Violoncellista Jiří Bárta je člověk, který nemá rád hudební škatulky, rád objevuje nové věci a evidentně si libuje v uměleckých výzvách. Přitom však je v jeho konání řád, pevná struktura. Připomíná mi architekta a herce Davida Vávru, který v známém televizním seriálu šumně provází diváka městy a obrací pozornost na věci a souvislosti, kterých bychom si jinak stěží všimli. Jiří Bárta je ve svých koncertních a nahrávacích projektech stejně „šumný“. Ať jsou to jeho supraphonské projekty Reflexe či sólový Bach, Kodály a Novák, moschelesovsko-hummelovské cédéčko u Hyperionu, nebo koncertní uvedení teméř nehraného a nehratelného Offenbachova koncertu, což je směs Hoffmannových povídek a paganinských capriccií, spolupráce s jazzmanem Milanem Svobodou nebo účast na originálním happeningu festivalu Struny podzimu 2003, kde se setkal mimo jiné s Danem Bártou, Alanem Vitoušem a Roby Lakatošem. Nově to je violoncellová cesta do hlubin klavírního mága Fryderyka Chopina.
Vaše diskografie dokáže překvapit. Vedle pro českého cellistu povinného Dvořáka stojí souborný sólový Bach, kvalitní soudobá hudba a neprovařený romantismus. Proč nyní Chopin, který je synonymem klavíru?
Snažím se hledat hudbu, která je více méně opomíjená nebo není často nahrávaná a co si podle mě zaslouží pozornost. Například Chopinova cellová sonáta byla sice nahrávána docela často, ale velmi málo je zařazována do koncertních programů, protože je interpretačně obtížná. Je zde nesmírně obtížný part klavíru a zdánlivě prostý part cella, celou skladbu není snadné interpretačně přesvědčivě vystavět. A Roberta ďábla jsem sice párkrát hrál, ale jinak na koncertě nikdy neslyšel. Supraphon moji nabídku přivítal a přidal k tomu ještě klavírní trio, čímž vznikl vlastně chopinovský komplet.
Je zvláštní, že převážná část Chopinovy komorní hudby patří violoncellu a ne třeba obecně preferovaným houslím. Dá se to vysvětlit jeho přátelstvím s violoncellovým virtuosem Augustem Franchommem?
Těžko říct, ale sametový, temný zvuk cella rozhodně souzní s jeho zálibou v tlumených barvách orchestru a zapadá do obrázku Chopina jako rozervaného, melancholického romantika. Myslím, že měl rád zvuk violoncella a kontakt s Franchommem to možná pouze umocnil.
Na chopinovské desce s vámi spolupracuje Martin Kasík. Jak jste se umělecky setkali?
Vždycky jsem se snažil hrát s lidmi, kteří mě mohli „nakopnout“ dál, něčím mě obohatit, inspirovat mě… Lidé, kteří mě doslova jenom doprovázejí, mě ničí. Martina už pár let znám, a když jsme byli jako sólisté na turné po Španělsku, moc se mi líbil, hrál tenkrát Mozartův koncert, myslím A dur, a dodnes to nemůžu zapomenout. Dlouho jsme plánovali, že musíme něco společně udělat. O Chopinovi jsem uvažoval už v době, kdy jsem dělal s Marianem Lapšanským sonátu Rachmaninova. Na Chopinovu sonátu bohužel tehdy nedošlo, takže až teď. Martin hraje Chopina skvěle, má pro takovou hudbu cit a měl chuť se ty strašně těžké party naučit.
Jste na stejné vlnové délce?
Samozřejmě když s někým hrajete léta, tak je to jiné, ale myslím, že spolupráce byla příjemně nekonfliktní a doufám, že je to z nahrávky slyšet. Komplikovaná je hlavně sonáta. Klavír má nesmírně hustou sazbu, u cella převažuje střední diapason a naopak téměř chybí diskantní poloha. Hudba kvůli téměř „polyfonní“ sazbě by se snadno mohla stát amorfní zvukovou masou, takže zvláště v 1. a 4. větě je třeba nástroje odlišit, dát hudební stavbě jasnou strukturu. Tudíž nejde jen o stejnou vlnovou délku, ale o to, jakou míru racionality jsme dali této hodně emocionální hudbě. Naše zkoušky před natáčením byly hodně o hledání agogiky, prezentace detailů. I když je tato sonáta tak opomíjená, tak je svým způsobem zajímavější než některé jiné, které jsem hrál.
Přinejmenším sonáta by si zasluhovala koncertní provedení.
To rozhodně. V Čechách jsme ji ještě nehráli. Plánujeme něco na příští rok, kdy ji doufám zahrajeme na nějakém menším mimopražském festivalu.
Jedna fotografie v bookletu přímo vybízí k otázce: Hrajete rád bos?
Tehdy bylo strašné vedro. Ne že bych se vyžíval v tom, hrát bos a být tak víc v kontaktu s pódiem. Prostě jsem měl v tu chvíli lepší pocit. Ale jinak v létě skutečně rád chodím bos, když to jde. Jinak vystupuju obutý. Iona Brown prý hrála bosa; k tomu jsem se ještě neodvážil, ale to ještě přijde… (smích)
Máte rád lidi, jejichž životní potřebou je hledání?
Mám rád zvědavé lidi, po všech stránkách. Baví mě, když se mě někdo začne ptát a vidím, že ho to zajímá.
Zeptal jsem se, protože mi připadáte jako člověk, který nemá rád v hudbě stereotypy. Jste typ „hledače“?
Těší mě, jestli vám tak připadám. Je to ale trochu složitější. Člověk nemůže být pouze, jak říkáte, hledačem. V životě jsou nutné i ony škatulky, jasné vymezení věcí. Pro lidi, kteří nerozumějí hudbě, jsou pro orientaci dobré. Nemusejí pak o tom moc přemýšlet, vědí, do čeho investují svůj čas a energii. Samozřejmě je lepší, když je přítomna zvědavost nebo zvídavost. Ale i hledačství má svoje nedostatky. Člověk je pak věčně sám se sebou nespokojený, najít v rámci toho stálého hledání spokojenost je důležité. To se mi často nedaří.
Máte rád i neobvyklá spojení. Spojil jste zvuk violoncella s chorální scholou, s dijeridoo, s jazzovou formací. Jsou takové žánrové přesahy pro vás důležité?
Určitě ano. Vyrůstal jsem s jazzovou hudbou, s rockem. Když někam jedu, tak poslouchám nahrávky místních muzikantů a je to strašně zajímavé. Jsou to často geniální instrumentalisté, neobjevení. Často se mi zdá, že tihle zdánlivě lokální hudebníci třeba z Turecka nebo někde z Persie jsou často zajímavější nežli takzvaní globální umělci. Co se týká jazzu, tak asi bych rád pokračoval ve spolupráci s Milanem Svobodou, protože by se to mohlo dostat zase do jiné úrovně. Kdysi jsem i skládal a i s tím by se dalo možná něco dělat. Ale mojí hlavní slabinou je dlouhodobá koncentrace. Jak jsem zvědavý, tak mě třeba něco ťukne v hlavě, začnu se zabývat nějakým nápadem… Nápadů mám spoustu, jen je realizovat.
Často hrajete soudobou hudbu. Může to být důsledek hledání jiného zvuku, nového sebevyjádření?
Možné to je. Svým způsobem se v ní cítím svobodnější, nejsem tak limitovaný tradicí, interpretační konvencí. Respekt patří i k soudobé hudbě, často autora dokonce osobně znám, ale svoboda je výrazným kladem současné hudby. Ale abych zrelativizoval svoje slova: svobodu cítím, i když hraju sólového Bacha nebo jinou starou hudbu.
Co vám nejvíce sedí?
To neřeším. Každá kvalitní soudobá hudba je zajímavá. Nechci jmenovat. Například momentálně studuju sólovou Voju od Kryštofa Mařatky, od kterého jsem už hrál Tři koncertantní věty pro čtyři violoncella. Je to čtyřicet minut strašně těžkého hraní.
Vraťme se na závěr k Chopinovi. Mluvili jsme o sonátě, která je pro cellisty málo efektní a pro klavíristy hodně těžká, jak je to s virtuózními kusy?
I v urtextu je naznačeno, že na sólovém partu u Velkého koncertantního dua podle Meyerbeerova Roberta ďábla spolupracoval známý violoncellový virtuos August Franchomme. Part je tak mimořádně virtuózní a dobře nástrojově napsaný, že není možné, že by to Chopin napsal sám. Naproti tomu u Introdukce a polonézy, kde je part cella velmi zpěvný a virtuózní, je hlavní klavír; je pravděpodobné, že autorem je pouze Chopin.
Co plánujete nahrát po Chopinovi?
Těžko říct. Nedávno jsem uvedl několik sonát Luigiho Boccheriniho. Naprosto geniální. Je to takový impresionismus z konce 18. století. Lákal by mě komplet, ale je jich ke třiceti, takže nevím, je to běh na dlouhou trať. Jinak pro Hyperion natočím příští rok obě Rubinsteinovy sonáty. Je to další „pokleslý“ romantismus, na který se těším.
