pondělí, 23. listopad 2020

Jana Sapáková: Aby děti na umění nezanevřely

Napsal(a) 

Jana Sapáková s žáky ZUŠ Vítězslavy Kaprálové, foto ZUŠ VK Jana Sapáková s žáky ZUŠ Vítězslavy Kaprálovéfoto: ZUŠ VK

V nezvykle ztichlých prostorách ZUŠ Vítězslavy Kaprálové, jedné z nejvýznamnějších brněnských základních uměleckých škol, jsme s ředitelkou Janou Sapákovou probrali nejen dlouhodobé změny v obecných přístupech k pedagogice a její metodice, ale také současnou nelehkou situaci a způsob, jakým se s ní vypořádávají učitelé, rodiče i žáci.

Po absolutoriu brněnské konzervatoře jste nastoupila jako pedagog hry na akordeon a hudební nauky na ZUŠ J. Kvapila. Po několika letech jste se vrátila ZUŠ Vítězslavy Kaprálové, tentokrát však již ne jako studentka, ale jako učitelka. Jak dlouho se vlastně pedagogické činnosti již věnujete? Letos je to třicet let, co učím akordeon, ale je pravdou, že do konce června jsem učila i přípravku (PHV), kterou jsem s letošním školním rokem předala svým mladším a neopotřebovaným kolegyním. (smích)

Změnila se za tu dobu nějak metodika výuky? Třeba právě u oné přípravné hudební výchovy. Co se týká přípravné hudební výchovy, upustili jsme od výuky v lavicích. Znamená to, že učíme děti v sále literárně-dramatického oboru, kde mohou být na zemi či na pódiu, a celkově jsme výuku mnohem více rozpohybovali. Při vzpomínce na své začátky, kdy neposedné „malé ještěrky“ musely trávit hodinu v lavici, je mi smutno. Dnes je naštěstí situace zcela odlišná. Tam, kde to jde, snažíme se vyučovat hrou, nikoliv drilem v lavici.

Já si na dril vzpomínám – zatímco se všichni těšili na zkoušky orchestru, nikdo neprojevoval stejné nadšení u hodin nauky. A ta forma byla asi jednou z překážek. Faktem je – ačkoliv já osobně nejsem velkým příznivcem telefonů a tabletů v rukou dětí – že dnes máme i díky výpočetním technologiím jiné možnosti. Na ruku tomuto přístupu jdou dnes i sami učitelé. Obzvláště ti mladší přicházejí již dobře metodicky vybaveni a vědí, že činnost malých dětí je třeba často střídat a i odměnit. (smích) Vrátím-li se k Vaší otázce a nadšení z hodin HN, musím konstatovat, že u nás ve škole většina dětí chodí do nauky ráda. Paní učitelka pracuje mimo jiné i s interaktivní tabulí a dětem pouští nejen nahrávky z koncertů a představení, hudební filmy o skladatelích, ale i hudební hry, které děti velmi baví. Předmět sám za svou neoblíbenost nemůže, vše je o osobnosti pedagoga!

A změnily se za tu dobu, co učíte, i děti samotné? Změnily. Děti jsou teď mnohem méně emočně vybavené, výrazně se zhoršily kognitivní funkce, děti špatně mluví a komunikují. Prakticky od mala jsou posazeny k televizím, počítačům, tabletům a telefonům. Příklad z vánočního koncertu: v šatně sedí náctiletí kluci, tiší jako pěny a každý má v ruce telefon. Nezlobí, mlčí, nepošťuchují se, nesmějí se. Přitom v téže šatně před pár lety byla situace naprosto jiná. Děti zdravě zlobily, hlučely, vyzpěvovaly, smály se a nyní ticho… Při talentových zkouškách odhalujeme další problém. Osmdesát až devadesát procent dětí nám sdělí, že s nimi doma nikdo nezpívá. Neumí nejzákladnější a nejjednodušší dětské písně a říkadla, které jednoznačně přispívají k velkému rozvoji dítěte.

