čtvrtek, 16. únor 2017

Jiří Chvála: To nejlepší, co jsem mohl dělat

Napsal(a) 

Jiří Chvála, foto Martin Pinkas Jiří Chválafoto: Martin Pinkas

Pocit stálosti a kontinuity jistě nepatří k hlavním jevům dneška a málokdo by hledal inspiraci ke stabilitě postojů a mezilidských vztahů právě u dětského sboru, který se mění příchodem i odchodem každého člena. V červnu roku 1967 začal působit v uměleckém vedení Kühnova dětského sboru tehdy čtyřiatřicetiletý Jiří Chvála. Dnes je z něj jedna z nejvýznamnějších osobností českého sbormistrovství a s Küh­ňaty oslaví padesát let společného života na koncertních pódiích a ve zkušebnách. Když jsme s panem profesorem plánovali rozhovor pro HARMONII, nechtěla jsem, abychom mluvili o dětech, ale s dětmi, a proto jsem některé z členů sboru (z nichž někteří už dětmi nejsou) poprosila, aby si se mnou na chvíli vyměnili role. U společného odpoledního čaje se tak pana profesora ptaly mladé zpěvačky Anna Issová (19 let) a Magdalena Magejová (18 let), čtrnáctiletý Matyáš Urbánek a devítiletá Barborka Sinkulová.

Magdalena: Jak by podle vás měl vypadat ideální člen sboru? JCh: Podle mého žádný ideální člen neexistuje, každý je svůj. Ale hlavní předpoklad je ten, že vás musí bavit muzika, musí to být váš koníček. A taky musíte mít svoji vnitřní disciplínu. To neradi slyšíte, ale bez disciplíny to nejde. A taky musí být zázemí doma, zejména u malých dětí to platí dvojnásob. Víte, že máme zkoušky nebo koncerty i o víkendech nebo k večeru. Dítě musí cítit, že ho rodina podporuje. To je základ.

Anna: Je samozřejmé, že se toho od vás učíme spoustu, ale mě by zajímalo, jestli máte pocit, že se něco učíte i vy od nás. JCh: Pořád se člověk učí. Vždycky zpytuju svědomí, jestli takhle to bylo správně, jestli nejsem příliš přísný nebo ostrý. Nebojím se toho, abych měl nároky. Někteří z mých kolegů mohou být až příliš opatrní, aby děti neotrávili tím, že od nich chtějí moc. Toho jsem se dřív taky obával, ale ve svém věku už mám právo nemít tolik ohledů, nicméně stále hledám správnou míru. Taky jsem se naučil, že děti mají velký smysl pro kvalitu, což se projevuje především v momentech, kdy studujeme s dětmi soudobou hudbu. Ta, když má v sobě skutečně něco zajímavého, hudebně, obsahově, děti to přijímají. Když se naopak jedná o umělou konstrukci, cítí to a reagují na to. A pochopitelně se sbor proměňuje, každá generace je trošku jiná. Když se mě někdo zeptá, jestli jsou teď děti horší nebo lepší, musím říct po pravdě, že jsou stejné. Jsou ochotné pro svůj koníček hodně obětovat. A abych neutekl od tvé otázky. Člověk se hlavně učí, jak zacházet s dětským hlasem. Myslím, že to nejtěžší na dětském sboru je vytvořit krásný zajímavý zvuk, aby byl čistý, přirozený, lehký, aby v něm nebyly nešvary. Ta nejčastější chyba, kterou kolem sebe člověk slyší, je zpěv s forzí, tvrdý, špatně technicky vedený, s čímž souvisí taky intonace. Na našem sboru si vážím toho, že má poměrně jistou intonaci. Ale to taky nebylo vždycky, někdy zpíval vysoko, někdy nízko, když byl rozrušený, nervózní, intonačně lavíroval. Dnes je po této stránce spolehlivý. Prošla mně už spousta dětí pod rukama, ani to nespočítám. A je přitom zajímavé, že si je téměř všechny vybavuji. Včera jsem měl zkoušku s bývalými členy, přišly ke mně dvě takové „skotačící stařeny“, a to byly jedny z mých prvních zpěvaček. Říkám jim: „Tak na vás jsem se učil.“ To už je těch padesát let, tehdy to byla odrostlejší děvčata, kterým bylo asi šestnáct. A já jsem si je i po těch letech pamatoval. I maličkosti a příhody s nimi. Je vidět, že na každém členovi záleží. Sbor není jen nějaká skupina, houf dětí. Každý z nich je už v tomto věku osobností.

