pondělí, 30. září 2002

Jeden z klanu Koutníků

Napsal(a) 

Jeden z klanu Koutníků Jeden z klanu Koutníků
Klarinetista ŠTĚPÁN KOUTNÍK hraje v Symfonickém orchestru Českého rozhlasu šestnáct let. Za nezbytnou považuje paralelní sólistickou a komorní aktivitu.Loni vám vyšla deska, na které hrajete s rozhlasovými symfoniky jako sólista. Působíte také v Novákově triu. Je to muzikantsky prospěšné zahrát si i jinou hudbu a nést rozdílně kůži na trh? Přinejmenším u dechařů je obvyklé hrát sólově a v komorních formacích. V orchestru jsou vymezeny mantinely. V mase zvuku toho nelze ani v sóle mnoho zvláštního učinit. Takže je zcela nutné odskočit občas k drobnějším detailům. Proto dělám komořinu, proto hraju sólově.

A pomáhá to? V orchestru musí dechař s ostatními dřevy okamžitě reagovat a spolupracovat, a to se dá nacvičit jedině zcela mimo, nebo se musí aspoň s kolegy z orchestru navíc cvičit. Je věcí každého, aby sám na sobě zapracoval, aby věděl, jak s partnery dosáhnout nejlepší souhry.

Co vše jste zažil, než jste přišel do rozhlasového orchestru? Už během studia i po škole jsem byl zaměstnán ve Filmovém symfonickém orchestru. Byla to praxe k nezaplacení. Dostali jsme na pult noty, jednou se to zkusilo na obraz, pak přišla "červená" a hned se točilo. Ze školy jsem byl zvyklý stále cvičit, rozehrávat se. Tady bylo třeba vzít klarinet do pusy a hned všechno muselo jít - osmdesát lidí se nemůže zdržovat kvůli tomu, že to jednomu zrovna nehraje. Na zájezdech - na rozdíl od těch, co tohle neabsolvovali - od té doby netrpím. Když totiž nemůžu zrovna cvičit, nikdo to nepozná.

Do SOČRu jste nastoupil v době, kdy se šéfdirigentem stal Vladimír Válek. Zvenčí viděno, zcela určitě orchestr posunul značně dál. Cítíte to i vy sami uvnitř? Ano. Práce za jeho šéfování je intenzivní a efektivní. Jde o to, dělat s radostí a chutí, ale netrávit u toho celé dny. Pak se případně můžeme vyžít ještě jinak. Za jeho vedení se orchestr podle očitých svědků také ukáznil.

A také se asi omladil. Je přítomna ještě stará garda? Je jich hodně málo. Dechy jsou, řekl bych, kompletně vyměněné, ve smyčcích jsou z devadesáti procent už také nové generace. Snad jen z poloviny jsou to lidé, kteří přišli o něco dříve a znali tedy i rozhlas před Vladimírem Válkem.

Počítal jste s tím, že budete hrát v orchestru? Ano. Proto jsem šel na konzervatoř. Krásný proměnlivý zvuk orchestru přináší mnoho představ a výjevů, které nejdou popsat, a fascinuje mě dodneška. Co se v člověku působením hudby děje, je přece nádhera! Ovšem o celkový vjem, který jsem měl v patnácti letech, jsem trochu přišel. Během studií se mi zvuk orchestru rozpadl na jednotlivé nástroje, takže když jdu na koncert, dá mi práci vnímat ho zase jako celek.

O Vladimíru Válkovi se také říká, že dostal rozhlasový orchestr z uzavření ve studiu mnohem víc na koncertní pódia. Pomohlo to tělesu? Ano, to je nezbytné. Orchestr se při akci, kdy nic nejde vrátit, stmelí. Když se zdá před mikrofony, že se detail nevydařil, vrátíme se. Na koncertě se však vracet nedá, jde o zvuk skladby. Ostatně dobří hudební režiséři právě tohoto využívají a natáčejí celé věty a případně jen detaily se dotočí. Živá hudba a sehranost je v tom, že všichni cítí a myslí stejně.

A opravdu cítíte a myslíte všichni spolu? Za roky se to proměnilo k lepšímu. Orchestr se sehrál. Také mladí jsou mnohdy přínosem - ještě hrají s opravdovým nadšením a jsou ochotní jít až na maximum svých možností. Když takhle člověk hraje víc než čtvrt století, může už mít jiný názor. Staří mazáci v orchestrech ovšem přesto vědí, kolik ze sebe mají vydat, aby dosáhli stejného efektu jako mladí. Takže ve výsledku se názory až tak nepoznají.

Jste takovým mazákem? Kdyby se člověk přestal při výkonu úplně kontrolovat, dostane se za hranici a může se stát malér. Mě ale baví chodit po hraně.

