neděle, 4. červenec 2004

Jana Semerádová: V okouzlení barokní flétny

Napsal(a) 

Jana Semerádová: V okouzlení barokní flétny Jana Semerádová: V okouzlení barokní flétny

V okamžiku, kdy uvidíte Janu Semerádovou hrát na barokní flétnu, už si ji nedokážete představit s jiným nástrojem. Její originální entuziastický projev, při němž jako by s flétnou postupně splývala, vás poměrně rychle přesvědčí, že si umělkyně svého "celoživotního partnera" zvolila velice dobře. Uveďme si alespoň

v krátkosti posloupnost tohoto vzájemného propojení:

Jana Semerádová vystudovala pražskou konzervatoř - obor příčná flétna - u Jana Riedlbaucha, na filozofické fakultě Univerzity Karlovy absolvovala Teorii a provozovací praxi staré hudby a na Královské konzervatoři v Den Haagu se zabývala hrou na flauto traverso pod vedením Wilberta Hazelzeta. O svých soutěžních úspěších tato mladá dáma příliš ráda nemluví, prozraďme tedy, že si v loňském roce přivezla 3. cenu z Telemannovy mezinárodní soutěže historických dřevěných nástrojů v Magdeburku a o něco později se s Monikou Knoblochovou stala laureátkou mnichovské soutěže Grosser Förderpreiswettbewerb. V současné době je Jana Semerádová uměleckou vedoucí hudebního a tanečního souboru Collegium Marianum, který funguje při stejnojmenné pražské vzdělávací a kulturní instituci (Collegium Marianum - Týnská vyšší odborná škola). Plodem jejich vzájemné spolupráce je pořádání cyklu Barokní podvečery a letos již popáté také mezinárodního festivalu Letní slavnosti staré hudby.Začněme od píky - jaké byly tvé hudební začátky? Moje cesta byla celkem obvyklá, k hudbě jsem se dostala přes rodiče a vyrůstala s ní. Maminka s námi odmalinka dělala různé taneční, vlastně i scénické projekty. Ona sama mimo to, že vystudovala výtvarný obor, hrála výborně na klavír, ale profesor Páleníček jí koncertní dráhu rozmluvil, s tím, že klavíristů je příliš mnoho. Takže pak doprovázela jen nás a my jsme ji jako děti měly v tomto směru úplně pro sebe. (smích)

Jak takové domácí produkce vypadaly? Sezvali se přátelé s rodinami a my jsme pod maminčiným vedením provozovali různé hry, většinou s lidovými písničkami. Pokaždé se vše odehrávalo v nějakém konkrétním nebo vymyšleném stylu. Jednou jsme na hudbu Václava Trojana ztvárňovali pohádky, jindy jsme měli styl 30. let - samozřejmě včetně kostýmů. Produkce se účastnili všichni, říkali jsme jim "pásma". Na vysvětlenou: maminka tyto produkce převzala ze své rodiny a logicky "tradici" předávala dál.

Bavilo vás jako děti "producírovat" se? Víš, že ani nevím? Nevzpomínám si, jestli jsem se bránila, někdo mě nutil, nebo ne. Každopádně na to ráda vzpomínám, myslím, že mi domácí muzicírování hodně dalo a čerpám z něj dodnes.

Jak ses dostala ke hraní na flétnu? Začala jsem běžným způsobem, nejdřív na zobcovou flétnu, v devíti na příčnou. Pamatuji si, jak mě jako malou přivedli k profesoru Žilkovi, a protože jsem byla malinká, hubená a velkou flétnu bych neudržela, pan profesor mi dal pikolu. Začínat právě s ní je mírně řečeno netradiční, pamatuji si, jak se mi z vysokých tónů zatmívalo před očima. Zanedlouho jsem přešla na "velkou" flétnu. Tu jsem zase nedokázala dlouho držet, a tak mi tatínek vyrobil speciální zařízení: dvě dlouhé gumičky zavěsil na skoby mezi dveřmi a do nich protáhl flétnu. Já jsem přišla, z jedné strany gumička, z druhé strany gumička, ruce jsem jenom přiložila a pískala jsem.

