pátek, 18. březen 2016

Janine Jansen a její sdílení

Napsal(a) 

Janine Jansen, foto Marco Borggreve/DECCA Janine Jansenfoto: Marco Borggreve/DECCA
Sólistkou abonentních večerů České filharmonie v lednu 2016 byla nizozemská houslistka Janine Jansen. S dirigentem Semjonem Byčkovem hrála Koncert g moll Maxe Brucha. Byčkov, rodák z Leningradu, emigroval v 70. letech do USA. Dnes je vě­hlasným koncertním i operním dirigentem. Janine Jansen je o víc než generaci mladší. Od debutu v Londýně v minulém desetiletí se mezi vrstevníky dostala do světové špičky.

V Praze nejste poprvé. Vzpomenete si na zdejší koncerty? V České republice jsem koncertovala už dvakrát – před několika lety s rozhlasovými symfoniky z Frankfurtu nad Mohanem a s Paavem Järvim, to jsem hrála Bartóka. A pak s Mnichovskou filharmonií a Lorinem Maazelem, s Prokofjevovým Druhým koncertem; to bylo o něco později. A s Českou filharmonií jsem už také hrála, ale bylo to na severu Německa na Šlesvicko-holštýnském festivalu. Tehdy byl na programu Mendelssohnův Houslový koncert. – Takže vzpomenu, jak vidíte!

Jak se vám líbí, že s Českou filharmonií vystupujete hned ve třech večerech po sobě? Je to obvyklé? Mít tři koncerty za sebou s jedním programem je vždycky milé. S každým opakováním se – my interpreti – můžeme lépe vzájemně znát, můžeme se cítit volněji. Je to skvělé.

Který z takto opakovaných koncertů bývá obvykle ten nejlepší? Těžko říci! Svým způsobem by to mohl být ten první, protože s sebou nese největší koncentraci. A nebo naopak ten druhý, kdy se cítíme volněji. Pokud se týká mě samotné, bude to asi spíše ten druhý… Hovořím z hlediska svých pocitů. Publikum to ovšem samozřejmě může vnímat úplně jinak… Řekla bych, že při prvním koncertě obecně panuje na pódiu mezi hudebníky větší napětí a že při druhém, případně třetím cítí větší pohodu.

A hrajete – večer od večera – vy sama skladbu pokaždé jinak, odlišněji? Pokoušíte se o to? Asi pochopitelně ne úplně jinak a ne celou skladbu, ale v detailech ano. A to ne pouze koncert od koncertu, ale i zkoušku od zkoušky. Je krásné, když sólista i orchestr s dirigentem cítí hudbu podobně, reagují na sebe… Potom je takové proměny detailů možné dělat snadněji. A i maličkosti mohou znamenat docela velké rozdíly.

Kdo určil Bruchův Houslový koncert? Vy, nebo filharmonie? Hovořilo se o různých možnostech. O Brahmsovi například, i o Bru­chovi jako další alternativě. Rozhodli jsme se pro Maxe Brucha. Jeho Houslový koncert g moll je krásný. Někdy se říkává – aha, koncert, který uvádí každý, kdekdo… koncert, který se hraje na soutěžích… který už všichni natočili… Takže se může ozývat: Zase Bruch…?! Ale podle mého jde o skvělou skladbu, výrazově silnou; skladbu, jejímž skutečným srdcem je nádherná střední pomalá věta. Hraji Brucha pokaždé moc ráda. Teď jsem navíc měla v jeho uvádění větší pauzu. Vždycky je milé mít možnost vrátit se k již známé skladbě a hledat a nacházet v ní něco nového, dalšího… uvažovat o tom, co s ní člověk dělal v minulosti… A pokud se týká Maestra Byčkova, už dlouho jsem si přála mít možnost s ním vystoupit. A on? Povídá mi úplně totéž! Že už se delší dobu snaží najít nějakou možnost pro spolupráci se mnou. To samozřejmě ráda slyším! – A tak jsme tady. Pan dirigent Byčkov je moc milý. Vřelý muzikant. A při zkouškách a na pódiu velice klidný. Já se znám, jsem plná energie… On sice dovede být velmi vášnivý a prudký, ale diriguje čistě a zkouší v klidu.

Janine Jansen v Praze se Semjonem Byčkovem a ČF, foto Petra Hajská Janine Jansen v Praze se Semjonem Byčkovem a ČFfoto: Petra Hajská

Poslední vaší deskou byl Brahms a Bartókův První koncert. Co můžete prozradit do budoucna? Úplně konkrétně ještě mnoho ne, ale moje úvahy se pohybují kolem dalších velkých koncertů… Například jsem ještě nikdy nenatočila Sibelia a ráda bych tak někdy učinila. A nebo Šostakovič – hraji teď jeho Druhý koncert. To je kus! Nebo Szymanowského První koncert…! A také komorní hudba. Moc ráda bych se jí věnovala víc než dosud, včetně natáčení. Velké firmy samozřejmě směřují spíše k těm velkým koncertům, ale někdy se zajímají i o jiné věci… tak uvidíme.

Kde cítíte hranici mezi klasickou a soudobou hudbou? Asi kus od kusu, záleží na konkrétním autorovi a jeho hudebním jazyku. Hrála jsem jen několik moderních věcí, které vznikly na objednávku: jedním takovým případem bylo dílo, které napsal Holanďan Michel van der Aa. Nebo Pendereckého dvojkoncert pro housle a violu… Nastudování soudobé skladby člověk věnuje pěkný kousek života, kus své duše, a tak si chci být vždy jistá, že dokážu proniknout do autorovy kompoziční řeči. Potřebuji vědět: tohle ano. Ale nejde jen o mě. Nebylo by ani férové vůči autorovi zabývat se jeho hudbou bez ztotožnění s jeho hudebním vyjadřováním.

Jak je to s Bachem? Hrajete ho zcela univerzálně, nebo spíše autentickým, tedy historicky poučeným způsobem? V době dospívání jsem byla dost konfrontována s takzvanou autentickou interpretací. Můj otec je varhaník a cembalista a hodně spolupracoval se specializovanými soubory, takže jsem slyšela kolem sebe hodně staré hudby. A když jsem ji náhodou slyšela někoho hrát naopak hodně romanticky, reagovala jsem negativně. Dnes jsem trochu jinde. Ano, mám starou hudbu a její poučenou interpretaci ráda, ale hraji ji sama přece jen jinak. Nepoužívám samozřejmě barokní smyčec, ani střevové struny, a i v mnohém dalším jsem specialistům vzdálena. Ale stylistic­ky jsem v něčem zároveň nadále poblíž – v dýchání frází, v artikulaci… Používám vibrato, ale snažím se ho spíše zapojit do zdobení…

Znamená to také být třeba tišší, ne tak expresivní…? Těžko říci… Je to vše intuitivní. Vím, jak starou hudbu cítím. Samozřejmě vím, když hraji Bacha, že jde o úplně jiný druh výrazu, než když hraji Brucha. O úplně jiný zvukový svět. Ale není to nic, co bych si říkala ve smyslu: Musíš to dělat tak a tak. Je těžké reflektovat teď takhle sama sebe…

Jak posuzovat krásu tónu? Co je na houslové hře podstatné – obecně? Hudba je můj hlas. Když hraji na housle, cítím se, jako kdybych sama zpívala. Nebo hovořila. Vyjadřuji se prostřednictvím houslí. Nemám žádnou bariéru mezi sebou a nástrojem. Výraz vychází ven přímo. Jen pokud by existovala nějaká technická bariéra, tak od toho je pak soustavné cvičení.

Takže zpívání, zpěv je zde tím klíčovým slovem? Ano. Ale může jít i o jekot, o křik… Hudba je mimořádně pravdivé umění. Ať už člověk poslouchá, nebo hraje, cítí, že je kontakt bezprostřední, přímočarý. Pravdivý… Nemůžete lhát, předstírat. Těžko se mi hledají slova, ale chci říci, že hudba je kontaktní, silná.