Tohle je váš desátý rok na pozici ředitelky, co všechno to s sebou nese a je náročné skloubit obě tyto činnosti? Hovořím-li za sebe, jednoznačně ano. Setkávám se se spoustou ředitelů na různých akcích, a tak vím, že někteří se mnou tento názor nesdílí, ale pro mě osobně jsou mnohdy i ty tři hodiny, které učím, hodně. (Určujícím faktorem je velikost školy.) Jsou okamžiky, kdy jsem myšlenkami ještě u počítače, kde jsem nedokončila rozpracovanou práci, přichází dítě, začíná hodina a já nejsem na výuku připravena… Skloubit pedagogickou a manažerskou činnost, která je pro školu zásadní, není zvláště v záplavě přebujelé administrativy lehké.

Jana Sapáková, foto ZUŠ VK Jana Sapákováfoto: ZUŠ VK

A jak náročné je skloubit tyto činnosti za současné krize? Výuka je podstatně náročnější, a to jak na přípravu, tak na psychickou odolnost. Přes všechny snahy celého pedagogického sboru, rodičů i dětí platí, co říká kolegyně Ema Křížová: „Distanční výuka je Popelkou, která se ale princeznou nikdy nestane.“ Je to způsob, který nám umožňuje předávat znalosti, ale prezenční výuku v žádném případě nenahradí.

Jaká musela být postupně zaváděna opatření a jak to ovlivnilo nástup děti v září? Samotný nástup nijak ovlivněn nebyl, protože talentové zkoušky byly již v květnu minulého školního roku. Netrpíme nedostatkem dětí a školu máme opět plnou (cca 880 žáků). Samotní rodiče i děti měli radost z toho, že jsou ve škole se svými učiteli. Ovšem tato radost netrvala dlouho. Co se týká samotných opatření, hned na začátku jsme pátrali, jakou platformu pro online výuku zvolit. Zjistili jsme, že většina žáků používá Microsoft Teams, proto jsme zvolili tuto platformu jako základní. Samozřejmě, že pedagogové mohou využívat i další aplikace – Skype, WhatsApp, Zoom aj. V této souvislosti jsme museli posílit Wi-Fi sítě, dokoupit notebooky, webkamery a další vybavení, což představovalo celkově nezanedbatelnou finanční částku. Ale o finance ve výsledku nejde, spíše o celkovou náročnost pro všechny zainteresované.

Liší se tato náročnost i dle oborů? Liší – velmi složitá je výuka tanečního oboru. Paní učitelky jsou schopné a šikovné, mají korepetitory, nahrají a pošlou dětem rozcvičky a cviky, ale děti musí mít k provádění úkolů adekvátní prostor. A co je asi nejhorší, vy dětem nemůžete srovnat záda, držení těla apod. To platí napříč všemi obory – např. žákovi houslí vysvětlujete: „posuň ten druhý prst“, ale kam přesně a jak daleko? V této situaci mu na ruku potřebujete sáhnout, což je přes počítač vyloučeno. A obrovský rozdíl je, zda učíte dítě dvanáctileté nebo šestileté.

A řekla byste, že to nějaký obor zvládá lépe než ostatní? Myšleno z toho technického hlediska a přechodu na online výuku. Popravdě asi ne. Všechny obory řeší své problémy. Někdo řeší posun zvuku, technické možnosti domácností, jiný prostorové problémy, mnohdy i nechuť rodičů přes počítač spolupracovat. Zvláště když dítě u něj musí sedět celé dopoledne. „Výtvarka“ se potýká s řadou potíží – paní učitelky musí nejen vše připravit, dostat do počítače, nasdílet dětem, zajistit, aby žáci práce poslali zpět, pak vše zhodnotit a s dětmi rozebrat. To je ohromně časově a organizačně náročná práce, která je nad rámec běžné činnosti, a to pro obě strany. Nebo třeba „dramaťák“ má už celý rok připravené představení včetně kulis, světel, hudby, kostýmů a nemohou je provést.

A jak probíhá komunikace s rodiči? Snažíme se udržovat vzájemný kontakt – rozesíláme hromadné emaily, které se týkají jednak přímo výuky či klasifikace, různých opatření, ale také např. školního časopisu, který tento měsíc zašleme elektronicky. Různými způsoby se snažíme rodičům sdělit, že se stále něco děje. Reakce většiny z nich jsou veskrze povzbudivé a dávají najevo, že nám drží pěsti a těší se, až nás zase uvidí a uslyší. Já si na rodiče v žádném případě stěžovat nemohu.


