Popularita a renomé Francouze Jeana Rondeaua v posledních letech strmě rostou. Naštěstí za to nemůže ani tak chytrý marketing využívající jeho status „zlobivého kluka“ s funky účesem, jako spíš Rondeauova bezpodmínečná láska k cembalu, do kterého se beznadějně zamiloval ve svých pěti letech.
Zájem o soudobou hudbu a klavírní improvizaci jen zvyšuje jeho interpretační skóre, které ani na startu kariéry rozhodně nebylo špatné: s vyznamenáním dokončil studia na Conservatoire National Supérieur de Musique v Paříži a na Guildhall School of Music and Drama v Londýně, kde navíc získal zvláštní ocenění za sólovou hru na cembalo a interpretaci bassa continua, a v roce 2012 se v 21 letech stal jedním z nejmladších vítězů prestižní cembalové soutěže v Bruggách. Dnes je celosvětově respektovaným sólistou i komorním hráčem, nahrává exkluzivně pro společnost Erato, věnuje se vlastní tvorbě, kterou v roli klavíristy uvádí především se svým souborem Note Forget, je uměleckým ředitelem klávesového festivalu Bel-Air v jižním Savojsku i vyhledávaným pedagogem. Do Čech dorazí na dvojici koncertů konaných v rámci festivalu Concentus Moraviae a není nejmenších pochyb, že jakékoli další aktivity spojené s cembalem ho plní nadšením: „Masterclass na JAMU, když už u vás budu? Ale to je moc dobrý nápad, s velkou radostí,“ zareagoval Jean Rondeau okamžitě a bez podmínek na nabídku děkanky JAMU a výtečné cembalistky Barbary Marie Willi, která s ním vedla rozhovor.
Jaká cesta vás přivedla k cembalu? Setkal jsem se s ním v pěti letech vlastně náhodou. Zaslechl jsem v rádiu zvuk nástroje, který mě naprosto uchvátil. Ale byl jsem jím uchvácen tak, jak je toho schopno jen dítě, bez jakýchkoli předsudků nebo očekávání. Bylo to přímé spojení se zvukem cembala, s jeho silou a mocí. Vůbec netuším, kdo, nebo co hrál, nešlo o kontext hudební, ale ten zvukový. Od té chvíle jsem chtěl hrát na cembalo. Rodiče mě tedy zapsali do hudební školy kousek od domova, v Paříži. Měl jsem obrovské štěstí, že tou dobou tam profesorkou cembala byla Blandine Verlet, skutečná umělecká osobnost. Studoval jsem u ní deset let.
Jak byste svůj vztah k cembalu popsal dnes? Poznal jsem, že se cembalo dokáže propojit s naší vlastní více či méně skrytou citlivostí. Je to nástroj citlivý ve všech smyslech toho slova. Jako k takovému je třeba se k němu umět přiblížit, dotýkat se ho. Ostatně francouzský skladatel François Couperin sepsal i Umění dotýkat se cembala. Nevím, zda je to v češtině stejné, ale ve francouzštině má slovo dotýkat se dva významy: dotýkat se něčí duše, nebo se ho dotknout fyzicky. U cembala jde o oba významy. Jak se ho citlivě dotknout, vybrat ten správný dotek, aby hrálo, aby zpívalo, jak ho rozhýbat, aniž byste porušili jeho jemnost a křehkost. Dnes je můj vztah k cembalu hlubokou láskou, kterou cítím už opravdu velmi dlouho a o kterou s radostí pečuji. Patří k ní i určitá míra laskavé shovívavosti. Jako u všech milostných vztahů, i v tomto případě je cembalo do jisté míry součástí mě samého, ale je to zároveň vztah velmi rozumový. Nedá se to moc popisovat slovy… Mám radost, když hraju, ale i když nehraju, protože to se těším, až zase budu hrát.
Cembalo je dřevěné, hýbe se a mění, je živé a občas pěkně divoké. To je další věc, která se mi na něm líbí. Je taky záludné: tváří se, že hrát na něj je snadné, protože technicky stačí opravdu lehce stisknout klávesu a vyjde tón. Na cembalo tak může zahrát i dítě, což je ostatně jeho další skvělá vlastnost. Člověk se u cembala velmi snadno a rychle cítí pohodlně, nechá se svést zdánlivě jednoduchou tvorbou tónu, nesrovnatelnou s dechovými nástroji nebo jinými instrumenty, které vyžadují třeba nepohodlnou, nepřirozenou fyzickou pozici. U cembala je třeba zůstat ostražitý, neustále napínat jeho vyjadřovací možnosti, snažit se je rozvinout co nejvíc, nepřestávat hledat jeho další výrazové schopnosti.
