úterý, 10. prosinec 2019

Jean-Guihen Queyras: Hudbou proti agresivitě dnešního světa

Napsal(a) 

 , foto Marco Borggreve foto: Marco Borggreve

Violoncellista Jean-Guihen Queyras. Kanadsko-francouzský fenomén. Synonymum univerzality, ovšem při zachování hlubokého vhledu. Viz poslední dva snímky pro Harmonia Mundi: Vivaldiho cellové sonáty a sonáty Clauda Debussyho. Pravidelná spolupráce s Orchestre de Paris, NHK Symphony, Tonhalle Zürich, lipským Gewandhausem nebo Orchestre de la Suisse-Romande. Rovněž ale také s dirigenty a ansámbly tzv. staré hudby Philippem Herreweghem a Freiburg Baroque či Akademie für Alte Musik Berlin. Dále také nahrávky cellových koncertů Györgye Ligetiho a Henriho Dutilleux s Pierrem Boulezem a jeho Ensemble InterContemporain. Rozhovor vznikal po telefonu na konci října. Jean-Guihen volal z Londýna, kde zrovna měl ve Wigmore Hall recitál se svým dvorním klavíristou Alexandrem Tharaud. Mluvili jsme o limitech a toleranci, ale také o koncertech s Pražskými symfoniky 18. a 19. prosince s dirigentem Jac van Steenem a sólovém recitálu v kostele svatých Šimona a Judy 17. prosince. Pro ještě bližší představu: Jean-Guihen dorazí do Prahy z Madridu po provedení Beethovenova Trojkoncertu, kde jsou mu partnery Veronika Eberle a Alexander Melnikov.

První otázka je, připouštím, trochu zvláštní: V nitru francouzsko-italských Alp se nachází masiv a také velký hrad s názvem Queyras. Znám to tam. Je zde nějaká spojitost mezi vámi a tímto místem? Jste dobře informován (smích). Upřímně, já a celá moje rodina milujeme hory a zvlášť toto údolí, zbožňujeme ho. Ale bohužel se nám nejspíš nepodaří vystopovat, jestli odtud naše rodina pochází, nemáme o tom žádné prameny. Možná to tak je, ale nemůžeme to nijak prokázat.

A ještě bych měl s dovolením jednu otázku na vaše jméno. Druhá část vašeho křestního jména je Guihen, což je poměrně neobvyklé jméno, pochází z Irska a znamená „vítr“. Jak jste k tomuto jménu jako Francouz přišel? To slyším poprvé, že to jméno je irského původu a znamená „vítr“! Takže vám děkuji za nový příspěvek do mé biografie. To jméno se zdálo i mým rodičům velmi neobvyklé, jedinečné, setkali se s ním v cisterciáckém klášteře Thoronet. Guihen byl člověk, který byl na cestě ke svatořečení, snad zakladatel kláštera.

Vaše rodina pochází z Francie, ale narodil jste se v Kanadě. Jak se to stalo? To je dlouhá historie, zkusím to říct stručně: Oba moji rodiče emigrovali na konci druhé světové války z Francie do kanadského Quebecu, kam v té době směřovalo mnoho Francouzů. Seznámili se až tam, vzali se a založili rodinu. Ale když mi bylo pět let, rozvedli se. Můj nevlastní otec, jmenuje se Jean-François Queyras, je životním stylem skutečný Francouz – potkal moji maminku se čtyřmi dětmi, a pak jsme se na tři roky přestěhovali do Alžírska, protože tam pracoval. Když mi bylo osm let, přestěhovali jsme se do Francie, kde je dodnes náš rodinný dům.

