čtvrtek, 15. červenec 2021

Jana Boušková: Jsem na sebe stále tvrdší

Napsal(a) 

Jana Boušková, foto Majka Votavová Jana Bouškováfoto: Majka Votavová

Harfistka Jana Boušková je fenomén. Tvůrčí bytost s mnoha nápady, které okamžitě realizuje, pracovitá až k hranici sebezničení.

Uplynulý rok bez koncertů jí poskytl možnost pečlivě připravit nahrávku, která v těchto dnech vychází u Supraphonu. Jmenuje se Má vlast, stejně jako muzikantčino české turné v roce 2017, na něž navazuje, a obsahuje díla Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Josefa Suka v úpravě interpretky. Stanovila-li si umělkyně úkol rehabilitovat harfu jako plnohodnotný nástroj, touto nahrávkou se jeho naplnění více než blíží.

Vaše nové, sólové profilové CD, které vyšlo po dvaceti letech od předešlého, má symbolický název Má vlast. Jaké byly důvody k takovéto dramaturgii? Připravovala jsem ji léta. V roce 2014 jsem poprvé začala hledat inspirace v klavírní tvorbě českých autorů a zařadila jsem do svého sólového programu Dvořáka a Suka. Dva roky nato jsem začala přemýšlet o Šárce. Věděla jsem, že upravený Vyšehrad existuje, Vltava je pochopitelně známá, a tak jsem si řekla, že by bylo pěkné upravit další část, aby byla z Mé vlasti přepsaná aspoň polovička. O nahrávce jsem začala přemýšlet, až když jsem sestavila celý projekt. Chtěla jsem se o něj podělit s posluchači, aby nezůstal jen v šuplíku.

Smetana, Dvořák, Suk – to jsou orchestrální nebo komorní autoři. Proč jste si zvolila tuto těžkou cestu úprav jejich skladeb pro harfu? Kdo mě lépe zná, ví, že jsem člověk, pro kterého neexistují meze, které by netoužil zdolat. Jsem na sebe stále přísnější a přísnější a tvrdší a tvrdší. Když jsem zjistila, že úpravy klavírních skladeb pro harfu znějí opravdu hezky, rozhodla jsem se, že se pustím do dalších, složitějších záležitostí. Takových, které nemají základ v notovém záznamu pro klavír, ale v orchestrální partituře. A začala jsem přemýšlet o Smetanovi.

Proč jste se obrátila k prvním třem částem jeho cyklu? Předpokládala jsem, že využiji Trnečkovu úpravu Vyšehradu, i když jsem ji neznala. Vltavu jsem hrála, takže chyběla jen Šárka. Problém nastal, když jsem zjistila, jak vypadá úprava Vyšehradu. Nebyla dokonalá, a já jsem najednou stála před dvěma úkoly – převést z orchestrální verze nejen Šárku, ale i Vyšehrad. Šárku od první noty a Vyšehrad komplet předělat.

Zmiňujete, že Trnečkova úprava Vyšehradu je spíše fantazií na Vyšehrad. I z toho je patrné, že transkribovat Vyšehrad pro harfu vůbec nebyl lehký úkol. Vůbec ne. Hanuš Trneček, Smetanův současník, použil ve své úpravě jen pár témat. Ta témata různě přecházela jedno v druhé, harmonicky se to modulovalo tak, že jsem vůbec nerozpoznávala původní Smetanovu skladbu. Až se mě to jako Češky dotýkalo. Věděla jsem, že v této podobě Vyšehrad nemohu předvést. Bohužel noty, objednané ze zahraničí, jsem obdržela se zpožděním a to, že je Vyšehrad upraven tímto způsobem, jsem zjistila až těsně před plánovanými koncerty. Tenkrát – v roce 2017 –, kdy jsem se chystala na koncert na Smetanově Litomyšli a následovalo turné Má vlast, to bylo velmi nečekané a pro mě nesmírně stresující. Měla jsem v té době ještě několik dalších koncertů s jinými a novými programy, které jsem musela připravovat současně, a navíc jsem dostala v tom náporu zánět do palce u pravé ruky, vlastně do nejdůležitějšího prstu, bez kterého se na harfu nedá hrát.

