čtvrtek, 13. červenec 2006

Jan Snítil - dirigent a syn

Napsal(a) 

Jan Snítil Jan Snítil

Jan Snítil, příští rok padesátiletý, diriguje s ohlasem ve Slezském divadle v Opavě. Léta také působil v divadle v Liberci. Hovořili jsme spolu o jeho rodinném zázemí i o každodenním uměleckém provozu.

Jaké to je, být synem houslisty Václava Snítila?

Otec je pro mě po muzikantské stránce největší autoritou, velkým vzorem, ale zároveň i nejlepším přítelem z mužské populace.

Co si od něj berete především?

Vzorem je mi jeho lidská i umělecká pokora a opravdovost a z ní vyplývající vztah k hudbě, komplexnost jejího chápání, důležitost porozumění notovému zápisu, nutnost a závazek zápis ctít. Je ale samozřejmě jasné, že jediné správné řešení nikdy není. Zápis připouští individuální výklad s vlastními akcenty.

Je v tom vztahu přítomen i obdiv?

Jistě. A tak trochu i komplex, když si uvědomím, co všechno musel stihnout. Mně prostudování operní partitury zabere někdy i několik měsíců. Nechtěl jsem se nikdy profilovat proti němu. Byl jsme spíš veden pocitem, abych se před ním nemusel nikdy stydět.

Jak záhy jste ho začal vnímat jako muzikanta?

Nejdřív jako tatínka. Takže se mi stýskalo, když byl dlouho pryč na zájezdě. Jako muzikanta jsem si ho nejprve uvědomoval, když cvičil. A to jsem slyšel den co den.

Došel jste k hudbě přímo?

Ne. Ale byli jsme k hudbě se sestrou vedeni. Hrál jsem na klavír i na housle, ale ty mi moc nešly. Klavír se mi ovšem dnes hodí, jsem schopen si sám korepetovat. Absolvoval jsem na konzervatoři violu. Rozhodl jsem se ale pro dirigování. Tatínek je univerzální typ hudebníka, zdaleka není soustředěn jen na houslovou literaturu. Byl jsem veden hudbu vnímat jako celek. Možná i proto mě začalo přitahovat dirigování, které umožňuje věnovat se hudbě v celé šíři. Moje dětské zájmy, to byly nejdříve železnice, příroda, hory... Ale na to, že jsem se nakonec dal na hudbu, mělo vliv prostředí rodiny a osobnost tatínka.

Jak především?

Hudbu jsem se naučil vnímat při společném poslechu nahrávek - a to zdaleka ne jen houslové literatury. Jako malé dítě jsem u toho i tančil. Od Polské krve a Čajkovského Louskáčku se přešlo k Schubertově Nedokončené a symfoniím Beethovenovým a Dvořákovým. Později, když už mně bylo deset, přišly další věci - Suk, Janáček, Wagner. Až se mi hudba stala neodmyslitelnou součástí života. Poslechy pokračovaly i v pozdějším věku. Když ta možnost je, tak i dnes. Šlo a jde o desky umělecky vynikající, o legendy, které už jsou dávno po smrti. Nejsou pro mě ale zdaleka historií, jsou podnětné, podnětnější než někteří dnes oslavovaní interpreti.

A opera vám přirostla k srdci?

Ano. Opera mi vyhovuje i tím, že při delší době nutné k jejímu nastudování má člověk větší příležitost proniknout do stylu a podstaty díla, než to umožňuje symfonický provoz.

Jak se shodnete s režiséry?

Mám nekompromisní názor, že režie musí respektovat hudbu. Větších konfliktů nebo střetů jsem byl naštěstí zatím ušetřen, čímž nechci říci, že by všechny režie mnou dirigovaných inscenací odpovídaly mé představě.

A co ohledy na diváka?

Publikum je konzervativní, ale není hloupé. Ani Straussovi nebo Puccinimu nebylo jedno, zda na jejich opery budou lidi chodit nebo ne. Brát ohled a zřetel na diváka je ku prospěchu věci. Nemyslím tím ovšem podbízení. Režisér, a nejen on, by si měl podržet svůj vlastní rukopis, ne se nutit do něčeho "moderního" za každou cenu. Být konzervativní, v tom může být dneska i kus odvahy.

Operní provoz má svá specifika. Jak udržet kvalitu?

Máte pravdu. Dílo je nastudované, ale pak se hraje bez zkoušek a někdy i s velkými pauzami. Navíc se v operním orchestru střídají hráči. Obecně platí: kvalita nastudování se projeví víc na reprízách než na premiéře. V případě nedbalého nastudování se možná soubor ještě vybičuje při premiéře, ale pak kvalita zákonitě klesá dolů a už to nemůže zachránit žádné dodatečné zkoušení. Při zodpovědnosti všech zúčastněných lze inscenaci udržet. V Opavě beru jako velké pozitivum, že většina hráčů hraje s velkým nasazením. Po deseti měsících jsme hráli na zájezdě Prodanou nevěstu . A dopadla dobře. Včetně předehry - a to je nějaký prubířský kámen!

