Jana Štěpánková pozorně hledá svou hudbu

Ve dnech, kdy se na televizních obrazovkách znovu objevuje původní Dietlův legendární seriál Nemocnice na kraji města, natáčí Jana Štěpánková jeho další pokračování a současně televizní trojdílnou Ďáblovu lest. V ní samotné není ale lsti ani trochu. Je přímá, otevřená, slunečná, tak jak ji celé roky známe z divadelní scény, obrazovky a z rozhlasových uměleckých pořadů. Promlouvá z ní široká múzičnost osobního založení.

Je součástí významného rodu, ale je především sama sebou. V tom rodě byl dominantou její otec, nejslavnější z velké herecké plejády minulosti, Zdeněk Štěpánek. Maminka byla vnučkou básníka Vítězslava Hálka. Na oba vzpomíná.

Ve vašem rodě se projevila mnohá umění a byla mezi nimi jistě i hudba. Kdy jste se s ní setkala poprvé a jak? Já jsem narozená v Žilině, ale pobývali jsme tam jen krátce, možná do mých tří čtyř let. Jen málo si z té doby pamatuju. Spíš si ji vybavuju podle nejranější fotografie, kde stojím v parku a mám v ruce na mašličce kozlíka a psa, knírače.

Nemůžu říct, že by se u nás přímo muzicírovalo, ale maminka byla zpěvná, pověstná tím, jak uměla naprosto bezkonkurenčně zpívat slovenské lidové písničky. I v mém dětském věku jsem jí vnímala. Jak uměla úžasně zpívat všechny ty halekačky, na to vzpomínali po léta všichni její vrstevníci. Tátu jsem několikrát slyšela zpívat, a ne jen na scéně v Langrově Obrácení Ferdyše Pištory. A tu jeho „Já na vojnu se dal, pro krásnou plavovlásku“, tu jsem milovala, a mnoho, mnoho jiných písní, které zpíval. Dal by se u nás v žertu použít titul televizního pořadu Zpívá celá rodina, ovšem kromě mne. No, zpívám si, ale ne že bych byla nějak zvlášť zpěvná. Na jevišti jsem při zpěvu měla vždycky strašnou trému. Vzpomínám si na zpěv ve Strakonickém dudákovi, v divadle Pardubicích, ale vlastně ještě před tím, na absolventském představení v Disku. Zvládla jsem to, ale že bych přímo favorizovala ten obor na jevišti, tak to ne.

Když jste přišli do Prahy, to město vřelo hudbou. Chodili jste někdy společně na koncerty? Chodili jsme hodně na opery. Otec měl rád Prodanou nevěstu. Já jsem se tehdy učila hrát na klavír a ne moc ráda, to musím přiznat. Na mou otázku: „Jak dlouho se ještě budu muset učit hrát?“ otec odpovídal: „Až budeš umět zahrát Prodanou nevěstu“. Tu Prodanou jsem se nikdy hrát nenaučila. Mám ale s Prodanou nevěstou v Národním divadle jeden nezapomenutelný zážitek. Dirigoval ji Václav Talich. Kdy to přesně bylo, nevím. Jako dítě jsem na otcovo přání nesměla nikdy nikde na divadle hrát. Udělal jen jednu výjimku. Bylo to poprvé a naposled, kdy jsem jako opravdu malá mohla vystoupit na scéně Národního divadla, navíc v opeře.

V Prodané nevěstě hrají děti, a s pokřikem hlásí, že se utrhl medvěd. Přišla jsem do dětského sboru a řekli mi, dělej všechno to, co ostatní, utíkej, zůstaň stát, pokřikuj. Já byla strašně šťastná, medvěd se utrhl, naběhly jsme na forbínu a všechny děti se otočily dozadu a vyhlížely medvěda. Já jediná jsem zůstala stát a dívala jsem se do hlediště. Pak se mne ptali, proč jsem se neotočila, a já jsem prý odpověděla, že to je neslušné, otáčet se k lidem zády. Po představení, a na to se už opravdu velice dobře pamatuju, mě, a ještě jednu holčičku, vzal Václav Talich za ruku a před oponou se s námi klaněl. Klaněla jsem se s nadšením, jak jsem to úžasně zahrála.

Vedla jste později pod vlivem svých vzpomínek syna Jana k hudbě? Samozřejmě, on má muziku hrozně rád. To ostatně matematici mívají. Nehrál sice na žádný nástroj, ale cestu a vztah k hudbě si nějak našel sám. I dnes si stále něco na cédéčkách pouští. Jen nikdy nepatřil k těm lidem, co propadají nějakým těm módním vlnám snadno dostupných žánrů.

Vedla vás studia na konzervatoři a na AMU k muzikantskému cítění a projevu, i když se ještě zdaleka nepočítalo pro herce s muzikálem? V té době to tak nebylo, s hudbou se v herecké výuce nepočítalo vůbec, i když je nesporné, že hudba a zvuk jsou odjakživa součástí herectví. Vždyť herec se učí mluvit, musí vědět, jak věta začíná, jak končí, jak je modulovaná. Myslím si, že kdo nemá vztah k muzice, tak se to u něj pozná i na jevišti. Chybí mu smysl pro stavbu věty, její linii, pauzy, pro všecko.

