pátek, 7. říjen 2005

Jan Talich: Houslista a dirigent

Napsal(a) 

Jan Talich Jan Talich

Jan Talich (1967) dostal do vínku nejen v hudebním světě slavné jméno, ale i velkou dávku hudebního talentu. Do každého výkonu jako sólista, primárius nebo dirigent vždy dává momentální interpretační i emocionální maximum. Po pražské konzervatoři absolvoval hudební akedemii v témže městě ve třídě Václava Snítila. Cení si ročního amerického studijního výjezdu za Shmuelem Ashkenasim, nesmazatelně se v něm ovšem zapsal Yfrah Neaman v Anglii. Je to jeden z mála českých houslistů, kteří dokázali dojít na vrchol jak v roli primária smyčcového kvarteta, tak jako sólista. Aby neměl život tak "jednoduchý", vrhl se i na dirigování a během let nastal u něho pozoruhodný vývoj. Od nesmělého projevu se dobral nepřehlédnutelné kvality a schopnosti úspěšně se vyrovnat i s poměrně komplikovanými partiturami. Při pohledu do diáře asi musí často řešit dilema houslista - dirigent. Zatím však je jeho vezdejším chlebem podle jeho slov role primária. Dokonce chlebem s hodnotou 90%. Pro český hudební život je však určitě škoda, že jeho role sólisty je tak vzácná.

Měl jste možnost pracovat se skvělými houslovými pedagogy. Jací byli? Ke Shmuelovi Ashkenasimu, báječnému houslistovi, jsem se dostal, když jsem byl ve Švýcarsku na jeho kurzu. Pozval mě do Ameriky, byl jsem tím nadšený, ale zůstal jsem tam rok, což stačilo. Pak jsem jel cíleně zahrát do Londýna Yfrahu Neamanovi, podle mě tehdy nejlepšímu houslovému pedagogovi vůbec. Studoval jsem u něho přes dva roky. Metodikou, přístupem k hraní to byla úžasná pedagogická zkušenost, která mě posunula zase trochu jinam a mohu z ní čerpat celý život. Nabídl mi řád jak technický, tak interpretační. Tím nechci vůbec umenšovat kontakt s českými učiteli v čele s vynikajícím profesorem Václavem Snítilem. Dodneška, když hraju nějakou skladbu, kterou jsem s ním studoval, tak vidím, jak hraje na hodině se mnou. Je příznačné, že měl báječný vztah ke studentům. Neznám žádného jeho žáka, který by ho neměl rád. Myslím, že u nás není jako pedagog zcela doceněn.

Už dlouho jste v roli, že v zahraničí sám učíte. Jaká je vaše zkušenost? Především bych řekl, že muzikantů je hodně. To je bohužel můj hlavní poznatek z posledních deseti let. Jen v maličké Praze vyjde z akademie každý rok přibližně deset houslistů. A teď si představte stav ve světě. Rok co rok obrovské zástupy houslistů a práce spíše stále méně. U nás je to začarovaný kruh. Když se budou brát jen skutečně ti nejlepší, tak by se musely snížit učitelům úvazky, škola by tudíž dostávala méně peněz... Nějaká cesta se však bude muset najít, protože peněz na kulturu je všude stále méně. U nás je to o to horší, že dotace, které jsou minimální, se zkracují ještě víc. Venku na rozdíl od nás krachují orchestry, a přitom muzikantů je čím dál tím víc. Vy jste měl ale asi na mysli úroveň žáků. Rozptyl je samozřejmě obrovský - jsou žáci beznadějní, jsou průměrní a také špičkoví; těch je ale minimum. Když vezmu Čechy, tak je pro mě hrozně smutné, že nesmírně talentovaný žák hraje výborně, vyjde ve dvaceti nebo třiadvaceti z akademie, nikdo ho nezná a při vší úctě není u nás agentura, která by ho mohla vyslat do světa. Takový ambiciózní člověk se pak těžko vyrovnává s realitou doma a ve světě. Ani soutěže už většinou neposkytují to co dřív - zázemí, šňůru koncertů, smlouvu na desku. Vyjma největších světových soutěží, které také mají problémy, jsou ostatní jen finančním přilepšením. Venku mají někteří vítězové štěstí na sponzory nebo si jich všimne agent gramofirmy. To u nás ještě dlouho nebude. Takže učit talentované žáky je potěšení, ale je to zároveň smutné, protože jim nemůžu pomoct. Profesor Neaman svým žákům alespoň pomáhal, jak to šlo - kontakty na agentury, sháněním kvalitních nástrojů... Takže by bylo prospěšné změnit radikálně systém - přijímat už na konzervatoře méně žáků a na vysoké školy skutečně jen ty nejlepší.

