čtvrtek, 16. červenec 2009

Jiří Drahoš - Ve správnou chvíli na správném místě

Napsal(a) 

Jiří Drahoš, foto archiv Jiří Drahošfoto: archiv

Koho vlastně považujeme za osobnost? Toho, kdo vyniká ve svém oboru, je lidsky zralý, má rozvětvenou šíři poznání a zájmů, je vyrovnaný, citlivý k lidem a dění vnějšího světa? Nejen to. Skutečná osobnost nás osloví hned napoprvé, bez jediného slova. Přesně tak na mne zapůsobil při setkání prof. ing. Jiří Drahoš, DrSc., dr. h. c. (1949), s nímž jsme se posléze zamýšleli nad rolí hudby v jeho životě. Pracuje v Ústavu chemických procesů Akademie věd ČR a od letošního března je předsedou této významné vědecké instituce.

Ví se o vaší zálibě v hudbě. Bylo pro vás těžké rozhodovat se kdysi mezi chemií a hudbou jako životním povoláním? Nebylo to úplně jednoznačné. Hrál jsem v mládí na trubku a docela vážně jsem se jí na LŠU věnoval. Ředitel školy mě přemlouval, abych dál studoval tento nástroj paralelně s chemií. Přemýšlel jsem tedy o konzervatoři, ale příroda rozhodla po svém. Objevily se problémy s dásněmi a to je u trubky tragické. Skoro mi zmizel nátisk. Přesto jsem ještě v prvním vysokoškolském roce, k velké radosti spolubydlících na koleji, na trubku hrával. Pak jsem ji ale nuceně opustil a přešel jsem na zobcovou flétnu. Úmysl tedy byl, ale dopadlo to jinak.

Bylo prostředí vaší rodiny hudební? O tři roky mladší bratr Josef vystudoval dokonce na univerzitě hudební výchovu a češtinu a hraje dodnes na housle a kytaru. Podle určení rodičů jsem se já učil hrát na klavír, a tak jsme někdy s bratrem společně muzicírovali, housle a klavír, klavír a kytara, často to byly skladby z oblasti bigbítu. Otec, kantor a ředitel školy, hrál také trochu na housle a maminka velmi dobře zpívala. Je původem z Jablunkova a tak nás zásobovala lidovými písničkami našeho kraje, někdy mírně lechtivými, což nás s bráchou vždycky velmi zaujalo. Spoustu jich umím dodnes.

Docela jistě se vaše rodiště s osobitým nářečím muselo obrazit i ve vašem jazyce a taky v hudebním cítění. Narodil jsem se sice v porodnici v Českém Těšíně, ale žili jsme v Jablunkově, kde jsem bydlel do svých osmnácti let. Vždycky jsem si zakládal na tom, že mluvím perfektně místním nářečím, „po našimu“. To je takový komplikovaný dialekt, směsice češtiny, němčiny a polštiny, určitě nejobtížnější v regionu. Češi mu někdy trochu hanlivě říkají „wasserpolština“. Podle všeho mi ta znalost vytvořila základ pro vnímání dalších jazyků, pro schopnost rychle pochytit charakter cizí řeči, a ovlivnila nejspíš i moje vnímání hudby.

Jaká hudba zněla tehdy ve vaší rodině? V té době jsme neměli doma gramofon, jen rádio. V rozhlase tenkrát hodně zněla lidová muzika, zejména moravská, která se mi líbí dodnes. Nejvíc ta z jižní Moravy nebo hudecká, ale i ta od nás. Nemívá obvykle žádnou nádhernou harmonii, všechno je takové ostré, jako kraj a řeč Beskyd, kde nikdy nebyl snadný život. Na střední škole jsem dost holdoval bigbítu a hudbě populární, zatímco vážné hudbě jsem se tehdy vlastně nevěnoval. Na LŠU jsem sice studoval klasickou hudební nauku a harmonii, ale na trubku jsem hrával s dechovkou, v tanečních orchestrech hudební a pak střední školy.

K všestranným aktivitám se ve vašem mládí hlásil dost aktivně i sport. Neuvažoval jste o tom, věnovat se mu naplno? To ne! I proto, že jsem nosil brýle, které jsem při fotbale a při hokeji pravidelně likvidoval. Bez nich jsem toho moc neviděl (což byl ovšem na koupališti kvůli hezkým děvčatům značný handicap). Dělal jsem rád gymnastiku a docela dobře jsem běhal. Vážný úmysl věnovat se sportu jsem ale neměl.