Setkala jste se v některé roli víc s hudbou, nebo s tím, že byl text nesen muzikou? Ó ano. Moje setkání s melodramy – Fibichův Štědrý večer, Bendova Ariadna na Naxu a Medea a Tausingerovo Ave Maria – to byl pro mne vždy svátek. Když se při nich spojily slovo a hudba, melodická linie a tempo skladby, když jsem se propojila s orchestrem a dirigentem, tak jakoby ten text na hudbě sám přirozeně plynul. Navíc při Ave Maria byl na zkouškách přítomen autor, skladatel Jan Tausinger, a to byl lidsky i muzikantsky bouřlivý živel. Vyzařoval tak nakažlivou energii, že všechny kolem sebe dokázal strhnout k mimořádnému výkonu.

To ale nebylo jistě vaše jediné setkání s muzikanty? Bylo jich víc. Patří k nim z poslední doby i koncertní vystoupení s komorním souborem Variace, sdružením členů České filharmonie a dalších instrumentalistů, s nímž jsem provedla například Tři lyrické melodramy Bohuslava Martinů. S tím souborem jsem realizovala i další večery. Jeden s recitací básně Richarda Dehmela Zjasněná noc, k níž pak zazněl stejnojmenný smyčcový sextet Arnolda Schönberga, a s povídkou E. A. Poea Maska červené smrti, kterou se inspiroval francouzský skladatel André Caplet, čímž vznikl Fantastický příběh pro harfu a smyčcový kvartet. A četla jsem také s jejich instrumentálním doprovodem dopisy Vitky Kaprálové s Bohuslavem Martinů z románu Jiřího Muchy Podivné lásky. K nim na koncertě zazněl smyčcový sextet Bohuslava Martinů.

Když někdy sledujete film nebo televizi, uvědomujete si, že pod obrazem zní hudba? Ano, a to je špatně. Vnímám ji tehdy, když ruší. Jdu po příběhu a najednou nevím, zda mám poslouchat nebo se dívat a sledovat děj. Někdy je to ale zase tak úžasně udělané, že muzika ten děj násobí. V tom je myslím smysl dobré scénické hudby.

Když mluvíme o lidském hlase, vnímáte v něm něco typického pro charakter člověka? Ano. Nevím, jaký byl Šaljapin člověk, ale hlas měl úžasný. To říkám jen pro příklad, že je to dar a kdo s ním umí pracovat, zaslouží si obdiv.

Připomeňte svého muže, Jaroslava Dudka. V jeho režijní práci měla scénická hudba jistě nemalý význam. O tom jsme se nikdy nebavili, to byla výsostně jeho věc. Ale jednou jsme si při společné večeři pustili úžasnou muziku a ta ve mně zanechala trvalou vzpomínku. Byl to Johann Pachelbel, jakási skladba pro varhany, pro jeho tvorbu typická. Bylo to tak úžasné, vlídné, milé, příjemné, že se na to nedá zapomenout.

Máte své oblíbené autory, skladby, interprety? Asi bych je nedokázala vyjmenovat. Můj vztah k nim je různý, protože člověk poslouchá podle toho, jakou má náladu a momentální rozpoložení. Řekla bych třebas Mozart. Lidi si často myslí, že je to hudba snadná, jednoduchá. Není to pravda, není ani trochu levná, vede k přemýšlení a mně se právě proto líbí. Dá se do ní pronikat. Je úžasná, nedostižná.

Dokážete poslouchat jakoukoliv hudbu? Některé hudbě nerozumím, nejsem v tom směru dost hudebně vzdělaná. Spíš ji ale nemám dost naposlouchanou, nebo jsem neslyšela určité dílo vícekrát. Týká se to mnohdy soudobých skladeb. Když je mi ale skladba hned napoprvé vysloveně nepříjemná, nedokážu mít trpělivost zaposlouchat se do ní, místo toho, abych se ji pokusila nějakým způsobem přijmout.

Vybavuji si znovu kompozici Ave Maria Jana Tausingera. Brigita Šulcová zpívala pěvecký part té skladby a já jsem do toho přednášela mluvený text. Když jsem to dílo poprvé u klavíru slyšela, zděsila jsem se, a říkala si, co s tím? Skladatel přišel, zasedl k pianu, přeletěl klaviaturu, zahrál kus skladby a já měla husí kůži. Cítila jsem, že tomu vůbec nerozumím, a říkala jsem si, do čeho já jsem to vlezla. Ale tím, jak jsme to pak zkoušeli, pochopila jsem. Bylo to pro mne najednou srozumitelné a blízké.

Je nějaká hudba, kterou vysloveně nemusíte mít, nebo je vám z duše protivná? Ano. Techno, heavymetal. Na chalupě, několik kilometrů od nás, bývají občas megasetkání, mnohadecibelové celodenní a celonoční technoparty jejích vyznavačů. Ta hrůza se nese krajem a ani my dospělí, ani vnučky, nemůžeme spát. Pro mě je to muzika naprosto nepochopitelná, zrůdná. Je vlastně těžko říct, jestli je to ještě vůbec hudba. Je to řev a agrese, něco naprosto surového. Když někdy sleduju některé televizní klipy z téhle oblasti, tak já se přímo bojím, dostanu strach. Asi taky téhle muzice nerozumím a už na to nemám věk, abych to musela chápat. Když na mne někdo takhle z obrazovky zaútočí, hned to přepnu. Možná jsem v tom směru nevzdělaná.

Máte naopak při poslechu určité své hudby nějaké mimořádné pocity? Vede vás ke snění, k přemýšlení, meditaci, k úvahám o životě? To zní strašně vznešeně, takhle já bych to nenazvala. Je mi blízká taková muzika, která mi dává pocit harmonie a klidu. Ale aby mi hudba pomohla v obtížných chvílích života zapomenout, to neumí. Na to ji také nevyhledávám. Poslouchám ji, jen když ji chci poslouchat, a když k tomu mám vnitřní pohodu.

Sdílet článek: