úterý, 9. srpen 2011

Je blaze na konzervatoři v Praze?

Napsal(a) 

Ono se to řekne, osobní vzpomínka. Po deseti letech od absolutoria jich ještě v hlavě zůstalo dost a, pravda, zejména těch pozitivních. Přesto si vzpomínám, že v době studií na Pražské konzervatoři jsme mnoho věcí kolem sebe viděli značně „mladistvě kriticky“. Kupříkladu když nás, osmnáctileté, s maturitou z gymnázia, třídní profesor oslovoval stejně jako posluchače, kteří přišli ze základní školy: „dětičky moje“. Nadhled „mazáků“ se ovšem vytratil velmi brzy, když jsme zjistili, že většina z „dětí“ hraje na nástroj mnohem lépe než my „dospělí“. Když byla akutní potřeba rozehrát se před hodinou hlavního oboru, obávali jsme se cedulky s nápisem „Učebny obsazeny“. Na vrátnici jsme ji našli téměř pokaždé, vždy byl totiž někdo z kolegů rychlejší či schopnější domluvit se s panem vrátným. A tak se cvičilo na záchodech, k nepříjemnému pocitu obou stran... Neustálý ruch ve všech patrech budovy, jakási podivná směs hovoru, smíchu, zpěvu a instrumentální hudby od stupnic po světové koncerty. Ale i neomylná schopnost rozpoznat na chodbách posluchače toho či onoho oboru: houslisté – velká otlačenina na krku, zpěvačky – nejupravenější a nejvýraznější zjevy, herci – nejafektovanější chování a nejhlasitější mluva... Typický znak většiny: absolutní důraz na hlavní obor, ostatní předměty brány spíše jako nutné zlo, ovšem radost nad absencí matematiky a technických předmětů. A snad v každém, i v té nejpodivnější individualitě, hrdost na možnost studovat na Pražské konzervatoři. U někoho pramenící spíše z toho, že při přijímacích zkouškách prošel velmi úzkým sítem, u těch uvědomělejších pak hrdost na to, že jejich jméno už jednou provždy zůstane v seznamu studentů školy vedle Kubelíka, Suka, Nováka nebo Ježka.

Letos konzervatoř slaví 200 let od zahájení výuky. Slaví de facto už třetím rokem, základy byly totiž několika šlechtici z Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách položeny už v roce 1808. O co šlo? O zoufalý nedostatek kvalifikovaných hráčů prakticky na všechny orchestrální nástroje. „Jelikož umění hudební v Čechách jindy kvetoucí nyní tak bylo pokleslo ...“ (et cetera, viz strana 10), píše se v zakládací listině Pražské konzervatoře, nejstarší ve Střední Evropě. Dlouhá a nesnadná byla cesta ústavu k pevnému místu v hudebním životě české společnosti a měnilo se mnohé, včetně sídla: začalo se učit v bytech profesorů, dalšími útočišti byly klášter sv. Jiljí, kolem roku 1884 nově postavené Rudolfinum, po zestátnění v roce 1918 na čas Emauzy, poté budova bývalého chemického ústavu v Trojanově ulici a dnes škola sídlí Na Rejdišti. Hned za Rudolfinem, což může být pro budoucí profesionální hudebníky velmi motivační.

Měnily se osobnosti v čele školy – všechny ředitele, od Bedřicha Dionýse Webera přes Antonína Benewitze, Josefa Suka třeba k Václavu Holzknechtovi, dnes najdete na obrázcích na chodbě (a většinu na straně 10 tohoto vydání HARMONIE), která vede k ředitelně zatím posledního, Pavla Trojana. Ovšem jméno nejslovutnější, to je Antonín Dvořák. Ten má u ředitelny bustu. Kdo ví, zda-li a jak by pokorný, moudrý a bohabojný mistr zvládal ředitelské povinnosti, které přináší naše doba? Peníze, granty, žádosti, sponzoři... od toho by dal Dvořák pravděpodobně spíš ruce pryč, z toho moc příležitostí konat k větší slávě Boží nekouká. Na druhou stranu konzervatoř zřejmě i díky tomu v posledních několika letech „prokoukla“ dosti výrazně: půdní prostory, které dosud zahálely, se proměnily v krásné učebny a pracovny, ve dvoře v podzemí vznikl skvostný koncertní sál i s kompletním zázemím včetně šaten, bufetu a nahrávacího studia, podzemí s půdou propojil moderní skleněný výtah.

Ano, změnilo se mnohé, nevyhnutelně. Zejména po stránce materiální. A mnohé zůstává. Doufejme, že zejména po stránce duchovní. Snad je škola stále plná kantorů, kteří mají touhu a schopnost posluchače nikoli naplnit jako nádobu, ale zapálit jakou pochodeň pro krásu hudby a umění. Snad studenti stále vědí, že ono propojení s Dvořákem, Ondříčkem, Martinů, Ančerlem či Talichem je svým způsobem zavazující. Snad se z nich stanou reprezentanti kultury a s ní spojených duchovních hodnot, které nám dnes jaksi chřadnou a vadnou.

A snad se nezmění ani ty roztomilé maličkosti, které dělají Pražskou konzervatoř specifickou a i po letech kouzlí úsměv na rtech: ona zvuková směs hudby a slov okamžitě po otevření těžkých dřevěných vstupních dveří. Odhadování studijního oboru posluchačů podle oblečení, chování, make-upu či skvrny na krku. Rozmanitá oslovení od profesorů, včetně „mých dětiček“. Cedulka „Učebny obsazeny“ ve vrátnici. I ten sladký zvuk houslí z dámských toalet. Ano, je blaze... na konzervatoři v Praze.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.