Pokud vím, byla jsi už jako dítě úspěšná v soutěžích. No, pár soutěží se povedlo. S triem jsme vyhrávali různé národní soutěže, Mozartovu soutěž, sólově jsem také jednu soutěž vyhrála. A vůbec nevím jak! Pan učitel mi asi měsíc předem řekl, že necvičím, že při mých vystoupeních musí chodit za dveře, protože se za mě stydí, a ať s tím něco udělám. Tak jsem udělala.

Jana Semerádová: V okouzlení barokní flétny Jana Semerádová: V okouzlení barokní flétny

Jsi trémistka? Jako dítě jsem neměla žádnou trému, byla jsem asi díky praxi z domova celkem otrlá. Teď už jsem se ji naučila využívat ku prospěchu. Přijde spíš ve chvíli, kdy někdo udělá z hudby problém a člověk začne mít pocit, že něco není v pořádku, zbytečně znervózní.

Kdy ses začala zabývat starou hudbou? Vztah ke staré hudbě, potažmo barokní, jsem měla už od útlého věku. Jezdili jsme celá rodina na letní kurzy staré hudby do Kroměříže a potom do Valtic. Bylo mi asi jedenáct, dvanáct. Nejdřív jsem hrávala v dětském ansámblu, později už jsem začala chodit na hodiny barokní flétny.

Na barokní nástroje jste ale jako děti ještě nehrály? Samozřejmě ne, hrály jsme na svoje - moderní. První barokní flétnu jsem si půjčila, když jsem začala se studiem na konzervatoři.

Na letních kurzech tě barokní flétna "chytila"? Tam ještě tolik ne. Zaujala mě, když jsem - ještě za dob hluboké totality - byla na koncertě souboru Cappella Savaria. Viděla jsem ty podivné nástroje, flétnu bez klapek, která vypadala jako násada na smeták. Tehdy mi maminka řekla: "Na tuhle flétnu musíš hrát." A stalo se. Na konzervatoři jsem barokní flétnu začala víc a víc obdivovat a zamilovala jsem se do ní. Hrála jsem souběžně na obě. Doma jsem zkoušela barokní, ve škole jsem hrála samozřejmě jen na moderní příčnou.

Nepůsobilo ti hraní na obě flétny už od prvního ročníku konzervatoře problémy? Co tomu říkal tvůj profesor? To je zásadní otázka. Jde o dva různé nástroje, dva různé nátisky. Musím říci, že hraní na barokní flétnu mi pomohlo při hře na tu moderní. Tuhle myšlenku mi potvrdili třeba i barokní houslisté. A co se učitele týče, měla jsem opravdu velké štěstí. Profesor Riedlbauch je nesmírně tolerantní, jen jednou, ve čtvrtém ročníku, mi řekl: "Doufám, že aspoň v etudě budeš vibrovat!" Byla jsem tehdy tolik okouzlená barokní flétnou, že jsem zcela entuziasticky přenášela jiný styl hry i na moderní nástroj a vibrato jsem úplně vypouštěla.

Jednou ses asi musela rozhodnout... Zlom je nutný ve chvíli, kdy se člověk rozhodne, že se chce zdokonalit ve hře na barokní nástroj. Pak je dobré se rok nebo dva intenzivně nástroji věnovat. Já jsem s malými výjimkami hrála na obě flétny, nechtěla jsem se připravit o moderní skladby. Ovšem souběžně s posledním ročníkem na konzervatoři už jsem studovala na Týnské škole a na pražské filozofické fakultě, byla jsem rozhodnutá, že budu hrát na barokní flétnu.

Od kdy máš vlastní "starou" flétnu? Od chvíle, kdy jsem se rozhodla věnovat se staré hudbě naplno, tedy od posledních let na konzervatoři. Renesanční jsem si pořídila jako první, pak barokní, další flétny přibývaly s rozšiřujícím se repertoárem. Kopie nebo původní barokní nástroj ale ještě nezaručují, že nám to bude automaticky hrát barokně. Je nutné mít jasnou představu o frázování, technice hry, neméně podstatná je otázka tempa, dynamiky, nesmím zapomenout ornamentiku, ať již tu vypsanou, nebo improvizovanou.