Co vás tedy nakonec vrhlo do náruče chemie? Měl jsem už na základní škole dobrého učitele chemie, a pak na střední škole mě pro chemii definitivně zlomil profesor Strumienský. Jako kluk jsem doma provozoval občasné experimenty, ovšem nebyla to žádná divoká vášeň. Nedošlo ani k jednomu závažnému výbuchu, jen jsem mamince trochu zničil jakousi kyselinou kus sekretáře. Rozhodně jsem ale nebyl ten nebezpečný chemik, který zuřivě čoudí a bouchá, na hranici životního rizika.

Nešla pak po příchodu na vysokoškolská studia do Prahy hudba jaksi stranou? Nepřinesl jsem si z domova nějaký zvláštní intelektuální vklad (výstavy u nás nebývaly a občasné koncerty jsme navštěvovali jen v jablunkovském kulturním domě), takže Praha, město pestrých možností, se pak pro mě stala obrovskou otevřenou náručí kulturního dění. Bylo to v sedmašedesátém roce, což byla fantastická doba. Jako kluk z venkova jsem ve velkoměstě doslova propadl vášni pro divadlo (především divadlo Za branou, Na zábradlí a Činoherní klub) i filmy (promítané především v kině Klub). A taky zájmu o výtvarné umění. Obzvlášť rád jsem měl sbírky holandského malířství 17. století v Národní galerii. Mimochodem, na první schůzku jsem pozval svoji budoucí manželku právě tam. Byl jsem také pravidelným návštěvníkem cyklů Obrazy a hudba. Divadla a filmový klub nabízely tehdy neuvěřitelně zajímavý kulturní přehled, bylo to pro mě něco úžasného.

V hudbě jsem se zaměřil na barokní tvorbu, a tak mi nemohl uniknout soubor Ars rediviva s Milanem Munclingerem v čele. Všechno dohromady to pro mě byla velká škola a nádherné dobrodružství. Přišel jsem prostě ve správnou chvíli na správné místo.

Jiří Drahoš, foto archiv Jiří Drahošfoto: archiv

Zbýval vám tehdy vůbec čas na studium? Rozhodně jsem nebyl žádné geniální dítě, ponořené do knih. Na zkoušky jsem se pochopitelně učit musel, ale zvládal jsem je vcelku bez problémů. Studium byla samozřejmost, ale skoro důležitější byla pro mě ta kulturní sféra, do níž jsem náhle vstoupil.

Rozvíjel jste ještě dál své hudební schopnosti a zájmy? To bylo zvláštní. V průběhu vysokoškolského studia mě ovlivnily tři knihy. Publikaci Musica nova Friedricha Herzfelda považuji dodnes za jednu z nejlepších knih napsaných o hudbě 20. století. Další, které mě oslovily, byly Winfrieda Zilliga Variace na novou hudbu a Zdenko Nováčka Sprievodca hudbou 20. storočia. Ta oblast mě zaujala a se zájmem jsem se jí proto začal zabývat. Dostal jsem se ke dvanáctitónovému systému Arnolda Schönberga, kde mě zajímalo už to, jak někdo může takovým způsobem komponovat. Docela na mě tehdy zapůsobil poslech houslových koncertů Arnolda Schönberga, Karla Amadea Hartmanna a Albana Berga. Svou technikou mi ta hudba připomínala fugy Dobře temperovaného klavíru, a tím jsem se překvapivě dostal zpět k Bachovi.

A nezůstal jste jen u teorie, přišla i praxe.

Po ukončení studia a roční základní vojenské službě jsem si jednou přečetl v tisku inzerát, hledající hráče na zobcovou flétnu. V té době jsem občas hrával s mým budoucím tchánem, výborným amatérským pianistou, pedagogem na VŠE, a zdokonaloval jsem se ve hře na altovou zobcovou flétnu. A tak jsem sebral odvahu a přihlásil se madrigalovému souboru Canticorum Iubilo do kvarteta fléten. Brzy mě ale přemluvili, abych to zkusil v pěvecké skupině, a tak se nečekaně uplatnil můj bas, ačkoliv jsem do té doby nikdy z not nezpíval. Od roku 1973 jsem po celých pětatřicet let členem tohoto sboru a našel jsem tam řadu životních přátel. Zkoušky a vystoupení jsou pro mě po celotýdenní činnosti ve vědě skvělou relaxací. Když vezmu do rukou noty a začnu zpívat, všechno ostatní jde najednou stranou.