A technika? Kdybych byla mladší, odpověděla bych, že technika je až na druhém místě. Že jde přece především o city. Teď už takhle mluvit nemohu. Technika je velmi potřebná. Ale ani emoce nemohou v hudbě chybět. Jsou důležité víc než cokoli jiného… Obojí musí být přítomno. Ovšem ani tehdy nemusí ještě hudba fungovat. Jde o zápas, jehož výsledku je potřeba odevzdat vše.

Foto Alexander van Ingen/DECCA Foto Alexander van Ingen/DECCA

Existují mezi houslisty minulosti někteří, kteří vás v tomto směru nějak ovlivnili? Kteří vám třeba byli v něčem vzorem? Jsou vám blízcí…? To by byla dlouhá řada jmen… Určitě bych jmenovala Davida Oistracha, pak rovněž Ginette Neveu, Idu Haendel, Michaela Rabina… Ti mě určitě něčím inspirovali. A mnozí a mnozí další. Je to samozřejmě věc vkusu. Ale také mám ráda Ivryho Gitlise, ten je na rozdíl od předešlých ještě naživu. Znám ho – je to moc milý člověk. Mám ho ráda osobně a mám ráda i způsob, jakým hraje. Některým lidem se jeho výraz v hudbě nelíbí, ale mně ano – je úžasný, opravdový.

K houslím automaticky nepatří smyčec. Je hodně důležité správně nástroj se smyčcem spárovat? Samozřejmě! Může se klidně stát, že smyčec, který vám opravdu vyhovuje, nemusí pasovat k houslím, které máte nejraději. Ale k jiným ano. Je to až zvláštní, jak mohou housle znít jinak jen kvůli smyčci, a nebo naopak díky smyčci.

Je tedy, obecně řečeno, pravá ruka hodně důležitá? Důležitější? Přinejmenším v případě barokní hudby určitě, protože pravou rukou vytváříte zvuk mnohem víc než levou. Velice mnoho záleží na tlaku na struny, nebo naopak na lehkosti. Pravou rukou také vzniká vše, co se týká artikulace. – Na druhou stranu ovšem mnoho barev může houslista vytvářet i levou rukou… Je to věc výrazu, ten je spíše tady… ale také balance, ta je spíš… tady…? To je moc zajímavá otázka…! Já vlastně nevím…! Snažím se představit si to, vcítit se sama do sebe. Ale těžko se rozhodnu, která ruka je v čem důležitější!

Je na houslovém Olympu, na který jste se dostala, plno? Cítíte řevnivost, soupeření? Cítím se velice šťastná a považuji za privilegium, že mám všechny ty možnosti, které přicházejí, že mohu hrát. A soupeření, konkurence? To jsou podle mého slova, která jsou úplně mimo. Cítím spíše, že se pohybuji mezi kolegy a kolegyněmi. Neznám se úplně se všemi, ale setkání s nimi považuji za úžasná, milá. Jako konkurenci je nevnímám. Jsem vděčná za příležitosti. I když – ano, možná to takhle není úplně vždy, já vím.

Konkurence panuje na trhu s nahrávkami. Rozhoduje se, kdo dostane šanci natáčet, co bude točit… Musím znovu zopakovat. Já jsem šťastná, že mám dlouhý vztah s firmou Decca, už nějakých čtrnáct let. Mohu po tak dlouhé době dokonce říci, co bych chtěla točit… Samozřejmě občas slyším, že bude něco nahrávat ten a ten nebo ta a ta… Ale vždyť je tolik jiných a dalších věcí, které mohu dělat, jimiž se mohu zabývat, jimž se mohu věnovat…! Prostoru je dost. Necítím soupeření. A pokud se týká prodeje CD? Možná to bude znít podivně, ale neprožívám to tak silně. – Samozřejmě jsem šťastná, když si lidé kupují mé desky. Ale nejde mi o počty prodaných kusů, o jejich zvýšení. Jde mi o to, že jsem do nahrávky vložila kus svého srdce, a jsem ráda, že někoho oslovím, že někomu udělám radost, že si poslech někdo užívá. Ale prodeje? Tím se tolik nezabývám. Jsem šťastná, když mohu s lidmi něco sdílet.

Rozhovor v kompletním znění naleznete v HARMONII 3/2016

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.