Kolik máš nástrojů? Dvě renesanční flétny, tři barokní, klasicistní bez klapek, klasicistní s klapkami, romantickou a k tomu samozřejmě kopie "zobcovek".

Je u hráčů staré hudby běžné mít tolik nástrojů? Ano, především hráči na historické dechové nástroje musí ovládat několik typů, nicméně ve srovnání s tehdejším barokním hudebníkem jsme v tomto směru dost pozadu. Chceme-li se co nejvíc přiblížit cítění doby, je nutné respektovat i různé druhy ladění.

Na kterou z barokních fléten hraješ nejvíc? Na kopii podle flétny z roku 1750, je univerzální a z barokních fléten nejlépe ladí. Oproti ostatním nástrojům se dobře pojí s houslemi. Ty ranější už se dolaďují hůře.

V souvislosti s historicky poučenou interpretací se hodně mluví o vibratu. Jak s ním pracuješ ty? Líbilo se mi, co kdysi řekl Milan Munclinger: "Není důležité vibrato, ale vybrat to." Ale vážně; já to beru podle zpěvu. Dobrý zpěvák užívá vibrato jako jeden z výrazových prostředků. Když si to hudba žádá, přidám více vibrata, což by se puristům autentické interpretace možná nelíbilo a připadalo by jim to přehnané, ale samozřejmě nelze vibrovat od začátku do konce. Flétnisté navíc můžou používat prstové vibrato, nepatrně snižovat tón lehkým zakrýváním nejbližší odkryté dírky. Zvláště ve francouzských skladbách zní takové vibrato zajímavě a doporučuje se.

Jsi spíš intuitivní hráč? Určitě. Inklinuji k přirozenému a citovému projevu, ale vždy mám jasnou představu o tom, jak chci vystavět fráze. Při samotném hraní už to tolik neřeším. Samozřejmě, že je důležité předchozí studium pramenů a dobových pojednání. Nestačí ale realizovat jen pravidla a návody. Principy zdobení a jiné podstatné detaily v barokní hudbě je nutné pochopit, vyzkoušet si, jak co funguje. Teď už tolik nepřemýšlím, kde má být ta která ozdoba nebo akcent. Jde to nějak samo.

Tak nějak samo ti to jde velice slušně, podíváme-li se na tvé další soutěžní úspěchy. Asi ano. Abych pravdu řekla, hraju vlastně tak, jak mi pusa narostla.

Jak dlouho vedeš soubor Collegium Marianum? To ti přesně nepovím, myslím, že sama asi čtyři roky. Předtím jsme soubor vedli společně s cembalistou Václavem Luksem - díky němu se realizovaly skvělé projekty.

Co všechno vedení ansámblu obnáší? Musím zvládnout hraní i nacvičování, přípravu dramaturgie, přepisuji třeba do dvou do rána noty. U skladeb s menším obsazením ale ani moc vést ve smyslu dirigování nemusím. S kolegy máme už společnou hudební řeč, spolupracujeme pravidelně a známe se, takže pak stačí jen naznačit. Důležité je pracovat důkladně se zpěvákem, protože ten se skrze slovo dostává k posluchači nejblíže; zpěv může koncert úplně rozsvítit, nebo "odvést" jinam.

Co je podle tebe autentická, historicky poučená interpretace? Slovo "autentický" pro mě neexistuje. Nesnažím se o víc, než dělat hudbu, a to s respektem ke skladateli a jeho dílu. To znamená pochopit historický kontext. Interpret má být zprostředkovatelem mezi skladbou a posluchačem. Musíme se snažit provádět hudbu "autenticky" ve smyslu využití adekvátních nástrojů a příslušné techniky pro hudbu jakéhokoli období. V první řadě je to dobrý vkus, který spolu se znalostí pramenů a touhou přiblížit se cítění doby může dovést interpreta k přesvědčivému zprostředkování historické hudby publiku. Měla jsem možnost hrát s hudebníky z různých koutů světa a díky společné hudební řeči a stejné představě o artikulaci, frázování nebo zdobení, jsme nemuseli nic řešit. A čím je to dáno? Snad je hlavním předpokladem být opravdovým muzikantem, můžeme se specializovat, ale hudba je nakonec jenom jedna, jde spíš o způsob vyjádření. A jestli ten který hráč hraje více historicky poučeně než ten druhý, si dnes nikdo netroufá hodnotit. Vždyť koneckonců nemáme ani "historicky odpovídající" publikum.