„Distanční výuka je Popelkou,
která se ale princeznou nikdy nestane.“


Je pravda, že pokud tahle epidemie přinesla něco pozitivního, tak je to zjištění, že zdánlivě pevné struktury se sice mohou zbortit, ale lidé se umí také semknout a mít vzájemné pochopení pro ty druhé. Ano – určitě. Domnívám se, že je potřeba i v současné situaci hledat něco pozitivního. Myslím si, že rodiny na sebe mají více času a jsou pohromadě, což se mi zdá jako pozitivní. Osobně se domnívám, že jsme byli za poslední týdny a měsíce svědky už mnoha zázraků. Začali jsme myslet jeden na druhého, zjistili jsme, jak nám chybí příroda a že bez nákupních center můžeme v pohodě existovat. Obdivujeme naše lékaře, zdravotníky, hasiče a všechny lidi, kteří nasazují svoje zdraví, aby „nám“ pomohli. Rodiče zjišťují, že učit děti není až taková legrace. Starší generace je vděčná za pomoc mladým, kteří nezištně pomáhají, a mladí se bojí o svoje rodiče a prarodiče. Najednou nás potěší i SMSka od člověka, se kterým v běžném životě nesdílíme společné názory a možná se mu (pokud to jde) i vyhneme. Zjišťujeme, že se nám hodnoty lidství posunuly jinam. Přejeme si pořád „jen“ zdraví a na materiálních věcech nám najednou téměř nezáleží. Věřím, že nás současná situace vybídla i k osobním rekapitulacím momentů, které bychom rádi vymazali ze svých vzpomínek. 

Jaký máte pocit z postoje vlády? Dostáváte konkrétní pokyny, metodiky, postupy řešení různých situací, nebo je vše vlastně svépomoc na jednotlivých školách? Já bych uvítala, kdybychom informace dostávali dříve. Pokud je ředitelům v neděli večer sděleno, že v úterý zavírá školu, je to pozdě. ZUŠky jsou vždy až v závěsu za ostatními školami, trochu se na nás zapomíná. Anebo je to způsobeno tím, že nás značná část veřejnosti vnímá jako kroužky.

Zvláště při znovuotevření škol přišla řada pokynů, většina se týkala hygienických opatření, ale také např. za jakých podmínek můžeme vrátit úplatu za vzdělání. Co se však nedozvíme z vyšších míst, vyřešíme svépomocí.

Změnilo se to nějak od jara? Je nyní něco jasnější, jste připravenější? Určitě. Jaro bylo nesmírně překvapivé v tom, že změny byly prakticky ze dne na den a nikdo nevěděl zhola nic. Náročné to bylo obzvláště pro učitele, kteří si tolik nerozuměli s technikou. Teď už jsme připraveni jak duševně, tak i z hlediska technického a myslím si, že všichni jsou klidnější – jak rodiče, tak děti i učitelé. Na jaře byl navíc problém i s tím, že školy byly zavřeny úplně. Dnes si kantoři mohou vybrat, jestli budou učit z domova nebo z pracoviště.

Školní pěvecký soubor Vitulka, foto ZUŠ VK Školní pěvecký soubor Vitulkafoto: ZUŠ VK

Probíhá i nějaká pomoc, rada, povzbuzení mezi ZUŠkami, třeba i mimo oficiální cesty, nebo jede každý za sebe? Probíhá to stejně jako v normálním životě – máte svůj okruh známých a přátel, a tak je to i mezi řediteli. Pokud potřebuji poradit, volám kolegům ředitelům v rámci jihomoravské AZUŠ (Asociace základních uměleckých škol). Dovolím si tvrdit, že na jižní Moravě spolu vycházíme většinou opravdu moc dobře.