Jan Snítil Jan Snítil
Dirigujete často i operety. Jak tento žánr vnímáte?

Opereta má svá úskalí a vůbec není lehká. Je v ní hodně prózy a například u Lehára bývají pěvecké party těžké jako v opeře. Hudby je v operetách méně a posluchačsky je přístupnější. Udělat vše tak, aby představení nesklouzlo do nevkusu a rutiny, a udržet všechny v koncentraci bývá těžší než v opeře. Orchestrální party jsou sice většinou snadnější - proto je ale obtížnější přinutit hráče, aby věc brali stejně odpovědně. Nepovažuji operetu umělecky za nic podřadného. Je víc podbízivá, ale ještě stále to může být velké umění. A je v ní víc kumštu než v některých rádoby moderních operních novinkách. I primitivnější věc, která se netváří, že je něco víc, je mi sympatičtější než dílo, které něco předstírá, ale uvnitř je prázdné. Během dirigování opery propotím košili, při operetě ne, ale rozhodně ji nepodceňuji.

Setkal jste se s muzikálem?

Klasická opereta mi nedělá problém. Muzikál hraje dnes tutéž roli jako před sto lety opereta, ale v průměru je to podle mého názoru umělecký úpadek. Nedostal jsem se zatím k žádnému. Muzikál je mi cizí a necítil bych se v něm tolik doma. West Side Story je ovšem geniální dílo.

Váš otec je milovníkem a znalcem opery. Posloucháte také vy operní nahrávky?

Mám zásadu, že to, co se učím, z CD neposlouchám. Porušil jsem to jen jednou, když jsem se měl kdysi v Liberci za deset dní naučit Janáčkovu Její pastorkyni . Ale nevyhýbám se poslechu jiných skladeb studovaného autora.

Vaše žena je Japonka...

Manželka je mi přísným, přátelským kritikem. Trápívám se pochybnostmi. Hodnocení od přátelsky naladěného člověka mi pak ohromně pomáhá.

Ovlivnila váš vztah k české národní hudbě?

Když Češi poslouchají Mou vlast , ani si často neuvědomí, jak úžasné je to dílo. Ano, moje žena přišla k české hudbě zvenčí a její pohled je pro mě v mnohém inspirující. Ale už můj tatínek si k české hudbě vypěstoval niterný, v dobrém slova smyslu vlastenecký vztah. S postupujícím věkem čím dál tím víc chápu především jeho vztah ke Smetanovi.

Bude se vaše dcera věnovat hudbě?

Vyrůstala v Japonsku. K Smetanovi má ale stejně vřelý vztah jako já, tatínek a moje žena. Propadla divadlu, opeře, rozhodla se studovat zpěv. Je také jazykově nadaná. Už mluví stejně dobře česky jako japonsky a jen tak pro sebe přeložila libreto Dalibora do japonštiny. Takže ji do ničeho nechci tlačit.

Promítáte do hudby také své japonské kontakty? Existuje nějaká japonská opera?

Rád bych jednou naše publikum seznámil s operou Júzuru , jejímž autorem je Ikuma Dan. Název v překladu znamená Večerní jeřáb . Opera zaznamenala mimo Japonsko už na dvě stě provedení.

O čem je?

Je to klasická japonská pohádka o prolínání světa zvířecího a lidského. Tím prolínáním dvou rozdílných světů trochu připomíná Rusalku . Děj se odehrává na vesnici. Chudý rolník zachrání postřeleného jeřába. Ten se z vděčnosti promění v ženu a stane se rolníkovou manželkou, přičemž on netuší, že jde o jeřába.

Je to v Japonsku známá opera?

V japonské operní literatuře má podobný význam jako Suchoňova Krútňava ve slovenské kultuře. Hudebně má blízko k Madame Butterfly , je to však jednoaktovka. Uvedli bychom ji japonsky s českým překladem v programu. Činoherní zpracování Džundžiho Kinošity, které bylo předlohou opery, se mimochodem hrálo asi před šesti lety v Uherském Hradišti. Evropská opera je tradičnímu japonskému divadlu žánrově vzdálena, nyní je tam ale v konjunktuře, nastal návštěvnický boom, do Japonska jezdí řada souborů.

Weinbergerův Švanda dudák, který byl v nastudování hostujícího Petra Chromčáka v Opavě uveden nyní v červnu, se objeví v zimě na pražském operním festivalu. Co chystáte v Opavě dalšího?

Na podzim dirigent Damiano Binetti připravuje Dona Giovanniho , mne pak příští rok v březnu čekají Hry o Marii od Bohuslava Martinů.

Máte jistě své oblíbené opery. Jak by to bylo v koncertním repertoáru?

Schumann, Brahms, Bruckner, Suk... tedy z těch, co nepsali opery. Nejvíc inklinuji k romantice. Z oper by mě lákal Wagner, ale třeba také Bartókův Modrovousův hrad . Je otázka, zda jsou to tituly vhodné pro Opavu.

Hostujete i jinde?

To není tak snadné. To chce mít dobrého agenta a snad i větší lokty. A mít jméno. Ale mě to v Opavě vyhovuje.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Související položky (podle značky)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.