Jana Semerádová: V okouzlení barokní flétny Jana Semerádová: V okouzlení barokní flétny

Koncerty, které pořádáte během roku, obsahují vždy zajímavou dramaturgii. Prozradíš, jak vznikají? Programy, které dávám dohromady pro barokní podvečery, jsou vázány na téma, které zaštiťuje cyklus celý rok. Jde většinou o hudbu pocházející z tuzemských archivů, zařazuji také skladby autorů, kteří jsou nějakým způsobem spjati s českým prostředím. V baroku existoval mezi kulturními centry čilý ruch, hudebníci běžně cestovali do cizích zemí za vzděláním i za prací, skladatelé si pořizovali opisy děl svých kolegů a přebírali tak nové podněty a hudební nápady. Loni jsme třeba měli téma "Česko-německá inspirace", letos "Česko-francouzská inspirace". Dramaturgie sleduje i svátky církevního roku a přibližuje zábavu tehdejší společnosti. Tím pádem často navštěvuji pražské a brněnské archivy nebo kroměřížské a krumlovské sbírky.

Co je tvým cílem při tvorbě programů? Představit co nejvíc hudby, která se novodobě ještě nehrála a která za to stojí, znovu ji oživit. Nejlepší je taková díla postavit vedle známých skladeb, ukázat pozapomenuté autory ve světle dobové praxe a zařadit je do souvislostí. Asi se nám nepodaří, aby cizinci jezdili do Prahy poslouchat Brentnera nebo Reichenauera, ale naším cílem je o to usilovat.

Je těžké nalákat publikum na neznámé nebo méně známé autory? Logicky se zdá, že neznámá jména způsobí, že přijde méně posluchačů. Na naše Barokní podvečery, které děláme už docela dlouho, si lidé zvykli a přijali je, máme vlastně už "své" publikum. Naopak vítají, že slyší něco nového, že se mohou poučit. Mezi posluchači se najdou jak odborníci, tak laici, kteří si k nám chodí odpočinout od každodenního shonu. Neznámé jméno jim v tom nijak nebrání.

Co chystá Collegium Marianum v budoucnu? Rádi bychom nahráli další, třetí CD. Jednak vivaldiovskou nahrávku, a pak bychom chtěli pokračovat v antologii Hudba barokní Prahy.

Co jste letos připravili pro Letní slavnosti staré hudby? V souvislosti s letošními oslavami české hudby díla českých skladatelů v evropském kontextu. Koncertů bude dvanáct, dramaturgie se repertoárově poprvé výrazně rozšíří o středověk, renesanci a klasicismus. Nechceme se profilovat jako výhradně barokní festival, proto jsme se letos rozhodli ke změně. Lákadlem bude nejen vycházející hvězda - francouzský kontratenor Jaroussky nebo belgický soubor Currende, který bude hrát hudbu z kroměřížského archivu, ale i španělský soubor Mudéjar se středověkou hudbou. Zajímavou podívanou bude určitě představení polského tanečního souboru s renesanční hrou Šachy. Collegium Marianum chystá velký koncert, na kterém zazní Bachovy a Zelenkovy skladby. Festival mimo jiné oslaví Biberovo výročí koncertem Andrew Manzeho a Richarda Egarra. Festival zakončí slavnostním koncertem vynikající Evropský barokní orchestr, který zahraje orchestrální díla Zelenky, Muffata a Händela.

Ráda bych také upozornila na hudebně-dramatické představení části původní jezuitské hry Fama Sancta. Půjde o připomínku svatořečení Jana Nepomuckého, rekonstrukci hry k jeho svatořečení, objeví se i živé obrazy, herci v kostýmech představí alegorie zemí římského impéria. Vše se uskuteční před a v kostele sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech. Nepůjde o koncert, hrát a zpívat se bude na kůru, abychom se co nejvíc přiblížili tehdejšímu provedení. Budeme se snažit ukázat aspoň zlomek z té barokní pompy.