Našel jste i se svou ženou, profesně knihovnicí, společný zájem o hudbu? Byla i díky svému otci v klasické hudbě vzdělanější než já. Hudební záliby jsme dál pěstovali společně, a později jsme k hudbě vedli i obě naše dcery. Starší Radka (29) chodila nějakou dobu do Pražského dětského sboru Čestmíra Staška a Lenka (27) dodnes hraje na klavír, spíš ovšem pro své potěšení. Společná návštěva koncertů je ale stálou součástí života naší rodiny.

S manželkou dnes hodně posloucháme operu. Ze svých zahraničních služebních cest vozím vždycky celou sbírku cédéček operních nahrávek. Světové hvězdy, jako sopranistka Anna Netrebko nebo velšský basbarytonista Bryn Terfel, stejně jako Magdalena Kožená, jsou našimi oblíbenci.

Napadá mě, když takové roky působíte ve sboru, zpíváte si i doma, sám, nebo s dcerami a ženou? Není to u nás jako za starých časů, těžko bychom se sešli ke společnému zpěvu. Já si ale rád zazpívám, dokonce k velkému „potěšení“ manželky, která to občas ironicky komentuje. Nejlépe to samozřejmě zní v koupelně. Tam si člověk připadá jako Bryn Terfel nebo Fjodor Šaljapin. Přivezl jsem si dokonce jednou z USA pár pěveckých partů od Mozarta a k tomu cédéčko s doprovodem orchestru, bez zpěvního hlasu. A pak si nezazpívejte! Ovšem tím, že jsem trochu nižší baryton, tak někdy na ty výšky nedosáhnu, ale nijak mi to nevadí. Když slyším v rádiu nějakou árii, s chutí se přidám. To mi pak manželka říká: „Prosím tě, nekaž to.“ Ale ona to tak nemyslí.

Jakou oblast hudby nejvíc posloucháte, máte nějakou oblíbenou? Dvanáctitónové moderně jsem přestal holdovat už před lety, byl to možná trochu fanfaronský výkřik mládí. Po něm jsem se pokorně vrátil k Bachovým fugám a zjistil jsem, oč jsou zajímavější, než skladby Schönbergovy. Průběh zvratů a proměn si v Bachově fuze umím docela dobře představit. To u Schönberga nefunguje. V téhle době mě ale přece jen víc láká hudba operní.

Zahrnuje váš zájem i něco víc z moderní tvorby? Zajímala mě vždy klasika moderny typu Stravinského či Hindemitha, pár jeho věcí jsme ostatně ve sboru zpívali. Stockhausen a Boulez mě už moc nebrali. Z české hudby patří k mým autorům pochopitelně Leoš Janáček a Bohuslav Martinů. Nověji je mi blízká tvorba Zdeňka Lukáše (nedávno jsme zpívali jeho Requiem) a bezkonkurenčně skvělá sborová tvorba Petra Ebena, která je hudbou mého srdce. V lednu jsme v Lichtenštejnském paláci se souborem Canticorum Iubilo zasvětili památce jeho nedožitých osmdesátin celý večer.

Je nějaká hudba, která vám naopak není blízká, nebo vás dokonce její poslech dráždí? V době, kdy jsem hrál na trubku, vytvořil jsem si docela vstřícný vztah k dechovce, rád si na ni i zatancuju. Když ji slyším v rozhlase, rozhodně ji nemusím vypnout, ale není to můj šálek čaje. Taky moc neholduju country muzice. A musím se přiznat, že ani Eva a Vašek opravdu nejsou mou životní vášní.