Obraťme list. Abonentní cyklus Talichova komorního orchestru je součástí pražské hudební sezony uz několik let. Chtěli jste být více na očích české hudební veřejnosti a médií, nebo je to otázka prestiže? Důvodů bylo několik. Každý soubor si buduje svůj menší nebo větší okruh posluchačů. Je proto dobře, když člověk ví, kdy a kde se může se svým orchestrem setkat a není odkázán na plakáty. Myslím si, že je také nutné, odlišit se od náhodných akcí, které vznikají často pro pomíjivý účel, například pro turisty. Tím se každý soubor s vyššími ambicemi též odliší od náhodnějších, účelových uskupení. Dalším důvodem byl náš tehdejší záměr vejít se do určitých pravidel ministerstva kultury nebo pražského magistrátu, kde se rozhoduje o grantech. Podmínek pro udělení podpory je hodně a jedna z nich byla stálý abonentní cyklus. Dnes je to pro nás především radost a velká motivace.

Stravinského Concerto in D nebo Apollon Musagetes, Martinů Kuchyňská revue, Respighiho Západ slunce, Wirenova Serenáda, Sibeliova Serenáda, Mařatkovo Luminárium, Pendereckého Smuteční hudba, Tavenerův Ochranný závoj - to nejsou běžná čísla na koncertech českých orchestrů. Máte tedy dost odvahy. Má vaše pražská sezona 2005/ /2006 nějaký myšlenkový leitmotiv? Dlouho jsem programy vytvářel sám a po deseti letech putování orchestru po světě jsem začal pociťovat, že moje znalosti prostého hudebníka bez hlubšího muzikologického základu nestačí a dochází mi inspirace. Obrátil jsem se tedy na větší odborníky, konrétně třeba na Lukáše Hurníka z Českého rozhlasu, který bude moderátorem našich koncertů. Protože to funguje, tak jsme si řekli, že by bylo zajímavé udělat něco neobvyklého, protože koncertní cykly s dobrým programem a kvalitními sólisty má řada orchestrů. Protože jsme před několika lety s úspěchem uvedli cyklus založený na astrologii, rozhodli jsme se pro tuto sezonu zapojit do koncertů dopisy skladatelů k příslušným skladbám nebo z daného období, kdy pozvaný grafolog udělá stručný rozbor písma. Chtěli bychom k tomu připravit i video projekci zvoleného textu. Bude to vždy bonbonek, osvěžení programu, těžiště koncertů bude samozřejmě v hudbě. Pro každý večer jsme zvolili jednoho skladatele. Bude se jednat například o Haydna, Suka, Sibelia nebo Mozarta. Snad se nám to podaří vyvážit tak, aby z toho nebyla vědecká konference, protože na prvním místě musí být hudba.

Váš orchestr vznikl před 13 lety. Jaká je jeho současnost? Spokojenost s uměleckou úrovní je vždycky dočasná, pomíjející, protože se musí budovat neustále, každý den, každý koncert. Máme personální problémy, které se odvíjejí od finanční situace. Celou tu dobu mě mrzí, že jsme nedokázali vytvořit takové ekonomické a statutární prostředí, jako má třeba Pražská komorní filharmonie, aby hráči měli alespoň minimální jistoty. A není to nějaká ješitnost člověka, který založil orchestr. Za ta léta jsme dokázali odehrát doma a venku spoustu výborných koncertů a máme být na co hrdí. Je škoda, že smyčcový orchestr takovéto úrovně, který myslím tady jiný takový není, není zajištěn. Bohužel zde není na rozdíl od ciziny vytvořeno patřičné podhoubí pro sponzoring, aby bylo možné dávat peníze do tohoto umění s lehčím srdcem (a nedávat je z čistých zisků) a pouze ze známosti. A to vůbec nemluvím o podpoře státu, která není zrovna veliká... To mě hodně mrzí! Za takovéto situace se samozřejmě hůř buduje profesionální dlouhodobá kariéra tělesa. Máme sice stálý kádr hráčů, ale sezona se vždy buduje za cenu určitých obětí, vlastně na základě nadšení a lásky k hudbě. Výsledkem je přibližně pětiletý blok, kdy se mění asi tak z 30% základní obsazení. Jelikož se vždy jedná o špičkové muzikanty, tak směřují do nejlepších českých orchestrů a komorních souborů, kde mají hráči větší sociální jistoty. Prostě jsme je neudrželi. Mám alespoň radost, že muzikanti jsou ode mě, což je paradoxně známka kvality orchestru.

Jan Talich Jan Talich
Takže vlastně vychováváte lidi pro naše orchestry? (podle smíchu JT se zdá, že se LS podařil dobrý vtip) Ano, jsem docela úspěšným vychovatelem... Ale ne, to by znělo nabubřele...

Je tam někdo od začátku? Tak já určitě... Pár by se jich našlo, třeba věrná je nám cellistka Margit Klepáčová... Teď od nás odejdou členové Haasova kvarteta, budou si budovat vlastní kariéru. Těch je opravdu hodně škoda, protože to byly velké posily.

