neděle, 27. prosinec 2009

Jihlava žije Koblasovým Mahlerem

Napsal(a) 

Jan Koblasa v ateliéru s Mahlerovým sádrovým modelem (2008), foto Sonia Jakushewa Jan Koblasa v ateliéru s Mahlerovým sádrovým modelem (2008)foto: Sonia Jakushewa

Slavíme bezpočet výročí, z nichž jen některá mají význam pro všechny časy. K nim se nepochybně řadí hraniční data života Gustava Mahlera, roky 1860 a 1911. V blížících se dvou letech 2010 a 2011 bude důvod k připomenutí jeho života a díla. A nejen ve světě, ale i v českých krajích.

Ke Gustavu Mahlerovi se hlásí hudebníci minula i současnosti, a stejně i místa, jimiž prošel, a kterým vtiskl punc své osobnosti. Jeho kroky začínaly v Kalištích u Humpolce, odkud se rodina záhy přestěhovala do Jihlavy. Ta pak dala umělci kulturní zázemí a rozlet do života. V Jihlavě v letech 1875 – 1878 studuje jako privatista gymnázium a je současně posluchačem vídeňské konzervatoře. Ani v letech, kdy je studentem filozofie, historie a dějin hudby vídeňské univerzity, Jihlavu neopouští. Pravidelně se vrací, koncertuje v Městském divadle a v hotelu Czap, a představuje tu i své první skladby. Vystoupí také jako dirigent operety Franze Suppého Boccaccio. Když v roce 1889 umírají záhy po sobě oba jeho rodiče, pravděpodobně naposledy navštíví Jihlavu. Ponechal si tam však až do své smrti domovské právo.

Vznešený tvůrčí záměr

Město Mahlerových raných roků na něj nezapomnělo a teď se chystá oslavit obě jeho životní výročí. Vznikla ojedinělá koncepce, kterou vytvořilo už v roce 2004 občanské sdružení Společenství za zřízení pomníku Gustava Mahlera v Jihlavě . Velkolepý záměr chce poukázat na jeho spojení s městem a na jeho židovství. Na místě zrušené městské tržnice, bývalého parkoviště, a za války zničené synagogy bude osazena umělcova socha, umístěná do komponovaného parku.

Z podnětu básníka Jiřího Kuběny požádalo Společenství o vytvoření sochy Jana Koblasu , a ten nabídku přijal. Navštívil Jihlavu a představil svou koncepci nejen sochy, ale i parku, s dalšími plastikami, které ji budou obklopovat. Na celkovém řešení přijali účast architekti Martin LaštovičkaVít Doležel . Jen opravdové zaujetí tvůrce plastiky mohlo dovést realizaci myšlenky k jejímu rychlému uskutečnění. V říjnu 2008, současně se započetím prací na úpravě pozemku, získalo statutární město Jihlava z EU na vybudování Parku Gustava Mahlera 39 500 000 korun, k nimž se přidalo přes půl milionu sponzorských darů. Výdaje na celý projekt předpokládají 42 675 461 korun.

Nebylo jistě náhodou, že projekt sochy a parku Gustava Mahlera byl svěřen právě Janu Koblasovi (1932). Žije od pohnutých událostí roku 1968 v zahraničí, ale vnitřně svou zemi nikdy neopustil. Je výraznou osobností evropského sochařství druhé poloviny 20. století, proslulou svou expresivně symbolickou avantgardně orientovanou tvorbou. V souvislosti s jeho zaujetím pro jihlavský projekt je neobyčejně zajímavé věnovat se trochu životní a tvůrčí cestě tohoto osobitého a nekonformního umělce, v níž se prolíná výtvarné umění s hudbou.

Autor skladatelovy plastiky

Poté, co získal azyl v Německu, stal se Jan Koblasa záhy uznávaným umělcem a posléze i pedagogem. V roce 1969 založil v Kielu na Muthesius Fachhochschule obor volné plastiky, kterou jako profesor vedl až do roku 1998. Od expresivního, obsahově bohatého výrazu a abstrakce dospěl ve svých sochách a malbách k nekonvenčnímu zobrazení člověka a jeho osudů, s mytickými prvky jeho myšlení. Evropě nabídl na stovku samostatných výstav a jeho díla vlastní významné světové sbírky.

Už místo narození, v Táboře, na břehu Lužnice, muselo vytvořit umělcův vztah ke kraji, historické minulosti i vazbu k zemi. Dostal do vínku i niterný vztah k hudbě. Jeho otec byl náruživý jazzman. Hrával s bratry Traxlerovými, zatímco malý Jan se prokousával Czerného etudami, ne však, že by se klasické hudbě chtěl nějak významně věnovat. Když v patnácti letech získal zvučný bas, začal zpívat se Štikovým tanečním orchestrem glenmillerovského obsazení. To bylo v Teplicích, kam se rodina po válce přestěhovala. Otec tam tehdy hrál v operním orchestru a působil i na tamní konzervatoři.

Zpěv nebo sochařství?

Do maturity nebylo jasné, zda Jan Koblasa půjde studovat zpěv nebo sochařství. Otec chtěl, aby zpíval: „Máš hlas, to je dar, to ti přinese vždy obživu, ale to hlinomazství je jen bída s nouzí,“ říkal. Naštěstí se mladý adept umění rozhodl pro to druhé, pro krásné dobrodružství tří dimenzí sochařství. Vzpomíná: Přes nekonformní politické smýšlení se mi podařilo složit zkoušky na Akademii výtvarných umění a protrpět šest roků socrealistického studia, a k tomu ještě pár semestrů divadelní fakulty. Mými spolužáky byli Karel Nepraš a Bedřich Dlouhý, s nimiž jsem spolu s Rudolfem Komorousem založili ,pánský klub‘, v úsilí přežít tehdejší mentální, vše prostupující a vše smrtící šeď, a nenechat se její všudypřítomností smést. Vymýšleli jsme různé akce, od výstav po divadelní představení, přes literární výtržnosti po hudební atrakce. Založili jsme i dechové těleso, zakoupili nástroje a naučili se na ně bleskově po svém hrát. Místo Komorouse se pak klarinetu ujal malíř Janoška. Hráli jsme vesměs bez not. Někdo řekl název populárního kousku a já, coby kapelník, jsem dal tři čtyři, a už jela Slepička kropenatá nebo Karlíčku můj. Někdy jsme se odvážili zmršit i Wagnerovu předehru k Tannhäuserovi, jednou dokonce pod taktovkou Libora Peška a Jana Klusáka. Hrávali jsme i jazz, ale také při svatbách a na pražských ulicích a v hospodách.“

Mezi hudebními žánry

Koblasa vyrostl v hudbě a s hudbou. Za studií v Praze navštěvoval po roce 1952 pravidelně přehrávky v Divadle hudby, kde se prvně sešel s tvorbou Johanna Sebastiana Bacha a kde také poznával díla moderních skladatelů, Stravinského, Křenka, Stockhausena. Chodil také pilně na koncerty a dopolední zkoušky České filharmonie. „Později jsem se seznámil s italským skladatelem Luigim Nonem a Krzysztofem Pendereckim. Bylo mi jasné, že struktury hudební skladby jsou i v jiných uměních podobné, a že je dobré je přesahově používat. Že je stavba hudebního útvaru ve své podstatě přenosná na konstrukci kresby, to mi ukázaly některé experimentální partitury. Zajímal mne každý druh dobré hudby, od jednoduchého popěvku po ptačí zpěv, anebo i vrzání dveří, od odrhovačky po gregoriánský chorál, stejně jako skladba pro velký orchestr se sborem.“

Studoval také na DAMU a zvládl tak navíc základy scénografie a režie, a samozřejmě i scénické hudby a zvukových doprovodných efektů. Později pracoval hodně pro činohru, kde hudba mnohdy hrála velkou roli. Byly to například Maškary z Ostende v Divadle Za branou a v Kielu Prokofjevův balet Romeo a Julie, k němuž vytvořil scénu i kostýmy.

Počátek pouti Ahasvera

Ve vzpomínkách se s Janem Koblasou vracíme do roku 1968. „Tehdy v červenci mě na cestě z Londýna přijel do Kielu, do mého přechodného ateliéru, kde jsem tvořil sochy pro výstavu při Kieler Woche, navštívit malíř Janoška. Sdělil mi vzkaz svého otce, že podle horoskopu se nemám vracet před začátkem září do Prahy, že by mne to stálo život. Třebaže jsem v Praze měl spoustu práce, uposlechl jsem a rozhodl se, že s přítelkyní Klárou zajedeme na zbytek srpna do Itálie. Devatenáctého srpna jsme dorazili do Milána a za dva dny nás ráno vzbudil telefon, kdy nám přátelé z Mnichova oznamovali, že Prahu obsazují vojska Varšavského paktu pod sovětským velením.

Do Čech jsme se nemohli dovolat. Italské noviny měly na prvních stranách příšerné fotografie z Prahy s tanky a rudoarmějci, italsky jsme neuměli, texty jsme jen luštili. Italští přátelé nás pozvali do Carrary, kde nám najali pěkný bungalov. Pokoušeli jsme se naladit nějakou stanici, která by nám sdělila něco podstatného o stavu v Čechách. Jediný zachytitelný vysílač, který hovořil ruskou češtinou, sděloval, že čtyřicet tisíc kontrarevolucionářů z řad inteligence chtělo udělat ozbrojený převrat, a že spřátelené socialistické armády tomu zabránily, a že ty kontrarevolucionáře pochytají a zneškodní.

Rozhodl jsem se přečkat zlé časy někde mimo republiku, aniž jsem měl zdání kde, zcela nepřipraven na emigraci, ale hlavně – daleko od Moskvy. Dovedl jsem si živě představit, co nastane, až strana sejme masku ,lidské tváře‘. Zkušeností jsem pro to měl až přespříliš. Přežívat v podzemí s STB za zády jsem odmítal, toho jsem měl za mých šestatřicet let víc než dost, a jinou alternativu jsem neviděl.“

Rozhodnutí

Jan Koblasa zajel do Benátek navštívit starého partyzána, komponistu Luigiho Nona, prohovořit s ním situaci a možnosti. Neradil mu zůstat v Itálii, snad jen v Miláně, avšak měl „jedinečný nápad“. Doporučil mu zaletět na Kubu a tam požádat Fidela o azyl, že s ním tuhle mluvil, a že je to výborný člověk, ten že by pro něj měl pochopení! A taky naznačil, že na Kubě je množství krasavic.

Vrátil se do Milána, kde mu přítel, sochař Spadnulo, nabídl svůj ateliér. Po roce se s Klárou rozhodli pro emigraci do zámoří. Vtom ale přišlo pozvání z Kielu a nabídka na dva semestry, s tím, že na prestižní Muthesiově vysoké škole umělecké (založena roku 1907) nemají sochařský ateliér, a že jeho úkolem bude ho založit. Po italštině tedy zvládl také němčinu a způsob jak učit. Brzy mu dalo německé ministerstvo kultury definitivu, kterou po roce změnilo na docenturu a posléze na profesuru.

Po sedmi letech učení odjel na tři roky do Ameriky. (Pobýval tam ale už jako svobodný, Klára se před tím výhodně provdala.) V různých městech dál vystavoval, a jako výtvarník pracoval pro hlavní představení Mezinárodního divadelního festivalu v Avignonu, kde pro Mussetova Lorenzaccia vytvořil kostýmy, masky i scénu, a na bienale v Benátkách masky a kostýmy pro Scabiovy Scontri generali . Po třech letech pracovních prázdnin se zase vrátil do svého domu v Toekendorfu, který začátkem osmdesátých let vyměnil za dům v Hamburku. Tam sídlí dodnes. V roce 1993 měl v Dánsku svatbu s ruskou malířkou Sofií Jakushewou. Dál znovu vyučoval, s pauzami až do roku 1998. „V Kielu jsem učil sochařství, a mimo svou třídu také architekty a designery. Odchoval jsem na sto studentů všech možných národností, i několik Čechů a Slováků. Řada z nich má dnes na umělecké scéně své jméno. S mnoha z nich jsem v přátelském vztahu, mnohdy společně vystavujeme, a máme řadu společných projektů, například v Bílce pod Milešovkou Cestu přátelství se čtrnácti sochami, anebo Biblickou zahradu ve Schleswigu.“

