného, ale i radostného úsilí. A dostat se k materiálu první kompozice Leonarda Bernsteina, jeho klarinetové sonáty, mě stálo dva a půl roku korespondence a další práce.

Kde berete pro všechno čas? Možná máte dobrou organizaci práce, ale není přece jen někdy množství na úkor kvality? Organizace práce je prvotní. Už po léta říkám, že čas je největší bohatství, kterým disponujeme. A kvalita? Dumal jsem nad tím a došel k závěru, že nejsem sprinter ani maratónec, jsem desetibojař. Jednotlivé činnosti se doplňují a dávají řadu impulzů. Snad je to někdy na škodu, ale já to tak nevnímám a taky se nikdy nenudím. Když mám pocit, že jsem hodně unaven, přeskočím do jiné sféry a ono to funguje dál jako regenerátor i stimulátor.

Nekříží se emotivní hudební obor s pedagogickou a organizační prací? Okolnosti si někdy žádají, být při řešení určitých problémů razantní a to já dovedu. Leckdy jsem až neústupný a jsem-li přesvědčen o spravedlivém požadavku, jdu za ním vehementně... Celá moje práce je jakýmsi pomyslným desetibojem. Hudební interpretace má určité zákonitosti, řád, systém, formu, styl a nutí mě naučit se respektovat to, co je dáno, tedy zápis autora, výběr spoluhráčů. I v řídící práci odmítám princip pouhého administrátora, který se umělecky nezamýšlí nad důsledky a dopadem svých kroků. Ověřuji si, že múzy mohou ovlivňovat rovinu manažerského uvažování a naopak. Navíc se neustále mění i podmínky v nichž můžeme, či nemůžeme své představy realizovat. Jde i o vnímání reality času a reality vůbec. Plané řeči nemám rád, jak u interpretů, tak u manažerů.

V Plzni na konzervatoři jste brzy po ukončení studia HAMU deset let vyučoval, a hned úspěšně. Zpočátku to byl pro obě strany experiment s mládím. Tam jsem si ovšem uvědomil, že se kantorem člověk nerodí, ale stává. Bez sebemenších pedagogických zkušeností jsem v té době, sám ještě elév, vychoval tři vítěze mezinárodní rozhlasové soutěže Concertino Praga - Vlastimila Mareše, Vlastimila Konrádyho a Pavla Brázdu. Teprve po letech učitelské praxe jsem začal všemu postupně přicházet na kloub. Nicméně důležité instinkty jsem měl už od počátku a vždy jsem chtěl být spíše rádcem, než vládcem. Až dosud jsem nikoho ze studentů z hodiny nevyhodil. Maximálně jsem řekl "tak to nás není hodno ani jednoho" a hodinu jsem ukončil. Moji posluchači mě inspirují a provokují k dalšímu pedagogickému hledání a poznání. A také se logicky očekává, že své pedagogické kvality potvrdím dalšími výsledky.

Vážná hudba vám pro život nestačila a tak jste založil Barok jazz kvintet a hrál jste také s orchestrem Gustava Broma. A k tomu jste působil v Adamusově dechovém triu a později v Českém dechovém triu, Art kvartetu, Českém klavírním kvintetu. S Gustavem Bromem jsme byli dobrými přáteli, nicméně Barok Jazz Quintet hrál s jeho orchestrem jen dvakrát v rámci televizních pořadů. Svým založením, myšlením a citem patřím jasně do klasiky, ale jazz je pro mě zpestřením a rozšířením hracího teritoria. Těžko nabídnu v mých jazzových kreacích něco, co dával třeba Duke Ellington, třebaže Benny Goodman, král swingu, hrál také velmi zajímavě Hindemitha, Coplanda a Mozarta. Kladu si proto vždycky otázku, co je nad rámec toho, co je mi svěřeno a co mohu dělat jakoby samo sebou.

Hudebním potenciálem, z něhož čerpám, je určitě moravský folklór. Pocházím ze Zlína, ale celá moje rodina byla z požehnané vinařské oblasti kolem Čejkovic a já tam slýchal úžasnou lidovou hudbu. Dokonce jsem osobně poznal Fanoše Mikuleckého, malíře pokojů, který psal nádherné písničky. Od něj je třeba i věhlasné "Vínečko bílé". Zřejmě tam mě poprvé oslovila hudba, zvlášť velká míra její citovosti. Proto jsem v jazzu nikdy nešel do roviny filozofického stylu typu cool jazzu. Blíž je mi swing, moderní jazz, třetí proud a vlastně i mainstream.