Z velkého vánočního koncertu současných a bývalých členů KDS v roce 2016, foto Karel Šuster Z velkého vánočního koncertu současných a bývalých členů KDS v roce 2016foto: Karel Šuster

Matyáš: Měl jste odmalička vztah k hudbě? Hrál jste na nástroj? JCh: Ano. Maminka vzpomínala, jak jsem jako dvouletý seděl v Hostivaři před babiččiným koloniálem a hrál na obrácenou bedýnku od pomerančů a přitom si prozpěvoval. To je běžné, takhle si hraje spousta dětí, ale i v tomhle projevu se pozná, jestli mají cit. Můj táta byl středoškolský kantor, natur hudební talent, víceméně sám se naučil hrát na housle, nikdo ho k tomu nevedl a ani nevím, jak k tomu přišel. Dal mě učit v šesti letech na piano, protože chtěl, abych ho doprovázel, byl nedočkavý. Já jsem vyrůstal v Písku, v městě s muzikantskou tradicí, jezdil tam vyučovat Vladimír Polívka, autor publikace S Kocianem kolem světa. Byl výraznou osobností a vynikající klavírista. Učil spíš slečny, které už hrály Chopina. Táta se mnou přišel, s úplným začátečníkem, a přemluvil ho, aby se mě ujal. Bayerovku, která byla na rok, jsem přehrál za pár měsíců, takže bylo jasné, že mi to asi půjde. Pak se mi střídali různí učitelé. Naposled, dva roky před maturitou, jsem se dostal do rukou jedné zajímavé staré paní, která přišla do Písku odněkud z Rigy, kde učila na konzervatoři. V Písku zdědila vilu, viděl jsem v jejím pokoji vavřínové věnce, trofeje staré koncertní umělkyně, to na mě dýchlo. Ale hlavně tahle „bábuška“ měla prstíčky jako špalíčky, ruce ne moc pianistické, ale ta vám hrála ještě v těch letech tak báječně, měla ohromnou techniku. A především ode mě prvně chtěla nějaký hudební projev, nějaký přednes, což jsem do té doby nepoznal. Kolem deseti let jsem začal doprovázet tátu, taky jsem tím smyčcem dostal několikrát přes prsty. Ale naučil jsem se pohotovosti, a to se mi hodilo dál, když jsem potom muziku studoval. V Písku velké kulturní možnosti nebyly, hráli tam sice na koncertech vynikající kumštýři, ale orchestr jsem měl možnost slyšet jen z rozhlasu a z gramofonové desky. Pravda je, že moje babička mě brala jako malé dítě do Národního divadla. A musím se přiznat, že jsem hodně při tom spal. To jsou tak silné dojmy, že to malé dítě hned unaví a není schopno udržet pozornost. Ale pamatuji se, že když prezident Beneš přijel z exilu a slavnostně se hrála Libuše, seděl jsem v první řadě vedle babičky. Čili ten muzikantský svět byl pořád kolem mě.

MV: Chceš se na něco zeptat, Baruško? Baruška: Asi ne, já přemýšlím. JCh: Tak nemusíš, ty jsi šikovná holčička. Tys už o mně určitě něco prozradila, viď?