Od roku 2002 byl pedagogem na Akademii výtvarných umění v Praze. Vedl sochařskou třídu ve stejném ateliéru, v němž sám kdysi studoval. Jeho sochy jsou v mnoha sbírkách různých zemí světa v různých městech, muzeích a parcích, zvláště v severním Německu. Vyhrál řadu soutěží, účastnil se spousty mezinárodních sympozií a získal mnoho dalších cen a uznání. Jeho sochám je vlastní přirozená monumentalita, výrazná expresivita a zvláštní český akcent.

Nově osloven Mahlerem

Jan Koblasa od dětství žije hudbou, chodil často na koncerty, poslouchá ji z rozhlasu, z gramofonových desek, pásků, disket, a každé ráno se probouzí s nějakou melodií v uších, často s popěvkem nebo českou písničkou.

„S Mahlerovou hudbou jsem se setkal počátkem šedesátých let. Skladatel Jan Klusák mě seznámil s dirigentem Václavem Neumannem, který tou dobou

Jihlava žije Koblasovým Mahlerem, foto Sonia Jakushewa Jihlava žije Koblasovým Mahleremfoto: Sonia Jakushewa
objevoval pro české posluchače Mahlerovy symfonie. Chodil jsem do Smetanovy síně na zkoušky České filharmonie a na oplátku mě Václav Neumann přicházel navštěvovat v mém bubenečském podzemním ateliéru. Mahlerova hudba zaujala v hudebním žebříčku mých zájmů zvláštní místo a udržela si je dodnes. Začátkem emigrace jsem jí byl doslova posedlý. Poslouchal jsem ty skladby celé dlouhé večery.“

Na počátku nového tisíciletí byl otázán Josefem Poukarem z občanského sdružení Společenství za zřízení pomníku Gustava Mahlera v Jihlavě, zda by nechtěl udělat pro jejich město bustu Gustava Mahlera. Uvážil všechna pro a proti a uznal, že uctít Mahlera je krásná nabídka a svým způsobem i dobrodružství. „Po příjezdu do Jihlavy mi zástupci Společenství ukazovali zamýšlené lokality, kde by mohl pomník stát. Když jsme jako poslední prohlíželi v Benešově ulici za opevňovací zdí prostor, kde dřív stála synagoga, a který byl nyní částečně poset boudami trhovců, věděl jsem hned, že to je to pravé místo.“

Úvahy šly dál. Rozhodl se založit kolem sochy park Gustava Mahlera, s vyjádřením jeho vztahu k přírodě. Hlavní myšlenkou se stala kompozice parku jako krajiny, v kontrastu s městem, s centrální bronzovou sochou skladatele, k níž se budou obracet další sochařské objekty. Symboličtí ptáci vytvoří bránu do parku a tři ryby u přilehlé vodní hladiny s deseti tryskami, jako symbol deseti Mahlerových symfonií, budou chrlit vodu z hradební zídky u jezírka. Asijský koutek Písně o zemi, spolu s vyznačeným půdorysem synagogy, dotvoří celkovou koncepci parku.