Ví se o vás, že píšete i poezii. Něco jsem publikoval, něco utajuji, a vlastně se k poezii veřejně nehlásím. Píšu pod pseudonymem a ten pochopitelně neprozradím. Při práci na televizním medailonu "Chorusy Gustava Broma" jsem před časem napsal pár nostalgických veršů, podvědomě v intencích Kainarovy poezie. Staly se základem mé stále doplňované, nekonečné sbírky dedikací lidem, kteří mě v životě ovlivnili. Je mezi nimi poděkování uměleckým osobnostem jakými byli Václav Talich nebo Arthur Honegger. Dnes už jsou jich desítky.

Přiznejte se také ke svým sportovním aktivitám! Proč ne? Mám za sebou tři dokončené maratony, desetkrát jsem běžel závod Běchovice-Praha, hrál jsem dorosteneckou ligu ve fotbale a dodnes si chodím zahrát fotbal, nohejbal a rád si zaběhám. Profesionálně jsem ale na sport nikdy nemyslel. Ve čtrnácti jsem se totiž potkal s Karlem Krautgartnerem a klarinetem. Během několika týdnů jsem se naučil hrát několik písniček, čímž bylo rozhodnuto. A za rok už jsem se hrnul na konzervatoř. Navíc jsem v tehdejším dorosteneckém sportu objevil nefér praktiky. To ještě nebyla známa rovina dopingu, ale prodávaly a kupovaly se výsledky. Přišlo mi to tak absurdní a neuvěřitelné, že jsem si řekl: Ne, tohle není pro mě, takhle se sebou nenechám manipulovat. O výsledku své práce chci rozhodovat sám.

Své pedagogické schopnosti jste uplatnil jako děkan hudební fakulty AMU. Nepřevyšovala někdy organizační a úřednická práce učení a psychologii kontaktu s mladými lidmi? Jsem přesvědčen, že ne. Ostatně moji studenti vítězili dál na různých mezinárodních soutěžích po celé Evropě, například Lukáš Daňhel v Norimberku, Irvin Venyš na Madeiře, v Paříži, či naposled v Bayreuthu. Na tu otázku by ovšem měli odpovídat ti, kdo mě tehdy volili, tedy akademický senát fakulty, zda to nebylo naopak, a zda umění nevládlo i nad chodem školy. Tato škola je otevřená vůči světu i vůči sobě uvnitř. Já doslova miluji konkurenci, a vím, že v téhle branži musí člověk denně obhajovat to, co umí. Proto má škola vydávat každoročně kvalitní absolventy, kteří jsou obohacením hudebního spektra, a ne žít z toho, že na ní kdysi studovali Hudeček, Klánský a jiní. Nedělám ani mezi pedagogy žádné generační rozdíly. Pedagog, který odvádí, byť ve vyšším věku, špičkovou práci, není pro mě neperspektivní. A naopak, ani třicetiletý mi nepřipadá příliš mladý, aby nemohl vysokoškolsky působit, má-li na to. Je to všechno jen a jen o kvalitě! Proto na škole učí v jednu dobu vedle sebe hobojistka Jana Brožková, harfenistka Jana Boušková a pianista Ivan Moravec, či pěvkyně Naděžda Kniplová. Je mezi nimi rozdíl desetiletí, ale to přece nemůže být na závadu. To jenom dnešní doba leckdy dehonestujícím způsobem odsuzuje věk a nehledí na ověřené kvality, znalosti a schopnosti.

Je pravda, že trvá zájem mladých lidí o studium na HAMU, která nejspíš pro většinu z nich neslibuje nijak zvlášť lukrativní uplatnění? Není vlastně luxus být dnes jejím absolventem? Počet kandidátů se stále udržuje, přičemž vyhovíme zhruba čtvrtině zájemců. Individuální studium vyžaduje od adeptů ohromný osobní vklad. To neznamená vidět pedagoga v posluchárně a osobně se s ním setkat až na zkouškách, jak je to na mnoha vysokých školách zvykem. Je to o trvalém kontaktu a denní houževnaté přípravě a kontrole výsledků. O velmi intenzivní spolupráci studenta a pedagoga, která mnohé ověří i prověří. Proto jsme také zavedli zkušební první ročník, takže definitivní přijetí na školu je potvrzeno až po úspěšně vykonané zkoušce před kolegiem děkana, kde jsou přítomni členové vedení školy, vedoucí jednotlivých kateder a také všichni studenti prvního ročníku.