Baruška: Ne, ne, my jsme si povídali o papouškovi, než jste přišli. O krmení pro papouška. Ale já už asi vím. Kdo z rodiny vás přivedl ke zpěvu? JCh: Já jsem žádný zvláštní hlas neměl. Jako ty například, ty máš krásný hlásek. Jednou, to jsem byl asi ve druhé třídě, přišel pan farář, který hrál v píseckém kvartetu, byl to velice zdatný violista, také sbormistr Hlaholu, přišel k nám do školy a tehdy jsem prvně zažil, jak se učí dvouhlasá písnička, Komáři se ženili. Já byl u vytržení, jaká je to krása, když je tam ten druhý hlas! To jsem byl v sedmém nebi. Když jsem pak po letech přišel na fakultu a dostal se k Janu Kühnovi, to byl jeden z mých prvních profesorů, chtěl něco zazpívat. „Tak zazpívejte hymnu.“ Poslechl si mě a zeptal se, jestli jsem se někde neučil zpívat. Měl jsem ho mimo jiné na dirigování sboru, na sborový repertoár a taky na hlasovou výchovu. A jak se mně začal věnovat, s velkým potěšením jsem do sebe nasával tu zvláštní abecedu zpěvu. Cítil jsem, jak se pod jeho vedením můj hlas rozvíjí, získává zvuk, rozsah, posazení. Obdivovaný profesor Jan Kühn byl v té době sbormistrem Českého pěveckého sboru, což je dnešní Pražský filharmonický sbor, který byl právě v tom roce začleněn do České filharmonie. Pozval mě, abych ve sboru zpíval (jako takzvaný polodenní zaměstnanec) a získával tak praxi. Tam jsem potom poznal zblízka, jak se se sborem pracuje, jak to není snadné. Jan Kühn, to byl pan zpěvák, byl výjimečný. Jako sbormistr a zpěvák zároveň učil lidi zpívat, a to skoro žádný ze sbormistrů nedovede. Jsou báječní sbormistři, kteří umějí dělat muziku, ale nemají vytříbenou zvukovou představu. A hlavně nedokážou ten kultivovaný sborový zvuk vytvářet.

 

Natáčení lidových písniček na CD Zpívejte s námi (2015) Natáčení lidových písniček na CD Zpívejte s námi (2015)

Anna: Z mého pohledu je vaše nejčastější metoda neustálé opakování. To je pro vás specifické a nevyhneme se tomu na žádné zkoušce. Dokud nejste spokojený, nejdeme dál. JCh: To není jen opakování. To je zdokonalování, propracování, tak jak to dělá každý dobrý muzikant. Dobře se musí pracovat hned od začátku a nic nepromíjet. A víš, že si přesto někdy říkám, jestli je to tak úplně správné? Ale já za to nemůžu, jsem neústupný. Je to v mé povaze a učil jsem se to i od svých vzorů. Zaseknu se a nepustím. Ale vy víte, že nehledám, že přesně vím, co chci a za tím jdu.

Magdalena: Kdybyste si měl znovu vybrat životní povolání, bylo by to zase sbor­mistrovství? JCh: Je pravda, že dirigovat operu nebo symfonický orchestr je práce rozhodně umělecky velkorysejší, to se nedá srovnávat. Jsem sbormistr, k tomu mě při­vedl Jan Kühn a to není málo. Byl jsem do toho tak vtažen, že jsem naprosto neměl potře­bu hledat něco jiného. Slyšet ten ohromný, legendární Český pěvecký sbor, který měl až 160 členů, pozorovat, co s nimi Kühn dovedl, to byl zázrak. Ten sbor zněl jako varhany a i dneska ho dovedu po paměti srovnávat s výkony dnešních sborů a slyším, co jim chybí. Jistěže jsem měl pochybnosti, člověk pořád hledá a je kritický sám k sobě. Ale i po letech, které nebyly jednoduché a kdy odešla, mluvím teď o našem dětském sboru, třeba celá generace a muselo se s novými dětmi začínat od nuly, jsem nikdy nebyl otrávený, nikdy mě to nepřestalo bavit. Ale za to já nemůžu, já mám prostě tu práci rád. Když jsem byl koncem šedesátých let požádán, abych převzal dětský sbor, nerozpakoval jsem se, a to z jednoho jediného důvodu, že jsem chtěl pracovat samostatně. Byl jsem v té době asistent či spolupracovník báječného Josefa Veselky, od kterého jsem se taky hodně naučil, ale chtěl jsem už pracovat sám za sebe. Třeba jsem měl předtím i jiné ambice a neměl jsem o dětském sboru takovou představu jako nyní. Dnes vím, že člověk musí mít stejné nebo podobné nároky na dětské i dospělé zpěváky. A myslím, že u dospělého sboru se nesetkáváte s tak upřímným sdělením jako u dětí – sami to cítíte, jste šťastní z toho, že se vám podařilo dobře zazpívat – takže kdyby se mě někdo zeptal, byl bych tak nenapravitelný a řekl bych, že to bylo to nejlepší, co jsem mohl dělat. Neberte to jako sentiment, nedojímám se nad tím. Ale je to tak.

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 2/2017 (koupit)

 

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se od roku 2011 učí, jak hudbu slyšet a jak o ní psát. Je editorkou webu, který právě čtete.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.