Často provozujete díla scénicky. Jak vás to napadlo? Mělo to svůj vývoj. Na Týnské škole se prováděly středověké školské hry, původně spjaté s liturgickým provozem a postupně oddělované od liturgického prostoru. Přes ně jsme dospěli až ke školskému řádovému divadlu, které se provozovalo v baroku, a jehož důležitou složkou byla hudba. Zkušenosti získané ze školních představení doplněné o taneční a mluvený projev jsme využili při vánočních, masopustních a velikonočních produkcích. Později jsme se začali věnovat i barokní gestice, která je nezbytnou součástí výrazu zpěváka v barokním divadle.

Proč jste přibrali tanečníky? Podnět vyšel z kurzů barokních tanců, po kterých profesorka Helena Kazárová navrhla další spolupráci. Nacvičilo se pár francouzských tanců, pak o něco víc, a tak to narůstalo. Já osobně miluji tanec, zvláště barokní, kterým se může geniálně vyjádřit hudební fráze, akcent, směr. Každý pohyb je přesně určen díky záznamům dobových choreografií, které nejlépe ztvárňují a oživují barokní hudbu. Prostě baroko má být také pro oko.

Máš pocit, že je náročné provozovat u nás barokní hudbu? Je pravda, že někdy člověk jako by podvědomě vnímá tlak okolí a má pocit, že tady o starou hudbu musí pořád tak trochu bojovat. Jsou samozřejmě chvíle, kdy si říkám, jestli má naše snažení cenu, když v záplavě masové hudební produkce nemají naše aktivity v širším měřítku takový dosah. V hudebním světě je to ale mnohem lepší, hlavně v zahraničí se setkáváme s příznivým přijetím a uznáním. Líbí se jim, jak hrajeme, jak jsou Češi muzikální, projevují velký zájem. Na druhou stranu bych řekla, že i v jiných zemích mají své problémy. Hudebníků je hodně a je těžké se uplatnit, zdá se mi ale, že zahraniční interpreti mají výhodu, že jsou víc disciplinovaní. Pokud nenajedeme na stejnou linii, nemáme moc šancí. Jenže, a tím se dostávám na začátek, bez podpory je to těžké.

Uvedeš nějaký příklad? Nevýhoda třeba je, že muzikanti nemohou zkoušet tolik, kolik by bylo třeba. Nemohou si to dovolit. My zkoušíme pár dnů před koncertem, snažíme se i průběžně, ale není to snadné. Každý má ještě jiné aktivity. Spíš je nevýhoda, že u nás chybí konkurence. Tendence je naštěstí stoupající, ale záleží na nástroji... flétnistů je tak akorát. (smích)

Co tě dokáže vzpružit, když docházejí síly? Povedený koncert, nově objevená hudba z archivu, kterou stojí za to provádět. Ale i obyčejná zkouška, na které se podaří, že nás hudba přeroste, zapomeneme na sebe, na své ego; tehdy uznám, že to má cenu. Všechna námaha může být odměněna jedním nadpozemským souzvukem. Největší vzpruhou je, když za mnou po koncertě přijde neznámý posluchač a dojatě mi děkuje za hraní, které ho na chvíli přeneslo do jiného světa. To je přece nevyšší ocenění!

Neměla jsi někdy chuť dát se pouze na sólovou dráhu, starat se jen o sebe? Do takových krajností jsem v úvahách nikdy nešla, nikdy jsem o čistě sólové kariéře neuvažovala. Hrozně mě to, co dělám, baví, pociťuji ohromnou volnost. Díky Týnské škole mohu realizovat projekty, které bych asi jinde těžko prosazovala. Samozřejmě, že sólově vystupuji a baví mě to, ale momentálně mě moje činnost plně uspokojuje.

O nadšení jsi tedy zatím nepřišla? Ne, rozhodně ne!

Máš čas myslet na své soukromí, přemýšlíš třeba o založení vlastní rodiny? Určitě bych ráda měla vlastní rodinu. Uvidíme, jak to čas připraví.

Dokázala bys pak ubrat ze svých aktivit? V takovém případě uberu moc ráda.

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 700

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.