Je až spodivem, jak z HAMU vychází celá řada domácích i zahraničních nositelů soutěžních cen. Připomněl bych z nedávné doby pianisty Martina Kasíka, Ivo Kahánka, Tomáše Jamníka a z mé třídy vítězku soutěže Pražského jara Kateřinu Váchovou. Vím, kolik toho vedle své dispozice a talentu museli na sobě za pět let studia udělat. Nemyslím tím jen technické zvládnutí nástroje, ale i znalost doby, historie vzniku děl a široký záběr všech dalších souvislostí. Studenti se u nás učí schopnosti analyzovat a výsledky dát potom do srozumitelné podoby znění skladby, kterou posluchači nabídnou.

Vaše tvář je mediálně známá, ale možná je na místě se bát ztráty zájmu a důvěry publika k interpretovi, který někdy skoro častěji mluví než hraje? Není to přesné vyjádření. Pro sedmdesátiminutový rozhlasový pořad si téma promyslím a pak ho ve stejném čase na mikrofon realizuji. Ale na sedmdesátiminutový recitál se připravuji týdny i měsíce. Pro Pražské jaro jsem například před časem studoval se Stamicovým kvartetem pro osmdesátiminutový koncert čtyři premiéry děl dvacátého století. Ten koncert trval osmdesát minut a příprava dva roky! Na veřejnosti totiž nejde o mne, ale o hudbu, a posluchač to dobře ví. Mimochodem, často jsem od pořadatelů slyšel prosbu, abych koncert také sám uváděl, protože posluchačům se to tak víc líbí. Koncerty jsem také běžně uváděl i v zahraničí.

Jiří Hlaváč – Desetibojař hudebních oborů Jiří Hlaváč – Desetibojař hudebních oborů

Vypadá to, že AMU neměla za vašeho působení žádné problémy? Ale samozřejmě že měla, a spoustu. Někdy se ozvaly hlasy o talentové průkaznosti přijímacích zkoušek, nebo o tom, že není dost peněz pro vybavení knihovny či instrumentáře. Na škole pracovali vždy lidé s výraznou individualitou a s nimi bylo proto možné dostat se lehce do konfliktu či konfrontace názorů. Třeba v otázkách, jak řídit tu kterou katedru, nebo zda je ekonomika školy přehledná.

Pokud jde o ekonomická pravidla školy, držel jsem se odjakživa výroku Káji Maříka: "Kam peřina stačí!" Vycházím vždy z toho, na co mám, a tím se také řídily plány a vnitřní rozpočet školy. Nemohu "vykrást samoobsluhu, abych tím obdaroval bezdomovce". To prostě nejde! Styděl jsem se proto jako děkan, když jsem dostával k podpisu výplatní listiny vysokoškolských pedagogů, vynikajících umělců. Je to ostudné, nemám pro to jiné slovo. Pedagogové individuální výuky s tvůrčím potenciálem dosáhnou na desetinu odměny právníka, který se striktně řídí zákoníkem. A to nemluvím o platbě na ruku kteréhokoliv opraváře pozvaného do domácnosti.

Jaký jste byl v roli děkana hudební fakulty? Jste víc autoritativní, nebo snadno překonáváte konflikty? Nemyslím si, že by mě funkce nějak povyšovaly nad ostatní. Nikdy jsem neříkal: "Pane kolego, mám pro vás čas tak někdy za měsíc, objednejte se u paní sekretářky." Sedím ve funkci proto, abych řešil problémy. S kým mohu vést čistou hru, s tím se domluvím velmi snadno. Co ovšem bytostně nesnáším, jsou postranní osobní úmysly, které se schovávají za něco svrchovaně ušlechtilého a kumštýřsky cenného.