Četl jsem ve vašem životopisu, že jste vyrostl spíše na jazzu než na vážné hudbě. Je to pravda? Ne úplně. Je to tak, že jsme doma měli nahrávku bubeníka Arta Blakeyho a The Jazz Messengers Drum Suite. Byl to mimochodem můj biologický otec, kdo byl nadšený pro jazz. Já se do té nahrávky v šesti letech zamiloval, speciálně do skladby pro perkuse s názvem Sacrifice, a poslouchal ji pořád. Rodiče mi proto pořídili boudičku, protože moji sourozenci to nemohli vystát. Jsem tou nahrávkou fascinován dodnes. V šedesátých a sedmdesátých letech se v jazzu objevila odnož černošských muzikantů, kteří hledali své kořeny opět v Africe. Ta nahrávka začíná sborem afrických hlasů jako nějaké rituální volání a pak následují tradiční africké bubny a potom teprve přichází Blakey se svými jazzovými bicími. Je to opravdu skvělé!

 , foto Marco Borggreve foto: Marco Borggreve

Kromě nahrávek Arta Blakeyho, jaké byly vaše hudební kořeny? Je mnoho lidí, které bych měl zmínit, skoro nevím, kde začít. Rodiče milovali hudbu, poslouchali převážně klasiku, zvláště vokální. To utvářelo můj vztah k hudbě. A jsem za to velmi vděčný, dodnes mám na prvním místě vokální hudbu. Je to pro nás instrumentalisty velká inspirace. Rodiče poslouchali hlavně Bachovy kantáty, moteta a podobně. A to každou neděli. Takže to bylo mé hudební zázemí. Když mi bylo deset let, objevil jsem cello. Nejdříve jsem poslouchal mladé cellisty, zamiloval jsem si ten zvuk a musel jsem to také zkusit. Byl jsem jako lev v kleci, dokud jsem nedostal své první cello. A samozřejmě jsem si brzy mezi cellisty našel své idoly – Rostropovič, Maisky, Casals… A pak jsem objevil barokní hudbu, jak ji hrál nedávno zesnulý Anner Bylsma. Ten mne velmi inspiroval. Později v životě jsem potkal při spolupráci s Ensemblem InterContemporain Pierra Bouleze, další důležitou osobnost, která mě v mém hudebním vývoji opravdu hodně ovlivnila.

Máte velmi široký hudební záběr, hrajete jak starou hudbu, tak i soudobou. Taková šíře není úplně obvyklá. Myslím, že to je temperamentem. Jsem zvídavý člověk, který nemá rád konvence. Nerad hraju hudbu jen tak – vždy hledám spojitosti mezi různými epochami, mezi různými styly. A také je to tím, že jsem měl to štěstí se velmi brzy setkat s různými přístupy k estetice – jak už jsem říkal, u nás doma se poslouchala zejména barokní hudba, samozřejmě hraná na staré nástroje a historicky poučeným způsobem, pak jsem se setkal s moderní hudbou, protože moje druhá učitelka Reine Flachot byla velkou vyznavačkou soudobé hudby. Všechny své žáky s ní seznamovala a vedla nás k tomu, abychom soudobou hudbu poslouchali. Povzbuzovala nás také k tomu, abychom vnímali i cellovou techniku jako něco, co je v neustálém vývoji. Říkala, že i my můžeme být těmi, kdo přijdou s novým zvukem, s novou cestou jak hrát na cello. Chtěla, abychom se nespokojili s tím, že něco umíme, a tak to budeme hrát vždy stejně. Učila nás hledat si vlastní cestu ke zvuku. Přirozeně jsem objevil mnoho nových barev, když jsem hrál skladby od Helmuta Lachenmanna, který osobitě pracuje právě se zvukem. To mi pomohlo i v klasickém repertoáru. Musíme si uvědomit, že všechny mistrovské hudební kusy byly ve své době moderní, novou hudbou. To je cesta, kterou bychom je měli vnímat a interpretovat. Musíme se snažit představit, jak byly vnímány, co na nich tehdy bylo nové a moderní – například disonance. Tímto pohledem se propojují všechny hudební styly.

To znamená, že podporujete vznik nové hudby obecně? Řekněme bez ohledu na výsledky? Tak jsem to úplně nemyslel. Když hrajete novou hudbu, když tvoříte, tak samozřejmě nevíte, jestli to, co hrajete, bude úspěšné veledílo, nebo ne. Když hrajete hodně nových skladeb, což já dělám, každá z nich se pak nestane hitem repertoáru, jako se stalo s koncertem Henriho Dutilleux, který je už akceptován cellisty všude po světě jako součást kánonu, jako mistrovské dílo. Ale zpět k tomu, co jsem chtěl říct: Měli bychom hrát i klasické kusy se stejným přístupem, jaký máme k těm nejnovějším dílům, například ke skladbám Helmuta Lachenmanna. Každou notu bychom měli vnímat jako důležitou. Když ji tam například Brahms nebo Schumann napsal, vycházel při tom ze své osobní zkušenosti, ze svých pocitů, ze své vnitřní konstrukce té skladby.

Hrajete starou i současnou hudbu na stejné cello a stejným smyčcem? Ano, hraji na jeden nástroj. Občas měním smyčce, to je pravda. Podle příležitosti – když hraji Vivaldiho sonáty, tak vyměním struny, vezmu si barokní smyčec. Takže ano, tyhle změny dělám podle toho, co vyžaduje repertoár.

Má váš repertoár nějaké limity? Donedávna jsem si myslel, že mým limitem je jazz. Nikdy jsem do něj nepronikl, je to velmi náročné – naučit se improvizovat. Ale stalo se mi, že jsem potkal vynikajícího jazzového saxofonistu, jmenuje se Raphaël Imbert, přijel na můj festival Rencontres Musicales a jsme od té doby přátelé po mnoho let. Je schopný snad v každém klasickém muzikantovi vyvolat pocit, že hrát jazz je snadné. A nedávno – tohle léto – jsme vytvořili společný jazzový projekt, který se jmenoval Invisible Stream a měl velký úspěch. Plánujeme natočit CD a chceme s tím projektem jezdit na turné. Přiznám se, že jsem nečekal, že to bude tak skvělé, tak hodnotný zážitek! Takže mé hranice se posunuly dál, myslel jsem, že jsou u jazzu, ale jsou až za ním. Takže nikdy neříkám nikdy… Všechno je možné.

 , foto Marco Borggreve foto: Marco Borggreve

A co vaše spolupráce s Chemirani Ensemble – sourozenci Keyvan a Bijan Chemirani, kteří hrají tradiční perskou hudbu? Jak začala? Tohle, stejně jako většinu mých zkušeností, mi přinesl život a přátelství. Se členy Chemirani jsme vyrůstali vedle sebe jako děti, byli jsme sousedé. Chodili jsme spolu hrát fotbal. Oni se učili perskou hudbu od svého tatínka, který je mistr hry na zarb, základní perský buben. Studoval jsem na konzervatoři, a když mi bylo kolem dvaceti, řekl jsem jim, že bych strašně rád zkusil hrát orientální hudbu, něco ze Středního východu. Řekli ano, zkusme to. Od té doby jsme se pravidelně scházeli a já jsem do té hudby pronikl a moc jsem si ji zamiloval. A myslím, že je tu něco ve mně, co mě k tomu orientálnímu zvuku přitahuje. Říkal jsem vám, že jsem jako dítě strávil tři roky v Alžírsku. Když jsem tam v tak útlém věku byl, učil se nový jazyk, slyšel jiné zvuky než doma a potkával neobyčejné lidi, potřeboval jsem se k tomu později vracet nebo se k tomu nějak vztahovat.

Když jsme u všech těch hudebních přátel, preferujete komorní hru, nebo raději hrajete s orchestrem? V tomto ohledu nemám preference. A řekl bych, že jde o jedno a totéž. Bavili jsme se o tom nedávno s Isabellou Faust, že existuje jen jedna hudba. Když hrajete sólo, nezáleží na tom, jestli s orchestrem nebo bez něj. Když hraji s orchestrem, neodděluji svůj part od orchestrálního. Hraji s orchestrem stejně, jako bych hrál komorní hudbu. Je tam dirigent, ale to sdílení hudební vize je podobné, jako mezi komorními hráči. Nepovažuji to za dvě rozdílné věci.

V rodině máte i mladé hudebnice Solène a Romane Queyras. Je vám to milé? Jsou to mé neteře, dcery mého bratra Pierre-Oliviera, který je houslista. Začaly se hudbě věnovat celkem přirozeně samy. Já mám naopak tři děti, které se hudbě nevěnují. Není to moje volba a nemám s tím problém. Ani bych neměl problém s tím, kdyby byly hudebníky. O co mi jde, je, aby se mé děti mohly samy vyjádřit. Mému nejstaršímu synovi je 21, je malíř, studoval tři roky v Londýně a nyní byl pozván na dva měsíce do Šanghaje na rezidenční pobyt v místní galerii. Právě před dvěma dny měl vernisáž a já jsem velmi fascinován tím, jak dokáže vyjádřit své myšlenky skrze výtvarné umění. Jsem díky tomu šťastný. Jsem rád, že se mladá generace umí umělecky vyjádřit. To mě činí optimistou v dnešním problematickém světě.

A nyní k Vašemu pražskému programu. Nejprve Čajkovskij a jeho Variace na rokokové téma: jak důležitý kus je to pro vás? Není to ani barokní, ani moderní hudba… Podle mě je to velmi svěží a krásná skladba. Chci říct s plným vědomím a respektem – myslím, že Čajkovskij zkomponoval zásadnější díla, například jeho symfonie, které jsou opravdu zážitky, jež vám změní život. Tohle není ten případ. Jde o variace, které mají posluchače pobavit, ale opravdu velmi, velmi krásné variace a velmi virtuózní, to je také jedna z kvalit té skladby. A myslím, že hudba spočívá také v tom; v kráse a v pobavení. Těch šest variací člověka zasáhne. Ale abych odpověděl na vaši otázku: Tu a tam tohle dílo hraji, ale není to stěžejní kus v mém repertoáru. Avšak zbožňuji tu skladbu, je fantastická, velmi dobře hudebně funguje, je v ní hodně života a lásky.

V úterý před koncerty s orchestrem máte v Praze v kostele svatých Šimona a Judy recitál s Bachovými a Brittenovými suitami pro violoncello sólo. Tohle je vaše repertoárová preference? Ano, opravdu velmi rád dávám dohromady různé druhy repertoáru. V tomto případě je ta spojitost naprosto zřejmá, protože Brittenovy suity byly přímo inspirovány těmi Bachovými. Britten se vlastně snažil napsat takovou verzi Bachových suit dvacátého století. Takže mi to dává smysl, abych je hrál v jednom večeru.

Nahrál jste také Dvořákův Cellový koncert, Rondo a Klid lesa. Samozřejmě mne jako Čecha zajímá, jak moc je pro vás Dvořák důležitý? Dvořák samozřejmě snad pro každého cellistu na světě hraje stěžejní roli, napsal ten nejlepší cellový koncert, který je jednou z jeho absolutně špičkových prací. A ty dvě další skladby – Rondo a Klid lesa – myslím, že jde rovněž o mistrovská díla, neboť Dvořák byl také mistr malých forem. Zkomponoval spoustu drobných skladeb, které jsou perfektní, a Rondo je zrovna jedna z nich. Je v něm obsaženo všechno – nostalgie, radost, energie, zpěvnost…

 , foto Marco Borggreve foto: Marco Borggreve

Mimochodem máme ještě jednoho českého skladatele, který se hodně věnoval violoncellu: Bohuslava Martinů. Už jste se s jeho díly setkal? Hrál jsem dvoje jeho variace pro violoncello – Na slovenskou píseň a Na Rossiniho téma, ale jinak jsem moc z jeho díla nehrál. Koncerty ani sonáty ne. Ale hrál jsem trio pro flétnu, cello a klavír s Emmanuelem Pahudem a Éricem Le Sagem. Určitě je to však hudba, se kterou bych se v budoucnu rád více seznámil.

