úterý, 5. březen 2013

Jiří Heřman - Šéfovat nehodlám, chci se věnovat režii

Napsal(a) 

Jiří Heřman - Šéfovat nehodlám, chci se věnovat režii, foto Petr Neubert Jiří Heřman - Šéfovat nehodlám, chci se věnovat režiifoto: Petr Neubert

Pět let vedl operu Národního divadla. Do svého týmu přivedl režiséra Jiřího Heřmana tehdejší ředitel Ondřej Černý. Během Heřmanova působení vznikly některé bezesporu pozoruhodné projekty, zásadní problémy zlaté kapličky se však vyřešit nepodařilo. Heřman z funkce odešel ještě před tím, než mu skončila smlouva. Nebyl přesvědčen o přínosu reorganizace v té podobě, v jaké ji chystalo ministerstvo kultury.

Jak s odstupem několika měsíců pohlížíte na svůj odchod z Národního divadla? Když člověk věnuje šéfování veškerý čas a nějakou dobu je takříkajíc v jednom kole, tak je to pak samozřejmě těžké. Nicméně i když byl následný klid na jednu stranu složitý, tak na druhou stranu mi umožnil se obrazně řečeno zastavit a uvědomit si spoustu věcí.

Třeba i to, že byste leccos udělal jinak? Člověk se neustále učí komunikaci a dialogu. Během pěti let ostatně lépe poznáte lidi, s nimiž pracujete. Takže v komunikaci se souborem a se spolupracovníky bych asi opravdu postupoval trochu jinak. Víc bych naslouchal druhé straně, dával prostor tvořivosti a byl méně tvrdohlavý.

Sledujete dál situaci kolem Národního divadla? Jaký na ni máte názor? Zdá se mi, jakoby v poslední době všechny problémy vyhřezly. Nejen v Národním divadle, ale i na dalších českých scénách a přirozeně také na ministerstvu kultury, které za celou situaci nese odpovědnost. Vyvstávají otázky ohledně existence a celého smyslu současného systému, což je bezesporu logické. Různé jiné divadelní žánry se dají samozřejmě dělat i za skromné prostředky, ale opera nikoli. V současnosti se škrtá v rozpočtech, nicméně bez financí a kvalitních umělců se opera neobejde.

Při svém odchodu jste poukazoval na uspěchanost reformy, kterou začalo provádět tehdejší vedení ministerstva kultury. V čem je podle vás nedomyšlená? A udělal jste si za těch pět let názor na to, jak rozetnout kruh, do něhož je začarovaná pražská opera? Ministerstvo rozjelo něco, co nemělo dostatečně připraveno. Spojilo se nespojitelné, protože Národní divadlo i Státní opera jsou dva zcela odlišné subjekty a ekonomický přínos spojení je sporný. Ze strany ministerstva kultury by mělo zaznít jasné stanovisko. Pokud chceme dvě opery, tak v pořádku, ale pak do nich musíme investovat. A to soustavně a dlouhodobě. Pokud chceme jednu, tak ať je jedna. Ovšem taková zásadní reforma by vyžadovala úplně jinou koncepci, zaštítěnou dostatečně silnou osobností. A to se neděje.

Na jaké hlavní problémy jste v Národním divadle narážel? Jsou to především otázky dlouhodobého plánování a zkušeben. Pokud první scéna nemá vlastní orchestrální sál ani zkušební prostor, v němž by inscenátoři mohli postavit náznak scény, tak to je prostě zásadní věc. A pokud se nemůžete spolehnout na přislíbený příděl financí, tak nelze plánovat s potřebným předstihem. Tudíž vůbec nelze připravovat objevnou dramaturgii.