Na Smetanově Litomyšli, foto František Renza Na Smetanově Litomyšlifoto: František Renza

Jak jste to vyřešila? Pustila jste se do vlastní úpravy Vyšehradu? Ano. Musela jsem. Nemohla jsem takto Vyšehrad publiku předvést. Nejsem skladatelka, a tak jsem si uvědomila, že mi to dá pochopitelně víc práce a zabere více času. Tenkrát to byla muka – na to, abych tu skladbu upravila, a ještě ji nacvičila, jsem měla necelé dva měsíce. Přitom bych bývala potřebovala spíš dva roky!

Zvládla jste to? Před čtyřmi roky vzniklo jakési torzo, s kterým jsem byla velmi nespokojená. I přesto, že se v něm dal Vyšehrad již trochu rozpoznat, stále mě přepadal smutek, že s tím musím, v takové, nedokonalé podobě, jít ven. Cítila jsem velkou zodpovědnost vůči pořadatelům a posluchačům, kteří už s Vyšehradem počítali, a nechtěla jsem je zklamat. Vloni, kdy byly zrušené koncerty, jsem konečně měla čas úpravu dokončit. Za současnou, natočenou verzí si stojím. Už to není fantazie, ale skladba, která obsahuje 99 procent z původní orchestrální verze.

Vyšehrad je až emblematická skladba pro harfistky. Samozřejmě, všechny české harfistky Vyšehrad hrají – ale jenom tu kadenci a tím to končí. Ovšem transkripce kompletního Vyšehradu pro harfu je velmi těžká, protože je tam velmi náročná chromatika, která je, pro technické možnosti nástroje, vlastně v rychlém tempu nemožná. Na přeměnu jednoho předznamenání potřebuje interpret vždy sešlápnout správným směrem jeden ze sedmi pedálů. To je možné vysvětlení toho, proč Hanuš Trneček nepřepsal celou původní verzi, která se zdá být pro harfu takřka nehratelná. Musela jsem to vyřešit tak, aby se to zahrát dalo. Je pravda, že jsem se s tím hodně natrápila. Denně jsem nad tím strávila alespoň osm hodin a s každým taktem jsem pracovala, dokud jsem nebyla spokojená. Říkala jsem si, ještě to není ono, ještě se jistě dají najít jiné enharmonické záměny, které by pomohly vyhnout se přílišnému šlapání pedálů. Chtěla jsem předejít pocitu, že se s určitými místy peru. Ve Vyšehradu jsem se ale nijak nešetřila a v mnoha místech je to opravdu velmi adrenalinová jízda nejen rukou, ale i nohou.

To je ovšem od vás vůči vašim kolegyním a kolegům poněkud poťouchlé, vytvořit tak těžkou transkripci. Musíme se přece dostávat stále výš. Harfa má na to, aby se prezentovala jako kvalitní nástroj, a nejen skladbičkami, které, ať už interpretační náročností nebo svou kvalitou, ji ponižují a umenšují její postavení.


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII VII/2021.

Alena Sojková

Publicistka, redaktorka Týdeníku Rozhlas. Po studiu psychologie a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala v Ústavu pro jazyk český v oddělení historické lexikografie. Poté několik let působila v časopise Naše rodina. Pedagogickou epizodu prožila na Univerzitě Jana Amose Komenského, kde učila stylistiku, sociální psychologii a psychologii komunikace. S Týdeníkem Rozhlas je spjata od roku 2010. Základní hudební dovednosti získala v LŠU Kolín (klavír) a posléze u Bohumíra Rabase (varhany). Významný vliv na rozvoj jejího hudebního vnímání měl i kolínský Kruh přátel hudby. Specializuje se na rozhovory s muzikanty, zajímá se o mladé interprety. Myslí si totiž, že mladé, šikovné a zapálené hudebníky je třeba soustavně uvádět do povědomí publika. Vedle klasické hudby potřebuje k životu i rock a jazz, spolehlivé lidi a hory všech výšek.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.