Jak rychle se vlastně učíte novou skladbu? Přál bych si, aby to bylo rychlejší (smích). Vždycky záleží na skladateli. Například jsem letos premiéroval cellový koncert Tristana Muraile De pays et d'hommes étranges a bylo to strašně náročné, až vysilující. Byly tam i čtvrttóny, pracoval jsem na tom hodiny a hodiny, bylo to až zběsile virtuózní. Další koncert byl od estonského skladatele jménem Jüri Reinvere, jmenuje se Inter lacrimas et luctum a premiéra byla v říjnu. To je krásný kus a ani není moc náročný! Takže to mi nezabralo moc času. V náročnosti, zvlášť u moderní hudby, mohou být velké rozdíly. Stejně jako v kvalitě skladeb. Některé skladby jsou velmi náročné a neznějí ani moc dobře a naopak, i jednoduché dílo může být krásné.

Jste v kontaktu se skladateli, abyste jim dal zpětnou vazbu, jak je jejich dílo hratelné? To také hodně záleží na skladatelích. Například Tristan Murail je velmi zkušený skladatel, je mu kolem šedesáti, a v případě jeho koncertu jsem dostal hotové noty. On zná cello tak dobře, že jsem si nemohl vůbec stěžovat. Ano, bylo to velmi těžké, ale mohu říct, že on přesně věděl, co dělá. Nyní se připravuji na jeden koncert, který budu hrát za rok a půl, od Vita Zuraje ze Slovinska. Je to mladý skladatel a rád své dílo konzultuje. A víc než dva roky před premiérou mne navštěvuje, už byl u mne třikrát, a řešili jsme, jak se to hraje, a co může udělat, aby se to hrálo dobře, a tak dále… On opravdu chce zpětnou vazbu od interpreta. Jako například Luciano Berio, který téměř vždy komponoval pro konkrétního interpreta, své skladby velmi konzultoval.

Vzneseme se zase nad hudbu; četl jsem na závěr vašeho profilu na Twitteru tyto tři „pojmy“: Aj Wej-wej, Nelson Mandela, tolerance. Proč právě tato kombinace? Myslím, že každý se rád vztahuje k něčemu, co je trochu mimo jeho obor. Chtěl jsem v těchto třech „pojmech“ vyjádřit, co je pro mě důležité. Pro mě symbolizují dvě charismatické postavy, které mají co do činění s diktaturou a kterým se podařilo ustát svůj osud s nejvyšší noblesou. Jsou to osobnosti, které mě inspirují k tomu, abych měl odvahu se s klidem držet svých principů a idejí. Bez jakékoli agrese! Oni agresi nikdy nepoužili, přestože jí sami čelili celý život. A tolerance je tam jednoduše proto, že si myslím, že v dnešním světě velmi chybí. Kapitalistický svět rozevírá sociální nůžky a dělá chudé lidi ještě chudšími, sousedé se nemají rádi, kultury proti sobě brojí.

A může být hudba v takovém světě řešením? Myslím, že umění obecně je tím, co dělá lidi lidmi. Jakékoli umění: architektura, malířství, hudba… Hudba má navíc tu výhodu, že je jakýmsi univerzálním jazykem. Umí úplně stejně zasáhnout lidi z jakékoli kultury světa. Myslím, že veškerá energie, která je vkládána do umění, hudbu nevyjímaje, je energie, která se nepřetaví do nenávisti k vlastnímu okolí a ke strachu. Kdyby bylo možné změnit veškerou energii v tvoření, v literaturu, hudbu, výtvarné umění, bylo by to skvělé.

Tento rozhovor vyšel ve zkrácené verzi v HARMONII 12/19. Podpořte nás a pořiďte si předplatné.

Martin Rudovský

První hudební vzdělání získal na základní škole s rozšířenou výukou hudební výchovy v Umělecké ulici na Praze, kde byl po celou školní docházku žákem Pavla Jurkoviče. Ten jej klíčově umělecky ovlivnil na celý život. Byl členem pěveckého sboru Pueri gaudentes, od roku 2003 je členem Kühnova smíšeného sboru. V roce 2016 inicioval založení Společnosti Pavla Jurkoviče, která zpřítomňuje odkaz tohoto skladatele a pedagoga, je jejím předsedou. Věnuje se hudebnímu divadlu pro děti, literární zájmy uplatnil v básnické tvorbě. Je dramaturgem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.