Museli jste zrušit mnoho akcí, vím, že neproběhly některé absolventské koncerty, byly zrušeny soutěže, mnoho dalších akcí se přesouvá… Jak to dopadá na psychiku učitelů, dětí a jejich motivaci? Pokud to vezmeme globálně, většina dětí se chce pochlubit tím, co se naučila. A jakým jiným způsobem se může pochlubit muzikant, tanečník nebo výtvarník než tím, že vystoupí na koncertě nebo předvede svou práci na výstavě. Tím, že jim tyto možnosti byly odebrány, je nalézt motivaci mnohem těžší. Zvláště, když netušíme, kdy bude vše opět uskutečnitelné. Jak jsem již výše zmínila, žáci dramatického oboru měli přichystané představení na květnový termín. Bylo přesunuto na červen i to však nebylo možné uskutečnit. Těšily se, že listopadový termín určitě „klapne“, a druhá vlna epidemie jim radost opět zhatila. Co jim na to říct? Jak je motivovat dál? Situace je v tomto určitě náročnější, ale na druhou stranu si myslím, že se všichni po uvolnění opatření vrátí zpět k umění a s o to větší láskou jej budou provozovat.

Nepochybuji, že ta situace musí deptat i samotné pedagogy, obzvláště pokud si dali práci s nějakým programem, který s dětmi výtečně nacvičili a chtěli své svěřence předvést pyšným rodičům. Určitě, například pedagogové, kteří měli připravené žáky na soutěže, které po okresních kolech skončily, byli smutní. Paní učitelce z kytarového oddělení soutěžilo šest žáků v okresním kole, šest jich vyhrálo a postoupilo dál do krajského kola, které se už neuskutečnilo. Totéž zažil i pan učitel se svými žáky z klavírní třídy. V takovém případě se demotivace může objevit, ale nemůžeme postavit soutěže nad lidské zdraví. Navíc i v online prostředí lze se žákem natočit soutěžní nahrávku a poslat ji. Mnohem horší na psychiku žáků, učitelů i rodičů je absence koncertů. Museli jsme zrušit jarní a adventní slavnostní koncert, absolventské koncerty, vernisáže, představení LDO i taneční vystoupení.

Školní cimbálka, foto ZUŠ VK Školní cimbálkafoto: ZUŠ VK

A jak myslíte, že bude probíhat zbytek roku? Budou ještě nějaké vánoční akce, nebo jste zrušili i ty? Uvidíme, já jsem optimista! Dva roky po sobě byly vánoční koncerty v královopolském kostele spojené se sbírkou na nové varhany. Letos měl být třetí. Ještě zrušen není, ale pomalu se smiřujeme s tím, že se koncert neuskuteční vzhledem k mimořádným opatřením.

Odrazí se situace například i v hodnocení na pololetním vysvědčení, nebo je vše sice online, ale natolik normální (známkování, hodnocení, cvičení, výuka, postup žáků), že toto již ovlivněno nebude? Myslím, že děti potřebují hlavně podpořit. Takže aby jim učitelé sázeli online špatné známky je naprostý nesmysl. Je nutné udržovat optimismus a motivovat děti, aby na umění nezanevřely.

Přinesla nám celá tahle nešťastná situace i něco dobrého? Můžeme si z toho něco odnést? Můžeme. Každá situace se dá ve své podstatě vyřešit, ať hůře či lépe. Zda to bylo vždy ku prospěchu věci, ukáže až čas. Objektivně vzato jsme se posunuli dál v otázce techniky – dnes již i starší ročníky pedagogů s ní pracují lépe. Toto vidím jako obrovské plus! A také věřím, že až vše pomine, budeme si o něco více vážit možnosti jít na koncert, do divadla, na výstavu. A snad si uvědomíme, že život bez kultury je o moc smutnější, než jsme si vůbec dokázali představit.

Lukáš Pavlica

Absolvoval magisterský obor Hudební věda na Masarykově univerzitě, v současné době studuje pod vedením doc. PhDr. Jany Perutkové, Ph.D., doktorský studijní program. Aktivně se věnuje publicistické a kritické činnosti, kromě externího dopisovatele pro časopis Harmonie zastává místo redaktora portálu Brno – město hudby. Spolupráci navázal rovněž s hudební revue Opus musicum nebo magazínem vysokých škol Universitas. Kromě publicistické činnosti a výzkumu se okrajově věnuje také hudebnímu aranžérství a spolu s dalšími skladateli a hudebníky instrumentoval a natočil CD Hudebníček cílící na rozvíjení melodického a rytmického cítění u dětí do čtyř let.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.