A co hudba mladé generace? Byl jsem v začátku sedmdesátých let poměrně tvrdý bigbíťák a poslouchal jsem tehdy skupiny jako Cream, Blind Face a Rolling Stones, nebo také Johna Mayalla. Další vývoj jsem samozřejmě sledoval, ale daleko méně pozorně. Poslední směry už mě tolik nezajímají, ani bych na to neměl čas a děti už taky odrostly, takže mě nikdo nenutí poslouchat hip-hop. Dnes si rád sednu do křesla a pustím si třeba z posledního cédéčka s Magdalenou Koženou její nahrávky písní Dvořáka, Janáčka a Martinů. Mám ale jeden problém, nedokážu si hudbu pouštět jako kulisu. Když zazní, tak přepnu myšlenky, poslouchám, a v duchu si vybavuju její příští linii. Rozhodně nemohu za zvuku hudby pracovat. Na její poslech se musím soustředit.

Souhlasíte s tím, že hudba člověku něco významně dává, ale někdy možná i bere? Zdálo by se, že bere čas, vidím to na zkouškách našeho souboru. Když chystáme koncert a o víkendu před ním soustředěně cvičíme, tak tomu věnujeme hodně svého volna. Je to ale práce, která vede k nějakému výsledku a ten výsledek stojí za to. Čas tedy bere muzika jen na první pohled, vždycky naopak přináší hodně potěšení. Řekl bych, že mi vlastně jenom dává a nic nebere.

Kdybyste si teď měl vybrat k poslechu nějakou hudbu, jaká by to byla? To je problém. Kdykoliv si řeknu, teď si něco pustím, začnu se probírat cédéčky, jsem často bezradný a strávím spoustu času výběrem. Jednu dobu (ještě za éry černých, LP desek) jsme měli s manželkou takovou metodu, že jsme si přehrávali jednu desku za druhou, tak, jak byly srovnané v řadě. Mělo to něco do sebe, protože jsme slyšeli nahrávky, na které bychom byli sáhli možná jen málokdy, anebo jeden či druhý by zrovna něco chtěl nebo nechtěl slyšet. Dneska si vybíráme skladby po domluvě. Rádi posloucháme společně, ale je na to čím dál méně času.

Když nasloucháte hudbě, co vám jde myslí a vašimi představami? To je různé. Když je to nějaká romantická skladba, tak ji většinou vnímám jako celek. Když si ale pustím třeba Bachův Dobře temperovaný klavír, tak se ozve ta recese mého mládí, a mám snahu skladbu analyzovat, sledovat ji v jejím vývoji. Dokonce nelením a otevřu si k tomu rozborovou brožuru, tu, co bývala přílohou u černých desek.

Prof. Drahoš s manželkou, foto archiv Prof. Drahoš s manželkoufoto: archiv

Vybavujete si nějakou výraznou vzpomínku na velký hudební zážitek svého života? Těch by bylo asi víc. Z doby mládí ve mně silně utkvěly už zmíněné večery souboru Ars rediviva. Dokonce se k nim váže i úsměvná vzpomínka, kdy se hráči na koncertě v Umění fugy nějak v partech ztratili, Munclinger to odklepal a začali znovu. I to se stane, a zaplést se ve fuze, to není nijak obtížné, i profesionálové se utnou. Ale hlavní je na té vzpomínce ten úžasný dojem z koncertu.

A zase odjinud. Když jsme před pár lety byli s manželkou v New Yorku, byli jsme na muzikálu Cats. Já muzikálu nijak zvlášť neholduju, ale známí nás pozvali, a musím přiznat, že jsme byli oba naprosto uneseni tou úžasnou profesionalitou provedení. Byl jsem pak vloni nakrátko v USA s dcerou a shlédli jsme na Broadwayi muzikál Fantom opery. Náš dojem z profesionality herců a zpěváků byl podobný, i když mě to možná oslovilo o něco méně nežli kdysi Cats.

Do této kategorie patří určitě i další vzpomínka. V roce 1987 jsme byli se sborem na festivalu Europa Cantat v burgundském Autun, kde jsme v rámci jednoho ateliéru nastudovali s mezinárodním sborem a španělským dirigentem Edmonem Colomerem Dvořákovo oratorium Stabat mater. Provedli jsme je v tamní krásné katedrále. Ale naprosto výjimečným zážitkem bylo (alespoň pro mě) následné provedení tohoto nádherného duchovního díla ve velkolepé románské bazilice Saint Madeleine ve Vézelay, vzdáleném asi 100 km od Autun. Bazilika se vznáší na pahorku nad okolní krajinou, úžasný interiér a exteriér (tesaný portál je na přebalu jednoho dílu Dějin umění od José Pijoana), a k tomu Dvořákova nebeská hudba! Ten zážitek ve mně dodnes přetrvává a při vzpomínce mě lehce mrazí.

Co nacházíte nejčastěji v hudbě, zklidnění nebo vzruch, a co z toho máte raději? I když má člověk někdy neklidu víc než dost a rád by si od něj odpočinul, tak živost a intenzita vzrušivé skladby, jako je třeba Stravinského Svěcení jara, mě rozhodně fascinuje. Jsou to spojené nádoby, v nichž dynamika přináší současně vnitřní uklidnění.

Nejspíš v hudbě hledáte i únik z hlučnosti a prudkého tempa dnešního světa. Určitě. Je to svým způsobem i žádoucí duševní terapie. A zcela jistě je to i odpočinek od denních úkolů v oblasti vědy.

Myslíte si, že se věda a hudba nějak navzájem prolínají? Obor, v němž se pohybuji, je poměrně exaktní, což ale může dobře korespondovat s nějakým tím přísně dodekafonickým systémem kompozic, nebo dokonce s konstrukcí fug starých mistrů. Možná, že někde tam tkví i moje náchylnost k tomuto typu hudby. Na druhé straně, i věda vyžaduje určitý rozlet. Ani matematika nejsou jenom rovnice a chemie není jen slévání nějakých roztoků ve zkumavce. Aby mohl být člověk ve vědě úspěšný, musí mít určitou fantazii. Jen tou mravenčí prací, s obzorem nízko nad stolem, se nic chytrého vymyslet nedá. Myslím si, že tam někde se oba obory setkávají.

Domníváte se, že vaše hudební záliby vám přinesly i určité rozšíření pohledu a obohacení vědeckých disciplín? Spíš bych řekl, že pro člověka je důležité jakékoliv rozšíření obzoru. Nelíbí se mi, když je člověk otrokem jen svého pracovního oboru. Jsou lidé, kteří jsou významnými specialisty v nějaké disciplíně a nezajímají se o nic jiného. Těch je mi docela líto. Zájem o hudbu, výtvarné umění, architekturu nebo o historickou krásu města, to všechno přináší nepochybně obohacení, které se nutně obráží i ve vědecké práci. Myslím si, že všechny zmiňované obory by měly být nezbytnou součástí života každého člověka. A nemám přitom na mysli jen obyvatele velkých měst. Dnes se i v mém rodném Jablunkově pořádají zajímavé výstavy, člověk si může snadno zajet za hudbou a do divadla na hostující soubory, do Třince, Těšína nebo Ostravy. Někdy je to dokonce jednodušší, nežli tady v Praze (určitě například odpadá nekonečná fronta na lístky do divadla Járy Cimrmana). Každý z nás má podmínky k tomu, aby se v něm zájem o umění, zvláště hudbu, rozvinul. Vezměte si jen to, kolik lidí amatérsky zpívá ve sborech!

Máte dnes řadu funkcí v Inženýrské akademii ČR, v České společnosti chemického inženýrství, ve Svazu chemického průmyslu ČR. Působíte jako prezident Evropské federace chemického inženýrství a předsedáte pravidelnému Mezinárodnímu kongresu chemického a procesního inženýrství CHISA. Myslíte si, že povinnosti s tím spojené a k tomu nová pozice v Akadamii věd nebudou bránit vašim uměleckým a hudebním aktivitám? Pokud nejsem pracovně vázán, pak se vždy snažím nevynechat pravidelnou úterní zkoušku sboru. Na tom se ani teď nic nezmění. Půlrok našeho předsednictví Evropské unie je samozřejmě díky mnoha akademickým akcím o něco vypjatější, a moje hudební aktivity trochu trpí, ale přesto jsem rozhodnut udržet si tenhle neocenitelný sborový „brainwashing“ jako protipól mých vědecko-manažerských aktivit. A budu určitě sledovat i další hudební dění, jak o tom informuje HARMONIE. Čteme ji s manželkou i s mým tchánem pravidelně a rádi.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.