Nicméně o provozních i finančních limitech zlaté kapličky jste přece musel mít povědomí, když jste funkci přebíral. Věděl jsem, do čeho jdu, ale přiznávám, že jsem nedomyslel celou složitost třísouborového divadla se všemi důsledky. Třeba když musíte složitě vyjednávat s činohrou i baletem, abyste vůbec mohli na jevišti postavit scénu. Jenže inscenátory takového formátu jako Robert Wilson nebo manželé Herrmannovi náš provoz nezajímá. Nicméně věřil jsem, že se to bude řešit, a že dohody o rozpočtu budou platit. Zlom nastal roku 2010, kdy přišly zásadní škrty, v jejichž důsledku jsme museli Ariadnu Bohuslava Martinů provést pouze koncertně a Janáčkovu operu Z mrtvého domu v režii Davida Radoka zrušit úplně. Po Národním divadle se chce, aby dělalo světovou operu, ale současně je nuceno k tomu, aby si na ni samo vydělalo. Jenže Národní divadlo tu přece není od toho, aby generovalo veškeré prostředky na vlastní produkce! V případě nákladů na realizaci jedné operní premiéry s mezinárodním obsazením je to opravdu scestné. Cena vstupenky pro našeho diváka by byla nedostupná. Koncert světové operní hvězdy je pouze jednorázovou záležitostí, v divadle je však nutné odehrát nejméně sedm repríz. Pokud si sečtete všechny náklady, zjistíte, že máte maximálně na jednu kvalitní operní produkci s mezinárodním obsazením v roce. To je opravdu málo na první scénu, pokud od ní očekáváme srovnatelné produkce se západními operními domy.

Co považujete za svůj hlavní úspěch? Myslím, že se podařilo soubor dobře nasměrovat a že má velký potenciál k tomu, aby se mohl dál kvalitně rozvíjet. Také náš management se postupně zdokonaloval. Dobrou volbou bylo angažování Tomáše Netopila do pozice šéfdirigenta orchestru. (Netopil mezitím ve funkci rovněž skončil – pozn. aut.) Samozřejmě je otázka, jak bude všechno dál fungovat po sloučení divadel.

Kterou inscenaci ze své éry považujete za nejlepší a která se povedla nejméně? Myslím, že se nedá uvažovat pouze v kategorii špatný a dobrý. Určitě bych znovu nedopustil takový projekt, jako byla Belliniho Norma, což byl ale důsledek rychlého odvolání předchozího vedení, kdy jsem musel převzít už připravenou sezonu. Mezi inscenátory, které jsem pozval sám, rozhodně nebyl žádný, který by neměl kvality osvědčené doma nebo v zahraničí. O výsledku se přirozeně dá vždy diskutovat, jsem si vědom toho, že některé inscenace byly slabší, ale nemám pocit, že bych oslovil někoho, kdo by nebyl umělecky na výši. Inscenací, které mi přinesly radost, a pevně věřím že i divákům, byla většina, za všechny budu jmenovat Čarokraj Marka Ivanoviče a bratrů Formanů, Les Enfants Terribles Alice Nellis, Jakobína v hudebním nastudování Tomáše Netopila, Parsifala s Johnem Fiorem či Věc Makropulos v hudebním nastudování Tomáše Hanuse. Samozřejmě zůstaly nerealizované sny. Patří mezi ně jména režisérů jako je Claus Guth, Christof Loy, Krzysztof Warlikowski nebo Robert Carsen.

Další šéfovské místo vám nikdo nenabídnul? Žádnou takovou nabídku jsem dosud nedostal a upřímně řečeno, dospěl jsem k názoru, že by to zatím pro mne bylo nepřijatelné.

 

Budete se tedy nadále věnovat především režii? Ano, v Plzni jsem nedávno režíroval Gounodova Fausta a Markétku. Na březen 2014 mám potvrzenu režii činohry v Českých Budějovicích. Titul je zatím v jednání. Jednám o spolupráci se Slovenským národním divadlem a rozjednaný je také projekt scénického uvedení Schubertovy Zimní cesty v rámci festivalu Struny podzimu. V pražském Národním divadle bych měl společně s dirigentem Johnem Fiorem připravit Fibichův Pád Arkuna. Premiéra je naplánována na říjen 2014.

Věra Drápelová

Vystudovala fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. Je editorkou rubrik Kultura, Názory a Rozhovor v redakci MF Dnes. Autorsky se věnuje klasické hudbě a opeře.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.