Možná si někdy říkáte, že by vám bylo lépe v nějaké jiné profesi? Nepřevažují někdy negace nad pozitivy? Při mé oborové všestrannosti jsem nikdy jinou profesi neprovozoval, takže nemám srovnání. Pokud ale poslouchám své instinkty, tak nelituji a nelitoval jsem nikdy. Budu rád, když jednou dokončím kariéru jako klarinetista, klasický a jazzový hudebník, víc nechci. Se svým nástrojem žiji a dýchám.

Nebál jste se někdy, že by vás v muzice mohlo potkat něco, co by zvrátilo váš umělecký vývoj, nenapadaly vás nikdy profesní obavy? Bojím se jen jako každý jiný člověk onemocnění, které by mě naprosto vyřadilo z provozu, a mám obavu z toho, že bych jednou neměl veřejně co říci. Představte si, že bych vystoupil na pódium a zjistil, že to vůbec nikoho nezajímá, že lidi nudím. To by byl pádný důvod k okamžitému rozhodnutí skončit.

Mohlo by se přihodit, že po deseti dvaceti letech přestanete chápat dobový zájem, který se ubírá úplně jiným směrem? Může se to stát, a taky proto si na AMU, jak to nejlépe dovedu, vychovávám následníky svého nástroje. Ukazuje se to na soutěžích. Na letošní mezinárodní hudební soutěž klarinetistů bylo vybráno ze 159 přihlášených 61 kandidátů s 19 českými hráči, a to o něčem vypovídá.

Kdo je vlastně garantem průběhu pražskojarní soutěže, letos oborů hoboj a klarinet, kde vy jste předsedou klarinetové poroty? V čele je stálá komise, jejímiž členy jsou Václav Riedlbauch, za rozhlas dr. Stanislava Střelcová, Jaroslav Tvrzský, někdejší tajemník soutěže, prof. Zuzana Růžičková a ředitel Pražského jara, ing. Roman Bělor. V každém ročníku bývá tato sestava rozšiřována o odborníky průběžně vypisovaného oboru. Já v tomto ročníku předsedám komisi klarinetového oboru a jsem patnáct let předsedou Stálé soutěžní komise.

Letos vstupuje tato mezinárodní soutěž do šedesátého roku existence. Byla jednou ze zakladatelských soutěží světové festivalové federace a po celou dobu, za vlád všech -ismů byla vždy srovnávána s mezinárodními soutěžemi, jakými byly Ženeva či Mnichov. Nikdy nebyla výkladní skříní školy a toho kterého pedagoga, ale vždy mapovala určitou generační kvalitu. Při věkovém limitu třiceti let se na ní potkávaly někdy i dvě hráčské generace a vždy se na ní také prezentovala česká soudobá tvorba, když pravidelně byl vyzýván jeden autor, aby pro soutěž napsal novou kompozici. Ani po devadesátém roce se podmínky soutěže nijak neměnily. Mění se jen obory, nejprve jejich počet (teď už jich je stabilně šestnáct) a mění se zařazování nástrojů, podle počtu a kvality adeptů a podle toho, kolik pedagogů je do příprav ochotno vložit svou energii a soutěž připravit. Vedle nástrojových oborů je zastoupeno i dirigování, zpěv a komorní soubory.

Po kolikáté je v soutěži zastoupen váš klarinetový obor? Předpokládám, že po deváté. Je jedním z pravidelně obsazovaných oborů a myslím si, že mohu neskromně říct, že klarinet u nás vlastně už od éry Vladimíra Říhy zaznamenal velký nárůst popularity a interpretačního mistrovství a vedle hoboje, flétny, fagotu, trubky, trombonu a lesního rohu je do soutěže pravidelně nasazován v zastoupení dvou nástrojů v jednom ročníku. V příštím roce to bude flétna a fagot.

Co je mimořádného na výběru členů letošní klarinetové poroty soutěže? Domnívám se, že mnoho. Je v ní představitel střední generace, laureát pražskojarní soutěže Alessandro Carbonare z Itálie, pak Eduard Brunner, Švýcar, žijící v Mnichově, který byl ve slavné Kubelíkově éře jeho sóloklarinetistou. Je tam i Yuji Muray, představitel japonské školy, s nímž jsme se asi před čtyřiceti lety setkali na soutěži v Mnichově. Zástupcem skandinávské pedagogiky je legendární Hans-Christian Braein z Norska, jinak hybná síla soutěže Carl Nielsena v Odensee, od nás pak Valter Vítek a ještě představitel francouzské školy, Michel Lethiec. Všechno jsou to osobnosti pevných názorů a charakteru.