Jaký repertoár hrajete s triem? Novákovo trio jsme založili v roce 1978 s fagotistou Vladimírem Lejčkem a na hoboj s námi hraje Gabriela Krčková. Už jsme zahráli přes tisícovku koncertů doma i v zahraničí. Vydali jsme čtyři CD. A máme ještě mnohé plány - nejbližší je natáčení tria Jiřího Gemrota Momenty pro Český rozhlas. Napsal je velmi vtipné, baví nás. Jinak hrajeme také hodně starší hudbu - trií z 20. století je nepřeberné množství, ale v klasicismu žádné původní pro nás. Proto si je upravujeme. Máme také od roku 1997 soubor Mozartissimo. Se dvěma sólisty Národního divadla uvádíme úpravy árií z Mozartových oper. Ve Stavovském divadle měl program už přes 150 repríz, nedávno jsme s ním byli také ve Španělsku.

Předpokládám, že takzvané kšefty jsou ještě něco jiného...? Samozřejmě. Kšeftem je záskok - když úpěnlivě volají v jiném orchestru nebo v jiném souboru. Ale Novákovo trio mám jako koníčka. Kvalita je daná už tím, že je to tak dlouhodobá spolupráce. Strávíme prací s triem ostatně mnohem víc času, než by se dalo finančně poměřit.

Jezdíte s triem po kruzích přátel hudby? Porovnám-li situaci před rokem 1989, tak kruhům přátel hudby se po revoluci hodně ublížilo. Došly peníze a nebyl nikdo, kdo by je byl ochoten sponzorovat a udržovat kulturní život. Bylo by dobré, kdyby si toho někdo všiml jako závažného problému. Regionální aktivity obecně by se měly podpořit. Jezdili jsme hodně a vím, kolik KPH bylo, koho všeho si mohly do bohaté sezóny pozvat - a kolik už jich nyní vůbec neexistuje. Z Čech se také vytratila hudební výchova ve školách a amatérské hraní. Když to porovnám s Německem, kde studuje můj syn, nebo s Japonskem, kam často jezdím... Škoda. Kultura není v národním zájmu. Přitom hudba je pro každého nezbytnou součástí života, začíná to u mámina zpívání.

Muzikanti obecně nejsou za svou práci dostatečně placeni. Jsou záskoky finanční nezbytností? Může to být příjemné. Se vzděláním a s talentem, který lidé v orchestru mají, by určitě měli být lépe zaplaceni. Ministr Dostál ovšem neměl pravdu, když tvrdil, že to není s příjmy tak zlé, protože si lze k platu přijít na další peníze. Lidé s jiným zaměstnáním si také mohou po práci přivydělat. Proč by si zrovna muzikanti měli doplňovat svůj plat v době, kdy mají mít volno...?

Jak mimochodem trávíte volno? Mimo přípravu na koncertování, která je pro každého muzikanta nezbytná, jezdím na kole a na kolečkových bruslích. Jako dechař musím mít dobrou fyzickou kondici. Výzkumy, co s hudebníky dělá, když hrají, ukázaly, že je to horší, než když pracuje horník. Zkoumalo se srdce, tlak... Naměřené hodnoty byly smrtelné. V momentě sóla je přítomno soustředění, člověk se natlakuje... - to je ještě snesitelné. Ale po něm! Právě proto, aby to s mým tělem tolik nedělalo, docela dost sportuju. Flétnista Géza Novák, po němž se jmenuje naše trio, po těchto výzkumech, které se nesměly v roce 1968 zveřejnit, předčasně odešel z filharmonie.

Ke klarinetu jste se dostal hned, nebo oklikou? Míval jsem potíže se zády. Přesedlal jsem proto z flétny na klarinet, při němž se přece jen tělo drží rovněji. Začal jsem s klarinetem vlastně dost pozdě, až na konzervatoři, ale snad jsem to už vcelku dohnal....

Syn je muzikant, bratr dirigent... Nejste vy vlastně takový klan? Tátova babička hrávala na přelomu 19. a 20. století s Hanušem Wihanem. Otec byl houslista České filharmonie. Bratr Tomáš je dirigent. Naše maminka je klavíristka, její maminka byla varhanice. Manželka je původním povoláním zpěvačka a náš syn? Nechtěl hrát na klarinet, nestačil mu, ale líbily se mu zlaté žestě. Začal hrát na trubku, ale oblíbil si pak nakonec lesní roh.

Asi to bude v genech? Podle historika dr. Vachulky byl naším prapředkem skladatel Tomáš Norbert Koutník. V Chocni se sice tvrdí, že se jmenoval Kautnik, ale v tom problém nevidím. Němci přece i dnes říkají mně nebo bratrovi Herr Kautnik.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.