Naprosto s vámi souhlasím: nejsem si vždy jistá, jestli při hře předávám skutečné tóny, nebo svou představu o nich. Jak dostat do rovnováhy vlastní imaginaci, energii, napětí, duševní rozpoložení s fyzickým předáním skladby posluchačům? Lze té rovnováhy dosáhnout? To je otázka stejně zajímavá jako široká. Nedokážu vám dát přesný návod, přestože (nebo právě protože?) o otázce přiblížení se této rovnováze přemýšlím až příliš. Mohl bych vás snadno odkázat na samotné tajemství hudby, protože jsem přesvědčen, že v hudbě je skutečně obsaženo mnohé mystérium. Existuje mnoho teorií týkajících se podstaty a matérie hudby samotné, podstaty zvuku, nástroje, těla hráče atd. Snahou interpreta je dostat to všechno do rovnováhy. Pokud je při hře některá z matérií přítomná více než jiná, poruší to rovnováhu. Když je na pódiu moc interpreta a je upřednostněn na úkor skladby, nástroje, publika či celého prostoru, destabilizuje hudební kouzlo a zážitek nebude ani pro hráče ani pro posluchače tak silný. Zato když se podaří k okamžiku rovnováhy přiblížit co nejvíce, pak je to něco naprosto nevyslovitelného, nepopsatelného. Moc rád hraju na živých koncertech, kde je zapotřebí vnímat a zpracovat všechny přítomné, mnohdy nepředvídatelné složky. Opakuji – je to tajemství, tedy něco, co podněcuje, zve k reflexi, k práci, k poznávání, ať už při koncertě nebo při práci o samotě. Pracuji s hudebním textem, zpochybňuji ho, snažím se mu porozumět, poznat, jaká je v něm moje role, jakou emoci chci předat, jak ji předám skrze zvuk, co dělám se svým tělem, jak se pohybuji… je toho hodně. Toto je pro mě hudební práce, hudební výzkum.
Vystupujete také jako jazzový klavírista, člen nejrůznějších uskupení, s nimiž improvizujete nebo hrajete vlastní hudbu. Cítíte se jinak jako klavírista a jako cembalista? Klavír zabírá jen velmi malou část mé práce, 90 % mých hudebních aktivit je skutečně věnováno cembalu. Ale ano, je pravda, že se u klavíru cítím jinak. Klavír pro mě vždycky představoval možnost volné tvorby, tvůrčího experimentování. Skládám hudbu, která by se asi nejvíce blížila té jazzové, pokud jazz vnímáme jako zachování tradice, kterou předávám prostředky současné hudby. Klavír je spíš mou vstupní branou do soudobé hudby, nerad bych se tedy nazýval jazzovým klavíristou.
Hovoříme spolu v době nouzových opatření, ale výhledově se vaše návštěva naší země jeví jako reálná, a to na dvojici červnových koncertů v rámci 26. ročníku festivalu Concentus Moraviae. Už jste v Čechách hrál? V Čechách ano, na koncertě v rámci Letních slavností staré hudby a na soutěži Pražského jara. Ale Moravu zatím vůbec neznám. V Miloticích zazní čistě francouzský program ze skladeb slavné barokní trojky Couperin – Rameau – Royer. Francouzská hudba 18. století, to je vesmír sám pro sebe znějící v daném stylu, jak jsme o tom před chvílí hovořili, přesto jsou Rameau a Royer ve své cembalové tvorbě hudebně dost odlišné osobnosti. Baví mě stavět je vedle sebe, program je pak pěkně plastický. Ve Versailles měla především cembalová hudba zásadní důležitost a já se snažím ten speciální dvorský styl trochu uvolnit.
Na druhém koncertu vystoupím s loutnistou Thomasem Dunfordem a zase s francouzskou hudbou z Versailles, tentokrát ale zcela jinak. Nejde o hudbu napsanou pro dva nástroje. Vybrali jsme skladby zkomponované buď pro cembalo, nebo pro loutnu, a vycházeli z toho, že všichni autoři byli hudebníky tvořícími pro dvůr Ludvíka XIV. Téměř denně ke dvoru přinášeli nějaké nové skladby, hráli je dohromady a dost možná se stávalo, že vzali skladbu pro violu da gamba a zahráli ji na cembalo, nebo na loutnu, nebo se vzájemně doprovázeli, a právě tak to děláme i my dva. Baví nás hrát dohromady, máme oba stejný pocit velmi silného propojení, nepotřebujeme diskutovat, děláme stejnou dynamiku, stejné rubato… Máme společný hudební jazyk.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII VI/2021.