Odpovídají ceny vítězů cenám nejprestižnějších světových soutěží? Z hlediska financí ne, ale výsledek je vyrovnaný dalšími možnostmi pro vítěze, zejména v podobě honorovaných koncertních vystoupení, debutového CD Českého rozhlasu a možností dalšího navázání kontaktů s našimi komorními a doprovodnými orchestry.

Je pro soutěžící zajímavý repertoárový požadavek soutěže? Stylový záběr požadavku nepochybně prověřuje kvality hráče. Žádá se striktně první kolo i finále hrané zpaměti, zatímco sonáty druhého kola hru zpaměti nepředpokládají.

Ve druhém kole je ve výběru nabídnutých skladeb i jedna kompozice psaná pro letošní ročník. Jsou to Tři invence pro sólový klarinet Karla Husy a tu skladbu mi k mým letošním šedesátinám (pozn. red.: 12. 10.) dokonce dedikoval. Je vytvořená nejen s velikou invencí, ale spolehlivě prověřuje i technickou kvalitu hráče. Já si tohoto díla velmi cením, nakonec jsem jeho vznik vyvolal, a stejně tak si cením i přátelství se skladatelem. Je to skvělý muž.

Má někdo z českých adeptů naději na vítězství? Myslím si, že studenti pražské HAMU, jak Irvin Veniš, Petr Vašek či Simona Lövyová-Vaňková by měli potvrdit, že jsou srovnatelní se současnou špičkou. Ale mohou překvapit i posluchači jiných škol, které třeba ani neznám. Věřím ovšem, že česká klarinetová škola prokáže jako celek svou kvalitu a prestiž. A věřím, že svou kvalitu a prestiž prokáže i sama soutěž.

Vraťme se k vám. Jste tak zaujat svým oborem, že máte asi sotva nějaké hobby volného času? Mám naopak spoustu zájmů. Vedle sportu i výtvarné umění, literaturu, dramatické umění, film. Miluji také určité technické disciplíny, třeba design. Ten mě úplně fascinuje. Kdysi v raném dětství jsem byl doslova unesen návrhem zlínského Zdeňka Kováře, který vytvořil první aerodynamický vůz Tatra 603 a navázal na někdejší práci konstruktérů Porscheho a Ledwinky. Chodím se občas dívat do technického muzea na parní lokomotivy a stejně tak mě fascinuje technické provedení hudebních nástrojů, podobně jako řada užitných předmětů.

Hledám ve vás nějakou disonanci a nedaří se mi to . Nejsem náladový, jsem realista s pozitivním laděním. Mým hnacím motorem, krédem, a největší vitální silou je vděčnost. Kdykoliv jsem potkal profesora Radovana Lukavského, působil na mě zvláštním nábojem pozitivismu a ve mně je asi něco podobného. Mám instinktivně k lidem tohoto ražení blíž než k těm, kdo potřebují stále provokovat. Přesto je za to neodsuzuji. Navíc pro své problémy nepotřebuji auditorium, řeším je sám a v klidu. Chovám v sobě vděk za to, že mohu pracovat, přemýšlet a konat podle své volby a představy. A to je strašně moc.

Neříkejte, že jste nebyl pyšný, když jste si roku 1998 vysloužil od Amerického biografického institutu titul Muž roku! Jak jste vlastně byl vybrán? Pozadí toho "špásu" neznám. Někdo nejspíš navrhl určité typy, ale jak jsem se já mezi ně dostal, to opravdu nevím. V životě se mi ale už stala řada věcí, které mě překvapily, a které jsem nemohl ovlivnit. Podstatné bylo pro mě sdělení, že to je za soustavnou snahu sbližovat hudební styly a hudební kultury. Finanční ceny jsem se zřekl ve prospěch hudebních škol, které mají ve světě ještě větší problémy při získávání materiálů nežli my. Metál jsem si nikdy na klopu nepřipnul a diplom jsem uschoval. Světská sláva mě nebere. A s tou pýchou to znáte a víte, co ji předchází.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.