Na 28. listopad prý připravujete mimořádný koncert s mimořádným sólistou? Pro prestiž orchestru je dobré, když se občas uvede v Dvořákově síni Rudolfina větším koncertem se světovým sólistou. Nakonec jsme se dohodli s českým zastoupením flétnisty Patricka Galloise. Patricka znám z Francie ze spolupráce s naším kvartetem, a tak mi to přišlo jako velmi šťastný souběh. Ani jsem nevěděl, že v mezidobí začal také dirigovat, takže se v Praze uvede poprvé v dvojroli flétnista - dirigent.

Bez sponzorů by asi byl život vašeho orchestru mnohem těžší. Je sponzoring více otázkou kontaktů nebo múzičnosti konkrétního manažera? Ideální je samozřejmě, když se spojí oba aspekty, když to dělá i pro svoje potěšení. Například v případě našeho dlouhodobého partnera, firmy Subterra, která nás podporuje úplně od začátku, to bylo skutečně obojí. Obecně ke sponzoringu: rozdíl mezi námi a cizinou je v tom, že tam se sponzoruje dlouhodobá činnost, kdežto u nás hlavně jednorázové projekty. I tady celkem není problém sehnat peníze na velkou akci, ale je těžké najít sponzora na prozaickou existenci orchestru, pro zkvalitňování uměleckého podhoubí, poctivou každodenní práci. Právě k tomu kdysi Václav Talich na počátku Českého komorního orchestru podmínky měl.

Zmínil jsem ekonomické problémy kultury. Pociťujete to i s kvartetem? Finanční situace samozřejmě zrcadlí ekonomiku. Problémy jsou všude - v Evropě i v Japonsku. Jezdíme například na jedno místo v jedné zemi už sedm let a vidíme, jak se pohybují regionální dotace. Ekonomický tlak určitě musí pociťovat i velká tělesa.

Říkal jste, že vaší hlavní obživou je kvarteto. Hrajete spolu už řadu let. Do Talichova kvarteta, ještě v jiném obsazení, jste vstoupil v roce 1997. Jak se bráníte zevšednění? Myslím si, že přežití v kvartetu v lidské rovině je právě v "zevšednění" ... Čtyři lidi stále spolu, je to hodně náročné. Nicméně nás to nutí se respektovat, vyjít si vstříc. Takže podle mě je právě kvarteto ansámbl, který čas dělá hráčsky i lidsky lepším. Formace se buďto rozpadne nebo vydrží, protože hrany se musí obrousit. Když bude kvarteto neústupných, tak musí skončit.

Nahrávky stávajícího Talichova kvarteta pro Calliope jsou ve světě velmi oceňovány. Jaké máte novinky? V létě jsme dodělali Janáčky s jedním Schulhoffem, to je deska, která se mi líbí. Sice Schulhoff asi není úplně ideální kombinace, ale k Janáčkovi je těžké dát jakýkoliv kvartet. Taky jsem natočili tři Kalivodovy kvartety. Vykopal jsem tím sám sobě jámu, protože třetí kvartet je hodně těžkým houslovým koncertem. Takže to může být hodně zajímavé. Na podzim doděláme šostakovičovský cyklus a máme točit Schuberty.

Všechna kvarteta? Lidi z Calliope po nás chtějí pozdní opusy - Rosamundu a poslední G dur, ale my se na G dur ještě nějak necítíme, nehrajeme ho ještě dost dlouho a nenašli jsme k němu zatím ideální cestu. Moc bychom chtěli nahrát Beethovenův opus 18. Nevíme však, jestli to není předčasné, protože v paměti je ještě snímek se starými Talichovci.

Jste prý před nahráváním Mozarta. Co je to za projekt? Vlastně by to měly být projekty dva. Na první desce bude výběr z Mozartových houslových koncertů, což je projev mého sobectví, na druhé serenády Dvořáka a Suka. Je to jednak stěžejní repertoár a orchestr potřebuje reprezentativní nahrávku těchto serenád, jednak náš někdejší snímek není nejlepší. Slyšel jsem několik nahrávek a žádná se mi nelíbila a chtěl bych zkusit udělat to jinak.

Proč jste vlastně začal dirigovat? Velmi prozaicky byla na počátku praktická potřeba našeho orchestru. Měl jsem obrovské množství práce s kvartetem a méně času na orchestr, takže nejefektivnější a nejrychlejší bylo vést orchestr jako dirigent. Pak už jsem u toho zůstal. Samozřemě čím víc se tomu věnuji, tak směřuji stále hlouběji. Hrozně mě baví práce s detaily, s hlasy. Je to úžasné, že jsem při tvorbě něčeho nového, kdy mohu dlouhodobě formovat výsledný tvar. To mě umožňuje právě můj orchestr. Nicméně třeba nezůstane při něm. Dirigent by měl získat rozličné zkušenosti. Rozhodně si umím představit i symfonické koncerty. Nicméně nikdy bych nechtěl opustit práci se svým orchestrem.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.