Vášnivé zaujetí dílem

Od myšlenky neměl sochař daleko k realizaci. „Při další práci na Mahlerově figuře jsem prostudoval dostupnou literaturu a rozhodl se pro řešení Mahlera jako mladého skladatele, s pohledem upřeným do budoucnosti, ale i do sebe. Celek má vytvořit dojem umělce v pohybu, v koncentrovaném výrazu při kázání ptákům a rybám, v jedinečné krajině parku. Všechno na figuře je soustředěno do gesta rozhodného pohybu, jako ve chvíli, v níž dirigent ovládá orchestr před zazněním prvního tónu partitury. Ptáci, ryby a příroda dají návštěvníkovi optickou i hmatatelnou představu složité a komplexní vize skladatelovy hudby. Figuru jsem nechal zahalenou do dlouhého pláště, tak, jak umělec chodíval se svým přítelem Hugo Wolfem po Jihlavě a Vídni. Dlouhý kaftan byl znakem jeho ahasverství, které si Mahler výrazně uvědomoval. V mém pojetí je to také přirozený tvar kmene, rostoucího ze země do výše, zakončený hlavou s vizionářsky vypjatým výrazem. Kamenné monumentální sochy ptáků a ryb, vypracované z mrákotínské žuly, jsou vytvořeny podobným pracovním postupem, jímž pracuje Mahler. Vycházel jsem z jednoduché formy lidových výšivek, balancujících na hraně ornamentu a geometrizované reality. Podobně zpracovává i Mahler jednoduché úryvky písňových motivů, které rozvíjí do složitých harmonií.“

Velikost figury je 280 cm a stojí na podestě vysoké 120 cm. Socha je vypracována v sádře pro odlitek v temně patinovaném bronzu. Podesta je z betonu obloženého černou leštěnou žulou, vpředu kolmo spadající a po obou stranách se rozšiřující. Na přední straně je vysekán podpis Gustava Mahlera, vyzlacený čtyřiadvacetikarátovým zlatem. Skladatelovo poprsí dotváří nezbytný motýlek. Hlava je soustředěna v zacíleném pohledu, v rozhodném lehkém pootočení. Portrét zachycuje mladého skladatele, kdy v plné síle šel za svou vidinou.

Ještě před konečnou realizací sochy se k jejímu modelu vyjádřil kunsthistorik Ivan Žlůva: „Jsem uchvácený čistotou formy,“ říká, „rozvinutím neokázalého pohybu v celé figuře a vyvrcholením v nádherné, citlivě modelované hlavě, v jejím vnitřním soustředění. Plastika jakoby vyzývala chodce k tichému zastavení. Je úžasné, jak málo prostředků stačilo Janu Koblasovi k vyjádření bohatého vnitřního života Gustava Mahlera. Je to mimořádné dílo a klobouk dolů před ním.“

Konečná podoba záměru

Zatímco na podzim minulého roku byly zahájeny práce na úpravě pozemku parku, který ponese skladatelovo jméno, Koblasův přítel a dlouhodobý spolupracovník, sochař Jaroslav Řehna , realizoval už od května podle desetinových modelů a za domluvy s autorem velké objekty ptáků a ryb, jež dotvoří atmosféru parku. Hlavní objekt, skladatelovu sochu, předal autor v podobě sádrového modelu v měřítku 1:1 do slévárny Jiřího Sovince ve Ždánicích u Kutné Hory. „Pohyby s třímetrovou sádrovou sochou nejsou jednoduché, bez pomocné techniky nemožné. Mám v dílně jak jeřáb, tak ještěrku, i různé další přístroje a nástroje pro zmáhání technických obtíží. Ve slévárně zhotovili na části rozdělený model formy, do nichž vytvoří voskové otisky, ty znovu zaformují a po částech zhotoví bronzové odlitky, které pak svaří dohromady. Nakonec bude socha cizelována, už za mé účasti na procesu, při eventuálních retuších a precizování forem. Po napatinování a zavoskování bude bronzová socha připravena k osazení na podestu z černé žíhané žuly. „Jsem rád, že mi byl svěřen tak krásný úkol oslavit a důstojně poctít autora hudby, která je mi tak blízká svou rozvětvenou koncepcí v uchopení krásy, ve složité rozmanitosti tohoto světa, od hvězdného prachu až po celé galaxie, od prvního jarního kvítku po ptačí zpěv a horizonty vysokých hor, v celé té podivuhodné jednotě, v jedné chvíli vznikající a zanikající. Můžeme ji cítit a sledovat v nám vymezeném čase, či v čase zhuštěném do otevřeného prostoru hudby.“

Slavnostní odhalení pomníku a předání parku veřejnosti proběhne 7. 7. 2010, v den stopadesátého výročí narození hudebního skladatele a dirigenta Gustava Mahlera. Jihlava se tak připojí k celosvětovému holdu jeho jedinečnému odkazu.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.